Před několika lety mi napsal jeden svědek Jehovův, že pokud dobře poznáme Písmo, pak nám všechno do sebe pěkně zapadá, jako skládačka Lego. Nebyl sám. Tento pohled na Písmo je poměrně běžný u řady evangelikálů a téměř stoprocentně jej zastávají křesťanští fundamentalisté. A tento pohled na Písmo je hojně rozšířen – a rozpracováván – u určitého druhu vykladačů Zjevení. Domnívám se, že právě při aplikaci na knihu Zjevení se tento přístup ukazuje jako naprosto nevhodný.

Nikterak nepochybuji o tom, že kdy Bůh chtěl, mohl by nám takové Písmo dát. Písmo, které by do sebe dokonale zapadalo, a kde hodiny trávené nad Písmem by se téměř automaticky zúročovaly jeho stále hlubším pochopením, a my bychom žasli: „Opravdu! Zapadá to do sebe jako kostičky Lega!“

Pokud se předem rozhodneme, že tomu tak bude, a že by tomu tak mělo být, a že si to tak Bůh přeje, budeme vytvářet konstrukce, které nám to budou potvrzovat. Takové naše rozhodnutí nám znemožní vidět spoustu jevů, které tento přístup problematizují, ba znemožňují.

Pokud by Bůh chtěl, aby všechno do sebe zapadalo, proč se postaral o to, abychom v Novém zákoně měli čtyři evangelia, která nelze harmonizovat zrovna snadno? Však to také mnoha lidem vadilo. Syrský písmák a apologeta Tatian vytvořil už ve 2. století spis Diatessaron, který se snaží se s problémem odlišnosti evangelií vyrovnat a vše sloučit do jediného spisu.

Proč to nejde? A proč bychom takto neměli postupovat?

Písmo je živé a mocné. A život je velmi pestrý. Boží stvoření pozoruhodným způsobem kombinuje nahodilost a řád. Když se podíváte na hvězdnou oblohu, žádná „souhvězdí“ tam nevidíte. Zdánlivě tam žádný řád není. Ten odhalíme, až když pozorujeme zdánlivý pohyb hvězdné oblohy. (Slovo „zdánlivý“ používám z toho důvodu, že tento pohyb je relativní. Pohybuje se naše planeta nebo vesmír, který pozorujeme?) V planetáriu vám mohou nasimulovat, jak bude vypadat hvězdná obloha třeba 1. ledna 2350. To proto, že v onom chaosu je i řád, dokonce řád velmi pevný.

Čtyři evangelia zachycují Ježíše. Každé trochu jinak. Vyvstává řada otázek. Chtěl Ježíš, aby lidé věděli, že je Mesiáš? Z Janova evangelia se zdá být jasné, že ano. Své mesiášství nijak neskrývá. Jinak je tomu v ostatních třech evangeliích. Tam lidem, včetně svých učedníků, přísně zapovídá, aby něco takového vůbec zmiňovali.

Podobných věcí bychom mohli zmínit víc. Nepřátelé křesťanství si libují v odhalování takových „rozporů“ a domnívají se, že tím zasazují křesťanství smrtelnou ránu. A někteří křesťané si myslí, že nejlepší obranou bude snažit se dokázat, že se všechno dá sladit a harmonizovat. Tento přístup ale nepovažuji za nejšťastnější. A hlavně ho nepovažuji za správný.

Je za ním snaha zmocnit se Písma. Tato snaha má stejný kořen jako snaha zmocnit se Božího jména. Osobně se domnívám, že když Mojžíš říká Hospodinu „Hle, přijdu k synům Izraele a řeknu jim: Bůh vašich otců mě k vám poslal. Až se mě zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“, pak od Izraelců neočekává otázku po znění toho jména, jak se na první pohled zdá. Očekává, že se budou ptát po jeho „magické zužitkovatelnosti“.

V oné době by žádný národ nemohl být národem, pokud by neznal jméno boha (nebo bohů) svých otců. Znát boží jméno znamená moci boha ovládat. Přivolat ho v okamžiku nouze. Když Hospodin zjevuje Mojžíšovi jméno JSEM, KTERÝŽ JSEM, pak tím říká: Mě nemůžete ovládat. Mě nemůžete přivolat. Ale až bude potřeba, já tam budu.

Mimochodem, to je důvod, proč svědkové Jehovovi trvají na tom, že se má říkat „Jehova“. Oni znají to správné jméno, a proto vládnou spásou. Znalost jména je podmínkou vyvolení. Přesněji řečeno: Znalost znění toho jména. Právě před takovým omylem Hospodin Mojžíše varoval, když mu říkal: JSEM, KTERÝŽ JSEM.

Písmo je nám podle Jana 20:31 dáno za tím účelem, abychom uvěřili, že Ježíš je Kristus, a „abychom věříce měli život v jeho jménu“. Ano, Jan mluví o svém evangeliu, ale jeho výpověď můžeme vztáhnout na celé Písmo. Písmo nám nebylo dáno, aby zodpovědělo na všechny otázky, které nás napadnou. A nebylo nám dáno ani proto, abychom ho „harmonizovali“ a zbavovali rozporů (myslím, že lépe než o rozporech je mluvit o vnitřním napětí.)

Písmo nám může kdykoli ožít. Mě drahá zesnulá Emilie Bláhová mluvila o „Božím slovu, oživeném Duchem svatým“. Kdyby mě nezasáhlo živé Boží slovo, nebyl bych uvěřil (a dnes bych nepsal tento článek).

Jakmile se ale rozhodneme, že v Písmu nesmí být ono vnitřní napětí, které je třeba mezi knihou Job a knihou Přísloví (kdybychom neměli v Písmu knihu Job, všichni bychom asi na základě knihy Přísloví zastávali teologii Jobových přátel), a že to vše do sebe musí zapadat jako kostičky Lega, začneme vytvářet systém. Přehlížíme věci, které do sebe nezapadají, a interpretujeme věci tak, aby do sebe zapadaly, nebo abychom si to alespoň mohli myslet. A pokud nevezmeme vážně Ježíšovo varování, abychom nevypočítávali konec světa, vytváříme různé „jízdní řady“ poslední doby a předháníme se v tom, komu to bude do sebe zapadat lépe. Snaha, aby to „klaplo“, tedy do sebe zapadalo jako kostičky Lega, je pak silnější než zamýšlení se nad tím, co dané biblické místo skutečně říká.

Uvedu příklad. Ve většině oněch „jízdních řádů konce světa“ figuruje postava Antikrista, která má dokonce ústřední místo. Jednotlivé „jízdní řády“ vysvětlují, kde se Antikrist objeví a co udělá. Někdy jsou v tom dokonce dost podrobné – např. že uzavře smlouvu s Izraelem, ale uprostřed sedmiletí tuto smlouvu zruší a bude proti Izraeli bojovat. Většinou se Antikrist ztotožňuje s jednou ze dvou šelem, o nichž se píše v knize Zjevení.

Když ale jdete do Písma, zjistíte, že toto slovo se vyskytuje v Písmu pouze čtyřikrát, a to třikrát v 1. listu Janově a jednou v jeho 2. listu. Ježíš o Antikristu nemluvil vůbec. Toto slovo se nevyskytuje ani v evangeliích, ale ani ve Zjevení!

Na prvním místě, kde na slovo „Antikrist“ v janovských spisech narážíme, se píše: „Dítky, je poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přichází Antikrist, tak se nyní již objevilo mnoho antikristů; podle toho poznáváme, že je poslední hodina“ (1J 2:18). Jan tedy ví, že jeho adresáti o Antikristovi „slyšeli“; z čehož ovšem nevyplývá, že o něm slyšeli od nějakých ortodoxních učitelů. V tomtéž verši ale Jan postavu Antikrista relativizuje a oslabuje tím, že se objevilo „mnoho antikristů“. Ve 4. kapitole se opět nepíše o nějaké konkrétní postavě, ale o antikristovském „duchu“ (1J 4:3), a konečně na posledním místě, v 2. Janově 7, se píše o tom, že antikrist je každý člověk, který nevyznává Krista přišlého v těle.

Teď si zkuste odmyslet vše, co jste o Antikristovi slyšeli od předkladatelů jízdních řádů, a zamyslete se nepředpojatě nad tím, co se z Písma o Antikristovi dovídáme.

Rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o nějakou významnou konkrétní postavu, hrající rozhodující úlohu. Možná Janovi adresáti něco takového slyšeli (s jistotou to ovšem tvrdit nelze), ale v takovém případě to Jan relativizuje a za antikrista považuje ne Šelmu ze Zjevení nebo Góga z proroctví Ezechielova, ale každého člověka, který nevyznává Krista přišlého v těle. To má ovšem obrovský význam. Už v dobách apoštolských byli lidé, kteří tvrdili, že sice v Krista věří, ale jen v „duchovního Krista“, který nás přišel z těla vysvobodit. A tento blud se vyskytoval ve všech dějinných epochách včetně naší. I dnes můžete narazit na lidi, kteří říkají, že v Krista věří, ale nevěří třeba v reálné vzkříšení nebo v to, že Ježíš křísil mrtvé. To jsou ochotni chápat pouze symbolicky.

Pokud odmítnete tohoto „Antikrista“ (či přesněji řečeno, tyto „antikristy“, protože je jich mnoho) ztotožnit s klíčovou postavou knihy Zjevení nebo s „Bezzákonným“ z 2Te 2:8, tak se většina dnes předkládaných „jízdních řádů“ sesype jako domeček z karet. Zkrátka to do sebe přestane zapadat jako Lego. Nicméně pokud čtete Písmo nepředpojatě, tak vidíte, že k tomuto ztotožnění není žádný v Písmu daný důvod. A v podstatě nás takové ztotožnění vede k tomu, že místa, v nichž se o antikristu mluví, nebereme vážně, respektive nebereme vážně to, co doopravdy říkají, a pouze je využíváme pro své účely.

Proč ale toto „ztotožňování“ v církvi tak zdomácnělo? Protože touha, aby vše do sebe zapadalo jako Lego, je velice silná. Jenže Ježíš není „duchovní bytost“ a Bible není soustava principů a pouček. Ježíš přišel v těle, jako člověk z masa a kostí. Ano, sám Bůh na sebe vzal lidské tělo – na pohoršení pro řecké filosofy Ježíšovy současnosti i různé učitele New Age současnosti naší.

Zkus tedy číst Písmo nepředpojatě – ne jako knihu, v níž do sebe „všechno zapadá jako Lego“, ale jako příběh o vztahu Boha a člověka, milostný příběh o záchraně beznadějně ztracených. Pak budeš mít naději, že ti Písmo ožije a ty v něm nalezneš život.

4. března 2019

Dan Drápal

Zdroj: dan-drapal.cz