Ve svém varování před ratifikací Istanbulské úmluvy uvedli naši biskupové, že principiálně vítají všechny snahy o prevenci a potírání násilí vůči ženám, pokud se neděje na úkor zpochybnění přirozeného řádu. Současně také připomněli, že na zavrženíhodné násilí na ženách i mužích již naše stávající zákony pamatují. V reakci na tento pastýřský list se Pavla Holíková tázala, zda skutečně je v katolické církvi zcela jasno ohledně identifikace a odmítnutí domácího násilí.

Jako advokátka církevního soudu se s domácím násilím setkávám pravidelně a mohu potvrdit, že se nevyhýbá ani křesťanským rodinám. Prokázané domácí násilí je důvodem pro vyhlášení neplatnosti manželství, protože takové manželství se zcela míjí s podobou křesťanského manželství, kterou je obraz úmluvy lásky mezi Kristem a církví a účastí na ní (Gaudium et spes 48). Praktická potíž při prokazování domácího násilí nevyplývá jen z toho, že obvykle chybí očití svědci samotného útoku, ale též z faktu, že násilník je často obratný inteligentní manipulátor a oběť naopak jeví známky nejistoty a psychické lability. Nedostatek očitého svědectví lze doplnit dalšími důkazy, jako jsou lékařské zprávy, zjevné fyzické známky násilného útoku, ale též svědectví o bezprostředně časově souvisejících rozhovorech s obětí. Obtížnější bývá někdy uvěřit, že právě tento fajn společenský člověk se může chovat doma jako tyran. 

Podle zažitých stereotypů je typickým domácím násilníkem muž s nízkým vzděláním a hrubým vystupováním, který se pravidelně opíjí. Ve skutečnosti se pachatelé domácího násilí vyskytují napříč populací bez rozdílu vzdělání a vystupování. Mezi násilníky najdeme top manažery, lékaře, nenápadné úředníky, stejně jako pomocného dělníka z fabriky. Násilníky mohou být i ženy, byť jejich počet je nesrovnatelně nižší, obvykle se uvádí, že se jedná o necelých 10 % z celkového počtu násilníků. Násilí má mnoho podob, a to od brutálních fyzických útoků až po násilí psychické, sexuální a ekonomické.

Domácí násilí bývá znevažováno, a to v důsledku představy, že normální žena by si to přece nenechala líbit, a od násilníka by odešla. Domácí násilí obvykle začíná poměrně nenápadně. Zpočátku mezi ně patří například neustálá kontrola oběti, izolace od okolí, upozorňování na její chyby a nedostatky, poukazování na její neschopnost správně pochopit, co od ní násilník požaduje, omezení přístupu k penězům. Zvláště v době, když žena pečuje o malé děti, má násilník dostatek prostoru pro všechny tyto aktivity. Oběť se stává nejistou a v důsledku postupné izolace ztrácí i možnost srovnávat, co je ve vztazích běžné a přípustné, a co je již přes hranu.

Násilník vzbuzuje v oběti pocity viny, a pokud přikročí k fyzickému násilí, často poukazuje i na provokaci ze strany oběti. Jsou i násilníci, kteří mají jistou reflexi svého chování a po útoku se omlouvají, což jim ovšem nebrání v tom, aby útok po nějaké době zopakovali, obvykle s ještě větší intenzitou. Zmanipulovaná oběť často uvěří, že ona je zdrojem problémů v manželství a v nejtragičtějších případech natolik ztratí rozpoznávací schopnost, že je přesvědčena o tom, že ona je tím největším zlem. Vážně pak uvažuje o sebevraždě, aby mohla alespoň něčím pozitivním přispět lidstvu.

Průběh a rozvoj domácího násilí není vždy totožný. Někdy zůstává po celou dobu omezeno na psychické násilné spočívající v urážkách a ponižování, pohrdání a zesměšňování. V důsledku manipulace a plíživého rozvoje násilí, popř. též pod vlivem paušální rad, že manželé jsou povinni spolu snášet vše dobré i zlé, žena setrvává v manželském svazku řadu let. Zásadním impulzem k rozvodu se pak stanou problémy dětí ve škole a jejich psychická labilita. Někdy jsou tyto děti obětí šikany nebo naopak postupně přejímají násilné vzorce chování. I žena, která si původně myslela, že je její povinností udržet manželství za každou si postupně uvědomuje, že život s násilníkem výrazně ubližuje i dětem. Jsou násilníci, kteří napadají i děti, jiní naopak mají k dětem zdánlivě laskavý vztah, jelikož předpokládají, že i ony pochopí, jak nemožnou matku mají.

Vzpomínám na jedno rozhodnutí církevního soudu z roku 2005. Z předložených důkazů vyplynulo, že manžel opakovaně bil svoji manželku a během bití jí způsobil těžký úraz hlavy. Soud dospěl k následujícímu závěru: „Některé postoje pana XY způsobovaly v manželství těžkosti, ale nebyly takové, že by nebylo možné mluvit alespoň o obstojných podmínkách k životu.“ Tento rozsudek je excesivní a soudy běžně takto tvrdě nepostupují. V daném případě zřejmě sehrála významnou roli mimořádná sebeprezentační dovednost manžela vystupujícího jako formálně bezvadný katolík. Podle znaleckého posudku se jednalo o osobu se zcela oploštělou emotivitou, jejíž porucha chování byla dána genetickou dispozicí v rodině. Právě tyto osobnosti díky své neschopnosti pociťovat vinu působí  mimořádně přesvědčivým dojmem.

Každá facka není automaticky domácím násilím. Výbuch emocí ve vypjaté chvíli může být jen prostým vybočením z jinak poměrně fungujícího vztahu. Domácí násilí je setrvalá aktivita, která zbavuje oběť jejího rovnocenného partnerského postavení a připoutává ji k násilníkovi, přičemž jí zbavuje její vlastní vůle. Oběť domácího násilí potřebuje odbornou pomoc, protože ztrácí schopnost reálně hodnotit svoji situaci. Existují subjekty poskytující pomoc obětem domácího násilí. Je však žádoucí, aby také zpovědníci se dobře orientovali v této problematice.

Vím ze své praxe, že existují i případy, kdy si žena domácí násilí vymyslí, protože se chce pomstít partnerovi, případně ho chce zbavit přístupu k dětem. Toto vyřizování účtů je možné zaznamenat třeba u manželek policistů, jelikož ony dobře vědí, že manžel bude postaven mimo službu při pouhém obvinění z domácího násilí. Čímž nechci říct, že policisté nejsou schopni domácího násilí. Někdy může dojít k údajnému násilí v důsledku sebeobrany. Napadený manžel odstrčí manželku a ona pak běží k soudu s lékařským potvrzením o způsobeném úrazu. Zmiňované případy v žádném případě nesmí vést k podceňovaní domácího násilí. Představují totiž zlomek případů mezi reálným domácím násilím.

Biskupové vítají snahy o prevenci domácího násilí. Za jednu z nejúčinnějších prevencí je považováno zvyšování povědomí o tomto jevu. Můžeme se proto ptát, zda skutečně všichni kněží mají dostatek znalostí o domácím násilí a dokážou se rozpoznávat jeho formy, odhalit manipulátora, správně hodnotit výpovědi partnerů a poskytovat kvalifikované rady. Násilník často vidí sám sebe jako oběť. Do určité míry dokonce obětí je, a to jednak své povahy, jednak rodinných poměrů, ve kterých vyrůstal. Mezi násilníky existují dvě základní kategorie. První bez schopnosti sebereflexe, to jsou ti, kteří žádnou vinu necítí. Druhá skupina je ochotná připustit problém i na své straně. Zde se rovněž otvírá prostor pro pomoc. Existují odborníci, kteří se věnují terapii pachatelů. Ne vždy se podaří zachránit manželství, protože v důsledku předchozího násilí je vztah již nenapravitelně rozvrácený. Násilník však má šanci navázat nový vztah, ve kterém už bude mít šanci svoje chování zvládat.

V tomto příspěvku jsem načrtla několik významných fenoménů, se kterými se můžeme setkat ve spojitosti s domácím násilím. Problematika domácího násilí je totiž značně široká a vyžaduje spolupráci zkušených odborníků. Existence zákonů potírajících domácí násilí nezabrání jeho vzniku. Důraz, podobně jako u jiných negativních jevů, musí být kladen na prevenci.

Děláme v církvi opravdu všechno pro to, abychom situaci ohledně domácího násilí zlepšili? Biskupové nabádají, abychom nezapomínali na přirozený řád stvoření, které nestaví muže a ženu proti sobě, ale vidí v nich bytosti, které se vzájemně doplňují. Nic není tak daleko tomuto ideálu, jako vztahy mezi mužem a ženou v rodině, kde vládne domácí násilí. Na jeho rozvoji se podílí jednak osobností dispozice, jednak vzorce chování z původní rodiny, často ve vzájemné kombinaci. Je proto nesmírně důležité, aby kněží a další osoby zapojené do pastorační péče se dobře orientovali v této problematice.

Marie Kolářová

Zdroj: www.christnet.cz