K bodu 1 Odklon od autority Písma

Oddělení autority Krista a autority Písma není „rouhavé“, ale správné: Kristus není totožný s Písmem. Je víc než Písmo, protože v Něm je spása. Sporné je spíš ztotožnění autority Krista s autoritou Písma.

Signatáři nevysvětlují, jak Kristus vládne skrze Písmo, skrze které jeho části, přesto kritizují oddělování autority Krista a Písma; neozřejmují, že použití Písma vždy předpokládá určitou metodu, je vykonáváno hříšnými lidmi a dochází k deformacím. Uplatňují signatáři v praxi 1K 11,5-10. 29 a Mk 16,18? Nezavání plošná aplikace Písma stran podrobností fungování církve a bohoslužeb zákonictvím?

Signatáři nevysvětlují, jak se při církevních jednáních odvolávat na Písmo, aby nedocházelo k vzájemnému bombardování biblickými verši.

Závěr: bod 1 je hrubozrnný, silnými slovy odvrací pozornost od hlubší diskuse, zároveň vynáší velmi příkré odsouzení BJB ve věci, která není jasně stanovena, doložena a nemá spasitelný význam. Oslabuje autoritu Krista.

K bodu 2 Ztráta jednoznačnosti v učení o ospravedlnění pouze z víry

Prohlášení nedokládá jakto, že lze takto posuzovat jiné církve. Zároveň nad nimi vynáší přísný a neodůvodněný soud. Neozřejmuje, zda překrucování evangelia znamená absenci kázání nauky o ospravedlnění. Mnohé sbory a osobnosti NZ ji nehlásaly (jasně), jak ji známe dnes. Chce Prohlášení jejich víru a existenci zpochybnit? Evangelium, kázání Krista, víru v Krista či Krista samého nelze ztotožnit s učením o ospravedlnění z pouhé víry. Přítomnost Krista v církvích ERC je důležitější, je dostatečným důvodem ke spolupráci. Každá církev může vyzdvihnout své učení jako kámen rozdělení, např. reálnou přítomnost Krista ve Večeři Páně.

Kdo určí, které učení (nebo praxe) může být dělícím bodem? Co když signatářské sbory či někteří jejich členové nechtějí spolupracovat s církvemi v ERC proto, že nejsou ochotni být součástí většího celku, podřídit se nějaké struktuře, a mají k ostatním církvím nesnášenlivý postoj (i z jiných než teologických důvodů)? Co Prohlášení propůjčuje odvahu dávat bohoslužby v rámci ERC do uvozovek? Zlehčují tím Krista, který je tam vzýván a přítomen? - Může být hříšný v oblasti použití učení Písma nejen kompromis, ale i exklusivismus?

Závěr k bodu 2: silná slova, slabé argumenty, žádné důkazy, ale závažná obvinění a snižující hodnocení bohoslužeb. O jakých etických a duchovních postojích to svědčí? Bod 2 vyznívá účelově: jako snaha najít záminku, kde s BJB nesouhlasit, a proto z ní vystoupit.

K bodu 3 Ztráta jednoty

Z předchozích bodů není zřejmé, že došlo k hluboké ztrátě jednoty, spíš k rozdílům v názorech. Prohlášení neukazuje, co jednota v pravdě Slova znamená. Co jednota v přijetí daru spásy? Co jednota v lásce a službě potřebným? Dosavadní rozpory se týkají věcí, které jsou buď nejasné anebo rozporuplné.

Signatáři se dopouštějí neoprávněného zjednodušení, že BJB zpochybnila evangelium. Vzniká (nejen) dojem, jako by proti sobě stály dvě zcela protichůdně zaměřené skupiny.

Pokud je argumentace Prohlášení tak hrubozrnná, jak můžeme věřit jeho interpretaci popisovaných procesů v grémiích BJB? Takhle se zdá, že jablonecký sbor nedokázal přijmout nezdar, a proto je nyní vykládán jako úpadek BJB.

V Prohlášení je řeč o ztrátě hlubokého společenství. Ta může být i věcí neshody charakterové a strukturální.

Závěr k bodu 3: velmi hrubozrnná, nedoložená konstatace, místo argumentace, a zároveň zcela nevyvážená těžkotonážností odsoudivých závěrů, které spíše zakrývají nespokojenost nad neúspěchem v prosazení určitých snah. Už bod 2 je teologicky a argumentačně slabý, podobně pochybný je bod 1 a z nich jsou činěny tak radikální závěry (o nejednotě v evangeliu a v pojetí Písma)? Autoři bodu 3 „vaří z vody.“

K bodu 4 Neschopnost zachovávat čistotu církve

Až zde jsou konkrétní příklady odklonu od Písma. Ty dosavadní jsou nejednoznačné, ač odsouzení BJB přísné. O čem to svědčí? Prohlášení nedokládá na argumentaci BJB, že se instalováním kazatelky dopustila svévolného nakládání s Biblí. Co 2Kr 22,14-20; 2M 15,20; (L 2,34)? Proroci bývají v Písmu uváděni spolu s apoštoly. Co Sk 18,26 a Ř 16,3? Co ženy jako první svědkyně Kristova vzkříšení? Prohlášení o tom mlčí. Neřídit se 1Tm 2,12-14 neznamená popřít stvoření, to je hrubozrnné tvrzení. Co když tu kazatelku povolal Bůh? Co když jí signatáři závidí její vzdělání? Co když jsou misogynní? Jsou si vědomi, že aplikace 1Tm 2, 12-14 vede k podceňování žen (v církvi)? Bible je svatá, ale ti, kdo ji aplikují, jsou hříšní. Pokud oddělivší se sbory umožňují svým členkám nějakým způsobem vyučovat, proviňují se proti 1Tm 2, 12-14 svévolí a pokrytectvím, drží se tradice, a ne Písma. Jak tento postoj racionálně a eticky vyhodnotit? Nejen vůči ženám v církvi, ale i vůči sborům BJB?

Závěr k bodu 4: v otázce kazatelky jednostranná argumentace, pokud v odloučených sborech vyučují ženy, pokrytecký a nevěrný postoj k Písmu, nevěrný v pojetí Prohlášení. V otázce homosexuality kritika patrně oprávněná, ale schází podrobnější info.

Celkový závěr: Signatáři, snad s výjimkou homosexuality, vyhrocují názorové rozdíly do polohy zásadní dogmatické pravověrnosti a její ztráty na straně BJB, zatímco svá stanoviska hájí ostrou dikcí neochvějné bohabojnosti, která se jako lavina Božího soudu a Boží pravdy neúprosně valí na zpronevěřilou BJB, a ještě se odvolávají na baptistickou tradici. Své závěry však neporovnávají s jejím obsahem: není jasné, že ta tradice uvažuje stejně jako Prohlášení, signatáři se jí jen zaštiťují; v prvním článku Vyznání víry a zřízení sborů u víře pokřtěných křesťanů obyčejně Baptistů zvanýc stojí, že Písmo je vdechnuté Duchem sv., ale z této zmínky neplyne, že Vyznání víry ladí se zaměřením Prohlášení.

Nicméně Prohlášení používá silná slova, zvláště v nadpisech, ale prakticky žádné důkazy a argumenty - ty jsou nahrazeny obviněními a tvrzeními. V důležitých bodech postrádá argumentaci z Písma. Ta je i jinak sporadická, málo přesvědčivá. Kde je uplatněn rozdíl mezi literou Písma a jeho duchem? Schází také rozvedení některých diskusí, situací a doplnění informací o faktech, z nichž jsou ovšem vyvozovány rázně odsoudivé postoje. Pro absenci těchto údajů nelze vyvodit, zda situace v BJB není vážnější a zda se neblíží obsahu Prohlášení. Takhle vyznívá demagogicky, není to argumentace, nýbrž rétorika. Jakou roli v něm hrají neteologické faktory: povahy, charaktery, osobní postoje, určité okolnosti atd.?

Text na první přečtení ohromí a vyvolá dojem radikálního dělení duchů: BJB se zcela odklonila od základních (křesťanských i) baptistických pravd a signatářské sbory to odhalily, snažily se na tyto zásadní chyby vytrvale upozorňovat, ale byly odmítnuty, a tak se v odhodlání zachovat Pánu věrnost s padlou BJB loučí, poněvadž jim to velí závazek vůči Pánu. To ony stojí plně na straně pravdy. Prohlášení, už samotné nadpisy bodů 1 až 4, působí tak, že konstelace je jasně a neměnně daná.

Když však čtenář překoná první zábrany, poznává, že tvrdá dikce Prohlášení není tak „neprůstřelná“, jak se zdá, a dojde k mnoha zásadním výhradám. Také si uvědomí, že vyexponované rozdíly a neadekvátní odsouzení nejsou příčinami, nýbrž záminkami k odstoupení z BJB. Dojde tak neblahému závěru, že sbory, které se k Prohlášení připojily, byly jeho autory oklamány. Jestliže ano, co vše z toho vyplývá? Četly tyto sbory i autoři Prohlášení kritickým okem? Je možné, že hrstka pisatelů ovlivnila zásadním způsobem tisíce lidí?

Co si myslet o tomto Prohlášení a jeho autorech z hlediska etického a z hlediska postojů jejich duchovního života? V reakcích na jednotlivé body je to naznačeno otázkami. Ať si čtenář utvoří svůj souhrnný závěr sám.

Oficiální prohlášení pěti sborů a jejich stanovisko k situaci v BJB