K bodu 1 Odklon od autority Písma

Prohlášení odsuzuje (snad) nejsilnějšími slovy, jako „rouhavé“, oddělení autority Písma od autority Pána Ježíše, k němuž má docházet v myšlení členů BJB. Silná slova však automaticky nezakládají a nezvyšují pravdivost tvrzení, jehož jsou nositeli. Kristus a jeho dílo spásy je víc než Písmo. Bez Písma bychom byli spaseni, bez Krista ne. Písmo ukazuje k Němu a vyzývá, abychom v Něj věřili (J 5,39). Co znamená oddělit autoritu Krista od autority Písma? Autoři Oficiálního prohlášení diskusi s BJB na téma Kristus a Písmo nerozvádějí. Kristus není totožný s Písmem, již zde je to oddělení. Kristus uplatňuje svou autoritu skrze Písmo, například když nás jeho Duch obviňuje z hříchů, které jsou v Písmu uvedeny, zejména v Desateru, a když je vyznáváme, jako Spasitel nám je odpouští.

Kristus však není na Bibli závislý, jakoby se musel řídit výčtem hříchů, které Mu pro orientaci, jaksi zvnějšku, „předepsala“, aby „věděl“, co má soudit a odpouštět. Jeho postoj k hříchům tkví již v jeho podstatě jako Boha, který hřích nenávidí, a „seznam hříchů“ byl spolu s dalšími pravdami uveden v Písmu jako zjevení dané Jím lidskému rodu. Jak však dále uplatňuje Kristus svou autoritu skrze Písmo? Kdo to ví přesně? I skrze Starý zákon? Skrze které jeho části a skrze které ne? Skrze Nový zákon? Skrze které části a skrze které ne? Skrze ty, které určí autoři Oficiálního prohlášení? Nevysvětlují, jak Kristus uplatňuje svou autoritu skrze Písmo, ani to, kde vlastně stojí, že Kristus uplatňuje svou autoritu (předně) skrze Písmo. Nezavání celoplošné formální uplatňování Písma, pokus jde o podrobnosti fungování církve a jejího bohoslužebného života, novým zákonictvím? Nechápe Prohlášení Krista jako nového Zákonodárce či Zákoníka?

Pán Ježíš mnohokrát varuje před nesprávným použitím Písma (například příliš doslovným: Mt 22, 23-29; Mt 23, 23-24: zde také scházelo rozlišení důležitosti různých míst v Písmu). Ti, kdo se ho dopouštěli, se domnívali, že když uplatňují Písmo, už tím jednají správně, ale nezkoumali svou metodu, ani sebe, ani to nezmínili. Lidé, kteří zacházejí s Písmem, jsou hříšní a selhávají i v této oblasti. Apoštol Pavel také poukázal na rozdíl mezi duchem nové a literou staré smlouvy, která zabíjí (tedy ta litera: 2K 3,6). Neřekl to sice z hlediska přístupu k Písmu, ale vyslovil jasný a širší princip, který můžeme aplikovat i na výklad Písma. Každopádně z toho vyplývá, že metody a lidské postoje ve vztahu k Písmu existují a že je třeba je odlišit od Písma samého. Je snadné a zároveň (navenek) přesvědčivé, ale posléze matoucí odvolávat se na věrnost Písmu, a neříci, že se tím míní určitá metoda jeho aplikace, určitá tradice, i ve vztahu ke Kristu a jeho autoritě. Jak tento postoj vyhodnotit eticky?

Uplatňují autoři Oficiálního prohlášení autoritu Písma v tom, že berou do rukou hady, pijí otrávené tekutiny (Mk 16,18), nabádají ženy, aby při modlitbě nosily šátek (1K 11,5-10), anebo se někteří členové oddělivších se sborů nechávají křtít za mrtvé (1K 15,29)? Pokud ne, znamená to, že neberou autoritu Písma a tím, jak tvrdí, autoritu Krista, beze zbytku, poněvadž některé věci z Písma opomíjejí? I oni se totiž řídí určitou tradicí jeho výkladu a nejen Písmem samotným - ve svém Prohlášení se odvolávají na baptistická vyznání, ač je v samotné argumentaci neuplatňují - stejně jako se určitou tradicí řídí všechny církve, neboť každá z Písma vyjímá nebo v něm naopak přehlíží jiné věci, podle toho, co považuje za důležité, v rámci své tradice.

V čem je tedy ona rouhavost? Jen v tom, že BJB odlišuje a odděluje autoritu Krista a autoritu Písma? Jak eticky vyhodnotit toto, snad nejostřejší, odsouzení s tak vágním argumentačním podkladem, kdy schází i základní rozvedení diskuse s ním spjatým? Neblíží se signatáři tohoto prohlášení k setření rozdílu mezi autoritou Krista a autoritou Písma, ba mezi Kristem a Písmem vůbec? Není toto naopak (náznak) rouhání? A jestliže BJB neříká jasně, že Kristus uplatňuje svou autoritu skrze Písmo, ani sbory, které z ní vystupují, nesdělují, jak ji konkrétně uplatňuje, přinejmenším ne v bodě 1. Měl znít název bodu 1 Odklon od absolutní autority Písma svatého?

Je těžké posoudit, jak se projevovala nepřítomnost argumentace pomocí Bible na jednáních BJB, protože Prohlášení nezmiňuje žádné příklady a tuto problematiku ani jinak nepřibližuje. Záleží na konkrétních situacích, ale také na typech biblických míst a způsobu jejich aplikace - asi podle záměrů jejich uživatelů. Jak takovouto biblickou argumentaci sjednotit? Jak se vyhnout vzájemnému šermování biblickými verši? To přece není správné a žádoucí, ne? Jak překlenout dobovou a kontextuální vzdálenost mezi biblickými pasážemi a současnou situací? Jestliže autoři Prohlášení téma aplikace Bible na jednáních BJB neupřesňují, neměli by představitele BJB v tomto ohledu odsuzovat.

Závěr: bod 1 Odklon od autority Písma je hrubozrnný: silnými slovy odvrací pozornost od hlubší a přesnější diskuse i rozmanitější skutečnosti, oslabuje autoritu Krista a bere na sebe vysokou zodpovědnost za téměř nejpříkřejší odsouzení BJB ve věci, která není jasně stanovena, není signatáři ani doložena a nemá spasitelný význam.

K bodu 2 Ztráta jednoznačnosti v učení o ospravedlnění pouze z víry

„Tato klíčová teze reformace je v Jednotě velmi zlehčena již samotným aktivním členstvím v ERC.“ Na základě čeho se určí, že kdo „překrucuje evangelium“, nelze s ním spolupracovat? To není vysvětleno. Proč to tvůrci Prohlášení nedokládají Biblí, když se na ni tolik odvolávají? Co se tím překrucováním míní? To také není vysvětleno? Opomíjení kázání ospravedlnění z pouhé víry? Různé církve mají různé důrazy. Kdo sleduje, jak káží ospravedlnění z pouhé víry a jak překrucují evangelium? Jakto, že si signatáři nedali práci a nepodepřeli tak závažná obvinění argumentačně a fakticky? O jakém etickém postoji to vypovídá? Kdo je kompetentní vyřknout takovýto soud o zvěstování oněch církví?! O jakém etickém postoji to vypovídá?

Co sbory figurující v Novém zákoně? Téměř určitě nevěřily jasně v učení o ospravedlnění ze samotné víry tak, jak je známe dnes. Chtěli by sestavovatelé Oficiálního prohlášení jejich víru a existenci zpochybnit? Nakolik? Byla veškerá spolupráce (a existence) církví v dějinách lichá, dokud se v 16. století neobjevilo zřetelné učení o ospravedlnění z pouhé víry? Apoštol Jakub zdůrazňuje ospravedlnění ze skutků, ač se na celou věc dívá z jiné perspektivy než apoštol Pavel. Ani další autoři Nového zákona neučili ospravedlnění z pouhé víry (apoštolové: Jan, Juda, Petr), ani ve Skutcích apoštolských o něm nečteme, ani sám Kristus je nehlásal. Jsou proto zmíněné novozákonní spisy a autority odštěpeneckými sbory zpochybněny? Co o tomto závěru, který z argumentace odstupujících sborů vyplývá) soudit?

Je možné a nutné ztotožnit novozákonní evangelium, kázání Krista, víru v Krista či Krista samotného s učením o ospravedlnění z pouhé víry? Je důležitější Kristus, jeho přítomnost v církvích sdružených v ERC, nebo my, specifické učení a pouhost naší víry? Není pro spolupráci církví důležitější přítomnost Krista, který stejně pomáhá naší nedověře, ať jsme v kterékoli z nich? Uznávají sbory opustivší BJB, že Kristus je přítomen i v církvích, které podle jejich mínění nehlásají ospravedlnění z pouhé víry? Pokud ano, není to dostatečný důvod ke spolupráci? A není dostatečným důvodem ke spolupráci spásné působení Krista v těchto církvích, navzdory nedokonalosti jejich zvěstování?

Jsou si členové sborů, které přijaly toto prohlášení, jisti, že v praxi ke Kristu přistupují s pouhou vírou a že své dobré učení v osobním životě správně aplikují? Neboť my lidé mnohé věci deformujeme, i správné učení. Proto se v praxi musíme dívat spíše na Krista a jeho působení, než na naši víru z dogmatického hlediska. Vztah ke Kristu není totéž co dogmatický obsah víry. Některým církvím zase může vadit, že některé denominace nevěří v reálnou přítomnost Krista ve Večeři Páně, byť řekl „toto je mé tělo a toto je má krev“ a apoštol hovoří o společenství těla a krve Kristovy (1K 10,16; 11,27.29); Kristus sám řekl „kdo jí mě tělo a pije mou krev (J 6,53- 55). Církve, které takto berou vážně Boží Slovo, slovo Kristovo, mohou považovat za rouhačský postoj církví, které chápou přítomnost Krista ve VP jen symbolicky, poněvadž činí újmu samotnému Kristu a jeho Slovu. Jiné církve mohou spatřovat překážku v tom, že ostatní církve nekáží jasně rozdíl mezi Zákonem a Evangeliem, jiné mohou zazlívat těm druhým, že se neangažují v boji proti umělým potratům. Kdo určí, které specifické učení (nebo i praxe) má potenciál a opodstatnění být kamenem rozdělení?

Zdá se, že signatáři Prohlášení učení o ospravedlnění z pouhé víry zabsolutňují: vůči jiným učením i vůči Kristu. Není zabsolutnění jedné dobré věci a opomenutí jiných herezí? Kdo stanoví, že právě učení o ospravedlnění z pouhé víry mám být takto vyexponováno, a ne jiné učení? Jinak, východiskem spolupráce v rámci ERC asi není to, co sdružené církve rozděluje, nýbrž sjednocuje. Je otázkou, jaký psychologický postoj i jaké reálie ovlivňují postoj sborů či pisatelů, kteří nechtějí spolupracovat s církvemi v ERC, poněvadž podle nich neučí ospravedlnění z pouhé víry. Neměly by signatářské sbory zahájit s církvemi ERC dialog na téma ospravedlnění z víry atd., pakliže vědí, že jim mohou jasně ukázat „poznanou Pravdu“, a pakliže na ní stojí tak pevně a jsou s to jednat radikálně a důsledně, čehož příkladem je rozhodnutí oddělit se od BJB?

Řešily otázku bodu 2 čili přítomnost BJB v ERC s představiteli své denominace dříve, než se rozhodly označit tento problém jako bod, kde se jejich cesty rozcházejí? Jak jim odpověděli? Dále, co autorům Prohlášení propůjčuje odvahu, dávají-li bohoslužby konané v rámci ERC do uvozovek? Tím je zlehčují. Co o tom soudit? Zlehčují tím Krista, který je tam vzýván a, jak věříme, i přítomen a je základem jednoty zúčastněných? Nebo snad autoři Prohlášení vědí, že tam přítomen není? Pokud vědí, jak a odkud? Jak tento jejich postoj k oněm bohoslužbám vyhodnotit eticky? Není snad u nich nejdůležitější přítomnost Krista, který také vytváří jednotu mezi křesťany, a ne primárně naše, lidské přitakání danému učení? V knize Zjevení, v oněchvizích nebe, se nepíše o učení o ospravedlnění z pouhé víry jako nezbytné podmínce spásy. Základní realitou je tam Kristus a víra v Něj.

Jak vyhodnotit eticky tuto aplikaci nauky o ospravedlnění z pouhé víry uvedenou v bodu 2? Je například možné, že signatářské sbory či někteří jejich členové tak činí proto, že nejsou ochotni být součástí většího celku, podřídit se nějaké struktuře a mají k ostatním církvím nesnášenlivý postoj, protože (ty) se od nich zkrátka liší a vědí proč? Mohou být za teologickým zdůvodněním signatářů tyto či jiné etické a/nebo psychologické postoje? Ty samozřejmě zmíněny nejsou a možná právě proto tvoří skutečný základ toho, co bylo vysloveno.

Členství v ERC je výrazem určité tradice koexistence církví v ČR i dříve v Československu. Sbory, které zrezignovaly z členství v BJB, zdůvodňují svůj nesouhlas s její přítomností v ERC dogmaticky, ale (i) vzhledem k jejich chabě podložené, doložené a rozporuplné argumentaci se nelze nezeptat, jestli zde nejsou ještě jiné příčiny, proč tento náš „kulturní kontext“ daný spoluprací církví v ERC nerespektují a hodlají stát mimo něj. Někteří členové odstupujících sborů pocházejí z USA nebo jsou s USA různým způsobem spjati. Není odstředivá tendence těchto sborů výrazem amerického denominacionalismu a individualismu, neznajícího tradici státních a státem povolovaných církví, tradici určité ekumenické spolupráce - i s ohledem na sekulární prostředí ČR - a jehož vědomí svobody a navyklost na téměř všudypřítomnou blízkost křesťanstva jsou tak silné, že určitá společenství mají sklon oddělit se od svých mateřských církví a založit i velmi malá seskupení, ba samostatné sbory, protože ostatní nesdílejí jejich postoje?

ERC existuje již desítky let a podobný krok (vystoupit z ní na základě nauky, kterou se považuje za klíčovou) je v jejích dějinách asi velmi výjimečný. Že by se všechny církve, které v ní setrvávají, tak dlouho mýlily? Nemůže být dostatečnou motivací ke kooperaci v ERC láska k druhým církvím, snaha posloužit našim zesvětštělým národům na širší platformě a, samozřejmě a především, již zmíněná víra v Krista a jeho přítomnost? - Jinak evangelium, pokud jde o formulaci a kontext bodu 2, není jiné než biblické. - Může být hříšný v oblasti použití učení Písma nejen kompromis, ale i exklusivismus? Je možno pro učení přehlížet Krista? Je možno ztotožnit dané učení s Kristem? Církve včleněné do ERC se možná precizně nezamýšlejí nad tím, proč se setkávají a, pokud jde o vzájemné srovnávání jejich učení, asi je jim i lhostejno tázat se, zda by rozdíly mezi nimi měly být důvodem ke zrušení jejich přítomnosti v ERC, ale patrně nepřehlédly faktor spásného působení Krista, který je (pro ně) dost nosný na to, aby ERC neopustily.

Závěr k bodu 2: silná, a proto (na první pohled) přesvědčivá, slova, slabé argumenty a žádné důkazy, ale závažná obvinění a snižující hodnocení bohoslužeb, to už nejsou jen teologické, ale i etické a duchovní postoje. Bod 2 vyznívá účelově: jako snaha najít záminku, kde s BJB nesouhlasit, a proto z ní vystoupit. Záminka je něco jiného než příčina. Sebejistota silnější než teologie.

K bodu 3 Ztráta jednoty

Z předchozích dvou bodů není až tak zřejmé, že došlo k hluboké ztrátě jednoty, spíš z nich vysvítá, že BJB nesouhlasí s názory odtrhnuvších se sborů nebo jejich představitelů a většinově má navrch. Nicméně tvůrci Oficiálního prohlášení z těchto bodů vyvozují další formy propadu BJB do temných bažin nevěry. Co přesně ta jednota v pravdě Slova znamená? Jaký vykladačský přístup k Písmu mají na mysli? Jaké konkrétní orientační body by bylo třeba vyjmenovat a kolik, aby se poznalo, že mezi oběma skupinami není jednota a že jde o hlubokou nejednotu? Možná, že signatáři v tomto bodě předpokládají církevně-praktické prvky z bodu 4. Ale ty jsou jen dva. Na druhé straně není třeba brát více v potaz jednotu ohledně spásy a víry v Krista? Ztrácejí členové BJB spásu tím, že nesouhlasí s postoji disidentských sborů? Nebo co ztrácejí? Je jednota v učení o Písmu, jak je naznačena v Oficiálním prohlášení víc než jednota v přijetí daru spásy a život z ní? A co jednota před Kristem v modlitbě? V pokání, dících i prosbách za jeho různé požehnání? Co jednota v lásce a službě potřebným? A copak se autoři Oficiálního prohlášení v základních a jasných dogmatických otázkách s BJB neshodují?

Dosud vykreslené rozpory se týkají teologického prvku, který Písmo ani Kristus jasně nestanovuje (jakou metodou výkladu Písma se máme řídit, co z něho brát a co nikoliv) a nemá spasitelný význam, a pak přístupu (k učení o ospravedlnění), který také není nikde zřetelně stanoven, doložen a je, jak jsme viděli, přinejmenším rozporuplný. Od nedostatečně zdůvodněné a zároveň příliš akcentované nejednoty v otázce autority Písma přecházejí autoři k nejednotě ve věci evangelia. Z čeho signatáři usuzují, že BJB zpochybnilo evangelium? Míní tím aplikaci učení o ospravedlnění pouhou vírou na její vztahy k jiným církvím, v kterémžto bodě se se signatáři s BJB rozcházejí? Ale to je velká nepřesnost i velké a nepodložené obvinění na adresu BJB. Vzniká dojem, nejen dojem, jako by proti sobě stály dvě skupiny s úplně protichůdným učením a zaměřením, až je těžko najít vhodné přirovnání. Snad marxismus a křesťanství? Anebo skoro peklo a nebe. 

Pokud je argumentace odstupujících sborů tak hrubozrnná, je těžko vzít za bernou minci jejich interpretaci některých popisovaných procesů v rámci grémií BJB. Vždyť je ani nenastínili. Takhle se zdá, že jablonecký sbor byl zkrátka přehlasován, neprosadil svou, nedokázal přijmout tento neúspěch, a proto je nyní vykládán tak, že většina BJB je duchovně upadlá a potlačuje věrné zastánce biblické pravdy. V Prohlášení se hovoří také o ztrátě hlubokého společenství. To ovšem není jen věcí názorové shody, ale charakterové a strukturální. Hrají v tomto bodě svou roli i tyto neteologické faktory?

Závěr k bodu 3: velmi hrubozrnná, zjednodušující, nedoložená konstatace a zároveň zcela nevyvážená těžkotonážností odsoudivých závěrů, které z ní podle pisatelů Prohlášení vyplývají a které spíše zakrývají nespokojenost s neúspěchem v prosazení určitých snah. Už bod 2 je teologicky a argumentačně slabý a podobně pochybný je bod 1 a z nich jsou činěny tak dalekosáhlé a radikální závěry (o nejednotě v evangeliu a v pojetí Písma)? Autoři bodu 3 „vaří z vody."

K bodu 4 Neschopnost zachovávat čistotu církve

Oficiální prohlášení zmiňuje bod od bodu odklon od Písma jako zásadní nedostatek BJB, ale až v tom čtvrtém poukazuje na některé příklady. To, co bylo uvedeno doposud, je, jak jsme viděli, vágní. Signatáři však označují doposud zmíněné postoje BJB jako nezávazné a svévolné nakládaní s Božím slovem. Je to přiměřené označení? Pokud ne, o čem to svědčí? O jakém etickém a duchovním postoji? Bod 4 uvádí jako důsledek onoho nezávazného a svévolného nakládání s Božím slovem přijetí instalované kazatelky do služby zvěstování v církevním sboru. Pokud byl takový krok nezávazný a svévolný, museli by to signatáři doložit na argumentaci svých odpůrců. Není vůbec známo, jak a nakolik se ve svém rozhodnutí opírali o Písmo. Možná se odvolali na případ, kdy Bůh povolal prorokyni Chuldu (2Kr 22,14­20), na postavu Miriam (2M 15,20) nebo Anny (L 2,34), o nichž se také hovoří jako o prorokyních. Proroci bývají v Písmu uváděni spolu s apoštoly. Jde o ten úřad. Zmiňme Priscillu, která se účastnila služby vyučování (Sk 18,26) a byla pomocnicí apoštola Pavla „v díle Pána Ježíše“ (Ř 16,3). Je třeba uvádět ženy jako první svědkyně Kristova vzkříšení?&

Autoři Oficiálního prohlášení tyto biblické pravdy neberou v potaz. Znamená postupovat biblicky to, že se poukáže jen na jeden druh biblického zdůvodnění? Není odklonem od Bible ignorovat místa, která hovoří o službě žen Slovem kladně? Neřídit se v otázce ordinace žen místem z 1Tm 2,12-14 také neznamená popřít stvoření, ale nejednat v souladu s Pavlovou interpretací stvoření stejně jako mnohé církve nejednají podle 1K 11,5-10. A co když tu sestru kazatelku povolal Bůh? Jak se k tomu stavět? Nemohou stát za teologickými motivy jejího odmítání jiné příčiny? Například závist ze strany většiny signatářů, že ona kazatelka má vyšší vzdělání než oni? Nebo misogynie maskovaná biblickými odkazy? Jsou si vědomi, že praktická aplikace pasáží jako 1Tm 2, 12-14 a 1K 14,34 vede k podceňování žen (v církvi), což se odráží v postojích mužů vůči nim? Například i v přesvědčení, že úloha ženy (možná nejen) ve sboru je jen v kuchyni a při dalších praktických službách. Jak jsou tyto deformace ošetřeny?

Boží Slovo je svaté, ale ti, kdo je aplikují, jsou hříšní a mohou hřešit i v oblasti uplatňování výše uvedených pasáží. Je rovněž velkou otázkou, zda oddělivší se sbory umožňují svým členkám vyučovat děti nebo sloužit Slovem jiným způsobem. Pokud ano, tyto sbory se proviňují proti Božímu slovu v 1Tm 2, 12-14 a 1K 14,34 svévolí, kterou vytýkají BJB, pokrytectvím, a drží se určité tradice, a nikoliv důsledně Písma, jak neochvějně tvrdí. Jak tento postoj racionálně a eticky vyhodnotit? Nejen vůči ženám v církvi, ale vůči sborům BJB?

Ohledně homosexuality: je těžké vyjadřovat se k dění, kterého se člověk nezúčastnil, ale autoři Prohlášení mohli, i vzhledem k závažnosti celého svého dopisu, doložit nejednoznačnost vyjádření BJB (z jara 2018) k homosexualitě. Pokud mají na mysli prohlášení o pastoračním přístupu v oblasti sexuality (bod 36, návrh 16, viz. http://notabene.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4998), stojí v něm: „ V oblasti sexuality Bůh vede k věrnému manželství nebo životu v sexuální zdrženlivosti.“ Tato formulace je univerzálnější, zamezuje každé formě sexuálního soužití mimo manželství, nejen homosexualitě.

Z odkazu http://notabene.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4998 však plyne, že BJB schválila i prohlášení o tom, že každé mimomanželské soužití je hřích (Usnesení 2018, bod 35, návrh 15). Takovéto souhrnné usnesení je také správné, neboť problémem není jen homosexualita. Pokud však sjezd delegátů nebyl v určité fázi schopen většinově odsoudit praktikovanou homosexualitu jako hřích, je to závažná věc odklánějící se od autority Bible a rozhořčení signatářů Oficiálního prohlášení je na místě.

Škoda, že ani v bodě homosexuality, který se stal příčinou k radikálnímu odsouzení BJB, neposkytli bližší informace a nepředestřeli průběh argumentace. Škoda, že nezmínili Usnesení 2018, bod 35, návrh 15. Proč ne? Objevilo se před vydáním Oficiálního prohlášení? Škoda, že také nerozvedli sousloví „a řada dalších věcí“ či zmínku o „falešných učitelích“. Ve věci neodsouzení praktikované homosexuality jako hříchu je přiměřené hovořit o „konfederaci vlažných učedníků“. Nicméně se zdá, že ohledně homosexuality uvedli signatáři informace jednostranně, ty, které mluví v neprospěch BJB, a ne ty, které svědčí o jejím biblickém postoji. Ale měl Pán Ježíš slovy v Mt 7,21 a L 6,46 na mysli lidi, kteří budou ustanovovat kazatelky? Z kontextu jeho ostrých výpovědí dále nevyplývá, že by byly namířeny na osoby ve víře vlažné, ale naopak aktivní.

Závěr k bodu 4: v otázce instalované kazatelky jednostranná a eklektická argumentace a v případě, že v odloučených sborech funguje na nějaké vyučovací pozici žena, pokrytecký a nedůsledný přístup čili nevěrný postoj k Písmu, tedy nedůsledný a nevěrný podle toho, jak jej chápou autoři Oficiálního prohlášení. V otázce homosexuality je kritika z jejich strany zjevně oprávněná, ale schází přiblížení průběhu diskuse a předestření dalších prohlášení BJB.

Celkový závěr: Signatáři, snad s výjimkou kritizovaného postoje BJB k homosexualitě, vyhrocují názorové rozdíly do polohy zásadní dogmatické pravověrnosti a její ztráty na straně BJB, zatímco svá stanoviska obhajují nabroušenou dikcí neochvějné bohabojnosti, která se jako lavina Božího soudu a Boží pravdy neúprosně valí na zpronevěřilou BJB, a ještě se odvolávají na baptistickou tradici, čímž svým postojům dodávají punc ryzosti, nezpochybnitelnosti. Přitom své závěry a konstatace neporovnávají s jejími směrnicemi: není vůbec jasné, že tato tradice hovoří ve stejném duchu, v jakém píše Oficiální prohlášení, signatáři se jí jen zaštiťují; v prvním článku Vyznání víry a zřízení sborů u víře pokřtěných křesťanů obyčejně Baptistů zvaných stojí, že Písmo svaté je vdechnuté Duchem svatým, ale z této zmínky vůbec nevyplývá, že Vyznání víry ladí se zaměřením Oficiálního prohlášení.

Nicméně Prohlášení obsahuje silná slova, v nadpisech slova snad toho nejtěžšího kalibru, ale prakticky žádné důkazy a argumenty - ty jsou nahrazeny obviněními a tvrzeními. V některých neuralgických bodech postrádá argumentaci z Písma. Ta je i jinak sporadická a málo přesvědčivá. Kde je uplatněn rozdíl mezi literou Písma a jeho duchem? Schází také rozvedení některých diskusí a doplnění informací o zmiňovaných faktech a situacích, z nichž jsou vyvozovány jednoznačně odsoudivé postoje.

Text vyznívá demagogicky, není to argumentace, nýbrž rétorika. Je otázkou, jakou roli v něm sehráli neteologičtí činitelé: povahy, charaktery, osobní postoje, určité okolnosti atd. Text na první přečtení ohromí a vyvolá dojem jednoznačného dělení duchů: BJB se zcela odklonila od základních (křesťanských i) baptistických pravd a signatářské sbory to odhalily, snažily se na tyto zásadní chyby vytrvale poukazovat a pomoci jí se navrátit, ale byly odmítnuty, a proto se v odhodlání zachovat Pánu věrnost s padlou BJB loučí, poněvadž jim to velí závazek vůči Pánu, jinak nemohou. To ony stojí plně na straně pravdy. Text, už samotné nadpisy bodů 1 až 4, Oficiálního prohlášení působí tak, že situace je zcela zřetelná, konstelace jasně daná a nelze s ní vůbec pohnout. Kdo by se odvážil dotknout vyznání pravověrnosti disidujících sborů a zpochybnit úpadek BJB a její spravedlivé odsouzení?

Když však čtenář překoná prvotní zábrany a trpělivě se prodírá lesem teologicky nabitých sousloví a radikálních hodnocení, shledává, že nejsou tak „neprůstřelná“ a neoddiskutovatelná, jak se jeví, a postupně dojde k mnoha zásadním výhradám, jako jsou ty výše uvedené. Také si souhrnně uvědomí, že ty vyexponované rozdíly a neadekvátní odsouzení nejsou příčinami, nýbrž záminkami k vystoupení z BJB. Dojde tak neblahému, ale nevyhnutelnému závěru, že členové sborů, kteří se k Prohlášení připojili, byli jeho autory či autorem oklamáni.

Jestliže ano, co z toho v rámci celé situace, v rámci poměru mezi sbory od BJB odstupujícími a sbory v BJB zůstávajícími, jakož i poměru mezi autory Prohlášení k členům obou skupin sborů vyplývá? Co z toho vyplývá, pokud jde o vztah autorů Prohlášení k Bohu a o vztah Boha k nim? Četli členové sborů, kteří se k Prohlášení připojili, pozorně jeho znění? Nebo se v dobré víře spolehli na jeho autory / autora? Je možné, že hrstka pisatelů (možná jen jeden) ovlivnila zásadním způsobem desítky lidí v odstoupivších sborech, ale (možná) také tisíce v BJB? Protože při bližším zkoumání text Prohlášení neobstojí. Je otázkou, zda je předtím, než bylo dáno do oběhu, četli kritickým okem jeho autoři či jiné osoby zvenčí, aby je zbavili meritorních nedostatků.

Co si myslet o tomto Prohlášení a jeho autorech z hlediska etického a z hlediska postojů jejich duchovního života? V reakcích na jednotlivé body je to naznačeno otázkami. Ať si čtenáři utvoří svůj souhrnný závěr sami.

Oficiální prohlášení pěti sborů a jejich stanovisko k situaci v BJB