Ukrajinské pravoslaví udělalo zásadní krok k samostatnosti. Na sněmu v Kyjevě oznámili zástupci několika tamních církví své sjednocení. Konstantinopolský patriarchát v lednu udělí nově vzniklé církvi nezávislý status, čímž dovrší její odtržení od Moskvy. V procesu osamostatňování ukrajinské pravoslavné církve, který rozzuřil Rusko a působí neshody ve světovém pravoslavném společenství, ale nejde jen o víru. Kromě historických náboženských a mocenských souvislostí se v něm odráží i současný rusko-ukrajinský konflikt či blížící se volby na Ukrajině.

Hlava nově vznikající sjednocené ukrajinské pravoslavné církve má obdržet od konstantinopolského patriarchátu „tomos“ – dokument potvrzující autokefalii, čili nezávislost na jakékoliv vnější autoritě. Pravděpodobně se tak stane 6. ledna, tedy o pravoslavných Vánocích.

Konstantinopolský patriarchát sice není oficiální hlavou pravoslavné církve a nemá postavení srovnatelné s římskokatolickým papežem, udělování církevní autonomie ovšem ve svých rukou drží – a ostatní pravoslavné církve ho uznávají jako nejvyšší autoritu.

„Význam tomosu daleko přesahuje Ukrajinu. Co znamená? Je to ‚pád třetího Říma‘ jako nejstaršího koncepčního pokusu Moskvy o světovou hegemonii. Tady, v naší zemi, se rozhoduje budoucnost světového pravoslaví. Chápeme ji jinak než Rusové. To je další důvod, proč Ukrajinci a Rusové nemohou jít stejnou cestou,“ prohlásil už letos v září ukrajinský prezident Petro Porošenko.

Narážel tak na pět set let starou ideu „třetího Říma“; ta zprvu vyjadřovala nárok, který si ruská pravoslavná církev činila na vedoucí roli ve světovém křesťanství, a nakonec symbolizovala veškeré mocenské ambice ruského imperialismu.

Dnešní Moskvu proto blížící se osamostatnění ukrajinské pravoslavné církve zákonitě rozlítilo. „Je to legalizace rozkolu. Konstantinopol svým počínáním překračuje červenou linii a katastrofálně porušuje jednotu světového pravoslaví,“ nechal se v říjnu slyšet mluvčí moskevského patriarchy Kirilla.

Ruská pravoslavná církev, v jejímž čele Kirill stojí, následně přerušila veškeré styky s konstantinopolským patriarchátem a Kreml uvedl, že v případě potřeby bude hájit zájmy pravoslavných věřících na Ukrajině. Sám Kirill pak před konstantinopolským patriarchou Bartolomějem prohlásil, že Rusové a Ukrajinci „jsou jedna země a jeden národ“.

Reakce obou stran tak ukazují, že osamostatnění ukrajinské pravoslavné církve je historickou událostí, která svým významem dalece přesahuje oblast náboženství.

Ukrajinská církev pod Moskvou

Na Ukrajině až dosud působí tři hlavní pravoslavné církve: ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu (UPC-MP), ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu (UPC-KP) a ukrajinská autokefální pravoslavná církev (UAPC). Jedinou legitimní ukrajinskou pravoslavnou církví, tedy uznávánou Konstantinopolí, byla až do letošního října ta podléhající moskevskému stolci.

Za hierarchickým uspořádáním s více než třísetletou tradicí stojí rozhodnutí z roku 1686; právě tehdy se konstantinopolský patriarcha, jemuž jedinému až do té doby kyjevská metropolie (administrativní jednotka v rámci pravoslaví) podléhala, rozhodl převést dohled nad metropolií pod Moskvu, která už tehdy autokefální byla.

Ruská pravoslavná církev se totiž už v 15. století odtrhla od kyjevské metropolie a v následujícím století car přesvědčil konstantinopolského patriarchu, aby v Moskvě zřídil autokefální patriarchát. V roce 1685 vybrala ruská pravoslavná církev vlastního, sobě podřízeného kyjevského metropolitu a rozhodnutí Konstantinopole o rok později tento postup legitimizovalo.

V roce 1990 sice Moskva udělila kyjevské metropolii částečný samosprávný status, což znamenalo formální nezávislost ve finančních a administrativních záležitostech. Moskevský patriarcha (hlava RPC) ale stále potvrzoval kyjevského metropolitu (hlavu UPC-MP) a ruská pravoslavná církev představovala prostředníka pro vztahy podřízeného ukrajinského sboru (UPC-MP) s ostatními pravoslavnými církvemi.

Mimo světové pravoslavné společenství

Zbylé dvě pravoslavné církve působící na Ukrajině pak Konstantinopol až do letošního října neuznávala. Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (UAPC) vznikla už v roce 1921, sovětský režim ji ale prakticky zlikvidoval a církev přežila jen mezi příslušníky ukrajinské diaspory, kteří ji koncem 80. let pomáhali obnovit.

V souvislosti se ziskem nezávislosti pak vznikla v roce 1992, v reakci na volání po sjednocené ukrajinské pravoslavné církvi, ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu (UPC-KP).

V ní se měly původně sjednotit dosavadní oficiální (a Moskvě podřízená) ukrajinská pravoslavná církev s „exilovou“ církví. Fúzi ale zabránil odpor jak ze strany UAPC, která vnímala dosavadní oficiální církevní struktury jako zkompromitované sovětskou tajnou službou, tak ze strany těchto „starých“ struktur, které se odmítly k nové církvi připojit. Zůstaly tak pod moskevskou církví a k dosavadnímu oficiálnímu názvu „ukrajinská pravoslavná církev“ přidaly neoficiální doušku „moskevský patriarchát.“

Na vzniku UPC-KP se přitom podílel i Filaret, do té doby kyjevský metropolita v rámci UPC-MP, který byl dokonce zvolen patriarchou UPC-KP. Ruská pravoslavná církev ho zbavila kněžství a v roce 1997 na něj uvalila klatbu (exkomunikovala ho), stejně jako na metropolitu Makarije, který se v roce 2015 stal hlavou UAPC.

Až do letošního října tak na Ukrajině trvalo toto „trojcírkví,“ které ponechávalo část ukrajinských pravoslavných věřících „pod dohledem“ Moskvy a zbytek v rámci církví, které světové pravoslavné společenství nebralo v potaz.

Co se stalo v říjnu?

Vývoj posledních několika měsíců nejasnou situaci radikálně změnil. V dubnu podali ukrajinský prezident Petro Porošenko, ukrajinský parlament a nejvyšší představitelé UPC-KP a UAPC konstantinopolskému patriarchovi Bartolomějovi žádost, v níž žádají udělení autokefality ukrajinské pravoslavné církvi. K dokumentu se připojila i část biskupů podléhajících Moskvě.

Konstantinopolský patriarchát zareagoval nejprve tím, že v září vyslal k dvěma dosud neuznávaným ukrajinským církvím, UPC-KP a UAPC, tzv. exarchy (osobní patriarchovy posly), aby s nimi zahájili jednání o autokefalii.

V říjnu pak vydal prohlášení historického významu. Potvrdil v něm, že Ukrajina autokefalii skutečně dostane, a oznámil další dva zásadní kroky s tím související: zrušení rozhodnutí z roku 1686 a sejmutí klatby z Filareta a Makarije.

Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj rozhodnutí zdůvodnil tím, že ruská pravoslavná církev se v 15. století „jednostranně odtrhla od kanonické autority,“ zatímco zbytek kyjevské metropolie zůstal „důsledně a vytrvale podřízen ekumenickému patriarchátu, neboť kyjevští duchovní i laikové neuznali svou podřízenost Moskvě“. Moskevský patriarcha jmenováním sobě podřízeného kyjevského metropolity porušil kanonická pravidla, což rozhodnutí z roku 1686 ignorovalo.

Konstantinopol tak letos v říjnu třísetletou podřízenost UPC-MP vůči Moskvě ukončila a tuto církev v čele s kyjevským metropolitou převzala zpět pod svou pravomoc. Vůdci UPC-KP a UAPC byli vráceni do svých kněžských pozic a jejich věřící se stali součástí pravoslavného církevního společenství

Další krok představuje právě probíhající sjednocování UPC-KP, UAPC a těch farností UPC-MP, které o to stojí, do jedné ukrajinské pravoslavné církve. Hlava této sjednocené církve, metropolita Epifanij, pak od konstantinopolského patriarchátu obdrží autokefalii. 

Ukrajině jde o nezávislost

Ukrajinský prezident Porošenko označil osamostatnění domácí pravoslavné církve za záležitost nezávislosti země, národní bezpečnosti, ukrajinské státnosti a globální geopolitiky. „Nezávislost naší církve je součástí naší pro-evropské a pro-ukrajinské politiky, kterou důsledně provádíme poslední čtyři roky,“ uvedl v říjnu.

Kyjev totiž považuje UPC-MP za ruskou „pátou kolonu“ a za součást Moskvou vedené hybridní války proti Ukrajině. Zatímco UPC-KP i UAPC podpořily v době takzvaného Euromajdanu reformní agendu, UPC-MP zastávala zprvu neutrální pozici, což řada Ukrajinců interpretovala jako pozici skrytě pro-moskevskou, uvádí George Soroka z Harvardské univerzity.

Nakonec se většina UPC-MP postavila otevřeně na stranu Ruska, včetně hlavy církve, metropolity Onufrije. Zatímco UPC-KP (a také ukrajinská řeckokatolická církev) poskytovala své kostely jako úkryty pro protivládní demonstranty, někteří kněží UPC-MP odmítli sloužit mše za padlé ve válce na východě země a ospravedlňovali ruskou anexi Krymu.

UPC-MP také organizovala proruské demonstrace a když 8. května 2015 prezident Porošenko během zvláštního zasedání parlamentu četl jména jednadvaceti vojáků, kteří za účast v konfliktu na východě země dostali titul Hrdina Ukrajiny, delegace UPC-MP v čele s Onufrijem odmítla povstat.

Na druhou stranu, i někteří vysoce postavení kněží UPC-MP bližší vazby Ukrajiny s Evropou podpořili a třeba hlavní kaplan ukrajinské armády, který je rovněž členem UPC-MP, uvedl, že vojáci mají právo bránit svou zemi a on má povinnost jim sloužit.

Ukrajinští policisté a agenti tajné služby SBU nicméně na přelomu listopadu a prosince prohledávali kostely a domovy několika duchovních z církve podřízené Moskvě. Zdůvodnili to podezřením z „porušování rovnosti občanů“. SBU tvrdí, že při těchto prohlídkách odhalila síť organizovaně šířící materiály, které rozněcují náboženskou nesnášenlivost.

Bůh jako žolík v kampani?

Nejen prezident Porošenko, ale i mnozí ukrajinští analytici považují osamostatnění ukrajinské pravoslavné církve za událost epochálního významu, která je „srovnatelná s rozpadem Sovětského svazu“ a představuje „poslední chybějící část opravdové ukrajinské nezávislosti“.

V případě Porošenkovy podpory nezávislé ukrajinské církve ovšem zřejmě hrají roli i březnové prezidentské volby.

Porošenko je totiž podle jednoho z posledních průzkumů až třetí, hlas by mu dalo jen deset procent rozhodnutých voličů (dosavadní favoritce Juliji Tymošenkové dvojnásobek).

Stávající hlava státu tak pravděpodobně doufá, že udělení tomosu by mohlo jeho popularitě pomoct, o čemž svědčí i jeho billboardy se sloganem „Armáda! Jazyk! Víra! Jdeme vlastní cestou! Jsme Ukrajina!“ všímá si třeba historik a politolog Andrew Wilson.

Rusku jde o vliv

Hněv Moskvy souvisí s „tradičním“ problémem, kdo má nárok na kulturní a duchovní dědictví Kyjevské Rusi, středověkého státu východních Slovanů. Právě její vládce, kníže Vladimír (Volodymyr), přijal v roce 988 z Konstantinopole křesťanství a právě v Kyjevské Rusi vidí své kořeny jak Rusové, tak Ukrajinci.

O tuto perspektivu opírá své tvrzení i patriarcha Kirill, když uvádí, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ – a ve svém prohlášení se nijak neliší od ruského prezidenta Vladimira Putina, který stejným způsobem obhajoval v březnu 2014 anexi ukrajinského poloostrova Krym. Právě tam, v obci Chersonésos, totiž podle legendy přijal křesťanství kníže Vladimír.

Podle Putina je proto „Kyjev matkou ruských měst“. Kyjevskou Rus pak označil za „společný pramen“ Rusů a Ukrajinců, kteří „jedni bez druhých nemohou žít“. Ještě dál zašel téhož roku v prosinci, když prohlásil, že „Krym má pro Rusko stejně enormní civilizační a sakrální význam, jako jeruzalémská Chrámová hora pro muslimy a židy“.

Vypjaté mytické vnímání lokalit na dnešní Ukrajině souvisí i s tím, jak Putin a ruští nacionalisté chápou výraz „ruský“. Z jejich pohledu zahrnuje tři větve „Rusů“ (Bělorusy, Rusy a Ukrajince), přičemž Ukrajinci jsou označováni jako „Malorusové“ a tvoří s Rusy „jeden národ,“ připomíná analytik Taras Kuzio.

Do ruského postoje k samostatnosti ukrajinské církve se tak promítají i obavy ze ztráty vlivu, což dokazují další kroky a vyjádření ruských církevních či politických představitelů. Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov například označil rozhodnutí Konstantinopole o udělení autokefalie Ukrajině za „provokaci“ podporovanou Washingtonem.

Samotná ruská pravoslavná církev v souvislosti s přerušením styků s Konstantinopolí uvedla, že současná situace je největším rozkolem v křesťanském světě za posledních tisíc let. Snaží se také na svou stranu získat další autokefální pravoslavné církve, přičemž postup Konstantinopole už odsoudily církve Polska, Srbska či českých zemí a Slovenska.

Moskevský patriarchát ztrácí příznivce ve prospěch kyjevského

Ruská církev má v pravoslavném světě mimořádný vliv, protože v Rusku se k pravoslaví hlásí největší počet věřících. Přes třetinu z celkových 35 tisíc farností, jež ruskou pravoslavnou církev katapultují v rámci této křesťanské denominace na první příčku, ovšem leží na Ukrajině. To v praxi představuje asi třicet milionů věřících (podle různých odhadů se k RPC hlásí celkem sto až sto padesát milionů věřících).

Podle údajů ukrajinského ministerstva kultury k prvnímu lednu loňského roku má sice UPC-MP na Ukrajině nejvíc náboženských obcí (přes 12 tisíc), zatímco UPC-KP necelých 5 tisíc a UPAC něco přes tisícovku. Tato čísla ale nevypovídají o skutečném počtu podporovatelů jednotlivých církví.

Jak uvádí historik a politolog Wilson, UPC-MP je tradičně silná na jihu a východě země, kde však má mnoho farností relativně nižší počet členů, zatímco religióznější obyvatelstvo žije na západní a střední Ukrajině. Tam má přitom silnější pozici UPC-KP (střed) a ukrajinská řeckokatolická církev (západ)

Nejvíc Ukrajinců z těch, kteří se označují za pravoslavné, se hlásí k ukrajinské pravoslavné církvi kyjevského patriarchátu. Počet jejích stoupenců v posledních letech výrazně stoupl, a předstihl tak přívržence ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu.

Víra jako součást národní identity

Ani tyto údaje ale neposkytují zcela reprezentativní obraz pravoslavných věřících na Ukrajině. Přestože se přibližně tři čtvrtiny Ukrajinců označují za pravoslavné věřící, do kostela chodí pravidelně (každý týden) jen asi dvanáct procent z nich. Navíc třetina Ukrajinců, kteří se označují za pravoslavné věřící, se nehlásí k žádné církvi.

Podle loňského průzkumu centra Pew Research totiž existuje velká skupina lidí, pro které hlášení se k pravoslaví není nutně spojeno s vírou v boha a chozením do kostela, ale splývá s národní identitou a vyjádřením „pravé ukrajinskosti“. Šetření uvádí, že na Ukrajině považuje pravoslaví za velmi nebo spíše důležitou součást národní identity 51 procent dotázaných.

Církev patří společně s dobrovolnickými organizacemi a armádou k nejdůvěryhodnějším institucím na Ukrajině. Za důvěryhodné označuje tyto tři instituce kolem šedesát procent obyvatel, zatímco prezident, vláda či parlament se těší důvěře jen přibližně dvaceti procent lidí.

Kromě tří hlavních pravoslavných církví patří k výraznějším náboženským organizacím v zemi ještě ukrajinská řeckokatolická církev (má pravoslavný obřad, ale uznává papeže), ke které se podle průzkumu z března 2017 hlásí necelých osm procent populace. V menší míře jsou na Ukrajině zastoupeni také římští katolíci, protestanti, židé či sunnitští muslimové (na Krymu).

Farnosti si mohou samy zvolit svou církev

Svoláním rady zakládající sjednocenou ukrajinskou pravoslavnou církev ale celý proces nekončí, nýbrž v mnoha ohledech teprve začíná. „Jestli to potrvá půl roku, rok, tři roky nebo pět let, na tom nezáleží,“ podotkl mluvčí UPC-KP. Narážel tak na skutečnost, že sjednocování může trvat i desítky měsíců.

Navíc je jasné, že k úplnému sjednocení všech tří největších ukrajinských pravoslavných církví zřejmě nedojde. Patriarcha UPC-KP Filaret označil účast v procesu za dobrovolnou a biskupská konference UPC-MP už dala najevo, že se nadále považuje za jedinou legální pravoslavnou církev na Ukrajině a do sjednocování se nezapojí.

Jednotlivé farnosti se ale mohou samy rozhodnout, pod jaký stolec chtějí patřit. Pokud by se farnosti UPC-MP přidaly ke sjednocené ukrajinské církvi, mohla by se tato nově vzniknuvší ukrajinská církev stát po ruské druhou nejpočetnější pravoslavnou církví na světě. Podle Radia Svobodná Evropa/Radia Svoboda (RFE/RL) přešlo od vypuknutí konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem v roce 2014 pod UPC-KP víc než sedmdesát farností UPC-MP.

Těsná nadpoloviční většina Ukrajinců vznik sjednocené ukrajinské autokefální pravoslavné církve podporuje. Počet příznivců autokefality výrazně vzrostl během letošního roku, zároveň se snížil počet lidí, kteří na problém nemají názor. I tak ale téma stále nezajímá asi čtvrtinu lidí.

Dva nejdůležitější ukrajinské kláštery v centru sporu

Lidé hlásící se k UPC-KP autokefalii převážně podporují, zatímco většina příznivců UPC-MP je proti. Ztotožňovat příznivce autokefalie a pro-ukrajinsky smýšlející výhradně s UPC-KP a naopak odpůrce sjednocené církve a pro-rusky orientované s UPC-MP je ovšem zjednodušující, jak ukazují i případy zaznamenané RFE/RL. Koneckonců, sám prezident Porošenko je členem té ukrajinské církve, která dosud podléhala Moskvě.

Mnozí lidé hlásící se k UPC-MP navíc uvádějí, že jejich příchylnost je čistě náboženského rázu, nemá s politikou nic společného a že oni sami smýšlejí pro-ukrajinsky. Stanice RFE/RL cituje i kněze UPC-MP, který si stěžuje na nařčení, že je agentem Kremlu a že má násilné úmysly vůči Ukrajincům, přičemž on sám se označuje za pacifistu, který válku nesnáší.

Někde věřící zůstávají s UPC-MP jednoduše proto, že v jejich obci UPC-KP nepůsobí. Například v obci Ptyča na západě Ukrajiny mají jen jeden kostel, který je předmětem dlouholetého sporu. Nárok si na něj dělá jak UPC-MP, tak UPC-KP.

Právě otázka majetku, který si farnosti v případě změny své příslušnosti převádějí s sebou, může vést k vyhroceným sporům. Týkat by se mohly i dvou nejdůležitějších ukrajinských klášterů, Kyjevskopečerské lávry a Počajivské lávry.

Oba vlastní ukrajinský stát, pro-ruský exprezident Viktor Janukovyč je ale bezplatně přenechal v užívání UPC-MP, a to na padesát let (do roku 2052). Podle některých právníků však vláda může smlouvy revokovat a patriarcha Filaret, hlava UPC-KP, uvedl, že by oba kláštery měla získat sjednocená ukrajinská pravoslavná církev.

Ukrajinské ministerstvo spravedlnosti už zrušilo registraci, která dávala UPC-MP v užívání Počajivskou lávru, s odůvodněním, že došlo k porušení zákona. Ruská pravoslavná církev ale tvrdí, že zrušením registrace její právo na užívání kláštera nezaniká, a naznačila, že by se mohla obrátit na soud.

Hrozí konflikt?

Konstantinopolský patriarchát ve svém říjnovém oznámení vyzval všechny zúčastněné, aby se vyhnuli násilí. Někteří ukrajinští představitelé se však obávají, že k němu dojde a že by mohlo jít o provokace řízené z Moskvy. Tamní metropolita Ilarion, zodpovědný za zahraniční styky moskevského patriarchátu, řekl, že „pravoslavní věřící samozřejmě budou chránit svá svatá místa a může dojít ke krveprolití“.

Terčem útoku už se nedávno stal kyjevský chrám svatého Andrije, byť zatím není jasné, kdo za ním stojí a jaká byla jeho motivace. Na svatostánek, který do října patřil UAPC a nově byl předán konstantinopolskému patriarchátu, hodili neznámí pachatelé zápalné lahve. Vážnější škody sice nezpůsobili, útok ale vyvolává obavy, že by vznik sjednocené ukrajinské církve mohl mít dramatičtější dohru, než je nezbytně nutné.

Petra Hosenseidlová

zdroje: New Eastern Europe, European Council of Foreign Relations, Kyiv Post, Razumkov Centre, Religious Information Service of Ukraine, ČTK, Radio Free Europe/Radio Liberty, Interfax, Pew Research, Atlantic Council, Ecumenical Patriarchate, 112.ua, Unian

Citováno z  https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2663024-pad-tretiho-rima-ci-legalizace-rozkolu-co-znamena-nezavislost-ukrajinske-pravoslavne