Následující článek se ve zjednodušené podobě pokusí popsat posun křesťanských církví v náhledu na islám za dobu čtvrt století a naznačit čtyři hlavní důvody, proč k němu došlo.

Mešita v Teplicích – 1995

Na sklonku roku 1995 se starosta v Teplicích postavil pozitivně k návrhu jednoho z pravidelných pacientů tamních lázní. Občan Spojených arabských emirátů, který byl ochoten financovat výstavbu mešity, předložil na stůl hotový projekt, neboť podobné mešity sponzoroval již v řadě zemí. Radnice se domnívala, že by mešita v Teplicích zkvalitnila pobyt početné klientely z islámských zemí a celou akci navíc chtěla spojit se záměrem obnovit židovskou synagogu, která byla v roce 1939 vypálena nacisty. Mešita měla podle představ starosty přispět k image Teplic jako světových lázní, jakési „křižovatky kultur a porozumění“. Měla stát poblíž lázeňského komplexu, kde se každoročně léčí na 250 muslimů. V budově měly být i místnosti pro výuku angličtiny a arabštiny.

Brzy po zveřejní záměru však radnice obdržela dopis místní organizace Křesťanského společenství a místních náboženských obcí čtyř církví: Církve bratrské, Římskokatolické církve, Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské. V dopise bylo uvedeno:

„Jsme křesťané a zprávy o zamýšlené stavbě mešity nás velmi znepokojují. Islám je náboženství velice ortodoxní, nekompromisní, agresivní a tvrdé. Jeho podstatou je víra v Alláha, který je lhostejný ve vztahu k člověku, což vede k potírání individuality a k fatalistickému přístupu k životu. Vedle již zmíněných dopadů šíření islámu u nás je třeba zmínit i otázku kulturní identity našeho národa. Jsme zemí s křesťanskou tradicí, a stavba mešity by tedy vzhledem k naší historii a kulturnímu dědictví minulých staletí byla spíše ztrátou než ziskem“.

Radnice vzala reakci teplických křesťanů v potaz a raději se obrátila na české ministerstvo zahraničních věcí, aby jeho „odborníci na islám“ posoudili případný „mezinárodní dopad“ projektu a vyjádřili míru politického zájmu na jeho uskuteční. Následovaly modlitební akce na celostátní úrovni za odmítnutí projektu. Za těchto „nedůstojných“ okolností ovšem arabský sponzor od svého záměru upustil.

Zdroj

Ekumenická charta – 2004

V roce 2004 se stejné čtyři církve, které označily v roce 1995 islám za „velice ortodoxní, nekompromisní, agresivní a tvrdé náboženství“ oprostily od svých „předsudků“ a často bez konzultace se svými řadovými členy podepsaly tzv. Ekumenickou chartu, kde se mimo jiné zavazují k následujícímu:

Již po staletí žijí v Evropě muslimové. V některých evropských zemích tvoří silnou menšinu. Odsud vycházely a vycházejí mnohé dobré kontakty a sousedské vztahy mezi muslimy a křesťany, také však hromadné výhrady a předsudky na obou stranách. Zakládají se na bolestných zkušenostech v historii i nedávné minulosti.

Chceme zintenzivnit na všech úrovních setkání křesťanů a muslimů, jakož i dialog mezi křesťanstvím a islámem. Zvláště doporučujeme vzájemné rozhovory o víře v jediného Boha a objasnění chápání lidských práv.

Zavazujeme se, 
• že budeme k muslimům přistupovat s úctou; 
• že se budeme spolu s muslimy podílet na společných záležitostech.

Zdroj

Vystoupení Petra Hampla z Církve bratrské – 2016

Petr Hampl byl letitý člen Církve bratrské, který se během své civilní vojenské služby věnoval tématu křesťanství a politika. V devadesátých a nultých letech publikoval své články v Životě víry a pro svoji sofistikovanou obhajobu konzervativních hodnot byl vysoce ceněn evangelikály i charismatiky (tenkrát tyto pojmy ještě nebyly synonymem). Nedávno ale Hampl oznámil svoji rezignaci na členství v Církvi bratrské:

„Jsem křesťan, protestant. Většinu života jsem byl členem Církve bratrské, tedy probuzenecké církve. Zrušil jsem členství až předloni v reakci na postoje té církve k imigraci a islámu a ke sbližování s multikulturními neziskovkami.“

Zdroj

Možné důvody názorových posunů

Zkusme se zamyslet nad důvody, proč církve tak změnily postoj k islámu. Napadají mne čtyři.

1. Například někteří představitelé z výše uvedených protestantských církví byli v 90. letech zřejmě natolik pod vlivem římskokatolické církve, že podle sdělení některých bývalých pracovníků MK působili jako emisaři kardinála Vlka. V této době to byla i CB, která notně umožnila vyšlapat cestu pro církevní restituce. V zájmu římskokatolických elit bylo sbližování s ostatními náboženstvími (nejprve tzv. abrahamovskými), jelikož z hlediska jejich pojetí a zájmů katolíci věří, že by papež měl být zástupcem všech světových náboženství. Představitelé církví, kterým se skrze ekumenické akce římskokatolické církve dostávalo velké mediální pozornosti, podpory a později i nemalých financí z tzv. církevních restitucí, se zřejmě stali součástí této možné římskokatolické strategie.

2. Někteří religionisté začínali jako křesťanští apologeti, avšak objektivita při komparaci na akademické půdě v oboru religionistiky je někdy pociťována jako „stranění křesťanství“. Pokud chce být člověk respektován, musí působit nestranně. Jenže islám, jak ostatně plyne z vyjádření církví z roku 1995, je náboženství „nekompromisní, agresivní a tvrdé“. Pokud jsou ale křesťanství a islám prezentovány „nestranně“, což bývá často chápáno jako eticky ekvivalentně, nutně dochází ke zkreslení ve prospěch islámu. Pokud chce religionista publikovat a podílet se na projektech s nutnou odbornou recenzí a oponenturou, může dojít k posunu ve vnímání obou fenoménů. V důsledku pak mohou být o islámu ze strany religionistů podávány zkreslené nebo jednostranné informace.

3. Stále více křesťanských špiček se cítí povoláno ovlivňovat společnost a chce dosáhnout společenské přijatelnosti mezi mediálně vlivnými politiky. Ti, kteří mediální vliv nemají, ale lidé jim přesto naslouchají, jsou pak označení jako nepřijatelní populisté. Od těch se ekumenici obvykle důsledně distancují. Zřetelně se toto smýšlení projevilo u některých ekumenických špiček během tzv. „spacákové revoluce“ v roce 2001, kdy tito aktivně podporovali vzbouřené zaměstnance televizního zpravodajství České televize vůči regulérně zvolenému řediteli. Důsledky vítězství vzbouřenců i za podpory ekumeniků pociťujeme ve zpravodajství ČT dodnes. Zhruba od té doby se mnozí ekumenici aktivně v politice staví vůči názoru většiny na stranu nevolených elit a podporují tak vizi tzv. „nepolitické politiky“. Ovšem toto přátelství se světem něco stojí. Jedná se například o zpolitizování křesťanství směrem doleva, alternativní pohled na stvoření a ekologii, později tlak na akceptaci sexuálních úchylek, alternativních forem manželství apod. To vše je totiž nevoleným elitám blízké. Je jen logické, že relativizace hříchu, a tedy i dobra a zla, pak vedou k pseudohumanis­tickému, nikoliv křesťanskému nazíraní světa i v pohledu na jiná náboženství. Všechno transcendentní se pak jeví jako alternativní a tudíž i dobré a kritický pohled vůči islámu se zdá být nepřátelský.

4. S tím vším jde ruku v ruce změněný pohled na Písmo. Někteří křesťanští intelektuálové dokonce zavrhli ideu dědičného hříchu, ochranu ženy jako slabší nádoby, pravdivost historických biblických údajů a nakonec i relevanci věčného zatracení. Následoval změněný pohled i na etiku. Nejprve se jednalo o přijetí egalitarianismu, později alternativního pohledu na předmanželský sex, dále šlo o přijetí genderismu a homosexuality. Následovat bude logicky pedofilie a zoofile. Jakákoliv „filie“ je totiž přípustná a jakákoliv „fobie“ zavrženíhodná. Písmo se tak stává nanejvýš poetickou knihou, kde „moudrý správce“ rozhodne, co je použitelné a co nikoliv. Pokud má křesťanský intelektuál Písmo jako nanejvýš inspirativní zdroj, který vyloží dle svého racionálního, momentálního a dobově podmíněného poznání, logicky předpokládá, že podobně bude muslim přistupovat ke Koránu. Ale to je jeho základní omyl. Pravověrný muslim totiž o Koránu nespekuluje, ale věří mu, zatímco on, intelektuál, Bibli nikoliv. Proto někteří křesťanští intelektuálové obhajují islám jako tolerantní, ačkoliv to samotní muslimové zpochybňují.

Závěr

Důvodů, proč došlo k posunu v nahlížení na náboženství, jehož zakladatel byl dříve pokládán za násilníka, který vlastníma rukama zavraždil desítky Židů a jehož následování vedlo ke genocidě Židů a křesťanů po celém světě a jehož učení k tomu dokonce vybízí, by se jistě našlo mnohem více. Výše uvedené čtyři body však považuji za klíčové. Dá se z toho vzít nějaké poučení? Jsem přesvědčen, že pokud by se církve dnes v modlitbách i veřejně postavily k islámu jako v roce 1995, záhy by i vládní autority zaujaly potřebná opatření, minimalizující nebezpečí islamizace. Avšak církve za čtvrt století prodělaly metamorfózu, naznačenou i v minulém článku, a ztratily přímočarost a ostrost svého pohledu.

Zdroj: www.apologet.cz

Poznámky ohledně BJB:

1) baptistický sbor v Teplicích se k dopisu teplických církví v roce 1995 nepřipojil

2) představitelé Bratrské jednoty baptistů Ekumenickou chartu v roce 2004 (ani později) nepodepsali