Rudolf, slezsky Rudek, bylo křestní jméno prvního biskupa Apoštolské církve. Tento muž, nevelké postavy a svérázného jednání, byl jedněmi milován a druhými zase nemilován. Nešlo k němu mít neutrální vztah. Na sklonku svého života sice falešně prorokoval, ale já osobně ho považuji za proroka a apoštola letničních v ČR. Na vlastní uši jsem ho slyšel mluvit o věcech, které se pak staly. Působil jako beran v české ekuméně a léta bránil například církevním restitucím. Neměl nikoho, kdo by za ním stál a našeptával mu. Byla to moudrost, kterou si od Boha vyprosil. Miloval jsem ho a vděčím mu opravdu za mnoho. Co na něm bylo opravdu provokativní, že neustále říkal, Bůh mi ukázal, Bůh mi řekl. Občas střelil opravdu vedle, ale většinou, alespoň v 90. letech, ne.

Popíšu nyní jeden jeho rozhovor s Bohem. Jako letniční tehdy zakládal probuzené skupinky v různých denominacích. Jednou se modlil k Bohu, aby takovéto skupince požehnal. Nyní parafrázuji Boží řeč k němu:

„Rudku, zrovna teď se ke mně modli kazatel sboru CB, abych jeho sbor chránil před tvým vlivem, a ty se modlíš, abych tvůj vliv požehnal. Kdo má za tyto ovce přede mnou zodpovědnost a koho z vás dvou vyslyším?“

Od té doby přestal přelézat ohrady a začal církve respektovat v jejich odlišnosti a už ho nenapadlo předělávat církve ke svému obrazu. Nazvu to Rudkovo přikázání: “Nepřelezeš“. 

A nyní mne dobře chápejte. Já mám také své učení, o kterém si myslím, že je lepší, než učení těch ostatních. A i vy si myslíte, že vaše učení je správné, jinak byste ho nezastávali. Ale opravňuje nás to k tomu vstoupit na „cizí“ půdu a začít bačovat ovce, které nám nepatří a za které nemáme odpovědnost? Nemyslím tím, že bychom nemohli psát články, polemizovat s ostatními nebo vést disputace. Neměli bychom ale vést cíleně nějaké společenství k tomu, aby přijalo naší autoritu.

Často se ale setkávám, zejména v paracírkevních organizacích s něčím, co je proti Rudkovu paradigmatu. Přijede misionář, nejlépe z Ameriky, který má vlastní důrazy s tím, že zde založí vlastní práci. A protože je přesvědčen, že má to nejlepší učení, začne pracovat na jeho rozšíření. Když nenalezne podporu ve vedení církve, začne jednat jako partyzán a za peníze ze zahraničí založí nějakou školu, postaví školící středisko, začne školit a vydávat knihy a nakonec založí vlivovou paracírkev. Nemám nyní na mysli jediný případ, ale řadu historických i současných institucí v ČR i v zahraničí, které takto jednají nebo jednaly. Záměrně nikoho nejmenuji. Celou strategii jsem kdysi popsal v článku „Misionáři, dealeři, donátoři a kogregacionalismus“ a neměl jsem tehdy nikoho konkrétního na mysli.

Zárodek článku tvořilo vyučování švédského misionáře z 90. let. Na druhou stranu, díky Bohu za každého misionáře. Věřte mi, vážím si každého, kdo opustí svůj domov pro Krista. Tato služba má obrovské zaslíbení a chraň mne ruka Páně brojit proti misionářům! Brojím proti nesprávné praxi, ne proti nim. Jak by ale měl takový misionář jednat? Buď začít vlastní práci na zelené louce, nebo přijmout autoritu místních církví a sborů. Měl by vcházet dveřmi, což je vedení církví, a pokud zde nenalezne podporu, jít o dům dál. Úplně nejlepší by bylo, kdyby si daný misionář našel civilní zaměstnání, bral český plat a žil jako Čech. Jinými slovy zvolil kenotický model být Čechům Čechem. Úplně nejhorším modelem je za zahraniční peníze začít posilovat svůj vliv.

Celá léta jsem svědkem práce misionářů špatným stylem. Je třeba udělat nějakou akci, kam se pozvou lidé, poté se z akce udělají fotky a sponzorům se pošle fotodokumentace, jak se práce dobře rozbíhá. Tak můžeme vidět různé akce s fotkami lidí, kteří se objeví příležitostně, ale pro dokumentaci tvoří vhodné křoví, aby přišly finance. Podle mne je tento model úplně v rozporu s tím, jak sloužili bibličtí misionáři.

Po celou dobu partyzánské činnosti pak pozoruji vznik dvou skupin:

První skupinou jsou mladí a zapálení lidé, velice horliví, kterým jde o věc. Obvykle věří Písmu, touží evangelizovat a ve skupině misionářů mají nejlepší podmínky k rozvoji. Zároveň jsou formálně členy církví, ke kterým nemají téměř žádný vztah, nezajímají se o jejich učení ani historii. Liturgie pro ně bývá mrtvá, učeni příliš liberální, lidé málo horliví. A často mohou mít pravdu!

Druhá skupina jsou lidé, kteří silně tíhnou ke své tradici a neustále objevují a upevňují své kořeny. Jsou hákliví na vlivy zvenčí, a protože podobné věci zažili vícekrát, brání své teritorium. Milují svůj sbor a církev a tradice pro ně není sprostým slovem. Dokáží být ale velmi obětaví a loajální, a protože již něco zažili, jsou stabilní ve víře. Často ovšem mají neortodoxní tendence.

Díky pnutí pak dříve nebo později dojde mezi oběma skupinami ke konfliktu a válka bývá na život a na smrt. Satan umí oheň pořádně rozfoukat a někdy se koná dohra u světských soudů a oběti se léčí v nemocnici.

Proto doporučuji všem, ať misionářům a radikálům, pamatujte na Rudkovo paradigma: “Nepřelezeš“. Já sám mám obvykle blízko k učení radikální skupiny a sdílím etiku druhé skupiny.

Jako křesťan jsem zažil dvě velká rozdělení. Přestože jsem měl docela jednoznačný názor, kdo je a není v právu, Boží jednání mne překvapilo. Pán nepožehnal skupinám, které měly pravdu, lepší učení nebo uměly lépe argumentovat, případně měly tu pravou tradici. Pán zachoval ty, kdo se hlouběji pokořili.

Proto, naše bojování není proti tělu a krvi. Přestaň vést boj proti bratřím, ať jsi kdokoliv. Nebojuj, ale zemři! Zastav se, upokoj se a přimkni se k Pánu. Pokoř se až na dno své duše a počkej, až bouře přejde. Duchovní válka ve sborech má totiž jen poražené. Neříkám, že máme slevit ze svého učení, jeví-li se nám správné. Ale je lepší být nespravedlivě vyloučen, než nespravedlivě vyhrát. Je lépe být pomlouván, než pomlouvat.

Pokud patříš mezi církevní válečníky, vryj si do mysli následující verše a nemysli, že jakékoliv učení tě přede nimi uchrání:

Mt 5:22 Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

Několik rad závěrem:

• Uvědom si, že pokud vedeš s někým spor, je to tvůj bratr v Kristu. Oslovuj ho tak a prokazuj mu úctu.
• Raději nepoužívej slova lež, blud a podraz. Může se to tak jen jevit.
• Píšeš-li dopisy, několikrát si je zkontroluj a neodesílej týž den. Oslovuj s uctivostí a nevol silná slova.
• Neproklínej, ale žehnej. 
• Používej co nejmírnější jazyk, který dokáže lámat kosti.
• Nezapomeň, že i nepřítele máš milovat jako sebe sám a je-li to bratr, jsi povinen za něho položit život.
• Napomínej nejprve mezi čtyřma očima a až poté veřejně.
• Uměj přiznat omyl a slova "omlouvám se" nejsou prohrou.
• Nevynášej tajemství druhých a nezneužívej jejich vyznaných hříchů a slabostí.
• Nemodli se za potrestání druhých, jinak budeš sám potrestán.
• Snaž se chránit svojí rodinu, zejména děti. Ty to odnesou nejvíce.
• K citlivým jednáním si přizvi svědka, a pokud to jde, udělej si zápis s podpisem druhé strany.
• Zásadně neskákej do řeči i kdybys nedostal příležitost ke slovu.
• Lépe je deset věcí neříct, než říct jednu věc chybně.
• Nevěř neověřeným svědectvím, zejména proti starším.
• Nikdy nenahrávej druhého bez jeho souhlasu.
• Citlivé a osobní věci nepatří v danou chvíli na internet.
• Neobracej na nevěřící, natož ke světským soudům.
• Pamatuj, že jakým metrem měříš, takovým ti bude naměřeno.
• Pečlivě si uchovej všechny dokumenty, později je budeš možná potřebovat.
• Nezapojuj do sporu více lidí, než je bezpodmínečně nutné.
• Nechtěj za každou cenu všechno vědět. Někdy je lépe nevědět.
• Není důležité jen to, co říkáš, ale i jak to říkáš.
• Věř, že historii obvykle nelze oklamat.
• Pamatuj, že jednou bude vynesen rozsudek absolutně spravedlivý.