Jednoduše, nejbezpečnější je obojí v jednom.

Jsou hnutí, která odmítají dospět a denominalizovat, tj. zformulovat své krédo, dovolit svým členům volit si demokraticky své vedoucí a přijmout bohoslužebný řád včetně liturgie. Těmto církvím hrozí stát se sektami, kde vládnou nevolené vyvolené osobnosti, které mezi sebe nikoho nepustí. Nedospělá hnutí jsou neustále zmítána větry učení a následováním silných osobnosti, které nemají žádné věroučné hranice, zato jsou všichni vedeni Duchem. Kazatelé zde například – díky absenci liturgie - řeční celé hodiny, a když je chválící skupinka zrovna uchvácena Duchem svatým, vznikne – ze stejného důvodu - svatý a taktéž nekonečný chaos. V hnutí obvykle kvasí bludy, a pokud se zrovna deset minut nic neděje, všichni jsou nervózní, že něco není v pořádku. Hnutí se nejvíce bojí nečinnosti a usazenosti a proto zde aktivita stíhá aktivitu.

Pokud se ale denominace usadí, lidé začnou lpět na formě. Každý ví, jak se správně modlit, kdo nepochází ze správného rodu, nemá šanci stát se kazatelem a denominace často ovládají rodinné klany. Bible je pak vykládána jen v souladu s tradicí. Když např. luterán potřebuje něco rozsoudit, hledá v symbolických knihách, kalvinista musí najít argumenty v Instituci a ten nový u Spurgeona, a Wesleyán musí praxi ospravedlnit z deníku Johna Wesleye. Církve pak mají i své šibolety. Luterán nachází v Bibli dvojí zákon, oddělený od evangelia, kalvinista zase predestinaci a rozhněvaného Boha a wesleyán dopěl k bezhříšné dokonalosti a již nehřeší. Všichni jsou samozřejmě uprostřed pravdy a tato nadsázka je pro ně samozřejmě jen nepochopením nebo dokonce hrozným rouháním. Denominace se pak cítí nejvíc ohrožena jinakostí a bere se smrtelně vážně. Když to dojde do extrému, jedni se pak hlásí ke Kalvínovi, druzí k Lutherovi a třetí k Wesleymu. Denominace má pak tendenci donekonečna rozvádět svá učení a produkovat další řády v domnění, že je zde řešení, až se v nich nakonec nikdo nevyzná.

Je logické, když hnutí doroste do denominace, ale je již nezdravé, když denominace přestane být hnutím. Proto ve zdravé denominaci jsou různá obnovná hnutí, vycházející z vlastních kořenů. Když zde povstávají proroci burcující proti vlažnosti, když zde jsou reformátoři, kteří se nezaleknou zvučných jmen v kořenech hnutí a nebojí se tepat omyly v základech. Takovým příkladem je například luteránský pietismus nebo presbyteriánský novokalvinismus, které mohou žít se svojí tradicí a být oboustranným obohacením. Pokud zde ale není vzájemný respekt a láska, může z toho vzniknout náboženská válka. Křížit se ovšem tato hnutí nedají.

Za obrovský nešvar proto považuji infiltraci cizích hnutí v cizí denominaci. Je chvályhodné, když mezi například letničními dojde k obnově, ale expedovat letniční učení například k metodistům a zakládat tam modlitební buňky je neetické. Stejně tak bych varoval baptisty, aby učili luterány biblickému křtu. Tyto příklady jsem zvolil opravdu jen namátkou a nemyslím, že by k tomu dnes docházelo. Pokud se ale stane, že člen denominace podlehne vlivům jiného učení a nadchne se pro něco, co nevychází z jeho tradice, je čestné tuto denominaci opustit a jít tam, kde bude daný člověk moci Boha svobodně uctívat v souladu se svým svědomím. Partizánské obnovy bývají Bohem nejen nepožehnány, ale časem i souzeny. Obnova je jistě darem celé církvi, ale ostatní má ovlivnit, nikoliv ovládnout.

Myslím, že alespoň částečně by zde mohlo pomoc kvalitní vzdělávání, které kazatelům pomůže poznat jak vlastní konfesi (konfesní teologie), tak i konfese sousedních církví (ekumenická teologie). Poznal jsem například vynikající (konfesní) luteránské učitele, kteří citovali zpaměti Formuli svornosti, ale měli problém odlišit pietistu od charismatika. A poznal jsem například nadané (ekumenické) letniční kazatele, kteří měli přehled o kdejakém hnutí a citovali zpaměti křesťanského kosmopolitu Petra Wagnera, ale neměli ani páru, co je to klasický pentekostalismus.

Zdroj: www.apologet.cz