Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

V České republice není mnoho znovuzrozených křesťanů. Přesto procházejí stejnými zkouškami jako Boží lid kdekoliv jinde na světě. Uprostřed této hrstky občas vyvstane radikální skupina zejména mladých lidí, kteří jsou přesvědčeni, že objevili něco, co je nezbytné, aby převzala celá církev. Hledají proto různé způsoby, jak toto učení zprostředkovat ostatním. Pokud tito narazí na odpor, nezřídka to chápou jako odpor proti Duchu svatému nebo protivení se požadavkům Písma. 

Nechci se zabývat, zda se přitom prosazuje zdravé učení nebo jen vlastní interpretace Písma. Mnohem více pozoruji způsoby, jak se dané věci prosazují. Za dobu, co jsem křesťanem, jsem si povšiml, že v pozadí podobných skupin stojí obvykle zahraniční misionář, který je zároveň dealerem/donátorem učení nějakého cizojazyčného učitele.

1. Zahraniční misionář navštěvuje denominaci

Všiml jsem si také způsobu, jak taková práce obvykle probíhá. Buď na pozvání, nebo z popudu nějaké zahraniční církve přijede misionář, který zahájí práci v nějaké denominaci. Věnuje se určité specifické činnosti a je přesvědčen, že má vyučovat méně pokročilé české křesťany. Rád bych při této příležitosti podotkl, že Čechy se přiklonily ke křesťanství již v 9. století a není třeba mít komplex před misionáři ze zemí, které mají například sotva třistaletou tradici. Daný misionář proto nejprve pracuje v denominaci a je schopen zprostředkovat poměrně slušné peníze pro své tuzemské spolupracovníky. Má to ale jeden háček. Platí se jen tehdy, pokud se hraje přesně podle zahraničních not. Misionář tedy nepřijíždí jako služebník, ale jako budoucí šéf, který si přivezl noty a hledá hráče z jiných těles pro orchestr, který bude dirigovat.

2. Zahraniční misionář se obklopuje mladými a horlivými stoupenci

Velmi brzy se v okruhu misionáře vytvoří nějaká vnitrocírkevní organizace z mládežníků, která jeho vliv a později i učení začíná distribuovat prostřednictvím různých seminářů a překládané literatury. Spojující aktivitou může být i nějaký zahraniční sport, jazykové kurzy nebo výcvikové a výukové tábory, které se stanou prostředkem šíření specifické a vyhraněné věrouky. Nezřídka se přitom začíná objevovat i odpor z dané církve, který obvykle akceleruje založení nezávislé paracírkevní organizace, biblického semináře (se zahraniční akreditací v rámci nečeské církve), školicího střediska, sportovního klubu apod. Vše bývá finančně napojeno na zahraničí. 

Ve skupině okolo misionáře se začíná vytvářet i zvláštní kultura, slaví se v Česku netradiční svátky, například se vydlabávají dýně se svíčkou na Halloween, jedí se krocani na den Díkůvzdání (nic proti tomu v dané kultuře), pořádají se různá párty, zavádí se zvláštní druh jazyka obsahující slova vzniklá z jazyka misionářů s českými koncovkami, a skupina občas připomíná zahraniční ambasádu.

3. Zahraniční misionář začíná vyučovat radikální důrazy

Věroučné důrazy, které skupina šíří, mohou být různé. Je třeba například obnovit duchovní dary nebo naopak začít věřit, že již ustaly; je třeba začít věřit v predestinaci nebo naopak získat celý národ pro Krista; je třeba začít budovat Davidův stánek se všemi hudebními nástroji nebo naopak hudební nástroje odložit; je třeba zrovnoprávnit službu žen nebo naopak nepustit ženy za kazatelnu apod. 

S mnohými důrazy můžeme i souhlasit, i když bývají velmi polarizované a nevyvážené, ale způsob jejich prosazování bývá velmi specifický a často agresivní. Misionáři/dealeři přelézají ohrady a získávají si sympatizanty, dotují je a dělají si z nich stoupence, přičemž nezřídka ignorují dané církve.

4. Zahraniční misionáři získávají další skupiny a sbory

Všiml jsem si dále, že misionáři, než začnou usilovat získávat celé sbory, mají zájem o mládežnické skupiny. Často jim v tom pomáhá protidenominační učení: v Bibli přece žádné denominace nejsou! Jsou přeci jen místní sbory. Skutečností ovšem je, že vedení denominací často není daným učitelům dostatečně vstřícné a tak je potřeba podkopat jeho legitimitu. 

Stoupenci misionářů/dealeů následně ztrácejí loajalitu ke své tradici (pokud nějakou vůbec měli) a stávají se spíše loajální k zahraniční misii. Velmi často začnou misionáři/donátoři dotovat či vydávat nějaké „mezidenominační oběživo“, které je ovšem značně monotématické a striktně šíří daný důraz (herezi). Když se podíváte na webové stránky takové skupiny nebo sboru, jejich orientaci lze snadno zjistit podle odkazů, které mají zřídkakdy co společného s domovskou denominací.

5. Zahraniční misionáři zakládají samostatné denominace

Někdy se misionářům/dealerům podaří založit samostatnou denominaci z odtržených sborů, ačkoliv je zakázáno slovo „denominace“ k označení skupiny používat. Předtím se ale mladí stoupenci radikálních pohledů nejprve snaží (obvykle neúspěšně) celou svoji denominaci proměnit k obrazu svých zahraničních vzorů/donátorů. 

Nabízí se další a další školení vedoucím, hledají se žáci nově založených a ze zahraničí dotovaných seminářů a institutů, zaštítěných obvykle nepřenosnou zahraniční akreditací, a pořádají se nové a nové konference a distribuují se ze zahraničí dotované tiskoviny hájící dané důrazy.

Je to všechno špatné?

Mám jisté pochopení pro křesťany, kteří jsou nespokojeni s věroukou svých církví. Také mi dnes vadí obecné zlehčování Písma na kulturně podmíněnou sbírku veršíků, ekumenické ústupky hraničící s rekatolizací, ignorování jasných pasáží Písma o inspirovanosti, o službě žen, o homosexualitě apod. Ovšem způsoby práce daných misionářů/dealerů mi přijdou zcela vzdálené, cizí a silně neetické. 

Opakuji, že misionář není povolán k tomu, aby vládl, ale aby sloužil. Má získávat stoupence pro Krista, nikoliv lovit v místních církvích následovníky, které shromažďuje na jedno místo a se kterými pak pořádá hromadné fotografování, aby získal další finanční injekce ze zahraniční pro své skvělé výsledky. Není dealerem zahraničních učení, ale služebníkem Kristovým. Nepřijíždí primárně vyučovat a vést, ale sloužit a pomáhat, případně může začít na zelené louce budovat v naší zemi doposavad nekonvenční tradici.

Odlišný úhel pohledu

Misionářem vyučení, často mladí a nezkušení mládežníci někdy dostávají výhodné nabídky k tomu, aby v zahraničí vystudovali školu, odpovídající misionářovu zaměření. Zcela logickým důsledkem je pak silná loajalita k donátorovi, který toto studium umožní. 

Z takto proškolených učňů se pak stávají sami učitelé na nezřídka téměř partyzánsky založených školách, které jsou pak baštami zahraničních nauk. Jejich absolventi a sympatizanti jsou přesvědčeni, že získali vynikající a jedinečné znalosti, které musí přijmout i jejich denominace, pokud v ní ještě setrvávají.

Rád bych se proto na celou věc podíval z opačného pohledu. Brání někdo, například v kongregační církvi radikálním bratřím vyznávat a praktikovat to, čemu věří? Možná, že ani ne. Spíše mi přijde, že se mladí stoupenci ve službách zahraničních idejí snaží, aby ostatní přejali jejich pohled. Dokonce mám pocit, že volají po tom, aby tento pohled byl autoritativně vymáhán. 

K tomu bych podotkl jediné. Mám okolo sebe bratry, kteří si například myslí, že Bůh je původcem hříchu a že někteří lidé mají prostě tu smůlu, že se narodí jako nevyvolení a již před stvořením světa jsou pasivně předurčeni jít do pekla, aniž by se tomu mohli jakkoliv vyhnout. Něco takového je samozřejmě urážkou Boží dobroty, lásky a spravedlnosti. 

Ale určitě bych neměl potřebu nějak tyto lidi autoritativně donucovat k tomu, aby věřili něčemu jinému. Nepomohlo by to, pokud neodloží literaturu, skrze kterou na Písmo pohlížejí. K tomu musí dozrát a spíše bych trpělivě vysvětloval, že Bůh je dobrý, laskavý a spravedlivý. 

Jen Duch svatý může vést k nápravě. Určitě mi také přijde nepochopitelné, když je v Písmu napsáno, že žena nemá učit, že někdo tvrdí pravý opak. Je ale něco platné silové řešení, navíc pokud mám sbor, kde věří stejně jako já? Je důležitější, že mohu svobodně vyznávat, čemu věřím nebo to, zda můj pohled přijmou i ostatní? Samozřejmě, že jsou věci, ze kterých slevit nejde, ale misionáři/dealeři právě z méně podstatných věcí dělají šibolety.

Kongregační princip nepovažuji za dokonalý ani za nejlepší. Má své výhody i nevýhody. Neznám žádný jasný biblický verš, který by říkal, která forma církevní správy je nejlepší. Má ale jednu obrovskou výhodu, která je zároveň i jeho největší slabinou. A to, že sbor je zde svrchovaný. Výhodou je to, že pokud něčemu věřím, mohu v rámci jedné denominace najít sbor, kde mohu svojí víru praktikovat v souladu se svým svědomím. Na druhé straně, pokud sbor sejde z cesty, není moc šancí ho v tom z vnějšku zastavit. 

Proto se v kongregačním principu stávají sbory často ideovými základnami zahraničních misionářů/dealerů a jsou v posledku loajální svým zahraničním emisarům více než například presbyterní církve, kde existují mechanismy, jak vliv misionářů/dealerů regulovat.

Rizika silových řešení

V současné době se ekumeničtí proponenti snaží denominace donutit, aby se kongregačního principu vzdaly a rozhodovali v nich jedinci, které by bylo možné snadněji získat a skrze ně i dané církve. Například kardinál Duka žádal představitele církví, aby se za krátkou dobu vyjádřili k věci, kterou z principu církevního zřízení nemohou sami rozhodnout. Tento tlak pak formuje církevní strukturu žádoucím, proekumenickým směrem. Každá denominace má totiž své představitele, kteří jsou zváni na setkání s politiky, s kulturními činiteli a občas je jim poskytován mediální prostor. Ačkoliv je reakce veřejnosti prakticky nulová až záporná, je opravdu možná někdy těžké odolat pokušení domněnky vlastní důležitosti. 

Vím, o čem mluvím a nejsem v tom jiný. V takovém prostředí pak vznikají i různé neformální vztahy, skrze které se pak protlačují různé dokumenty, jako byla „Ekumenická charta“. Jak těžké je pak říci vysoce postaveným ekumenickým spolubratřím „ne“, pokud se po nich žádá něco, s čím dotyčný představitel vnitřně nesouhlasí. Svého času si například kardinál Vlk získal ke svým cílům skrze ekumenické představitele téměř všechny ekumenické církve s výjimkou velmi statečného Rudolfa Bubika. Avšak stačilo překonat strach, říci slovo nesouhlasu, a ostatní se začali přidávat.

Nyní mluvím čistě obecně, ale představme si, že v čele kongregace bude třeba ekumenik, který bude z vnějšího popudu usilovat, aby církev spěla ke konciliárnímu sjednocení. Nemá k tomu však autoritu, protože reprezentuje jednotu svrchovaných sborů. Radikálové však přijdou s návrhem, že je třeba zakázat službu žen. Ekumenik ve vedení to podpoří (neodporuje to navíc římskokatolické nauce o svěcení žen). Rozšíří se obecné krédo, které zahrne tento bod do závazné věrouky, a precedens je na světě. Radikálové, se kterými v tomto jinak souhlasím, budou mít pocit vítězství, stejně jako v pozadí stojící dealer/misionář. 

Po nějakém čase ovšem přijde ekumenik (a nyní opravdu nemám nikoho konkrétního na mysli) s tím, že je třeba do věrouky závazně vložit, že Bibli není možné chápat jako verbálně neomylné Boží slovo, ale jen jako inspirovaný služebný nástroj s lidskou příměsí (římskokatolickou církev princip „sola skriptura“ ohrožuje). Radikálové budou protestovat a tvrdit, že je to proti principům kongregacionalismu a že každý sbor má právo tomu rozumět jinak. Jenže chyba lávky, je zde již jimi vynucený precedens. Pokud mohla kongregace silou vynutit zákaz služby žen, bude možné rovněž „silou vynutit“, že Bible je inspirovaná kniha plná lidských nedostatků.

Závěr

A tak přestože nejsem stoupencem ryzího kongregacionalismu, jsem si plně vědom jeho velmi silné stránky. Kdybych ale byl kongregacionalistou, zcela jistě bych nechtěl podkopat jeho základní pilíř tím, že budu vnucovat ostatním to, čemu sám věřím, i když jsem přesvědčen, že je to správné. Mohlo by se mi pak stát, že bych stejně tak byl nucen akceptovat učení a praxi, která by mi byla nevlastní a kterou by mi stejným způsobem někdo vnutil. Jiné systémy zde mají pojistky různých komisí a rad, kongregacionalismus spíše ne. 

Každá církev má proto nezbytné krédo, které sice lze rozšířit, ale jakékoliv změny jsou dvousečné a je třeba se pak podřídit všeobecnému konsensu. Pokud je to pro někoho nepřijatelné, poctivější by bylo odejít do denominace nebo spíše vlivové skupiny misionáře/dealera, jemuž je v srdci vydán a jehož respektuje. Jsem hluboce přesvědčen, že mít pravdu znamená i prosazovat ji v souladu s principy společenství, jehož jsem součástí.

Můžeme tedy vyznávat mnoho z dnešního pohledu radikálních učení. Uprostřed ekumenismu, liberalismu, genderismu, feminismu, evolucionismu, homosexualismu apod. pak budeme považováni za zpátečníky a fundamentalisty. Obhajujme přesto své pojetí, o kterém jsme přesvědčeni, že je biblické. Pišme, diskutujme. 

Ale představa, že budeme své pohledy vymáhat silou, přelézáním ohrad nebo zakládáním revolučních výborů, teologických a biblických institutů se zahraniční podporou v rozporu s vůlí denominace, se míjí účinkem. Velmi brzo se může stát, že rozjetý vlak nebude možné zastavit a ze svobodných kongregací se záhy stane episkopát vnucující své pojetí všem.

Zdroj: www.apologet.cz


Misionáři, dealeři, donátoři - Philippian Fellowship

Co mají společného Radek Kolařík - kuřimský kazatel BJB, Alois Klepáček - kroměřížský kazatel BJB, Mirek Klepáček - vedoucí Word of Life v Černé Hoře či Vláďa Donát - vedoucí Biblického teologického semináře v Pelhřimově? Jsou na jedné výplatní listině: organizace Philippian Fellowship, vlivové fundamentalistické agentury sponzorované z USA.

Deklarovaným účelem Philippian Felowship je poskytování různých forem podpory evangelikálním pastorům, sborům nebo vůdcům jiných služeb (ministry), kteří splňují kritéria pro sponzorství stanovené touto organizací. Tato podpora zahrnuje finanční podporu, modlitební podporu, technickou pomoc, poradenství, vzdělávání, apod., aby pastoři, sbory a vůdci mohli účinněji sloužit v rámci příslušné rozvojové země.

Jak Philippian Felowship podle svých vlastních slov rozumí situaci ve Střední Evropě? 

Po padesáti letech komunistického útisku jsou církve ve východní Evropě konečně svobodny, ale co udělají s touto znovu nalezenou svobodou? Studentů v seminářích ubylo, a protože přehřáté ekonomiky východního bloku se snaží dohonit Evropskou unii, mnoho duchovních je nuceno zvolit si zaměstnání v civilní sféře. Křesťanství, které vzešlo z popele komunismu, ve světle nově nabyté svobody nevzrůstá. Spíše se stalo ostrovem v obavách, že je ještě někdo může sledovat. Je úkolem pastorů, aby povzbudili věřící tváří v tvář skličujícím překážkám všeobecného nedostatku zájmu. Tito bratři a sestry v Kristu zaplatili cenu za svou víru, kterou si většina z nás neumí představit, a oni potřebuji naši pomoc.

Ačkoli vyslání misionářů by mohlo být odpovídající odpovědí na potřeby východoevropské církve, je tam mnoho dobře vycvičených služebníků, kteří mluví jazykem svého národa, rozumí jeho kultuře a jsou již umístěni v klíčových službách ve svých domovských zemích. Za zlomek nákladů na vyslání amerického misionáře do východní Evropy, může být podpořena plnočasová služba místního pastora, vůdce jiné služby nebo misijního pracovníka zakládajícího sbor. 

Tito služebníci již hovoří místním jazykem, mají nějakou formu formálního vzdělání ministerstva, jsou již na místě a připraveni k práci. Jsou to lidé vize. Vedou své sbory a služby (ministry) s těmi malými zdroji, které mají k dispozici. Vstupují do nových oblastí společnosti a jsou nadšení z práce, do kterého je Bůh povolal. Budete-li naslouchat jejich příběhům, nenajdete poražené křesťany, stěžující si na nedostatek zdrojů, ale spíše naleznete průkopníky, zplnomocněné rukou Všemohoucího.

Vztahy vytvořené pomocí tohoto programu poskytují pastorům amerických sesterských sborů velkou příležitost pro službu jejich bratřím a sestrám v zahraničí, včetně manželských seminářů, pastorských setkání, mládežnických konferencí, letních táborů a dalších forem služby. Možnosti jsou nekonečné a vliv je obrovský. To nejlepší, co můžeme udělat, je podporovat tyto věrné služebníky fyzicky, emočně, duchovně i finančně, takže se budou moci věnovat na plný úvazek své službě a budou moci naplnit svou vizi prosperující církve ve východní Evropě.

Roky pronásledování oloupily křesťanství o jeho vitalitu a jeho hlas. Poslední generace slyšela  hlas ateismu, cynismu a pochybností. V současné době méně než jedna desetina procenta populace se označují jako "znovuzrození" (born-again). Jen malé procento populace chodí pravidelně do kostela. Nyní je čas pro vás nebo váš sbor podporovat jednoho z těch pravých vizionářů.  

Kritéria pro podporu

Představenstvo Philippian Fellowship stanovilo následující kritéria, které musí být splněny před rozhodnutím podpořit určitého pastora nebo vůdce služby (ministry):

- Pastor nebo vůdce služby musí mít definovatelnou finanční potřebu.

- Pastor nebo vůdce služby musí být občanem země, kde slouží.

- Pokud jde o pastora, musí to být muž a musí bydlet a kázat v místě jeho celodenního pastýřského závazku a musí plynule mluvit jazykem jeho sboru.

- Uchazeč musí být doporučen k projednání alespoň jedním členem představenstva Philippian Fellowship.

- Pastor nebo vůdce služby musí prokázat silné svědectví jako křesťan a musí vykazavat osobní integritu ve vztazích

- Služba a jeho vůdci musí přijmout a dodržovat vyznání víry stanovené organizací Philippian Fellowship. 

- V případě, že pastor nebo vůdce služby je ochoten přijmout finanční podporu, musí souhlasit, že nese odpovědnost, pokud jde o distribuci finančních prostředků, jak bylo dohodnuto v jejich smluvním sesterském sboru.

- Vůdcové služby musí být ochotni podporovat a rozvíjet vztahy se smluvním sesterským sborem.

Vyznání víry (Statement of Faith) Philippian Felowship

My věříme...

- že Písma Starého a Nového zákona jsou inspirována Bohem a že v originálních textech jsou bezchybná 

- že jsou nejvyšší a konečnou autoritou pro víru a život

- v jednoho Boha, Stvořitele a Udržovatele vesmíru, který věčně existuje ve třech osobách jako Otec, Syn a Duch Svatý

- v Božství Ježíše Krista, Jeho narození z panny, Jeho život bez hříchu, Jeho smrt zaplacenou za naše hříchy, jeho fyzické vzkříšení, jeho vyvýšení po pravici Boží

- že všichni lidé zhřešili a jsou tedy vinni před Bohem a jsou pod jeho odsouzením

- že všichni, kdo z milosti a skrze víru přijmou Ježíše Krista, jsou znovuzrození z Ducha Svatého, tedy stávají se Božími dětmi

- že Duch svatý křtí všechny věřící, aby mohli žít život podle Kristova příkladu

- že Bůh dává duchovní dary všem věřícím pro budování těla Kristova; věříme, že Bůh slyší modlitby svého lidu a naplňuje jejich potřeby podle svého účelu

- v tělesné vzkříšení spasených i nespasených, a vykoupení spasených k věčnému životu s Bohem skrze oběť Krista

- v blízký návrat Krista a vytržení jeho církve

- ve věčné vědomé potrestání zatracených a věčnou vědomou blaženost spravedlivých.

Srovnej s vyznáními víry sponzorovaných sborů, teologických seminářů a paracírkevní mládežnické organizace:

Vyznání víry – Křesťané Kuřim

Vyznání víry sboru BJB v Kroměříži

Vyznání víry Českého biblického institutu v Kroměříži

Vyznání víry Word of Life

Vyznání víry Biblického teologického semináře v Pelhřimově

Prezentace kazatelů podporovaných organizací Philippian Fellowship:

Prezentace Radka a Laury Kolaříkových

Prezentace Lojzy a Marušky Klepáčkových

Prezentace Mirka a Olinky Klepáčkových

Prezentace Vládi a Olinky Donátových

Další podrobnosti viz webové stránky Philippian Fellowship