poslal Nepřihlášený Předem této úvahy se omlouvám, že ji trochu konkretizuji. To, co nyní napíšu, je proti mým zvyklostem komentovat dění v jiných církvích, pokud tyto samotné nemají tendenci zasahovat do věcí jiných církví. Řeč bude nyní o baptistech, snad nejmírumilovnější denominaci (nebo raději jednotě sborů, vždyť někdo slovo denominace nerad slyší), kterou znám, a která do cizích věcí nikterak nezasahuje. Proč tak tedy nyní činím? Snad to čtenář pochopí z následujících řádků.
Vyberu zde několik chronologických postřehů, které mám s baptisty:
- 1966: od baptistů v Brně je v podstatě vyloučena pro svou letniční orientaci skupinka členů, která je donucena založit nezávislé ilegální společenství, ze kterého se později rekrutuje sbor AC v Brně, kterého jsem se stal v roce 1992 členem.
- 1993: setkávám se se skupinou baptistů v Brně, tuším, že na ulici Skácelova. Chtěli by se zúčastnit jednoho charismatického setkání, kterého se v té době účastní i náš sbor, ale jejich kazatel je k tomu kritický. Jsou velmi překvapeni, když jejich kazatele v jeho názoru podpořím a vedu je ke zdrženlivosti. Dodnes vzpomínám na jejich údiv.
- 1995: účastním se přípravy satelitních evangelizací v Brně s Billy Grahamem v modlitebně BJB na Smetanově ulici. Jsem velmi mile překvapen podobnou, i když mnohem decentnější zbožností.
- 2002: pořádáme s BJB společnou evangelizaci s Erichem Theissem. Jsou zde i prvky pozitivního myšlení. Baptisté spolupracují vzorně, ale dalších evangelizací se již neúčastní.
- 2003: dostávám pozvánku zveřejnit některé své články na portálu Grano Salis, který se v té době zatím hlásí k BJB a zřejmě i ona k němu. Ohlas je opravdu nečekaný. Ve stejném roce jsem pro setrvávání v hříchu a neschopnost (publikování článků – některé jsou na Grano Salis) vyloučen ze staršovstva sboru AC Brno.
- 2004: nastupuji dálkové studium na KETM v Banské Bystrici spolu s brněnskými baptisty Václavem Chumchalem a Tomášem Kolmanem (později poznávám i Mirka Klepáčka a některé další studenty z BJB). Jezdíme občas společně autem z Brna s další bývalou baptistkou a nyní farářkou CČE a dobíráme si ji ohledně služby žen.
- 2008: setkávám se u nás doma s Janem Jackaničem, pozdějším členem VV BJB a velmi přátelsky diskutujeme o KAMu na základě publikace „Kam chce vést KAM českou církev?“, které se díky portálu NotaBene dostalo značné pozornosti (později vyšla knižně v nakladatelství Kodex).
- 2009: nastupuji jako asistent na Farmaceutickou fakultu v Brně a kancelář sdílím s Ladislavou Okáčovou, později Smilkovou, členkou BJB v Brně.
- 2011: jsem z iniciativy Václava Chumchala pozván jako přednášející do BJB v Kroměříži ohledně problematiky mládeže a ve stejném roce navštěvujeme i BTS v Pelhřimově.
- 2012: Nasměroval jsem sponzora na vydání knihy Psychoblábol od vydavatelství Didasco a s povděkem kvituji, že vzniká konzervativní vydavatelství křesťanských knih.
- 2017: Na pozvání jednoho člena BJB se se svým synem účastním akce BJB Brno na chatě v Pusté Rybné. Poznávám zde osobně kazatele a předsedu BJB Pavla Coufala a zjišťuji, že to, jak věří on a v podstatě asi i celý sbor, je mi blízké.
- 2018: Sjezd delegátů BJB přijal stanovisko, že BJB uznává pouze partnerství muže a ženy a praktikovanou homosexualitu označuje jako hříšnou.
- 2018: Dočítám se, že pět sborů opustilo BJB a veřejně a deklarativně se oddělují, o čemž píší zprávy do zahraniční, a to mj. z důvodu ztráty jednoznačnosti v učení o ospravedlnění pouze z víry, členství v ERC, instalace kazatelky a neschopnosti zaujmout jednoznačné stanovisko v otázce popírání hříšnosti praktikované homosexuality (sic!).
- 2019: Po vnitřním boji zveřejňuji tento článek a doufám, že nevyvolá pozdvižení.
Během té celé doby jsem si rovněž dopisoval a stýkal se s řadou baptistů. Např. se svými bývalými spolužáky, členy sborů i třeba s některými členy VV BJB. Netvrdím, že mne museli brát vážně. Rouhal jsem se Kurzům Alfa i KAMu, což je takřka neodpustitelný evangelikální hřích, takže nutně musím být pro mnohé již z principu podezřelým. A koneckonců rouhal jsem se i novokalvinismu, což mne zase může diskvalifikovat u té druhé části.
Avšak z mé strany mohu říci, že jsem se ani v jednom případě nesetkal s nějakým nebratrským jednáním. Vašek Chumchal je pro mne jedním z nejupřímnějších křesťanů, jaké jsem kdy poznal, a samotného mne udivilo, s jakým respektem mluvil o Jáchymovi Gondášovi a později o Lydii Kucové a ocenil zejména jejich integritu. Pokud ovšem někdo zpochybnil Kristovo božství, nebyl pro něho bratrem, čemuž se upřímně nedivím. Přes můj počáteční ostych jsem v Honzovi Jackaničovi poznal velmi důvtipného a inteligentního bratra, ochotného diskutovat, který se nenechá vyprovokovat a snese opravdu mnoho. A konečně jsem byl opravdu mile překvapen opravdovostí a vroucností brněnských baptistů a všiml jsem si – i když to bylo opravdu krátké setkání – konzervativního pohledu Pavla Coufala. Nenáleží mi komentovat církevní politiku, například spojení „liberálního“ a „fundamentalistického křídla“ v odmítnutí církevních restitucí (díky Bohu za to!).
Můj negativní názor na vliv organizací jako KMS, KAM, ČEA a nyní novokalvinistů na malé církve je asi všeobecně znám a netýká se jen BJB, ale vadil mi i v AC, dokud jsem zde byl členem. Pro jistotu zopakuji, že jsem křesťanem modlícím se v jazycích, Bibli považuji za Boží slovo, jsem stoupencem maximálního zapojení žen v církvi krom vedoucích funkcí spojených s formování věrouky. A chtěl bych dodat, že nejen homosexuální praxi, ale i samotnou mentální homosexualitu (stejně jako sexuální představivost, jejímž předmětem není sezdaný parter opačného pohlaví), považuji za hřích. Pokud jde o vztah k římskokatolické církvi, důležité pro mne je, že má víra je odsouzena několika kánony Tridentského koncilu, které vyšly v nedávné reedici z iniciativy kardinála Duky, a podle Katechismu římskokatolické církve pak církve vzešlé z reformace není možné považovat za církve, pokud nejsou ve spojení s papežem. Když někdo odsuzuje mé vyznání a neuznává moji církev, pak opravdu nemám důvod podílet se na nějaké hlubší duchovní spolupráci.
Tento poněkud extenzivní úvod jsem napsal jenom proto, abych si připravil trochu půdu pro krátké a jednoduché vyjádření. Netvrdím, že je toto vyjádření nutně přesné a připouštím, že nevím vše. Toto vyjádření zní:
Protože bylo vystoupení pěti (sic!) sborů BJB ohlášeno veřejně, tedy široké křesťanské i nekřesťanské veřejnosti, tedy i mně, protože mělo vyznavačský a proklamační charakter, pak ho rovněž veřejně považuji vůči BJB za nespravedlivé.
Sbory zde uvádějí: „Protože se však BJB neshodne ani na těch nejpodstatnějších základech jako je autorita Písma, či evangelium, je přirozené, že neshoda panuje i v dalších klíčových doktrinálních otázkách“. Dále je v prohlášení citován, jako precedent onoho oddělení, známý kalvinistický kazatel Ch. Spurgeon, když zdůvodňoval své oddělení od baptistické unie v Anglii. Ten mimo jiné viděl evangelium následovně: „Kalvinismus je evangelium a nic jiného. Nevěřím, že můžeme kázat evangelium, pokud nekážeme ospravedlnění vírou bez skutků, pokud nekážeme Boží svrchovanost v udílení Boží milosti, ani nekážeme evangelium, pokud nevyvyšujeme vyvolující, nezměnitelnou a účinnou Boží lásku.“ Někteří jeho čeští následovníci šli ještě dále, překonali Spurgeona i např. Lloyda a prohlašují: „Arminiánství je satanským podvrhem skutečného biblického evangelia, které znevažuje Kristovo spasitelské dílo, a nachází se pod Božím prokletím… což ostatně vidíme v jeho důsledcích. Tam, kde se vyučuje, s sebou nese choroby liberalismu, humanismu, letniční a prosperitářské fantasmagorie, skutkařství a dalších zhoubných chorob.“
Ne, v prohlášení se o ničem takovém nemluví, ovšem je dobré nehodnotit jen použitá slova, ale zamyslet se i nad jejich smyslem z pozice těch, kdo je používají. Někteří, zřejmě i z tohoto důvodu, poukazují v souvislosti s prohlášením na to, že kalvinismus rozděluje baptisty po celém světě: „K tendenci dělení v USA prezident Jižních baptistů J. D. Greear vyzval křesťany, aby neroztrhli svou jednotu kvůli teologickým neshodám, jako je kalvinismus.“ Nyní znovu opakuji, pokud by toto prohlášení nebylo veřejné, neměl bych potřebu se k němu vyjadřovat a považoval bych ho zcela za soukromou věc BJB.
Pokusme se zamyslet nad celou věcí z pozice bývalých členů BJB, kteří nejsou součástí těchto pěti společenství, kteří jsou rovněž kalvinisty, a kteří na nastalou situaci veřejně reagují:
„A tak byl zapečetěn náš rozchod s BJB – naší rodnou denominací, s níž nás pojí vztah už od 30. let minulého století – a i Vinohradským sborem, kde jak můj otec, tak dědeček byli kazateli a vůdci. Nutno dodat, že ti, co teď vystupují, se v tomto nečistém spolku „patlali“ dalších 11 let, i když vše bylo jasné již tenkrát a i mnohem dříve.“ A dále: „5 sborů nijak hájit jistě nechceme – já sám jsem se ostatně oddělil od sboru jabloneckého. VV BJB si nicméně nezaslouží podpořit v ničem, protože přes všechny problémy novokalvinistického směru (na které poukazujeme skrze článek Dr. Masterse, protože o tom článek primárně nebyl) je stav BJB mnohem horší, a proto za nás – ne za 5 sborů – zní naše varování tamnímu lidu, aby vyšli z toho Babylona. To, že novokalvinismus není dobrá alternativa, neznamená, že by se jejich členové měli nechat na pokoji obecně.
I když to není obsaženo v původním prohlášení pěti (vlastně jen čtyř) sborů, máme tu náhle BJB jako nečistý spolek, Babylon, o kterém Písmo říká, že je doupětem démonů, skrýší všech nečistých duchů a každého zlověstného a nenáviděného ptáka. Opravdu nevím, zda v nečistých doupatech plných démonů přebývají bratři v Kristu, ale naštěstí to tito puristé nemusejí nikterak řešit. Jsou již jednou provždy neodvratně spaseni, ať píší, co píší a nemusí se nikterak obávat veršů, jako: „Kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,22)
Jak je vidět, v separatismu je možné zacházet stále dále a dále a dá se předpokládat, že i od tohoto společenství se v budoucnu možná oddělí nějaká ještě radikálnější skupina, třeba na základě oddělení mužů a žen v modlitebně, délky a barvy vlasů nebo používání parfémů a šperků, případně kvašeného vína či nekvašeného chleba. Zjistil jsem, že prakticky nikdy nelze zajít do takového extrému, aby vás někdo nemohl napadnout z pozice ještě většího extrému. Vše bude samozřejmě „podloženo“ Písmem. Co je pro mne ovšem velmi zajímavé, že v pozadí takovýchto skupin (orientovaných nalevo nebo napravo), obvykle stojí nějaká církev či misie v USA, což by si jistě zasloužilo spíše sociologickou než biblickou úvahu.
Z toho všeho si uvědomuji jediné. Extrémy nás prostě přitahují a každá akce vyvolává svoji reakci. Je zajímavé, že jak římští katolíci, tak ultra-separatisté, se zde shodují v tom, že nad jistým způsobem víry vynášejí kletby. Já osobně zde doporučuji jedno osvědčené krédo: „Napravo ani nalevo se neuchyluj, odvrať od zlého svou nohu.“ (Př 4:27). Nicméně biblická separace je vskutku biblické učení, které nelze smést se stolu. Protože nemám po ruce žádný zahraniční manuál, který by mne navedl od koho se mám oddělit, beru v úvahu svých 66 svitků, aniž bych tušil, který překlad je oficiálně v těchto kruzích povolen k exegezi.
Vyjděte z Babylona
„Zvolal mohutným hlasem: "Padl, padl veliký Babylón a stal se doupětem démonů, skrýší všech nečistých duchů a každého zlověstného a nenáviděného ptáka; neboť vínem Božího hněvu pro smilství té nevěstky byly opojeny všecky národy, králové světa s ní smilnili a bohatí kupci země bohatli z její rozmařilosti a přepychu." A slyšel jsem jiný hlas z nebe: "Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy. Neboť jeho hříchy se navršily až k nebi a Bůh nezapomněl na jeho viny. Odplaťte po zásluze té nevěstce, dvojnásob jí odplaťte za její činy! V poháru, který připravovala, připravte pro ni dvojnásob; kolik si užila slávy a hýření, tolik jí dejte teď trýzně a žalu. Protože si namlouvá: Trůním jako královna, vdovou nejsem a neokusím smutku - proto v jediném dni dopadnou na ni pohromy: smrt i žal a hlad, a bude zničena ohněm. Neboť mocný je Hospodin, Bůh, který ji odsoudil.“ (Zj 18:2-8)
Nyní jsem trochu v rozpacích. Kterého kalvinismu se mám přidržet, abych se mohl správně, biblicky oddělit? Jakou brožuru a prisma zvolit? Mám vzít text doslova? Píše se zde, že jde o město, které bude zničeno ohněm. Zřejmě se jedná o Řím. Pak bych jako Lot měl vyjít z nějakého území, které bude hořet a kouř bude viditelný z daleka. Nejsem však Ital. A je to myšleno do budoucna nebo má dotyčný vyjít už nyní? Nebo se mám přidržet alegorizujícího amilénialismu a vidět zde duchovně římskokatolickou církev a vyjít z ní? Ale jak, nikdy jsem zde nebyl pokřtěn a Wesleyáni nejsou ani členy ERC. Zřejmě se mne to tedy netýká. Ale zase se to týká BJB. Mohu poslat syna na Pustou Rybnou? Co když se budou společně modlit k Marii a on ztratí spasení? Co když řekne amen k babylonské modlitbě? Ale spasení prý ztratit nelze. Takže co když po takové modlitbě zjistí, že nebyl nikdy vyvolen? A dá se ztratit vyvolení?
Možná, kdyby Bůh poslal do pekel o pár lidí navíc, zvýšilo by to ještě více jeho slávu! Někteří kalvinisté se toho bojí, a tak zkoumají, zda jsou u víře. Další při takovém sebezkoumání možná zjistili, že nejsou vyvoleni a protože nezáleží na tom, kdo se snaží, už se nikdy znovuvyvolenými nestanou. Teď mne ještě napadá, že takhle hloupě uvažuji jen proto, že jsem asi arminián. To je prý každý, kdo není pětibodovým kalvinistou, aniž by to tušil. A kdyby jenom to! Modlím se jazyky. To je možná z ďábla! Ale i John Piper se toho zastává a dokonce i Martyn Lloyd v tom neviděl problém. Jsou to babyloňané nebo ještě ne? Vždyť jde o zmatení jazyků! Zkusím se přidržet Johna MacArthura, ten to zavrhuje a jistota je jistota. Když to praktikovat nebudu, je to jistější. Jenže MacArthur je zase dispenzacionalista, a to je podle většiny kalvinistů špatně a navíc je to novokalvinista. Od koho se mám tedy vlastně oddělit a koho se přidržet? A co se ještě smí a co už ne? Ale dosti nadsázky. Slibuji, že nyní už budu psát jen o tom, čemu opravdu věřím.
Babylon vidím jako padlý náboženský, potažmo i společenský systém, vycházející ze starověkého Říma na základě babylonských mystérií, které mají tendenci penetrovat do křesťanství, ale v principu jsou pohanské. Nezdráhám se to vidět jak doslovně, tak alegoricky a věřím, že jde dávný princip, který v určitém častě vyústí, jako Sodoma a Gomora, do Božího soudu. Je to systém zbožšťující člověka, snažícího se docílit spásy vlastní silou, podobně jak to činili stavitelé babylonské věže. Nemyslím, že se jedná jen o římskokatolickou církev, ale o duchovní princip, ve kterém možná budou obsaženy i protestantské církve a zřejmě i jiná náboženství a kulty. Ale jsem otevřen mnoha výkladům a korekcím. Velmi přesvědčivou knihu ve vztahu k římskokatolické církvi napsal například kalminián Dave Hunt, který zde vycházel i z díla původně římskokatolického historika. Dovedu si ale představit, že i kdyby zde nějaký církevní vedoucí rozpoznával římskokatolickou církev (osobně si myslím, že tento biblický symbol tuto církev přesahuje), bude mít díky ekumenickému hnutí obavy to vyslovit nahlas.
Naproti tomu konzervativní katolíci se definovat podle nich heretickou povahu nekatolických církví nijak nerozpakují. Kdysi jsem si psával s Michaelem Semínem. Velmi přátelsky (záměrně nevolím slovo bratrsky) a vzájemně jsme se shodli na tom, že svá církevní pozadí nerespektujeme, resp. jim upíráme ortodoxní statut. Vím, muselo to pro něho tehdy vyznít velice směšně, kdy on se hlásí k církvi sahající do období antiky a já tehdy k církvi registrované v roce 1989. Jenže úplně každý křesťan se hlásí k apoštolské církvi a já měl tu výhodu v tom, že ta moje tehdy byla s velkým „A“.
Projevy historického separatismu
Separatismus byl v historii církve uplatňován vícekrát. Asi nejznámějším příkladem je donatismus (podle biskupa Donata z Kartága), kdy kněží odmítli znečištění církve členy, kteří neobstáli při pronásledování církve a tvrdili, že platnost udělovaných svátostí vychází z vnitřního posvěcení osoby svátost udělující. Z donatismu byl později obviňován i mistr Jan Hus, který ovšem odmítal separaci a hlásal dvojí stránku církve, dokonalou Kristovskou i nedokonalou lidskou. Avšak separatismus jako program v novověku dnes známe v několika podobách.
- Jde o oddělení se od římskokatolické církve jako nevěstky babylonské, což bylo aktuální zejména v době rekatolizace, kdy byli všichni nuceni i proti své víře a přesvědčení participovat na římskokatolických svátostech a museli praktikovat římskokatolickou víru. Oddělení se uskutečňovalo nejčastěji emigrací nebo mučednictvím.
- Separatismus se zřetelně projevil mezi adventisty v 19. století, kdy byli původní millerité vedeni k tomu oddělit se od padlých nedělních církví, což bylo a nadále je chápáno jako znamení Šelmy, a mají se připojit k adventistům sedmého dne, což jest církev ostatků.
- Představitelé hnutí Církev v místě pak vidí Babylon v denominacích, což chápou jako lidsky organizované křesťanství, kde vidí smilstvo se světem. Z denominací (organizovaných církví) je proto třeba se oddělit a participovat na principu jeden sbor jedno město.
- Některé radikální směry darbistů (zejm. někteří tzv. Uzavření bratři) vidí v denominacích problém následování člověka, což se projeví ve jménu dané církve dle člověka, ke kterému se daná církev hlásí: Luther, Wesley, Kalvín, Meno. Od těchto církví je třeba se oddělit a zakládat samostatné sbory bez vnějšího zastřešení. Proto se také darbistům nesmí říkat darbisté.
- Branhamisté chápou denominace jako křížence lidských nauk a Božího slova, čehož je plodem vyznání víry, znamení Šelmy, které lidi svazuje, zabraňuje jim poznat pravdu modalismu a vnucuje jim trojiční nauku, a proto je třeba tyto denominace opustit a následovat Branhamovo učení.
- Některé nezávislé charismatické skupiny, jako bylo Pastýřské hnutí, chápaly denominace jako hřbitovy duchovně mrtvých křesťanů, bránící duchovnímu obživení. Křesťané v denominacích, kteří obdrželi křest Duchem svatým, z nich měli vyjít a shromáždit se pod úřadem apoštolů a vytvořit tak sjednocenou postavu Krista. Tuto strategii v podstatě přejalo i nejmohutnější křesťanské hnutí dneška, Nová apoštolská reformace.
- Některé soudobé směry fundamentalismu chápou charismatické a ekumenické hnutí jako znečišťující, vedoucí do náručí Říma, a proto je třeba takto znečištěné církve opustit a zakládat mravně a teologicky bezúhonná společenství. Tyto skupiny byly většinou arminiánské, s darbistickými kořeny, ale nyní se projevují hlavně mezi novokalvinisty.
Zvolil jsem jen některé historické příklady. Rád bych zdůraznil, že separatismus je – jak se pokusím ukázat dále – biblické učení, ale pokud se stane programem, stává se nejprve puritánstvím (nemyslím nyní historické puritány), později perfekcionismem a nakonec herezí. Někdy se zde (ale ne vždy) zřetelně projevuje princip „rozděl a panuj“, což ovšem spolehlivě prokáže až historie. Až na výjimky se však v separatistických skupinách začne projevovat autoritářství, jehož známkou bývá, že se nedovoluje rozpoznávat povolání svých vedoucích, ale tito vedoucí se kooptují dalšími vedoucími často nikoliv na základě seznamu ctností z pastorálních epištol, ale podle loajality k nastoupenému kurzu.
Výsledkem pak bývá tak zvaný efekt ozvěny, kdy se autoritám dostává vždy souhlasné odpovědi podobně jako při zvolání do jeskyně, když se ozve identická odpověď. Vzpomínám na jeden vtip z doby socialismu ohledně příslušníka SNB, který zvedl telefon a zeptal se: „Kdo je na světě nejchytřejší?“ Dostal poté ze sluchátka jednoznačnou odpověď: „ tý, tý, tý…“ Podobně dnes můžeme vidět efekt tzv. kulatých stolů v modlitebnách nových kalvinistů. Všichni sedí v kravatě za stolem a jsou schopni si hodiny přizvukovat. Je to podobné, jako když si česká televize pozve do diskuzního pořadu lidi stejného názoru a předstírá nezávislou diskusi.
Učení, pro která není důvod k oddělování
Jak se tedy dá vlastně praktikovat učení o kázni a oddělení? Netroufám si dát jednoznačnou a vyčerpávající odpověď. Nabízím však ke zvážení několik aspektů. Všiml jsem si, že někdy můžeme až hystericky zareagovat na člověka, který má trochu zmatek, přichází z jiné tradice a jediné, co by potřeboval, je trocha lásky a tolerance, případně vlídného poučení. Někdy je důvodem naší přehnané reakce pocit ohrožení nebo špatná zkušenost. Někde už vedoucí sboru „startují“ při trochu hlasitější modlitbě, zvednutí ruky během písně nebo vyslovení odlišného názoru. Dobře si ale všimněme následující pasáže:
„Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu. Ten, kdo jí všecko, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého. Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít. Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu“. (Ř 14:1-8)
V době sepsání tohoto biblického textu vrcholily rozepře mezi judeokřesťany a pohanokřesťany. Řešilo se, co se ještě má zachovávat z Mojžíšova zákona a co již ne. Byl to tak velký problém, že byl svolán koncil, který nám popisuje 15. kapitola knihy Skutků a výsledkem bylo první věroučné nařízení. Dnes stravu a určité dny až na výjimky prakticky nikdo neřeší. Ale může se řešit šátek u žen (v Křesťanských sborech zcela zásadní otázka), vyvolení a predestinace (kruciální problém čtenářů Zápasu o duši), otázka apoštolů a proroků (otázka střetů mezi ustanisty a kontinualisty) apod. Ani kvůli jedné této věci, i když na ni samozřejmě mám svůj názor, se nevzrušuji s výjimkou, když uslyším, že právě tomu musím věřit, jinak asi nejsem křesťanem.
Navštěvuji sbor, kam chodí lidé, bývalí členové z různých sekt a společenství. Začnu zleva doprava: Mormoni, Adventisté, Pánova cesta, Triumfální centrum víry, Slovo života, Apoštolská církev, Křesťanská společenství a metodisté. Pokud bychom ve sboru začali řešit druhotné důrazy, museli bychom se asi rozejít. Stává se, že se ale někdo potřebuje zeptat nebo ubezpečit, zda věří správně, a tam je opravdu třeba pochopení a tolerance. Někdy sám nevím, co už je za hranou, a zbytečným sporům se vyhýbám. To ovšem neznamená, že na základní pravdy, jako je Kristovo božství, jeho smrt a tělesné vzkříšení, křest a spasení z pouhé milosti skrze víru, včetně autority a inspirace celé Bible, je třeba rezignovat. Naopak, na těchto základech je třeba začít stavět a ty nekompromisně kázat. Velmi užitečnou se mi v tomto smyslu jeví knížka Martyna Lloyda, Co je evangelikální? Žel, i ti, kdo iniciovali její vydání, dnes již zacházejí mnohem dále, než tento sympatický kalvinista.
Jak biblicky reagovat na podstatnou herezi ve svém společenství?
Nedělám si nárok dokonale popsat mechanismus, jak se vypořádat s falešným učením ve své církvi. To bych se mohl dostat do nesnází. Musím si totiž uvědomit, že nemusí být herezí to, co se mi jako hereze jeví. Všichni v mnohém chybujeme, nemáme všichni dar rozeznávání duchů, nejsme dogmatiky a neznáme originální biblické jazyky a koneckonců naše informace mohou být jen kusé. Na druhou stranu máme všichni stejnou Bibli a Ducha svatého a Pán Bůh, když máme otevřené srdce, si k nám vždy cestu najde. Mohu poradit z vlastní zkušenosti. Nemysleme si, že to zvládneme sami. V množství rádců, bratří a sester, je moudrost a rada. Existuje řada kvalitní literatury a konečně kvap je toliko pro hovada dobrý. Osobně, když jsem si po letech byl jist, že současné charismatické směřování, které vyústilo Torontským požehnáním spolu se zbytněním autority, není správné, přijal jsem do své situace následující verše z knihy Zjevení:
"Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více. Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách. Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí; a její děti zahubím. Tu poznají všechny církve, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů. Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu. Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet- tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce. Tomu, kdo zvítězí, dám hvězdu jitřní. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím." (Zj 2:19-28)
Přesně stejné slovo mi pak, ve své radě, nezávisle potvrdil i můj bývalý kazatel. Tento dopis je psán křesťanskému společenství, ne sektě, které mělo již něco za sebou a osvědčilo se. Ovšem vyskytlo se zde falešné proroctví, falešné učení. I v mé bývalé církvi se začal projevovat blud. Po čase jsem zjistil, že není možné s ním bojovat, že kdo se o to pokusí, bude umlčen a že je zde důmyslný systém autorit, který podrží každého, kdo bude loajální k systému. Někdy v první polovině devadesátých jsem – omlouvám se, jsem letniční – od Pána přijal slovo, že budu z církve, kterou mám rád, vyloučen. Silně ke mně tehdy promluvila biblická pasáž o cizím ohni, který se rozšíří. Nebyl jsem ještě ani starším sboru. Když jsem byl pak povolán do staršovstva, všem starším jsem sdělil, že mne jednoho dne budou vylučovat z církve kvůli mému odporu k jistému mučení. Měl jsem dokonce sen, kde jsem viděl konkrétní osoby, kteří se proti mně postaví, a do písmene k tomu došlo. Vyloučen jsem ovšem byl až za 12 let.
Někdy v roce 2002 jsem nejprve, zatím po vyloučení ze staršovstva, zaujal pasivní rezistenci. Zachoval jsem se podle slova: „Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu.“ V tomto čase jsem se věnoval studiu a psaní. Jenže v některých systémech není možné zůstat nezúčastněn, natož projevit odlišný názor, a je třeba aktivně podporovat daný směr. A tak nakonec došlo i na mne. Předesílám, že to rozhodně nebylo bezbolestné a výslechy na staršovstvech byly velmi nepříjemné. Měli jsme ale ve sboru modlitebně-postní řetěz, a když byl někdo předvolán „na výslech“ staršovstvem, mohli jsme spočinout v tom, že se za nás někdo modlí a postí. Někdy jsem to téměř až fyzicky pociťoval.
Přesto věřím, že pokud v daném společenství můžeme zůstat, nejlépe v nějaké skupině nebo dokonce sboru denominace, aniž bychom se museli na dané herezi aktivně podílet, pak je dobré neodcházet a být loajální. Pokud bych měl ve své kongregaci sbor - a nyní budu konkrétní - který by nepřál praktikované homosexualitě, nebyla by zde kazatelkou žena a v krédu dané církve by nebylo nic, co by k tomu pobízelo (ba naopak), byl bych spokojen. Asi bych psal a diskutoval, a pokud by mi v tom nebylo bráněno, co víc bych si mohl přát? Byl bych ještě navíc náležitě pyšný na to, že má kongregace odmítla státní restituce a už z tohoto důvodu bych se rozhodně nepodílel na jejím rozbíjení. Ale pokud bych už přeci jenom byl nucen z nějakého důvodu odejít, nebyl by to pro mne důvod k takřka slavnostnímu, inauguračnímu prohlášení do zahraničí v anglickém jazyce.
A když už jsem mluvil o své bývalé církvi, dnes již nemám problém ji označit jako církev se „sektářskými rysy“. Zejména kvůli zbytnělému kultu nekritizovatelných autorit. Nicméně asi bych byl silně proti, kdyby ji někdo označil za Babylon, démonické doupě nebo peleš lotrovskou. Jsou v ní Bohem draze vykoupené Boží děti, i když jsem mezi nimi viděl démonické projevy a falešná proroctví, která byla připisována Bohu, a nikdo z nich nečinil pokání poté, kdy se jednoznačně a neoddiskutovatelně prokázala jejich falešnost. Bůh je milostivý a milující a všechna rouhání budou lidem odpuštěna. Mnohem nebezpečnější by bylo označit je za bezbožníky nebo je dokonce zatratit.
Obávám se, že si dnes mnozí vůbec neuvědomují dosah toho, co tak otevřeně píší na internet, snad i v opojení učení, že již nikdy nemohou ztratit spásu. Rozhodně netvrdím, že ji ztrácejí, i oni jsou Bohem milování a draze vykoupení lidé, ale přeci jen by měli vážit slova.
Jak reagovat na etické prohřešky?
Vedle věrouky samozřejmě existují i etické prohřešky a obojí jde často ruku v ruce.To, čemu člověk věří, se nějak projeví v jeho životě. Proto Písmo často mluví o těchto věcech jedním dechem. V seznamech nectností se vedle sebe nacházejí jak bludy, tak etické poklesky. Pokud nejde o věci spasitelné, Bible nabádá ke shovívavosti a k jednání, jehož cílem je hříšníka získat:
„Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací. Vy však, bratří, neochabujte v dobrém jednání. Neuposlechne-li někdo těchto slov, která vám píšeme, dejte mu znát, že k vám nepatří; tím bude zahanben. Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra.“ (Tes 3:11-15)
Proto nesouhlasím s tím, když se rozdělení či oddělení nazve pročištěním. Bratři a sestry v Kristu jednoduše nejsou špínou, ale chybujícími Božími dětmi, stejně jako my. Kdysi jsem četl do češtiny přeložený a pro mne dosti nepochopitelný nadpis článku „Krása biblické separace“. Zní mi to podobně, jako kdyby někdo napsal „krása amputace“. Jestliže jsme někdy nuceni někomu ukázat, že k nám nepatří, není to důvod k radosti. Ve Starém Zákoně bylo přikázáno ukamenování neposlušných dětí, které se dopouštějí rouhání. Nedovedu si představit, že by to nějaký rodič činil s radostí a pochlubil se tím.
Od koho se máme oddělit?
Bible ovšem učí i oddělení se takříkajíc „natvrdo“, prakticky nevratně. Jedna z nejznámějších pasáží mluví analogicky, jako výzva k oddělení se od Babylona. Je zde potřeba se na danou pasáž blíže podívat. Píše se zde:
„Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.´ A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodina `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´.“ (2 K 6:14-18)
Dvakrát se zde píše o oddělení se od nevěřících, z jejichž středu má člověk vyjít. Ano, někdy jsou pro nás i bratří, kteří neuposlechnou napomenutí církve, jako pohané, ale je třeba zdůraznit, že se zde mluví o nevěřících, byť mohou mít pobožnou tvář. Jinde se o těchto lidech mluví jako o falešných bratřích. Na čem tedy záleží jednota Božího lidu?
„Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech“. (Ef 4:2-6)
Všimněme si toho podstatného, jako je trojice (Pán, Duch a Otec), společná víra v Krista dokonaná křtem, naděje a soužití církve v lásce a pokoji. Je samozřejmé, že každá z těchto částí se dá dále rozvést, ale cílem je zde pokoj a cílem učení je láska z čistého srdce. Každému lze jistě vřele doporučit oddělit se od společenství, kde nevěří v Krista jako Božího syna, kde se odmítá trojice a není zdůrazněna osobní spasitelná víra a křest. Na některých husitských kostelech za 1. republiky byly nápisy: „Ačkoliv tvé tělo zetlelo v hrobě, tvé myšlenky žijí dále“. V těchto společenstvích Boží dítě jistě nemá co pohledávat, stejně jako nemá co hledat v sborech liberálních, kde se zvěstuje Kristus jako člověk a kde se popírá božství Otce, Syna nebo Ducha. Ale stejně tak nelze být ve sborech, kde například starší holdují vyvolávání duchů, věštění, žijí v opilství, smilstvu nebo cizoložství resp. holdují hříchům, o kterých Písmo vyloženě říká, že pro ně lidé nevejdou:
„Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt." (Zj 21:8)
Je třeba si uvědomit, že všichni padáme a těchto věcí se může kdokoliv z nás dopustit. Ovšem ze sborů, kde toto není rozpoznáno jako hřích, je opravdu třeba vyjít resp. se, chcete-li, biblicky oddělit a možná i vytřepat prach ze svých bot.
Koho máme vyloučit ze svého středu?
Zatímco v předchozím případě se jedná o „vyjití z jejich středu“, zde je situace principiálně analogická, ale jedná se o „vyloučení z našeho středu“. Jinými slovy předchozí příklad uvádí zkažené společenství a druhý příklad uvádí nekajícího hříšníka uprostřed shromáždění spravedlivých.„Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci. Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu!“ (1 K 5:9-13)
Zatímco v případě vyjití ze středu hříšníků je zodpovědný daný jedinec osobně, vyloučení je odpovědností vedení sboru. Trochu to rozveďme v následujícím případě, který lze zobecnit. Je nutné zdůraznit, že odstranění hříšníka není z důvodu „zbavení se ho“, ale v kontextu dalších částí Písma k jeho záchraně a ke snaze „vynucení“ pokání. Procesní řízení je již nad rámec této krátké úvahy. Na druhou stranu jde samozřejmě i o ochranu společenství, jelikož trocha kvasu má tendenci prokvasit celé těsto a v případě nekajícího se bludaře hrozí minimálně znepokojování neupevněných členů sboru.
Jak jednat se sektáři?
Existuje ještě poněkud zvláštní případ, a to jsou sektáři. Slovo sekta můžeme odvodit buď z řečtiny, kde vychází ze slova hairesis, neboli výběr či důraz. Případně od latinského secare, což je možné přeložit jako řezat nebo oddělit. Sektář je jinými slovy vlk, který přichází v rouše beránčím a má skrytý cíl získat své následovníky. Někdy je chce jen vyučit „správným“ důrazům. Podle něho třeba uctívají Boha v nesprávný den, jsou pokřtěni špatnou formulací (viz i některé příklady historického separatismu). Zde nějaké vlídné poučování a kárání nemá příliš smyslu, protože sektář jedná skrytě, zpočátku nesděluje své důvody a svého jednání si je důsledně vědom. V první církvi to byli stoupenci judaismu, kteří se do sborů vetřeli, aby slídili po křesťanské svobodě od Zákona a snažili se mladé křesťany donutit k obřízce. Zde je apoštolova rada zcela striktní a je jiná pro pastýře a jiná pro členy sborů.
Pro vedoucí, v tomto případě Tita, který zřejmě zatím neměl ustavené starší spoluslužebníky nově vzniklého společenství, zněla takto:
„Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni; je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou vynáší soud.“ (Tit 3:10-11)
Pro křesťany, kteří byli vystaveni působení sektářů, pak rada zněla:
"Prosím vás, bratří, abyste si dali pozor na ty, kdo působí roztržky a chtěli by vás svést od učení, které jste přijali. Vyhýbejte se jim! Takoví lidé totiž neslouží Kristu, našemu Pánu, nýbrž svému prospěchu a snaží se krásnými a pobožnými řečmi oklamat mysli bezelstných lidí.“ (Ř 16:17)
Takže jinou odpovědnost mají vedoucí a jinou členové sboru. Jinak se jedná uvnitř hříšného společenství a jinak s hříšníkem ve shromáždění spravedlivých. A ještě jinak se jedná s ve víře slabším bratrem, eticky chybujícím bratrem, s nekajícím hříšníkem nebo se sektářem. Doufám, že by tento přehled mohl být nápomocen a nevnášet do situace zmatek.
Dovětek k novokalvinismu
Nechci nyní slovíčkařit, protože bych mohl nastolit zmatek v pojmech. Novým kalvinismem nazývám novou vlnu kalvinismu, která se v 90. letech objevila zejména v USA, a která byla podle mne logickou reakcí na excesy charismatického hnutí, které slibovalo spasit celý svět a které zabředlo do herezí Torontského požehnání. Dále bylo reakcí na hnutí církevního růstu, které slibovalo růst církve převzetím metod sekulárního manažmentu, který zasliboval zvýšit produkci křesťanů na stejných principech, na kterých funguje výroba spotřebního zboží. Do třetice se jednalo o reakci na ekumenismus, který už přestal rozlišovat mezí ortodoxií a bludem a otevřel se například i mormonům.
Otcem nového kalvinismu je u nás bratr Pavel Steiger, kterého považuji za - v dobrém slovy smyslu - křesťanského aristokrata, rytíře a laskavého bratra, který si mohl užívat sekulárních výhod občana USA, ale už v době komunismu pracoval pro církev v ČR, a který nezištně pomáhal například při rozjezdu vysílání TWR. Vzpomínám, že ZoD byl pod jeho vedením otevřen všem křesťanům a i při Pavlově konverzi ke kalvinismu byl ochoten otisknout kritické názory. Byly zde články počínaje Sváťou Karáskem, charismatiky až po americké fundamentalisty. Lidé nebyli selektováni podle toho, kam patří, ale podle toho, co napíší. Mohl se zde objevit i můj článek o Kurzech Alfa, a když jsem se proto tento neodpustitelný hřích dostal na black list křesťanských periodik, mohl jsem publikovat v ZoDu.
Obecně kalvinismus považuji za součást křesťanské ortodoxie. Tvoří pro mne nazastupitelnou část barvy duhy, která je tvořena celým spektrem barev, reprezentujících křesťanství jako celek. Mám ovšem problém, když někdo řekne, že existuje jen jedna barva a vše ostatní je herezí. Když Poutníkova četba vydala již zmíněnou knihu Matyna Lloyda „Co je evangelikální?“, zaradoval jsem se a klidně bych ji podepsal. Autor zde nevidí překážku v jiném pojetí vyvolení, v duchovních darech, způsobu posvěcování a dokonce i praxe křtu. Ovšem dnes mnozí pokročili o notný kus cesty dále a vyrobili si z kalvinismu šibolet. Znají jen jeden, ten jediný správný důraz, a to je jen krůček k herezi, jinými slovy k sektářství.
Nedávno mi bratr Pavel poslal svoji knihu s tím, abych se vyjádřil, co zde považuji za nebiblické. Nemohl tušit, že asi měsíc před tím jsem se modlil za to, aby mi Pán ukázal nějakou ucelenou českou publikaci, ze které bych mohl pochopit ne učení, ale myšlení kalvinistů. Vzal jsem to tedy jako vyslyšenou modlitbu. Možná jedním z dalších článků na těchto stránkách bude její recenzi.
V úplné krátkosti izolovaný kalvinismus vidím jako snahu projekce Božího jednání do lidských souřadnic kauzality příčin a následků. Nabyl jsem dojmu, že kalvinista má tendenci vidět Boha, jako by jednal před časem a v čase. Jeho vševědoucnost spočívá v tom, že vše dal předem a proto i všechno, co se nyní odehrává, jen sleduje. Trochu mi to evokuje deismus, ovšem s prvkem fatalismu. Pokud by se člověk rozhodoval nezávisle, Boha by naprosto vykolejil a zbavil jej nejen vševědoucnosti, ale i všemohoucnosti. Možná proto zde často není ani prostor pro zázračné duchovní dary, které by snad mohly ohrozit předem daný spád věcí. Vždyť Bůh historii stvořil před časem pro svoji slávu, tak proč by do ní nyní zasahoval? Typickým projevem je supralapsarianismus, snažící se Boha vtěsnat do lidského lineárního časoprostorového kauzálního uvažování. Připomíná mi to trochu Aristotelské pojetí Boha, které nebylo některými reformátory zcela odmítáno, a někteří dokonce viděli v antických monoteistických filosofech působení obecné milosti.
Vidím zde i umělé členění křesťanstva na pravé kalvinisty na jedné straně, a na druhé straně pomýlené zakuklené arminiány (amyraldisty), pravé arminiány, semipelagiány a pelagiány. Tedy zastánce Boží svrchovanosti a lidské svobody (já raději mluvím o možnosti nepodmíněné volby). Člověk je ale Bohu zodpovědný a zodpovědnost nelze nést bez možnosti nevynucené volby. To věděl už Augustin, když o lidské zodpovědnosti a Boží svrchovanosti napsal: „nikdy se nesnažte usmířit dva blízké přátele“.
Zdroj: www.apologet.cz
