Odezva na komentář rakata pod článkem "O Boží vůli

Když se světoznámého agnostika Betranda Russella ptali, jak by reagoval, kdyby nakonec přece jen stanul tváří v tvář Bohu, údajně odvětil: „Řekl bych mu ,Pane, neposkytl jsi nám o sobě dost informací‘.“

V navázání na tradiční terminologii jsem ve svém zamyšlení nazvaném „O Boží vůli“ napsal, že Bůh zlo, které si lidé navzájem působí nebo které se jim přihodí, „dopouští“, a to tím nebo v tom smyslu, že stvořením světa uvedl na scénu relativně svobodné a samostatné protějšky. Ač jsem ten výraz dal do uvozovek, uvědomuji si, že je poněkud zavádějící; měl jsem spíš napsat, že Bůh tím, že stvořil svět (a nic, kde by tomu bylo podstatně jinak, si podle mne označení „svět“ nezaslouží), zlo „umožnil“, dal jeho nástupu prostor. To je závěr či představa, k níž nás vede naše běžná zkušenost, např. zkušenost rodičů, kteří přivedli na svět děti. Nejsou to loutky, a tak i když je vychováváme nebo k něčemu vedeme, musíme počítat s tím, že nám nebudou úplně po vůli. Podobných analogií existuje celá řada.

Rakato má ve svém komentáři tudíž pravdu, když říká, že v Bibli o tom, že by Bůh něco pouze „dopouštěl“, nic není. Jistě, některé biblické obrazy (např. Job 1,6-12) k takové představě svádí, ale to není jejich záměrem. O Božím „dopuštění“ (ne ovšem v tom hanlivém smyslu, jaký je na mysli v tom zlidovělém úsloví) mluví především tzv. „teodicea svobodné vůle“, tj. učení, že i když všemohoucí Bůh údajně mohl v podstatě všechno determinovat, přesto se rozhodl – vědom si hodnoty svobodně se rozhodujících tvorů – stvořit svobodné lidské bytosti. Je to jistě lepší řešení „problému zla“ než mnohá jiná, ale uspokojivé není.

Bůh, jak ho portrétuje biblické poselství, totiž jako průvodce svého stvoření, který je s ním ve vzájemném vztahu a má s ním svůj záměr, žádnou „donucovací mocí“ ve smyslu omezení rozsahu skutečných možností na straně světa – krom přírodních zákonů, jimiž jej vybavil, nedisponuje. Je proto jedno, zda tuto „moc“ spojujeme s tzv. determinismem, názorem, že všechno, co nastává, je do puntíku předem stanoveno, nebo s myšlenkou, že Bůh pouze o své vůli svým tvorům určitou míru opravdové svobody „dopřává“.

V jednom i druhém případě by měl absolutní kontrolu ve smyslu možnosti určitá rozhodnutí a činy konkrétních tvorů příležitostně znemožnit. Pokud by Boží dobrota měla být spojena s mocí „prosadit“ dobro proti zlu nezávisle na osobě a díle Ježíše Krista, nemohli bychom – v kontextu nabádání člověka, stvořeného k „Božímu obrazu“, k solidaritě a odpovědnosti, jež zaznívá už z prvních stránek Bible a vrcholí v apoštolském ujištění, že kdo je v lásce, je v tomto světě jako Bůh (1J 4,16n), – pochopit, proč k jeho prosazení ještě nedošlo. Pak by nám nezbylo než se vydat cestou spekulací, které ve svých textech prezentuje rakato.

Co je podstatou této spekulace či novodobé gnóze, kterou bychom rozhodně neměli zaměňovat s křesťanskou teologií? K její charakterizaci nám postačí autorovy poslední „komentáře“. Abychom je mohli vidět v náležitém světle, musíme je postavit do kontextu vlastního biblického svědectví o Bohu a jeho díle. Bible prezentuje od začátku až do konce Boží vztah se světem a s člověkem jako příběh. Bůh tvoří a posléze provází svět jako svůj protějšek, s nímž chce být v obecenství sdílené lásky a radosti. To je cíl, k němuž jej volá a ponouká svou věrností, tím, kým v tomto recipročním vztahu sám je, a zkušenostmi, kterými svět prochází, když na to volání slyší a když na ně neslyší.

Vyvrcholením této snahy, modelově ukázané na příběhu jeho „zvláštního lidu“, který navzdory svým „úletům“ nezůstává odloučen od Boží přízně a starosti, je mise – poslání i poselství – Ježíše Krista. V něm Bůh zachraňuje svět, který se mu odcizil, otvírá mu novou perspektivu, ale zároveň mu adresuje i jasnou výzvu. O Bohu, který by byl nějak myslitelný mimo tento vzrušující a svým způsobem dobrodružný vztah se světem, nic nevíme. Rozhodně ne z Bible. To nešlo filosofiím z doby nástupu křesťanství často na rozum a skýtaly množství alternativ. Biblická vize Boha a teologie jako její reflexe však těmto pokušením z největší části odolala.

Křesťanská gnóze, hnutí deklarující své „hlubší prozření“ nebo „poznání“, jim neodolala. Vizi Boha si osvojila odjinud a z biblického svědectví na ni naroubovala jen to, co se jí zdálo s touto vizí ideově slučitelné nebo srodné. Všechno ostatní, především však Boží láskyplný vztah se světem a příběh tohoto vztahu, odhodila, nebo to interpretovala jako primitivní antropomorfismus, tj. snahu Boha a jeho jednání „polidštit“. Naopak to, co bylo svou povahou doxologií, tj. oslavnou řečí, modlitbou či vyznavačskou nadsázkou pokorně odkazující k tomu, co je nevystižitelným, naše kategorie přesahujícím zdrojem Božího sklánění se ke světu (a tuto povahu mají i mnohá biblická vyprávění o „velkých Božích činech“), vnímala jako informace o vlastní Boží jsoucnosti.

To jsou i východiska spekulace či moderní gnóze reprezentované texty a soudy komentátora rakato. Teze o Bohu, jehož vůle má nadčasový či mimočasový charakter, tak jako tento Bůh sám, která proto vlastně spadá vjedno s jeho bytím a my jí proto v této „časnosti“ nemáme šanci rozumět a musíme si počkat na „věčnost“, nebo o tom, že všechno, co se v jeho stvoření děje, je součástí jeho záměru, že i všechno zlé kolem nás i v nás je součástí Boží vůle, se nemá v biblickém příběhu jako základní biblické látce čeho dovolat.

Podobně je to s tvrzením, že člověk, pokud někdy měl svobodnou vůli, už ji dávno nemá, neboli že to všechno, co prožíváme jako otevřené drama, kdy na tom, co uděláme, i Bohu záleží, je vlastně jenom chiméra nebo iluze. Jozuova výzva lidu, aby si zvolil, „komu bude sloužit“, i výzva novozákonního Jozua – Ježíše – k následování jeho cesty, právě tak jako všechna prorocká či apoštolská napomenutí, jsou tak určeny někomu, kdo vlastně žádnou svobodu se pro něco rozhodnout nemá. Všechno, co vnímáme jako reálné dění, se tak vlastně takříkajíc odehrává jen v Boží mysli – je to uskutečnění jeho věčného a námi nepostižitelného záměru. Ano, všechno je sice „podřízeno Kristu“, Kristus je „klíčem“ veškerého Božího konání, přes jeho kříž musíme všechno „filtrovat“, ale netušíme, co to v tomto spekulativním, od Božího dynamického vztahu se světem odstřiženém kontextu znamená.

Jestliže čteme o tom, že Bůh „nepřihlíží ke zkaženosti a zlu svého stvoření“ nečinně a že vzkříšení je „vítězstvím“ svrchovaného Boha nad „zlem“, může se zdát, že aspoň zlo nebo Zlý je aktivním Božím protihráčem. Avšak vzhledem k tomu, že i všechno zlo je součástí Boží „svrchované vůle“ a „svrchovaného záměru“, tak se tu vlastně o žádný velký konflikt jednat nemohlo. Jestliže se dovídáme, že Kristovo vzkříšení má být „povzbuzením“, aby se naše „víra a naděje“ upínala k tomu, jehož Bůh „z lásky poslal a obětoval“, zní to známě a slibně. Ale pokud tato víra a naděje nemá charakter přivlastnění si Kristovy mysli a naší účasti na jeho zápasu se zlem (Fp 2,5; 1J 2,6), smrskává se opět na gnostickou útěchu, že vykupitelská transakce v našem zájmu proběhla gratis a úspěšně a nám už nic nebrání v účasti na nebeské slávě.

Tato od Božího díla obnovy odtržená interpretace Velikonoc měla, žel, už v první křesťanské generaci určitý ohlas a gnóze tak slavila v prostředí odchovaném řeckou filosofií a zasvěcovacími rituály (tzv. „mystériemi“) jisté úspěchy. Myšlení o Bohu a o lidské „spáse“ tu rozhodně nebylo reflexí hlavního proudu biblického svědectví v jeho vnitřní integritě, ale parazitovalo na něm, vydávajíc se za „hlubší poznání“. Představovalo jakési „klasobraní“, hledání „biblických důkazů“ na podporu svých spekulací, zpravidla bez jakékoli exegeze biblického textu. Moderní gnóze, která má své stoupence hlavně mezi křesťanskými fundamentalisty, postupuje podobně. S křesťanskou teologií nemá společného nic.

Co říci závěrem? Společnou řeč s touto novodobou gnózí nenajdeme, i kdybychom citovali stejné biblické oddíly nebo se setkávali na stejných bohoslužbách. Jsou to prostě dva různé světy, které je třeba umět rozlišit. Není to vždy snadné, zvláště ne pro laiky, kteří čelí protřelým a neodbytným prodejcům „hlubšího poznání“, ale je to nutné; v sázce je hodně: Spekulace o Boží „svrchovanosti“ jako absolutní „kontrole“ nad vším, co se děje, k víře jako věrnosti a pohotové účasti na aktuálních projevech Kristu svěřené vlády nad silami zhouby a zmaru kolem nás nevedou, ale odvádějí od ní. 

To samozřejmě neznamená, že se od těch, kdo ony spekulace rozšiřují a prezentují jako autentickou teologii, musíme odtahovat, že je nemůžeme mít rádi. Mohou to být docela sympaťáci, s nimiž si můžeme v celé řadě věcí rozumět. A rozhodně jim můžeme a máme přát vše dobré a máme je zahrnout do svých přímluvných modliteb. Věřím, že oni se ve vztahu k nám chovají podobně.

Petr Macek