Přinášíme první z příběhů žadatelů o azyl, kteří v České republice čekají již druhý rokem na rozhodnutí našich úřadů. Pro jejich bezpečnost nezmiňujeme žádné konkrétní město ani místo, ostatní jména jsou vynechána a podepisujeme je přezdívkou. Pro tuto ženu jsme vybrali jméno Eva. 

Jsem křesťanka, věřím v Boha od roku 2010. Moje matka věřila v Boha už když jsem byla teenager. V té době k nám často přijížděla policie a obtěžovali nás. Později během nehody zemřel můj otec a matka z toho onemocněla. Nicméně policie nás nepřestala sledovat a opakovaně mé matce vyhrožovali, pokud jim nevydá křesťanskou literaturu. Tlak byl tak veliký, že má matka téměř spáchala sebevraždu. Často jsme se stěhovali, ale policie nás vždy brzo našla. Během méně než dvou let jsme se stěhovali čtyřikrát. Často jsem si měnila telefonní čísla, aby mě nemohli sledovat.

V červnu 2012 byl policií zadržel bratr z církve, kterého jsme často hostili. V prosinci jsem byla zadržena já sama, ve chvíli, kdy jsem zvěstovala evangelium. Bez předložení jakýchkoliv dokladů mě násilím prohledali, vyfotili a naložili do přepravního prostoru policejního auta. Po příjezdu na policejní stanici mě vyslýchali dva policisté a dvě policistky. Chtěli znát informace o mé osobě a informace o sboru. Vzali mi otisky a vzorky krve. Vyhrožovali mi, že pokud jim neřeknu všechno o sboru, tak mě pošlou městského vězení a nebo mě dokonce zabijí. Také dodali, "člověk může žít dobrý život pouze když věří v Čínskou komunistickou strana (CCP). Je správné následovat CCP. Pokud věříš v Boha, půjdeš do vězení. A proto bys měla přestat věřit v Boha."

Starosta naší vesnice přišel na policejní stanici jako můj ručitel. Zaručil se za mě, že mě už nenechá věřit v Boha. Poté mě policie propustila. Když jsem odcházela, policejní důstojník mi vyhrožoval: "jestli tě ještě jednou uvidím šířit evangelium, zatknu tě." V šíření evangelia jsem pokračovala i poté, co jsem byla propuštěna. Několikrát mě málem zatkla policie. Naštěstí se mi vždy pod Boží ochranou podařilo utéct. Jako další útlak křesťanů vydala CCP zákon, ve kterém podporovala udávání. Slibovali odměny pro kohokoliv v celé zemi, kdo bude sledovat nebo udá křesťany. Každý měsíc se ve vesnici konalo setkání, na kterém se vyšetřovali lidé věřící v Boha. Na těchto setkáních jsem byla vždy zdrojem zájmu a vyšetřování. Vedle toho CCP nechala šířit různé nepravdy. Kvůli těmto nepravdám jsem byla diskriminovaná a cítila jsem to velmi bolestně.

V roce 2014 se pronásledování křesťanů ze strany CCP ještě zhoršilo. Bratři a sestry, kteří už byli předtím vězněni byli znovu zatýkáni. Moc jsem se bála, že i já budu znovu zatčena, protože jsem už také byla jednou ve vězení. Neměla jsem jinou možnost než si pronajmout jiné místo k bydlení a se svou dcerou se tam odstěhovat. Na tomto místě jsme nemohli mluvit ani vařit. Zůstávali jsme tam a čekali jsme, až nám můj manžel pošle tajně nějaké jídlo. Někdy se manžel velmi obával, že si ho někdo všimne a neposlal nám jídlo v danou dobu, má dcera a já jsme potom byly hladové. Dcera plakala, když měla hlad. Aby nás její pláč neprozradil, přikrývala jsem jí ústa rukou, tekly mi u toho slzy. Bylo mi velmi smutno, když jsem si pomyslela, že má malá dcera si má bezstarostně hrát a místo toho jsme v místnosti, kde nemůžeme mluvit nahlas a někdy musíme jít spát hladové. Bratranec mého manžela mému manželovi řekl, že viděl mé jméno na seznamu lidí, kteří mají být zatčeni. Chtěl nás varovat. Moc jsem se bála, že mě policie CCP opět zatkne, proto jsem se částečně neochotně, s manželem a dcerou odstěhovali k mé sestře do jiné provincie. Nečekali jsme to, ale v sestřině oblasti bylo také silné pronásledování křesťan. Každé ráno bylo v rozhlase rouhavé vysílání proti Bohu. Donašeči hlásili policii každého cizího člověka, kterého našli. Starosta vesnice začal pochybovat o tom, jestli moje sestra také není věřící a zavolal si ji na kobereček. Můj švagr začal mít velké obavy z problémů a vyhodil mě. V té chvíli jsem byla naprosto bezmocná. Můj švagr moc dobře věděl, jaké je pronásledování ze strany CCP, a proto mě vyhnal. Bál se, že se dostane do stejné situace. Neměla jsem jinou možnost než najít si jiné místo k životu.

Po této události jsem šla pracovat daleko od domova. Můj manžel mi řekl, že od té doby, co jsem odešla mě policie mnohokrát hledala. Také má matka byla nucena opustit domov a někde se ukrývala. Když jsem to slyšela, byla jsem zděšena a bolelo mě z toho srdce. Tak jsem se bála, jestli má matka našla nějaké místo k životu, jestli je v bezpečí. Původně jsme byli velmi šťastná rodina. Ale všechno se rozpadlo kvůli policejnímu zatčení. Má stará matka se musela někde skrývat a já jsem se nemohla starat o svou malou dcerku. Cítila jsem se, jako když někdo rve mé srce z těla. Byla jsem depresivní, že musím žít v takové zemi. Jasně jsem věděla, že budu pronásledovaná do té doby, dokud budu mít svou víru.

Abych se vyhnula policejnímu zatčení, přebývala jsem v domech svých bratrů a sester. Často jsem v té době slýchala, že někteří bratři a sestry byli zatčeni. V každé vesnici byl dosazen člověk, který měl za úkol podporovat starosty vesnic i samotné vesničany k podávání informací o cizincích, kteří do vesnic přicházejí a měli sledovat jejich pohyb. Byla jsem proto velmi nervózní, když jsem byla u bratrů a sester v jejich domech. Když jsem chodila ven, chodila jsem zamaskovaná. Nakupovat nezbytné věci jsem chodila v noci. I když jsem žila tímto způsobem života, byla bych dříve nebo později odhalena policií. V Číně neexistuje žádné místo, kde bych se mohla skrýt. Hrozilo mi nebezpečí, dokud jsem věřila. Proto jsem se rozhodla opustit Čínu.

Eva

Zdroj: ww.azylprocinskekrestany.cz