První teologický problém “lidového fundamentalismu” spočívá ve zjednodušené představě o interpretaci textu Písma. Čtenář se v této představě v textu Písma přímo setkává s neomylným Božím slovem. Jde ve své podstatě o problém analogický naivnímu realismu, který předpokládá, že člověk skrze své smysly nazírá realitu. Slovo “naivní” není pejorativní. V původním významu jde o přirozené (nativus) vnímání stavu věcí, tedy o představu jakéhosi “selského rozumu”, která je udržitelná do té doby, než ji člověk začne hlouběji prozkoumávat.

Filosofie již po staletí registruje, že k vnímání nepatří jen čistý pozorující subjekt a pozorovaný objekt, ale také spletité předivo kognitivních a jazykových kompetencí, které vnímání strukturují. Stejně tak při čtení Písma, při jeho výkladu a aplikaci je nezbytně (a většinou nereflektovaně a implicitně) přítomné množství tradovaných předpokladů, postupů, lingvistických nástrojů, osobnostních dispozic, vlivu společenství víry, působení Ducha Svatého, který (jak věříme) se všemi těmito rovinami pracuje a mnoho dalšího.

Solidní teologie tyto nástroje vnímání a lingvistické a telogické předpoklady více či méně reflektuje, ale fundamentalismus v jeho laické formě jim buď nevěnuje pozornost, nebo je popírá. Pokud o nich někdy uvažuje, tak pouze v tom smyslu, že reflexe těchto postupů zavání přílišným intelektualismem, že je třeba se těchto zprostředkovatelských představ zbavit a přistupovat k textu přímo. Jenže bez našich kognitivních struktur lze rozumět textu stejně, jako lze bez bakterií ve střevech trávit potravu. Tedy vůbec.

Již samotná myšlenka doslovného významu textu je problematičtější, než by se na první pohled mohlo zdát. Zastavilo se doslova slunce na obloze (Joz 10:13) a je tedy potřeba spolu s Lutherem hájit geocentrismus? Je “tento chléb” doslova Ježíšovým tělem? (Mt 26:26) Je duše doslova v krvi živého tvora? (Lv 17:11) Založil Hospodin doslova zemi na pilířích? (Ž 104:5) Pokud jsme o významu jakéhokoli z těchto míst připraveni tvrdit, že jde o analogii, literární nebo teologickou zkratku opouštíme půdu naivní interpretace a musíme se ptát na jakém základě rozlišujeme, co máme chápat doslovně a co nikoliv. Zapojujeme výkladovou strukturu, která není součástí textu samotného.

Někdo by mohl tvrdit, že méně jasná místa Písma vykládáme pomocí míst, která jsou zřejmá, ale pak je otázkou kdo a podle čeho určuje jaká místa jsou zřejmá? (A navíc odkud jsme přijali předpoklad, že výpovědi Písma musí tvořit koherentní celek systematické teologie?) Pokud člověk přizná a reflektuje struktury, které mu umožňují porozumět významu textu, je možné hovořit o tom, jaké struktury jsou vhodnější a explicitně vyjádřit i to, na základě jakých předpokladů toto hodnocení vynášíme.

Pokud ale člověk popírá, že jakékoliv struktury formují jeho výklad, že přistupuje jaksi přímo k významu textu, není přirozeně žádná další diskuse možná. Má prostě pravdu - a co víc Boží pravdu. Pokud někdo jiný dojde k odlišnému výkladu je duchovně (méně častěji racionálně) zabedněný a místo rozhovoru přichází na řadu mocenské nástroje k jeho přesvědčení nebo odstranění.