Každá doba má své vlastní symptomy. Leitmotivy, které v jejím rámci nabývají na intenzitě a vystupují do popředí. Pohyby, které se s určitou neodolatelností manifestují na více či méně zjevné úrovni a tvarují podobu společnosti, její kultury a politiky. Zdá se mi, že v současnosti je jedním z těchto leitmotivů rostoucí množství diskontinuit – přerušených návazností.

Každá společnost je ustavována a udržována tradováním, zpřítomňováním minulého. Toto tradování se jistě neděje automaticky. Zpřítomnit minulé, to vždycky znamená především nově a kriticky jej prožít. Společnost, která pečuje o svou minulost, není gigantickým archivem či mauzoleem, ale spíše dílnou, ve které se to bývalé v nových podobách probouzí a refloruje. Jedině v tvůrčím aktu může se minulost stávat vyživujícím substrátem současnosti. V tomto organickém pohybu se ale mohou objevovat také trhliny. Rozpínající se místa společenské amnézie. A právě takových trhlin můžeme kolem sebe vidět víc než dost.

Kritický či přímo odmítavý vztah k minulosti přitom není jevem nijak novým. Postmoderní dekonstrukce ohlašovala náš současný stav už před čtyřmi desetiletími. Za tu dobu se ale do značné míry vědomý rozchod s minulostí proměnil v nevědomou ztrátu paměti. Zdá se, jako by k tradování chyběla motivace. Svou podstatnou roli v tom určitě hraje i akcelerace digitálních technologií. Jako by se přílišné lpění na kulturní a myšlenkové kontinuitě k naší aktuální situaci zkrátka nehodilo. Minulost jako by odváděla pozornost od neodolatelné přítomnosti. Z kontemplativního imperativu dálněvýchodních tradic „žít v přítomném okamžiku“ se stala západní parafráze: „nechat se plně pohltit přítomností“. Nedostává se při tom vědomí, že to ani zdaleka není to samé.

Jako učitel se se ztrátou zájmu o minulost setkávám především ve škole. V pojetí vzdělávání, struktuře výuky i v očekáváních, se kterými do školy přicházejí rodiče žáků. V tom všem je patrné, že od školy je požadována především výuka dovedností a rozvoj dětské osobnosti. Dobře číst, psát a počítat, hladce ovládnout angličtinu – jazyk globálního tržiště, rozvinout schopnosti sebeprosazení a sociální kooperace. Naopak tradování minulosti bývá vnímáno spíše s rozpaky a nejistotou. Existuje vůbec něco jako kulturní kánon, se kterým by se měl každý seznámit? Není tato představa už přežitá? A pokud ano, jak takový kánon vymezit? Vždyť za sebou máme mnohaleté zkušenosti s jeho totalitní ideologizací a křivením. Jak v oblasti obsahu vzdělání, tak i na úrovni metod dnes zaznívá spíše volání po inovaci. Potřeba udělat to „nějak jinak“, ať už to bude znamenat téměř cokoliv.

Školství ale není jedinou oblastí, kde se ztráta kontinuity projevuje. Uhranutí přítomností je podobně patrné i v pojetí práce. Obrovské rozšíření prekariátu, který dávno vystřídal byvší proletariát, je dnes už globálním jevem dobře popsaným mnoha sociology. Vede k stále častějšímu rozvolňování vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, k ztrátě oborové identity a solidarity (úpadek odborů), ztrátě dlouhodobé pracovní perspektivy. Minulost – a tedy nutně i budoucnost – mizí z horizontu všemožných námezdních pracovníků. To co zbývá, je nakonec jenom krajně nejisté „teď“. Iluze svobody a „pružnosti“. Jak krátkozraký je tento trend, se dobře ukázalo a ještě bude ukazovat mimo jiné i v souvislosti s covidovou krizí, která tvrdě dopadá především na prekariátní sféru a dá se očekávat, že bude i v následujícím období zhoršovat pracovní podmínky téměř ve všech oblastech hospodářství.

Třetí z oblastí, ve kterých můžeme trend diskontinuity dobře sledovat, je, jak se mi zdá, také současná politická situace. V českém prostředí je uhranutí mýtem nových počátků už třicet let všední realitou. Vzpomínka na osvobozující zlom sametové revoluce je stále živá a do značné míry určila naše vnímání politiky. Více než v postupné cizelování institucí a společenských mechanismů věříme v radikální řezy. V nové tváře, nové strany, nová politická hnutí. Než pracně navazovat, raději začít znovu! Než sázet na politickou zkušenost a zralost, odpouštět chyby a napravovat nedostatky, to raději zkusit někoho neokoukaného. Sentiment po revolučním zlomu a snaha o jeho trvalé zpřítomnění jsou ostatně dobře patrné i v revoluční rétorice, která provází kritiku všemožných (často docela marginálních) politických kauz.

Těžko se bráním pocitu, že nakonec i události spojené s virem Corona, nesou v sobě silný leitmotiv diskontinuity. Vždyť nejvíce ohroženou skupinou společnosti jsou v současnosti senioři. Tedy ti, kteří by mohli a měli plnit roli tradentů. Nositelů a garantů myšlenkové a kulturní návaznosti. Jejich vymírání či sociální izolaci tak můžeme vnímat jako překvapivě výmluvnou metaforu doby.

Jáchym Gondáš

Zdroj: https://jachym-gondas.estranky.cz/