Prohlášení má obsahem i formou podobu teologického traktátu o zásadách a podmínkách křesťanské pospolitosti, která se drží Písma a navazuje na nauky a svědectví, jež jsou jeho věrným výkladem. Jako takové se ovšem z principu týká celé církve Kristovy, nikoliv jen sborů BJB, i když jde formálně o „stanovisko k situaci v BJB“, protože dělení na baptisty a ty ostatní je jen historická a sociologická souvislost, která pro otázku pravdivosti toho, co tu je na ono téma říkáno, nehraje žádnou roli. 

Ve své preambuli mluví Prohlášení o tom, že Písma Svatá byla pro baptisty historicky vždy závaznou autoritou pro osobní i sborový život. Že takto Písmo bylo a je mezi baptisty chápáno, je jistě pravda a baptisti v tom nebyli a nejsou zdaleka sami: To, že se Písma Starého a Nového zákona vůbec zachovala, svědčí o jejich nesporné autoritě v celé „ekumeně“, čímž míníme celek církve jako boží stavby (oikos) ve světě. Vědomí závaznosti vycházelo z přesvědčení o božském původu svědectví, kolem nějž byla komunita víry ustavena a které vždy také sama tvořila (autorita je tu bytostně spojena s „autorstvím“ – s vědomím toho, díky čemu tu jsme a kdo jsme). To má na mysli i citovaná formulace z Vyznání víry z roku 1886, odkazující na 2Tm 3,16, kde se mluví o „božském vdechnutí“ (theopneustos).

Závaznost byla ovšem od počátku chápána různě. Samo citované místo z apoštolského listu z toho vyvozuje, že „písmo“ je „užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ (v EP: „je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“). O tom nikdo v celých dějinách církve nepochyboval. Co konkrétně to znamená, záleželo na svědomí i představivosti těch, kdo si toto apoštolské „napomenutí“ osvojili.

To souviselo i s tím, že Bible byla od počátku vnímána jako vnitřně sourodé, ale žánrově i obsahově rozmanité svědectví o Bohu a jeho díle, ne jako souvislá nauka nebo naukový systém, obsahující nějaké definovatelné „doktríny“. K pokusům zachytit základní kontury tohoto svědectví do jakéhosi souhrnu základních pravd, k nimž se společenství víry hlásilo, jejichž prostřednictvím si rozumělo a dávalo o sobě svému okolí vědět, docházelo až postupně. V církvi vždy jako odezva na pokusy kodifikovat biblické poselství způsobem, který jeho bohatství ochuzoval. Ke stěžejním prvkům těchto orientačních souhrnů (orientačních pro vlastní komunitu víry i pro její okolí, k němuž se svědecky obracela) patřily výpovědi o světě jako Božím stvoření a o záchraně a obnově tohoto stvoření skrze události Božího vtělení, shromáždění a poslání zvláštního Božího lidu, o duchovním vedení tohoto lidu a zaslíbení Boží věrnosti a blízkosti navzdory všemu, co tomu stojí v cestě.  

Podstatnou součástí tohoto Božího láskyplného vedení a provázení jeho zvláštního lidu bylo i napomenutí a soud, ale nic z toho nebylo tradováno jako základní „pravdy“ nebo „doktríny“, které chrání „čistotu učení“ a které jsou „závazné“ ve smyslu vymahatelnosti. To je až ovoce „právnického“ výkladu biblické zvěsti, od nějž Ježíšovo poselství i apoštolská zvěst o Ježíši osvobozovaly a jehož recidivy ve středověku křesťanské svědectví tragicky zkreslily a pověst církve asi už natrvalo poškodily. Anabaptisté (křtěnci) i první baptisté s tím měli své zkušenosti.  

Tento závěr nemá nic společného s „liberální teologií“. Liberální teologií může být právem označeno takové mluvení o Bohu, o světě a o člověku, které vychází z optimistického pohledu na člověka a jeho možnosti, které bagatelizuje lidský hřích, křesťanskou existenci interpretuje v podstatě stejně jako humanismus a zvěst o odpuštění a smíření skrze Ježíše Krista vlastně anuluje. Vše ostatní, co je označováno za „liberální teologii“, je zpravidla jen jiná interpretace oněch základních pravd biblické víry. 

1.    (Odklon od autority Písma svatého)  

Společným základem víry všech církví a křesťanských komunit je Ježíš Kristus, resp. biblické svědectví o něm, o jedinečnosti jeho zjevu a působnosti – ve slovu i činu – jako vlastním ohnisku Božího jednání vůči nám a s námi. Ježíš Kristus se vůči určitému způsobu navazování na tradici stavěl kriticky až odmítavě, a proto nemůže být automaticky „šifrou“ pro všechno, co se rozhodneme držet jako „biblické učení“, tj. pro všechny možné interpretace biblického poselství. Nejde o to „oddělit autoritu Písma od autority Pána Ježíše“, ale učinit právě z něho, jako nástupce a „dědice“ všech svědků (Žd 1,2), normu našeho porozumění biblické zvěsti i způsobu jejího dosvědčování. „Dědic“ (kléronomos) je na tomto klíčovém místě, kde je Ježíš Kristus postaven do vztahu k ostatnímu Písmu, tím, pro koho to všechno je, komu to patří a s kým se to proto musí v naší mysli srovnat.  

Ježíš nebyl způsobem svého „bytí ve světě“ nečitelný a je namístě se ptát, co v historickém křesťanském svědectví tuto normu unese. (Jiným takovým klíčovým místem je J 5,39, kde je jasné, že jde o konfrontaci s těmi, kdo se dovolávají „Písem“. Zde se ukazuje, že v zásadě je možné postavit celý svůj život na „autoritě Písma“, a přitom nebýt v souladu s Ježíšem.)  

2.    (Ztráta jednoznačnosti v učení o ospravedlnění z víry)  

Tvrzení, že aktivní členství BJB v Ekumenické radě církví je „zlehčením klíčové teze reformace“, je důkazem, že ti, kdo argumentují „ztrátou jednoznačnosti v učení o ospravedlnění z víry“ vůbec nevědí, o čem mluví. Možná, že někde ještě existují jedinci (a mohou to být vedle laiků i duchovní), kteří se domnívají, že katolické je reformační důraz na ospravedlnění z víry problematizovat, ale oficiální vedení římskokatolické církve už dávno takový postoj nezastává (pokud jej někdy v takové podobě, jakou mají autoři teze asi na mysli, vůbec zastávalo).

Katolická teologie problematizovala luterský princip semper iustus et peccator (člověk je „vždy zároveň spravedlivý i hříšný“), protože kladla důraz na to – a v tom byla víceméně zajedno s radikální reformací a jejími dědici a samozřejmě i s řadou reformačních teologů –, že víra (Duch svatý) člověka proměňuje, takže na tom není i při vší své bídě úplně tak, jako před svým uvěřením. Ale to je něco úplně jiného než popírání myšlenky ospravedlňující víry. 

3.    (Ztráta jednoty)  

Ježíšova velekněžská modlitba má na zřeteli všechny učedníky, ne nějakou jejich oddělenou skupinu. V tomto smyslu je problémem nejednota „církve jako takové“ a všechny ekumenické snahy byly odjakživa vedeny snahou s tím navzdory všem historickým peripetiím (včetně schizmatu Východní a Západní církve a rozdělení Západní církve v důsledku reformace) něco dělat. V tomto kontextu je přinejmenším úsměvné, jestliže je jedním z důvodů pro vystoupení několika sborů z BJB uváděna (s poukazem na „velekněžskou modlitbu“) názorová nejednota.

Reformace nevznikla tak, že by Luther a spol. odešli pro nepřekonatelné názorové neshody z církve římské a založili vlastní církev. To byl až důsledek jejich vyloučení a potřeby dát i v nové situaci jejich svědectví nějakou instituční formu. Podobně to bylo se vznikem radikální reformace; její sbory vznikly až po vypuzení radikálů z kazatelen farností, které se k reformaci přidružily. Sjednocení se „v pravdě“ nepřestalo být cílem či ideálem hluboce věřících křesťanů. Málokdy se však „nejednota“ stávala důvodem dalšího štěpení a asi doposud nikdy s odvoláním na biblické svědectví.  

K tomu ještě poznámka na okraj: V Prohlášení se (v bodě 3) mluví o „překrucování biblického evangelia“ či (v tomto bodě) o neshodě v BJB i na „nejpodstatnějších základech“, jako je „evangelium“. Škoda, že autoři neuvádějí, jak evangeliu jako „dobré zvěsti“ rozumějí. Na stránkách jednoho z těchto sborů je k dispozici „kázání“, které zaznělo v neděli bezprostředně předcházející zveřejnění tohoto traktátu, které se s ním obsahově skoro doslova shoduje. Takto máme rozumět „evangeliu“? Toto má zaznívat z křesťanských kazatelen?  

4.    (Neschopnost zachovat čistotu církve)  

Autoři prohlášení pokládají za projev „nečistoty církve“, a proto i za jeden z důvodů jejich odstoupení ze společenství víry, instalaci kazatelky v BJB. I tento jejich argument je asi dost unikátní, a to i v rámci baptismu (aspoň v Evropě). V Prohlášení se s odvoláním na 1Tm 2,12 tvrdí, že „Pán“ něco takového „v Písmu jasně zapověděl“. Tím, kdo na uvedeném místě „nedovoluje ženě učit“, je ovšem sám apoštol – autor listu. O tom, že by k tomu byl zmocněn samotným „Pánem“, nic neříká (odvolává se jen na svědectví Gn 3) a exegeticky také nelze takový závěr ospravedlnit. V Ježíšově působení, jak je dosvědčují novozákonní evangelia, tomu nic nenasvědčuje.  

V případě autorů Prohlášení se tak jedná o svobodnou (já bych řekl svévolnou)interpretaci, tak jako je interpretací i to, jak tu apoštol rozumí poselství o přestupku Adama a Evy a jeho důsledcích. Žádný „řád stvoření“ tím stanoven není. Tzv. „stvořitelskými řády“ se naposledy oháněli teologové hájící tzv. árijské zákony za nacismu. Možná to v apoštolské době nebylo nijak ojedinělé vnímání postavení ženy v církvi a jsou církve, které je zastávají dodnes. Musejí se přitom nějak vyrovnat s jiným apoštolským vzkazem (z Gal 3,28), že v Kristu „už není rozdíl“ mezi mužem a ženou, neboť všichni „jsou jedno v Kristu Ježíši“. Když už bychom vešli na koncept „řádu stvoření“, tady bychom museli vidět nástup „řádu nového stvoření“. Punc autority „Božího slova“ na naši adresu mají obě místa.   S tím, čemu Prohlášení říká „popírání hříšnosti praktikované homosexuality“, je to složitější.

Problematika „sexuální orientace“ je citlivá ve všech tradicích a kulturách a homosexualitu se snažily vymýtit nebo aspoň znectít všechny represivní režimy (v neposlední řadě již jmenovaní obhájci „stvořitelských řádů“). Co má přesně na zřeteli apoštol na citovaných místech, nevíme. Jestli právě to, co se nazývá „praktikovanou homosexualitou“, už asi nezjistíme. Nemůžeme to vyloučit, ale nelze to ani potvrdit. Je jasné, že to, co popisuje, odsuzuje jako hřích.  

Jestliže někteří křesťané (včetně baptistů) v jiné sexuální orientaci a jí odpovídajícímu způsobu života hřích nevidí, není to proto, že by Boží soud nad lidskou hříšností nebrali vážně. Je to proto, že se nechtějí ukvapit ve svém soudu o lidské přirozenosti a plnosti lidského života. Neznamená to, že nekriticky podléhají názorům svého okolí, a také to neznamená, že homosexualitu pokládají za něco „normálního“ (aspoň ne ti, které znám). Chtějí být pouze otevření pro nevyčerpatelné možnosti a cesty Boží lásky.  

Proto i v této věci hledají Boží vůli především v boho-lidském zjevu a příběhu Ježíše Krista. Ten je pro ně zásadní díky své jednoznačnosti a zřetelnosti při hledání moudrosti pro naplnění svědeckého poslání v každé situaci, a proto i pro pastorační zacházení s tím, co se s obnovou a plností lidství neslučuje. Jediný případ, kdy se Ježíš v evangelijním svědectví vyjadřuje k „jinakosti“, která jeho učedníky zaráží a kterou odmítají, je Mt 9,33–40. Zde je Ježíš vstřícný a i když jde o docela jiný problém, stojí přinejmenším za pozornost, že je to v kontextu sporu o to, kdo z učedníků nejlépe obstojí před Bohem. Je také jasné, že v klasickém podobenství, kde Ježíš velmi konkrétně ukazuje, co je jednoznačně pod Božím soudem (Mt 25,31–46), jde o úplně jiné věci.  

(Závěr)  

Autoři Prohlášení argumentují pro nevyhnutelnost svého kroku mimo jiné i citátem z Charlese Spurgeona. Při vší úctě k tomuto svědkovi víry, to, co tvrdí o důvodech Abrahamova odchodu z Uru a Cháran (ztráta naděje, „že se obrátí domácnost, z níž byl povolán“), je čirá spekulace, která se nemá čeho dovolat. Jako příklad toho, jak ti, jejichž „svědomí je zajatcem Božího slova“, zacházejí s Písmem, to mluví samo za sebe. 

Petr Macek