Lidé, kteří hovoří o podpoře tradiční rodiny, blábolí nesmysly – to, co mají na mysli (otec, matka, ale dětí jako smetí plus žádná práva pro homosexuály), je rodina extrémně netradiční, pouhý po několik generací trvající přechodný stav, první fáze rozkladu. Tradiční monogamní rodina je velká, mnohogenerační, je to ekonomická jednotka zajišťující své příslušníky v mládí i ve stáří, a kdo ji chce vidět, ať navštíví dejme tomu pákistánský venkov. 

Tradiční rodinu neobnovíme kázáním tradičních hodnot (normální způsob života se stává „hodnotou“ ve chvíli, kdy zanikl) ani bojem proti nemravným menšinám, ba ani manipulací s daňovým základem, nýbrž docela jednoduše zrušením starobních důchodů a povolením dětské práce (tedy pokud by i práce mezitím nedošla a hra na ni se nestala samoúčelem); tradiční rodina by se obnovila během jedné generace. 

Je ovšem otázka, zda je o co stát. Až s rozkladem kmenových a velkorodinných vazeb vznikla ta svoboda, kterou nám celý svět závidí (značná část naší kultury – od Prodané nevěsty přes Maryšu až po Sňatky z rozumu – pojednává o tom, jak se člověk osvobozuje či naopak tragicky neosvobozuje z nadvlády rodiny, jež mu brání jít za hlasem srdce); bezprostřední příčinou je právě radostný fakt, že o naše přežití se stará stát a rodinu jako ekonomickou záchrannou síť nepotřebujeme.