Nedávno jsem mluvil s člověkem z jednoho sboru, kde se vedení snažilo prosadit svojí vizi, resp. další směřování svého společenství v rámci denominace, ale chyběla jim většinová podpora. K potřebnému odhlasování proto nebyl dostatečný počet hlasů, a tak byli odpůrci vyloučeni. Nevím, zda to byla pravda, proto ani nikoho nejmenuji. Ale vím jen, že se takové věci dějí. Proto bych rád nabídl svůj pohled na danou problematiku.

Podstata vyloučení

Vyloučení z církve je legitimním kázeňským prostředkem. Pokud se někdo nedá napomenout jednou, dvakrát a před církví, je třeba konat (Mt 18,15-17). Takovéto vyloučení má ale jasné důvody, mezi které patří těžké a jednoznačně definovatelné hříchy, jako smilstvo nebo lakomství, modlářství, utrhačství, opilství nebo krádeže (1 K 5,11). Zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra (Zj 21,8). Mnoho vykladačů je přesvědčeno, že toto vyloučení, neboli vyobcování z Božího lidu, je vydáním těla ke zkáze satanu (1 K 5,5). Je to zbavení člověka Boží ochrany.

Jinými slovy, je to Kristus sám, kdo tohoto člověka vylučuje z obecenství svého těla a církev jen vykoná to, co již rozhodl Kristus. Neboli rozváže na zemi to, co již bylo rozvázáno v nebi (Mt 16,19).

Pokud člověk neuposlechne Krista, kterého zde zastupuje církev, staví se dobrovolně na úroveň pohanů. Nikomu bych nedoporučoval se svéhlavě vzepřít církvi a tvrdošíjně trvat na svém hříchu nebo ho dokonce obhajovat. Je to hra o věčný život a člověk, který již poznal pravdu, a poté jí svévolně pohrdl, na tom bude v soudný den hůř než nevěřící. Vzepřít se Bohu tím, že odmítnu tři svědky, o kterých píše Matouš, je dobrovolná jízdenka do zahynutí:

Žd 10, 25-29: Jestliže svévolně hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy,  ale jen s hrozným soudem a `žárem ohně, který stráví Boží odpůrce´. Už ten, kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků.  Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti.

Pokud tedy církev někoho, na základě prokazatelného hříchu, vyobcuje ze svých řad, prohlašuje ho – jak to zde chápu z kontextu -  s patřičným zdůvodněním za bezbožníka. Nesmí mu tedy nadále říkat bratře a je třeba, aby se k dotyčnému i v budoucnu stavěla jako k člověku, který  bratrem není. Vinu neodstraní čas, ale jen pokání. Měli by to respektovat i všichni členové dané církve, kteří by měli být jasně a otevřeně seznámeni s důvody tohoto rozhodnutí. Tyto věci se proto nečiní tajně a pokoutně:

1 K 5, 4-5: Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše - vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně.

Hříšník proto musí mít možnost činit pokání a vědět z čeho. S hříšníkem není možná žádná spolupráce, žádné společné modlitby (kromě té kající), žádná služba vyloučených v řadách církve! To by byl výsměch Bohu a jeho slovu. Navíc by to bylo nefér a kruté vůči vyloučeným, jelikož by je to mohlo vést k falešné naději, že se nic nestalo. Ale ono se stalo!

Cíl kázně

Je nutné si zde ale bezpodmínečně uvědomit, že cílem kázně není se "někoho zbavit". Ale naopak, někoho získat. Někoho, za koho Kristus zemřel. Někoho, kdo již splnil veškeré požadavky být Božím dítětem a členem sboru a nyní tápe a potřebuje ráznou korekci. Je přitom třeba láska, shovívavost, pochopení, trpělivost, poskytnout čas k nápravě, ale zároveň důslednost a doširoka otevřené dveře k návratu.

Až příliš často ovšem slýchám o tom, že se kázeň zneužívá k tomu zbavit se někoho odlišného, obtížného, kdo nás zdržuje nebo kritizuje. Když se pak podaří na takového člověka konečně něco navléct, vynakládá se velká snaha ho dodatečně očernit nebo alespoň přimět k nějaké veřejné nepatřičné reakci. Cílem vyloučení je ale spása, nikoliv zatracení. I vydání těla satanu má za cíl záchranu lidské duše.

Zneužití institutu

Každý biblický institut se tedy dá zneužít a Ježíš proto řekl svým učedníkům, že budou pro jeho jméno vylučováni ze shromáždění (J 16,2). I Bible zná člověka, který své spory s oponenty řešil jejich vylučováním z církve. Jmenoval se Diotrefes (3 J 1,9-10). Každý církevní institut má proto řadu pojistek, které brání jeho zneužití. Pokud někdo používá církevní kázeň k tomu, aby prosadil své vize, své učení, své plány, svoji službu, pak i pro něho je zde adekvátní varování. Kdo totiž svého bratra bezdůvodně obviní z bezbožnosti, a neodůvodněné vyloučení sem podle mne patří, skončí stejně, jako nekající hříšník. I zde, analogicky jako u Matouše osmé kapitoly, jsou tři (zřejmě ne nutně návazné) stupně:

Mt 5, 22: Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje (obviňuje z bezbožnosti), propadne ohnivému peklu.

Je zajímavé, že tyto verše jsou v evangeliích dokonce uvedeny dříve než verše z osmé kapitoly. Při pouhém hněvu nebo snižování bratra, Bůh ještě využívá k rozsuzování církevních soudů (1 K 6,2), zásahů církevních institucí (Mt 18,15), ale při zatracování (i když se to samozřejmě může týkat i jiných případů než při bezdůvodném vylučování), již opravný orgán uveden není.

Antická i středověká církev si těchto věcí byla velmi dobře vědoma a měla je v náležité vážnosti. Když Luther veřejně spálil exkomunikační bulu, vynesl soud buď nad sebou, nebo nad papežem. Šlo podle mne o vůbec jeden z nejodvážnějších činů reformace. A když byl Hus dekonsekrován (což už samo je právně pochybné) musel prožívat trýznivý zápas. Pokud se mýlil, odsoudil se k zatracení. Ale pokud měl pravdu, vynesl soud nad svými katy.

Boží slovo je tedy meč na obě strany ostrý. Jistě má cenu varovat před neuposlechnutím biblické kázně. Nemám proto nic proti kázáním o poslušnosti církevním autoritám a Bible je v tom více než jasná:

Žd 13, 17: Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.

1 Tes 5,12: Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás.

Ju 1, 8: Podobně i tito blouznivci poskvrňují své tělo, žádnou autoritu neuznávají, nadpozemským mocnostem se rouhají.

Prevence a varování

Ale pokud se řekne A, je třeba říci i B. Je totiž rovněž třeba kázat proti panování autorit nad vírou. Varovat před Sauly, Achaby a Diotrefy. Varovat před pastýři, kteří pasou sami sebe a stádo mají jen jako prostředek k uskutečňování svých cílů. Těch varování je spousta a sám Ježíš ani apoštol ve svých kázáních a listech církevní autority nijak nešetřili.

Mt 20, 25-27: Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem“.

2 K 1, 24: Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti - ve víře přece stojíte!

2 K 11, 20: Ochotně snášíte, když vás někdo zotročuje, když vás někdo vyjídá, když vás obírá, když vás přezírá, když vás bije do tváře.

Zároveň je zde varování i pro církev resp. její zástupce. Pokud někdo bude své bratry veřejně obviňovat z bezbožnosti, což je mimo jiné manifestováno i vyloučením (ve SZ byl požadován trest smrti) a nebude k tomu mít biblický důvod; případně pokud sáhne k zamlčování nebo dokonce k falšování důkazů nebo bude jednat způsobem „účel světí prostředky“, pak tato autorita na sebe vztahuje reciproční Boží soud.

A: Pokud jste tedy vyloučeni pro jasný hřích, nestavějte se proti církvi. Stavíte se proti Bohu samotnému, do jehož rukou je hrozné upadnout. Máte jedinou možnost. Čiňte pokání.

B: A pokud chcete zneužívat církevního institutu ke zbavení se odpůrců nebo lidí, kteří se vám jen nehodí do vaší vize, vězte, že stejně tak neuniknete stejnému soudu. Máte jedinou možnost. Čiňte pokání.

Závěr

Závěrem bych rád dodal, že jsem byl svědkem, jak byli lidé zcela účelově vylučováni z církve dle Mt 18, 15-17, ale jejich autority byly velmi nejisté, protože se dotyčných chtěly jednoduše zbavit a nevěděly, jak na to. Proto něco vymyslely a pak se schovávaly za kolektivní rozhodnutí nebo za pastora. Nakonec, když cíle bylo dosaženo, vyloučeného nazývaly bratrem a tvářily se, že se nic moc neděje. Myslím, že si vůbec nepřipustily sílu a naléhavost veršů Mt 5,22 a skutečnost, že v onen den se již nebudou mít za koho schovat.

Jsou to silná slova? Bezesporu! Nahání vám hrůzu? Mně dvojnásob, jsme přeci všichni chybujícími lidmi. Je zde ale ještě milostivý Bůh, komu je možné věci předkládat a prosit o milost. Pokud ale poznáte pravdu a prožijete před Bohem i lidmi ujištění, pak ve svém rozhodnutí stůjte. Stejně tak pokud poznáte svůj omyl, vyřešte ho. Vždyť cílem kázně i vydání těla satanu je zachránit a získat bratra, nikoliv zbavit se konkurenta.

Pamatujme proto. Lépe je být nespravedlivě vyloučen než nespravedlivě vylučovat. Být nespravedlivě vyloučen znamená být blahoslaven, ale nespravedlivě vylučovat znamená být pod Božím soudem. Církev není soukromou firmou vedoucích, kteří mohou dle svého uvážení propouštět své zaměstnance. Vedoucí je pouhým správcem. Proto do třetice z Matouše:

Mt 24:45-21  Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.  Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však špatný služebník řekne: `Můj pán nejde´,  a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci,  tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší,  vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.

P. S.

Musím se přiznat, že jsem sám v této věci selhal. V roce 1997 jsem se stal starším sboru a na jednom z prvních jednání bylo třeba potvrdit vyloučení jednoho člena jihočeské stanice. Aniž bych se s ním někdy setkal nebo byl detailně seznámen s jeho případem, byl po nás požadován souhlas. Prý se - pokud si vzpomínám - nějak zapletl s alternativní medicínou. Přeci si důvěřujeme, a kdybychom měli všechno zkoumat a nedůvěřovali si, nemohli bychom spolupracovat. Po chvilce zdráhání jsem souhlasil. Dodnes toho lituji a už jsem to vyznal Bohu jako hřích. Toho člověka však neznám a nevím, kde se nyní nachází. Je možné, že ten bratr byl vyloučen právem a že kdybych se s jeho případem seznámil lépe, neměl bych námitek. Ale varuji každého, kdo by chtěl v tomto rozhodovat s ohledem na cizí svědectví, aniž by měl možnost dotyčného vyslechnout. Jednou se sám může v podobné situaci ocitnout.

Zdroj: www.apologet.cz