První čtení: Leviticus 19,1 - 3: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k celé pospolitosti Izraelců a řekni jim: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Každý měj v úctě svou matku a svého otce. Dbejte na mé dny odpočinku. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

Druhé čtení: Matouš 5,43 - 48: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ 

Čtení ke kázání: Židům 12,4: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.“

Kázání:

        Milé sestry a drazí bratři, 

       dnešní kázání bude o našem úsilí o svatost. Je přirozené, že křesťané by měli být šiřiteli pokoje a být svatými. Bůh je svatý a tak i my jako Boží děti bychom měli být svatí. Co mne zde ale zarazilo je to, že o svatost máme usilovat. Jako by naše svatost byla výlučně lidským dílem. Ale tak tomu přece není. Lidská svatost může být jen odvozena od absolutní Boží svatosti. Lidé se stávají svatí pouze potud, pokud je sám Bůh vyvolil, posvětil a oddělil k službě sobě samému. Např. o knězi z rodu Áronova Bůh kdysi prohlásil: „Měj ho tedy za svatého, neboť přináší na oltář chléb tvého Boha. Bude pro tebe svatý, protože svatý jsem já Hospodin; já vás posvěcuji.“  (Lv 21,8). 

     Když jsem uvěřili, tak jsme se znovuzrodili a stali Božími dětmi. A jako takové nás Bůh považuje za svaté. A kdybychom nyní zemřeli, tak bychom měli jít do nebo. Platí to či neplatí? Platí to. Nicméně máme usilovat o svatost čili se posvěcovat.  Posvěcení je totiž Boží vůle pro nás, jak  píše apoštol Pavel ve svém Prvním listě Tesalonickým: „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Ať nikdo v této věci nevybočuje z mezí a neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání, jak jsme vám už dříve řekli a dosvědčili. Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého svatého Ducha.“  (1 Te 4, 3 - 8). Posvěcení nelze tak oddělit od ostatních aspektů spásy.  

       Jsme tedy svatí a přece máme usilovat o svatost. Jinak totiž nespatříme Pána. Je to náročný úkol, neboť dokonalá svatost v sobě zahrnuje naprostou bezhříšnost a mravní dokonalost. Ta je však stěží na zemi dosažitelná. Přesto Ježíš na nás ji požaduje, jak jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení. Jak si Ježíš naší dokonalost představuje, to uvádí ve svém svém známém kázání na hoře. Máme být chudí v duchu čili pokorní, máme být tiší a milosrdní. Máme mít čisté srdce a působit pokoj. Máme žíznit po spravedlnosti. Nemáme se hněvat na své bratry a dívat chtivě na ženu či muže. Nemáme se rozvádět a nemáme přísahat. Nemáme jednat se zlým jako on jedná s námi. Máme být ochotni druhým půjčovat a máme milovat své nepřátele. Máme si odpouštět, nemáme sloužit majetku, nemáme soudit druhé,  nemáme být pokrytci a především máme sloužit Bohu (viz Matouš 5 - 8).       

        Je možné vůbec se takovým člověkem stát? Pouze lidským úsilím samozřejmě, že ne. Pokud se snažíme sami dosáhnout svatosti či posvěcení, dříve či později ztroskotáme. Sami, z vlastních sil, nejsme schopni žít zbožný a svatý život, který by se Bohu líbil. Ztroskotání našeho úsilí o svatý život může být velmi nebezpečné. Může totiž vést ke ztrátě víry a k ochladnutí vůči Bohu. Naše snaha o svatost by se neměla opírat jen o naše síly. Vždyť víme, že: „Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.“ (Ř 8,8). Sílu k svatému a zbožnému životu máme hledat u Pána, „v jeho veliké moci“ (Ef 6,10). Naše svatost a naše posvěcení má být především dílem Božím, ne dílem lidským. 

        Jak ale si to máme představit? Předně nutno rozlišit tři různé významy pojmu svatosti věřících. Za prvé se jako věřící stáváme svatými svým postavením v okamžiku našeho obrácení. Jsme tím odděleni ze světa pro Boha a jako Boží děti nás Bůh považuje za svaté. Na základě našeho sjednocení s Kristem jsme navždy posvěceni. To měl na mysli Martin Luther, když řekl: „Moje svatost je v nebi.“ Kristus je naše svatost a tato svatost se týká našeho postavení před Bohem. 

          Ovšem Nový zákon mluví rovněž o praktickém posvěcení. Jde zde o aktuální oddělování věřících od světa, hříchu a sebe sama pro Boha. Je to proces, kterým se věřící stávají podobnější Kristu. Apoštol Pavel píše, že máme dorůstat zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti (Ef 4,13). A dále píše, že máme být pravdiví v lásce, abychom ve všem dorůstali v Krista (Ef 4,15). To vše díky působení Ducha svatého. I toto posvěcení je hlavně dílem Božím. Nicméně to ale neznamená, že praktické posvěcení  nevyžaduje žádnou naší snahu, aktivitu či žádné naše úsilí. 

      Takovéto posvěcení naopak vyžaduje naši aktivitu, naše úsilí, naši snahu a stojí nás nemalou námahu a odříkání. Na posvěcujícím díle Ducha svatého se máme totiž podílet tím, že se Mu dáváme aktivně k dispozici. A pak mocí Ducha svatého umrtvujeme skutky těla, jak o tom píše apoštol Pavel v Listě Římanům: „A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“ (Ř 8,12 - 14). Naše snaha se zde předpokládá, jak ostatně svědčí naše dnešní čtení ke kázání: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.“ (Žd 12,4) Podobně čteme v Prvním listě Timoteovi: „Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky. Vyzývám tě před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem, abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ (1 Tm 6,11 - 14) 

        Přes veškeré praktické posvěcování na zemi nikdy ale nedosáhneme dokonalosti a bezhříšnosti. V této souvislosti je v Novém zákoně řeč o úplné neboli dokonalé svatosti. Věřící se takto stává svatým, až když odejde do nebe. Pak už žije zcela bez hříchu. Je zbaven své staré přirozenosti a jeho okamžitý stav přesně odpovídá jeho postavení. Se starou přirozeností je věřící zbaven i své smrtelnosti. Jak píše apoštol Pavel ve svém Prvním listě Korintským: „Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“ (1 K 15,53 - 57)     

       O které svátosti však hovoří naše dnešní čtení ke kázání. Řeč je zde o praktickém posvěcení. Nemusíme se snažit o svatost, která je dána naším postavením před Bohem. To již máme automaticky od Boha, když jsme se znova narodili. Usilovat nemusíme o dokonalou svatost, kterou získáme, až Pána uvidíme tváří v tvář. Ovšem praktická neboli stále rostoucí svatost vyžaduje naši poslušnost a spolupráci. Je třeba, abychom tuto svatost stále rozvíjeli. Jestliže máme o ni usilovat, pak je to důkaz, že ji v tomto životě nikdy plně nedosáhneme. Tato svatost nás tak do nebe nedostane. 

      Je ale pak pravdou, že bez této praktické svatosti neuvidíme Pána, jak stojí v dnešním textu ke kázání? V určitém smyslu to bude pravda. Praktická svatost je totiž důkazem nového života, který máme po svém znovuzrození v sobě. Jestliže někdo neroste ve svatosti, pak asi není spasen. Jestliže v někom přebývá Duch svatý, tak se to nutně musí projevovat v jeho praktickém životě.  Životní styl křesťana by se měl totiž výrazně lišit od životního stylu nevěřících lidí. Náš vzhled, náš charakter, naše jednání a chování, celý náš život mají být svědectvím o Boží lásce, dobrotě, čistotě, spravedlnosti, Boží milosti, štědrosti, věrnosti atd. atd. I to je důvod, proč Bůh chce, abychom usilovali o praktickou svatost. 

       Jak však můžeme o tuto praktickou svatost usilovat? Především se musíte k tomu  vážně rozhodnout a vytrvat v tom přes všechny možné potíže, které to přináší. Dále nutno se neustále modlit, jak radí nám i apoštol Pavel: „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1 Te 5,16 - 17) Určitě se máme modlit více než dvakrát denně. Ano i 3x, 4x denně nemusí být dost. A všude, doma i v práci můžeme vysílat tzv. střelné modlitby typu: „Pane Ježíši, věřím Ti, doufám v Tebe, miluji Tě!“ „Ježíši, důvěřuji Ti!“ „Ježíši, miluji Tě!“ „Ježíši, držím svou ruku ve Tvé. „Ježíši, úplně se Ti odevzdávám, vezmi všechno do svých rukou, postarej se o všechno.“ „Pane, zachraň nás, hyneme!“ „Pane, přijď do mého srdce a už nikdy mě neopusť.“ 

        I naše práce nám byla dána Bohem jako prostředek ke svatosti. Práce se tak stává základem našeho duchovního života. Kdo nepracuje nebo kdo koná svou práci ledabyle, a přesto si myslí, že vede svatý život, protože se mnoho modlí, sám sebe klame. Rovněž své rodinné či sborové povinnosti bychom měli řádně plnit, a to ve správný čas. Dokonce se uvádí, že pracovní, rodinné či sborové povinnosti stojí před úkony zbožnosti. Je např. mou povinností nejprve doma uklidit, a nikoliv místo toho běžet pro požehnání. Jak práce, tak povinnosti jsou svaté, spojíme-li je s myšlenkou na Boha. Musíme Boha více začlenit do naší práce než pouze tak, že se mu ráno obětujeme. Musíme Ho mít po svém boku tím, že na Něj často myslíme. 

        Klíčovým prostředkem k dosažení svatosti je samozřejmě naše účast na bohoslužbách a na svátostech. A také pravidelná četba Písma svatého. Prospěšná je  rovněž četba vhodné náboženské literatury. Měli bychom být také vědomi, že i služba  našim bližním může značně přispět k našemu růstu ve svatosti. Také zkoušky či pokušení nám mohou být v tom ohledu k dobru, jak píše ve svém listě Jakub, bratr Páně: „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.“ (Jk 1,2 - 4) Připomeňme si, že v řečtině se zkouška či pokušení řekne stejným slovem, a to peiramos. 

          Překvapivě rovněž utrpení i soužení nám v tomto ohledu mohou velmi pomoci. Apoštol Pavel v této souvislosti například píše v Listě Římanům: „A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5,3 - 5) „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ (Ř 8,16 - 18)  Obdobně smýšlí i apoštol Petr, který ve svém Prvním listě uvádí: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží.“ (1 P 4,12 - 14) 

              Ovšem již víme, že dokonalé svatosti v tomto pozemském životě nedosáhneme. Nutný je další krok. A tímto krokem je paradoxně smrt, pokud vyloučíme hypotetickou možnost, že budeme živí vytržení do nebe samotným Kristem v předvečer Jeho druhého příchodu. Smrt se tak ukazuje nejen jako trest za hřích, nýbrž také jako prostředek našeho konečného posvěcení. A tak Martin Luther odmítl katolické učení o očistci argumentem, že očistec není nezbytný, neboť smrt vypálí každou naši slabost a veškerý náš hřích. Smrt se tak stává bránou k bezprostřednímu obecenství s Bohem. Tradiční teologie zde hovoří o blaženém patření Boha (latinsky visio beatifica). Chceme-li tedy, sestry a bratří, opravdu spatřit Boha, bezpodmínečně usilujme o svatost, bez které toho zkrátka nelze dosáhnout. I proto apoštol Pavel na nás apeluje: „A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ (1K 15,58) Amen.     

Modlitba po kázání:

      Náš nebeský Otče, 
      děkujeme Ti, že si přeješ, abychom získali podíl na Tvé slávě, na Tvé moci, na Tvé lásce, na Tvé dokonalosti a na Tvé svatosti. Zkrátka abychom se podíleli na Tvém svatém životě. Tak se Ti to, Otče, zalíbilo. Je to úplně něco jiného, než co nabízel Pokušitel v ráji. 
     Odpusť nám, že tak často zapomínáme vést svůj život ve svatosti, bez níž nikdo neuzří Boha. Že nedostatečně bojujeme se svými hříchy, že opomíjíme zápasit o svou víru. Že se málo podřizujeme Duchu svatému, aby proměňoval nás a náš život do podoby, která se Ti líbí. 
   Nebeský Otče, daruj nám dostatek moudrosti, síly a odvahy, abychom se včas vzpamatovali a začali opravdu vážně brát to, že máme být svatí, neboť Ty jsi svatý. Abychom Ti plně odevzdali naše životy a sami sebe, abys nás mohl formovat k podobě Tvého Syna Ježíš Krista. 
      Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.  

                                                            Stanislav Heczko