Avšak není tomu tak! Bůh stvořil každého cikána ke svému obrazu, jako svéprávnou bytost, pro kterou platí stejné Boží zákony, jako pro každého dalšího člověka. Bůh tak miloval každého jednotlivého cikána, že mu učinil nabídku spásy skrze smrt svého milovaného Syna. Protože je každý cikán synem našeho společného otce Adama, v němž zhřešil, stal se Boží Syn druhým Adamem, aby skrze smrt na kříži zahladil Adamův hřích. Bůh, na rozdíl od rasistů, nikomu nestraní a dal všem stejnou podmínku k odpuštění hříchů. Je jí pokání, což jest uznání své viny. Budeme-li viny jednotlivých etnik – bělochů, černochů nebo cikánů marginalizovat, zničíme tím spravedlivý společenský řád. Pokud tak bude činit církev, uzavře tak cikánům cestu ke spáse a proměně. Není totiž rozdílu, všichni zhřešili a jsou daleko Boží slávy.
Rasisté ovšem smýšlejí jinak, a protože jsou to obvykle lidé nevzdělaní a málo přemýšliví, vůbec si nepoložili otázku, proč mnozí cikáni ospravedlňují krádeže? Jednoduše proto, že v jejich – mezi nimi - rozšířeném náboženství, které je směsicí křesťanství a esoteriky, mají jiné přikázání. Pokud cikán vezme někomu něco, co má například gadža v přebytku, a cikán to nemá, není to hřích krádeže. Každý z nás totiž formujeme svůj život podle toho, čemu věříme. Spravedlivým východiskem je evangelium Ježíše Krista, které nečiní mezi lidmi rozdíly a nejprve usvědčuje z hříchu, tedy i z krádeže, což je přivlastňování si cizího majetku, a poté nabízí osvobozující moc Ducha svatého.
Podobně je to s pojmy v křesťanství. Vezměme si třeba pojem charismatik. Býval to zcela neutrální pojem, poukazující na křesťana, který používal jistá charismata. Avšak po rozkolu v Jednotě bratrské, kdy charismatické křídlo – podle mnohých neeticky - převzalo vedoucí úlohu ve své denominaci a dále zasahovalo i do jiných církví, se z tohoto pojmu stalo takřka pejorativní označení. Nechci generalizovat, ale do této doby se k pojmu charismatik hlásili příslušníci mnohých církví, ale dnes si raději říkají evangelikálové. Pokud se charismatika zeptáte, zda je charismatikem, mám zkušenost, že znejistí, protože v tom vidí nějakou nepěknou nálepku.
Tím chci ukázat, že pojmy mění v průběhu dějin svůj význam a lidé si tyto pojmy spojují s jednáním subjektu, který toto označení nese. Sociální demokraté si kdysi říkali soudruhu. Soudruh je ze sémantického pohledu hezké oslovení. Nic negativního v něm obsaženo není. Ovšem po 40 letech reálného socialismu se používá výhradně jako nadávka. Naproti tomu luterán a metodista byly původně pojmy hanlivé, ale dnes se za ně již nikdo nestydí. Chci tedy říci, že za obsah pojmu také nesou odpovědnost jeho nositelé.
Nyní se dokola řeší pojem fundamentalista. Historicky jde o označení hnutí, které povstalo na obhajobu biblického učení proti nástupu vlivu liberální teologie s obsahem darwinismu, marxismu a dalších protibiblických příměsí. Na obhajobu těchto příměsí vznikl pro mnohé intelektuálně přitažlivý systém biblické kritiky, která se nakonec postavila proti principu Písma jako Božího slova a odmítla jeho božskou inspiraci. Fundamentalimus sice vzbudil nevoli křesťanských, zejména (ale nejen) levicových intelektuálů, ale vydobyl si široký respekt v anglosaském světě.
Ale „pendulum swing“. Později se fundamentalisté vyprofilovali jako obránci nikoliv už jen Písma, ale zejména teologických systémů, obvykle ustanismu, dispenzacionalismu a presbyterianismu, někteří se stali antiintelektuály a od roku 1930 prakticky všichni vesměs separatisty. Už „nebojovali“ jen proti liberálům, ale i proti křesťanům, kteří zastávají odlišné teologické systémy, proti jiným biblickým překladům (některé byly opravdu neortodoxní), případně byli proti těm, kteří byli
nedostateční v boji za pravdu.
Sami dnešní fundamentalisté často tvrdí, že pravda (rozuměj spíše jejich teologický systém) má být bráněna otevřeně, veřejně a dokonce militantně. Podobně jako charismatici, kteří dodnes tvrdí, že charismatik je pouze člověk používající charismata, fundamentalisté tvrdí, že fundamentalista je člověk, který se hlásí k fundamentu (Písmu). Lidé kolem ovšem posuzují zejména to, jak se tato hnutí projevují navenek a nyní, a na minulost zapomínají. Domnívám se, že jim to nelze zazlívat.
Samozřejmě, že mohu být obviněn, že zjednodušuji, že to nelze takto jednoznačně nazvat, že fundamentalismu vlastně jen lidé nerozumí. Že je v podstatě dobrý a navýsost biblický. Problém ovšem je, že si to myslí už dnes možná jen sami fundamentalisté. I když ne vždy, ale za definici pojmů nesou zodpovědnost i ti, kdo tyto nálepky nosí. Pokud chtějí jejich chápání změnit, je to podle mne i jejich odpovědností. Nepomůže jim jen neustále umravňovat své kritiky, že to špatně chápou.
Lidé možná nejsou správně schopni posoudit teorii a historii, ale praxi ano. Já osobně soudobý fundamentalismus s klasickým písmáctvím nespojuji. A protože nejsem fundamentalista, mohu si dovolit věřit Bibli. Podotýkám celé Bibli. I včetně pasáží o praxi duchovních darů, které ustanisté odložili do muzea. Na druhé straně bych rád podotknul, že fundamentalismus není jednotným hnutím, že přinesl mnoho pozitivních náhledů a postojů, ale i jeho stoupenci zde vidí mnoho posunů. Nejvíce diskutovaným je separatismus, resp. to, kde má být veden řez mezi herezí a ortodoxií.
Osobně dnes pozoruji sjednocující (ekumenické) tendence, spojující živé i mrtvé, a separatistické tendence, které odřezávají živou tkáň. Jsem přesvědčen, že jednota má být především duchovní, nikoliv striktně a úzce doktrinální. I když špatná doktrína samozřejmě vyprazdňuje roli Ducha a není již na čem stavět. Vždy zde bylo, je a bude pnutí. Hlavní problém proto u fundamentalistů mnozí shledávají v tom, že svůj „jediný správný“ výklad Bible ztotožňují s učením Písma samotného. Z tohoto pohledu je současný fundamentalismus pak věcí hermeneutiky, nikoliv doktríny. Při jeho kritice je však třeba podle mne zachovat jeho východiska, ale odmítnout současnou praxi.
Zdroj: www.apologet.cz
