27. dubna 2019 byl na pražském sjezdu delegátů vyloučen z BJB baptistický sbor Na Topolce. Následující řádky nechtějí být ničím jiným, než stručnou osobní reakcí, bez ambice na hlubší analýzu příčin a důsledků.

Sbor Na Topolce byl místem, na kterém jsem se v době svého dospívání setkal s evangeliem. Nebylo to mé první seznámení s křesťanstvím. Mezi všemi ostatními mne ale s velkou intenzitou oslovilo šířkou svého myšlenkového i lidského záběru, bezprostředností a také vědomím vlastní nedokonalosti a křehkosti. Podstatnou roli v mém sbližování se sborem hrála i skutečnost, že Topolka v době normalizace udržovala vazbu na nerezignované menšiny a spoluvytvářela tak určitou záchrannou síť v marasmu totality. Živé, tolerantní a zároveň netriviální pojetí víry, se kterým jsem se na Topolce setkal, mne přesvědčilo, že křesťanství nemusí být jen nevábnou a úzkostnou mocenskou ideologií, zabarikádovanou v mauzoleu devatenáctého století.

Setkání s Topolkou bylo záhy ovšem také setkáním s širším kontextem BJB. A nezastírám, že to byl pro mne (a dobře vím, že také pro mnohé další, kteří přišli podobnou cestou) kulturní šok. Historická vazba mezi sborem a Jednotou mi byla sice zřejmá, přesto jsem ale nemohl než žasnout nad do očí bijícím kontrastem, který jsem pozvolna začínal na sjezdech, radách, konferencích a jiných akcích BJB poznávat. Výsledkem byl zážitek velkého vnitřního napětí. Dobře si dodnes pamatuji vyčerpávající úvahy nad tím, jak si uhájit vnitřní svobodu a zároveň neupadnout do nástrahy povýšenosti nebo pocitu, že „my jsme na tom lépe“. Vědomí vlastní nedokonalosti a hříšnosti nezmizelo a stalo se cestou, po které jsem se snažil BJB porozumět a přijmout.

Čas prvotní šok překryl a já jsem začal chápat, že pro mnohé letité členy Topolky jsou vazby na BJB velmi živé. Že jsou spojené s konkrétními osobními vztahy a pamatují i mnoho dobrého. Pochopil jsem také, že některé z bolestí BJB jsou trvajícím důsledkem komunistického útlaku, infiltrace církví tajnou policií a reakcí na desetiletí trvající strach a nesvobodu. Kontakty s baptisty ze světa potvrdili mé tušení, že Topolka není žádnou izolovanou výjimkou, ale součástí velkého mezinárodního hnutí. Současně s tímto pochopením jsem začal v prostředí BJB nacházet jednotlivce, kteří ze zatuhlého a neinspirativního celku vyčnívali tím či oním směrem – ať už vzděláním a teologickou erudicí, vazbou na přednormalizační československé baptisty, nebo jen prostou lidskou bezprostředností. V následujících letech tak můj vztah k BJB nabral především podobu vyhledávání lidí otevřených, nerezignovaných, nepapouškujících stále jen do kola stejné fráze a teologicky nedůsledné „pravdy“.

Ve službě kazatele a delegáta sboru jsem se snažil o maximální možnou míru spolupráce mezi Topolkou a BJB. Uvědomoval jsem si, že zastupuji i ty „tradičnější“ členy sboru – lidi s dějinnou vazbou a emocionálním vztahem k Jednotě. Pochopil jsem také, že naším úkolem není Jednotu změnit k svému obrazu, ale nabídnout a sdílet s ostatními naši specifickou perspektivu. Na různých úrovních jsme se pak (jistě nedokonale a nedostatečně) snažili o zaplnění bílých míst v poznávání baptistické tradice a dalších podstatných témat. Topolka nebyla pasivním a rezignovaným nákladem BJB. Naším ideálem nebyla jednobarevná BJB (byť i v nějaké pomyslné „naší“ barvě), ale společenství pestré a bohaté. Stále mám naději, že něco z toho bylo užitečné a snad i pro někoho přínosné.

Tato cesta je dnes u konce. Topolka byla po stoletém partnerství vyloučena z BJB. Důvodem není homosexualita nebo snad její obhajoba. Topolečtí pouze konstatovali, že na základě svého dosavadního čtení Písma a studia nejsou schopni a ochotni předložit k této otázce definitivní závěr. Všechny, které vidíme a slýcháme kolem sebe, se nám zkrátka zdají příliš zjednodušující, nepřesvědčivé, uspěchané a, řečeno slovy našich exkomunikátorů, „nebiblické“. Pokud je tedy něco skutečnou příčinou našeho vyloučení, pak je to fakt, že nám to dostatečně rychle nemyslí.

Je mi líto, že mnoha členů Topolky se toto vyloučení bolestně dotýká. Věřím, že se s ním časem vyrovnají. Za sebe musím přiznat, že je to svým způsobem úleva. Nesli jsme těžké břemeno spoluodpovědnosti za BJB až do konce.

Cítím velikou vděčnost za všechna setkání, kterých se mi v BJB dostalo. Snad toto poděkování dojde k uším těch, kterých se týká. Můj velký obdiv mají ti, kteří vytrvale zůstávají v prostředí, které je odmítá, a to často i ve vlastním sboru. Vím, že takových jednotlivců a malých skupin není vůbec málo. Je mi líto, že Vás v tom necháváme. Topolka se ale ani nadále neuzavírá. To, že už nejsme součástí BJB neznamená, že naše přátelství a spolupráce zaniká.  

Staré pominulo, hle, je tu nové!

Kde je Duch Páně, tam je svoboda.

Jáchym Gondáš