[Na konci období puritánů] se nejprve kazatelé a pak i celé církve různými způsoby začali upadat do liberalismu. V některých případech se jednalo o pád velmi rychlý; a ve všech případech to byl pád tragický. Jak kazatelé opouštěli starou puritánskou zbožnost a starou kalvinistickou nauku, jejich kázání většinou více a více postrádala vážnost, jasnost a duchovnost. Jejich projev byl stále spekulativnější a kladl důraz spíše na obecné morální učení Nového zákona, než na velké, základní pravdy Božího zjevení. Tam, kde měly znít velké pravdy evangelia, převládla přirozená teologie. Kázání stále více a více postrádala Krista. Dopady na charakter a život kazatelů a posléze i lidí v jejich sborech byly až příliš do očí bijící.

The Sword and the Trowel[1]

V březnu 1887 vydal Charles Spurgeon ve svém měsíčníku The Sword and the Trowel první dva články nazvané „The Down Grade“ (tj. „Svah“, „Klesání“ nebo také „Úpadek“). Články vyšly anonymně, ale jejich autorem byl Robert Shindler, Spurgeonův blízký přítel a baptistický kazatel. Shindler články napsal ve spolupráci se Spurgeonem, který k prvnímu článku připojil osobní doporučení: „Věnujte tomuto článku upřímnou a plnou pozornost… Řítíme se z kopce rychlostí, která nám zlomí vaz.“[2]

Shindler se zaměřil na stav evangelikálního křesťanství – a to od doby puritánů po svou vlastní dobu – a povšiml si, že po každém obrození evangelikální víry následovala generace nebo dvě, které se odklonily od zdravého učení, což nakonec vedlo k hromadnému odpadnutí. Toto odvrácení se od pravdy přirovnal k prudkému svahu, a proto ho nazval „The Down Grade“ (neboli „Úpadek“).

DOWN GRADE I

Shindler v prvním článku připomínal historii hlavních protestantských denominací v Anglii od začátku ústupu puritánství v roce 1662. Poznamenal, že prakticky všechny anglické nonkonformistické denominace (nezastávající anglikánský protestantismus) v první generaci po puritánech opustily ortodoxní nauku a uchýlily se ke starobylé formě teologického liberalismu, k sociniánství (které popírá prvotní hřích a zpochybňuje Kristovo božství). Shindler podrobně popisoval, jak stovky po-puritánských sborů opustily zdravé učení a přijaly racionalistický skepticismus, unitářství a další liberální přesvědčení. Cesta z kopce většinou začala pomalu, téměř nepozorovaně. Podotýkal, že denominace často začaly upadat ve chvíli, kdy opustily kalvinismus (který zdůrazňuje Boží svrchovanost ve spasení) ve prospěch arminiánství (které považuje za rozhodující faktor lidskou vůli). Jiné skupiny přijaly ariánskou nauku (která popírá Kristovo plné božství). Jiní se prostě zamilovali do vědeckosti a světské moudrosti, a postupně ztratili zápal pro pravdu.

„Presbyteriáni byli první, kdo začali upadat,“ napsal Shindler. Zvolili si cestu světské moudrosti: „Věnovali více pozornosti klasickému vzdělání a dalším druhům vzdělávání… [Proto] pro ně bylo snadné vykročit špatným směrem, a pokud jde o kazatele, věnovat stále více a více pozornosti jejich akademickým znalostem a méně tomu, zda jsou pro svoji službu dostatečně kvalifikováni po duchovní stránce. Cenili si učenosti a rétoriky více než evangelického zápalu a schopnosti správně rozdělovat slovo pravdy.“[3]Shindler dále napsal:

Jak už je u lidí odchylujících se od pravdy běžné, někteří z těch, jež se „ocitli na cestě úpadku“, zašli mnohem dále, než jak původně zamýšleli. Jasně tak ukázali, že je snadnější sestup začít než skončit, a že tam, kde není brzda, je velmi těžké zastavit. Těm, kdo se odvrátili od kalvinismu, se asi ani nezdálo o popírání plného božství Božího Syna a zřeknutí se víry v Jeho usmiřující smrt a ospravedlňující spravedlnost, o popření nauky o lidské zkaženosti a nutnosti Boží obnovující milosti a milostivého díla Ducha svatého, díky které se z člověka stává nové stvoření. Ať už se jim o tom zdálo, či nikoliv, realitou byl právě tento výsledek.[4]

Někteří z těch, kdo opustili víru, to udělali otevřeně, říká Shindler. Ale mnozí záměrně skrývali svůj skepticismus a své kacířství, a raději rozsévali semena pochybností, zatímco se tvářili jako ortodoxní věřící. „Tito lidé jen prohlubovali své vlastní odsouzení a svým pokrytectvím a klamem napomáhali k věčné zkáze mnohých svých následovníků. Vydávali se za Kristovy vyslance a posly Jeho slavného evangelia, ale jejich záměrem bylo ignorovat Kristova tvrzení, upírat Mu Jeho práva, snižovat Jeho charakter, trhat nádherné roucho Jeho spásy a zašlapávat Jeho korunu do prachu.“[5]

Mnozí z těch, kdo zůstali víře věrní, se zdráhali bojovat za to, čemu věřili. Evangelikální kázání bylo často chladné a bez života. A dokonce i ti, kdo se drželi zdravého učení, přehlíželi potřebu jasně se vymezit a stanovit hranice v tom, s kým jsou ochotni se stýkat a spolupracovat: „Ti, kdo byli svým přesvědčením skutečně ortodoxní, byli až příliš často laxní a nevěrní v tom, že za své kazatelny pouštěli kacíře, ať už jako asistenty, nebo příležitostné kazatele. Právě tak se ariánská a sociniánská hereze dostaly do presbyterních shromáždění v Exeteru.“[6]

Stačilo jen pár desítek let a puritánský zápal, který tak uchvátil duši Anglie, uvolnil cestu suchému, mrtvému, odpadlickému učení. Církve se staly nedbalými a dopřávaly členské výhody neznovuzrozeným. Lidé, kteří byli, Shindlerovými slovy, „cizí dílu obnovující milosti“, i tak tvrdili, že jsou křesťané, a stávali se členy a někdy dokonce i vedoucími sborů. Tito lidé si „volili pastory podle svého srdce; muže, kteří byli ochotní – a také to dělali – provolávat ‚Pokoj, pokoj‘, i když jediná cesta pokoje byla ignorována a popírána“.[7]Shindler svůj první článek o „The Down Grade“ uzavřel těmito slovy: „Tato fakta jsou nám nyní ponaučením. Někdy je totiž až příliš zjevné, že muži jsou ochotní vzdát se starého kvůli novému. Ale v teologii často platí, že to, co je pravda, není nové, a to, co je nové, není pravda.“[8] 

DOWN GRADE II

V dubnu se v časopisu The Sword and the Trowel objevil druhý článek nazvaný „The Down Grade“. Robert Shindler v něm pokračoval v přehledu historie odklonu od puritánství. Z úpadku vinil vedoucí sborů. Shindler tvrdil, že ani ti, kdo byli ve svém vyučování ortodoxní, nezápasili o víru s vytrvalostí (Judův 3), ale jen ji chabě a nedostatečně bránili. Jako příklad uváděl Philipa Doddridge (1702–1751), který je dnes nejvíce známý jako autor hymnů, které napsal: „O Happy Day“ a „Grace, ‚Tis a Charming Sound‘. Doddridge, podle Shindlera, „byl ve svém učení stejně pevný, jako byl laskavý; nebyl však vždy rozumný; nebo spíše byl až příliš rozumný, ale málo odvážný a rozhodný“.[9]

Doddridge byl ředitelem akademie, kam byla v polovině 18. století posílána na školení většina nonkonformistických kazatelů. Podle Shindlerova soudu „[Doddridge] vedla jeho laskavá povaha k tomu, aby dělal věci, které by zásadovější muži nedělali. Někdy se bratřil s muži, jejichž ortodoxie byla pochybná, a to natolik, že se s nimi střídal za kazatelnou. Mnoho mladších mužů to ovlivnilo, a lidé tak obecně nechápali, jak velká byla stále narůstající odlišnost učení.“[10] Jinými slovy, Shindler cítil, že Doddridgova tolerance vůči neortodoxním učitelům zastřela v očích jeho studentů děsivou realitu, že tito muži se proviňují vážným bludařstvím, a studenti proto zůstali pod smrtícím vlivem jejich kacířství. Ale, jak Shindler jedním dechem dodává, vůči Doddridgovi samotnému nelze vznést „ani nejmenší podezření ze sebemenšího náznaku kacířství“.

Doddridgův tolerantní postoj nakonec zavinil, že akademie podlehla sociniánství a generaci po Doddridgově smrti byla zrušena.[11]

Shindler parafrázuje Ozeáše 4:9: „Jaký kněz, takový lid,“ a píše: „Od takových kazatelů můžeme čekat jen málo dobrého. A pro posluchače, kteří s nimi souhlasí, existuje jen nepatrná naděje.“[12] Shindler následně před takovou tolerancí varuje a tvrdí, že je lepší chybovat směrem k přílišné opatrnosti:

Příliš často je evangelizační zápal nahrazen skeptickými pokusy, příliš často se dává teologickým spekulacím přednost před hojivým a výživným chlebem pravdy evangelia. Zdá se, že snahou některých není chodit v pravdě co nejstáleji a nejvěrněji, ale dostat se od ní co nejdál. Boží pravda je pro ně jako lev nebo tygr, od nějž si snaží „udržet bezpečnou vzdálenost“. Naší radou je – nechoďte k okraji propasti; mohli byste do ní sklouznout nebo spadnout. Držte se tam, kde je země pevná. Nechoďte na tenký led.[13]

Shindler uvádí i konkrétní příklady, jakým způsobem vedla tolerance k tragédii, a odkazuje na to, jak se „pulec darwinismu vylíhl… [v lavici] staré kaple na High Street v Shrewsbury“, kde se Charles Darwin poprvé setkal se skepticismem pastora uchváceného sociniánstvím. Poznamenává i to, že v kapli, kde byl kdysi pastorem Matthew Henry, autor proslulého komentáře k celé Bibli, už se roky „učí sociniánství se vším všudy“.[14]

Shindler upozorňuje, že baptisté v úpadku církví také sehráli svou roli. Jmenuje i několik kongregací v kentském hrabství, které přijaly sociniánství: sbory v Doveru, Dealu, Winghamu a Yaldingu.

Zároveň však upozorňuje na skutečnost, že zde byly pozoruhodné výjimky – takové sbory byly ochotné za víru bojovat, hlásat doktríny milosti a Boží svrchovanost, a tak se vyhnuly úpadku, který stihl ostatní sbory. Podle Shindlera byly výjimkami, které naopak vykazovaly vzestup a směle tak kontrastovaly s úpadkem ostatních sborů.

Z jakého důvodu tolik sborů, které důvěřují Bibli, sešlo na scestí? A proč se to napříč historií děje znovu a znovu? Shindler se ptá:

Každé zbloudění má vždycky svůj první chybný krok. Pokud se nám podaří ten chybný krok najít, možná se nám povede vyhnout se i jeho následkům. Kde je tedy to místo, kde daný člověk sešel z „Královy cesty pravdy“? Jaký je ten první krok na scestí? Je jím pochybování o konkrétním učení, zpochybňování konkrétního názoru, nebo skepse ohledně konkrétního článku ortodoxní víry? Myslíme si, že ne. Tyto pochybnosti a skepse jsou výsledkem něčeho dřívějšího.[15]

Co bylo tím „něčím“? Jakého společného jmenovatele měli všichni ti, kteří se ocitli na cestě úpadku?

Prvním krokem na scestí je nedostatek náležité důvěry v božskou inspiraci svatých Písem. Dokud se člověk sklání před autoritou Božího slova, nepřijde s žádným názorem, který by odporoval jeho učení. „K zákonu a ke svědectví“ – právě tak zní jeho apel týkající se každé nauky. Svatou knihu má v úctě jako ve všech ohledech pravdivou a správnou, a proto nenávidí veškerou faleš. Pokud však člověk zpochybní inspirovanost a autoritu Bible, či jí neprojevuje patřičnou úctu, ztratí tak mapu, která by ho mohla vést, a kotvu, která by ho držela.

Když se podrobně podíváme na historii a hnutí, o kterých jsme stručně psali, tato skutečnost je nanejvýš zjevná: tam, kde se kazatelé a křesťanské sbory pevně drželi pravdy, že Svatá Písma nám dal Bůh jako autoritativní a neomylný standard víry a praxe, nikdy nesešli z cesty příliš závažným způsobem. Když se však lidský rozum postavil nad Boží zjevení a měl nad ním rozhodující slovo, výsledkem byly všechny možné bludy a všelijaké zlo.[16]

Shindler také upozornil, že mezi kalvinistickou doktrínou a vysokým míněním o Písmu existuje pevný vzájemný vztah, což vede k tomu, že většina těch, kdo zůstali věrní autoritě Písma, byla „ve svém učení spíše kalvinistická“.[17] V poznámkové sekci stejného vydání měsíčníku The Sword and the Trowel Spurgeon dodal: „Záleží nám více na základních evangelikálních pravdách než na kalvinismu jako systému; ale věříme, že kalvinismus v sobě nese uchovávající sílu, která lidem pomáhá držet se životadárné pravdy.“[18] Jasnou implikací Spurgeonových i Shindlerových tvrzení je, že vysoké mínění o Písmu jde ruku v ruce s vysokým míněním o Boží svrchovanosti. Shindler navíc poznamenává, že ty sbory, které se pevně držely zdravého učení, zůstaly zdravé a dařilo se jim, zatímco ty, které přijaly sociniánství, začaly nevyhnutelně umírat a rozpadat se. Shindler citoval reverenda Joba Ortona, muže, který zjevně sám měl sociniánské tendence, ale i tak varoval pastory, ať si nezahrávají s liberální teologií:

„Už dávno jsem zjistil,“ říká [Orton], „(a každý rok mého života mi to jen dál potvrzuje) že když se kazatelé snaží zabavit své lidi něčím novým a pěkným, omezují se jen na obecné proslovy, trvají především na morálních povinnostech, bez toho, že by je z evangelikálních motivů prosazovali srdečně a laskavě – a zatím zanedbávají specifika evangelia, nikdy či jen velmi vzácně ukazují k Boží milosti a Kristově lásce v našem vykoupení, k nutnosti znovuzrození a posvěcení v neustálé závislosti na Božím Duchu svatém, který pomáhá a dodává sílu potřebnou tváří v tvář povinnostem křesťanského života, jejich kongregace jsou proto v ubohém stavu a některé spějí k zániku – děje se jim to stejné, co mnoha sborům v okolí, kde se před padesáti lety scházely k uctívání stovky lidí, ale teď je jich mnohem méně… V celé kongregaci se šíří zhoubná mrtvost. Lidé „chodí po cestách tohoto světa“, řídí se pošetilostmi, které jsou právě v módě, a zdá se, že osobní a rodinná zbožnost se mezi nimi zcela ztratila. Jen stěží vykazují známky života nebo zápalu.“[19]

Shindler kousavě dodává: „Zdá se, že Orton viděl pošetilost cesty ‚ze svahu‘ a opravdu mu záleželo na tom, aby sdílel svou zkušenost a zkusil od svého přístupu odradit ostatní.“[20]

Celý článek poté uzavřel odvoláváním se na centrálnost a dostatečnost Božího Slova:

I když opustíme člověka a jeho názory, Hospodinovo slovo trvá navěky. Každý, kdo se ujímá úřadu Božího posla, který předává Pánovo poselství Pánově lidu, ten, „který má mé slovo, ať vyslovuje mé slovo pravdivě. Co je slámě do zrna? je Hospodinův výrok.“

„Hospodine, pomoz nám, abychom byli ‚pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňující v Pánově díle, vědouce, že naše námaha není v Pánu zbytečná.‘“[21]

A tím tato dvojdílná série skončila.

Shindler ji doplnil třetím článkem v červnovém vydání The Sword and the Trowel. Červnový článek přinesl analýzu amerického kacířského procesu, do kterého byli zapletení někteří profesoři z Teologického semináře v Andoveru v New Yorku. Andover byl založen méně než sto let předtím jako odpověď na sociniánství na Harvardu. Zakladatelé Andoveru, jak píše Shindler, „byli pevně ukotvenými kalvinisty po způsobu Cottona Mathera; a tato škola byla založena s konkrétním záměrem vzdělávat muže ve víře“.[22] Shindler obvinil „pět gentlemanů, kteří dnes sedí v profesorských křeslech“, že „vážně zbloudili od víry zakladatelů“. Dostali se tam podvodem, říká Shindler. Podepsali se pod doktrinální prohlášení školy, ale pak ho svým učením podkopávali, což někteří označovali za „progresivní ortodoxii“. Shindler situaci hodnotí slovy: „Tento progres je skutečně tak výrazný, že ortodoxie se zcela ztrácí.“[23]Poté pokračuje a uvádí bludy, které tito muži vyučovali. Ačkoliv se na konci devatenáctého století možná zdály jako jemné odchylky, skutečně se jednalo o vážné odpadnutí od víry.

Shindler chápal tragédii v Andoveru jako názorný příklad nebezpečí úpadku a nebál se na amerických baptistech ilustrovat svou pointu – že anglická Baptistická unie se řítí stejnou cestou.

Charles Haddon Spurgeon sám o tři měsíce později napsal o úpadku církve, o „down-grade“. Celá kontroverze se začínala přiostřovat. 

DOWN GRADE III

V srpnovém vydání The Sword and the Trowel se objevil Spurgeonův článek s názvem „Another Word Concerning the Down-Grade“ (Další pojednání o Down-Grade). Tón tohoto článku byl ještě naléhavější než tón Shindlerových článků. Dřívější články zjevně vyprovokovaly dvě základní reakce – pohoršení těch, kdo se domnívali, že Shindlerova analýza je příliš pesimistická, a upřímný souhlas mnohých, které trápil vývoj britského evangelikalismu.

Ti, kdo souhlasili s Shindlerovým troubením na poplach, na něj reagovali a předkládali další důkazy o odpadnutí a kompromisech ve dříve zdravých sborech. Spurgeon tyto odpovědi četl a jeho pobouření rostlo. Jeden muž se mu svěřil, že se mu „dva kazatelé posmívali, protože si myslel, že bychom se měli modlit za déšť“. Jedna žena Spurgeonovi řekla, že „kazatel prohlásil, že jedno ze vzácných zaslíbení v Izajáši, které jí dodávalo útěchu, není Bohem inspirované“.[24] Redakce časopisu The Sword and the Trowel byla zcela zaplavena podobnými svědectvími.

Spurgeonův tón byl od prvního odstavce militantnější a důraznější, než jak tomu bylo s Shindlerovými dřívějšími články. Spurgeon si v týdnech od vydání prvních dvou článků zjevně uvědomil, že v The Sword and the Trowel podcenili vážnost celé kauzy „Down-Grade“:

Jsme vážně přesvědčeni, že v mnoha sborech je situace mnohem vážnější, než se zdá, a rychle se zhoršuje. Přečtěte si noviny, které reprezentují širší školu disentu a zeptejte se sami sebe: Jak daleko by mohli ještě zajít? Kterou nauku ještě zbývá opustit? Jakou další pravdou ještě zbývá pohrdnout? Začalo tu nové náboženství, které má s křesťanstvím společného asi tolik, jako král s králíkem. A tohle náboženství, postrádající jakoukoliv morální upřímnost, se přestrojuje za starou víru s mírnými úpravami, a pod touto záminkou uzurpuje kazatelny, které byly postaveny, aby se z nich kázalo evangelium.[25]

Tahle „nová a lepší“ forma křesťanství přinesla místo kázání jakési „zábavné“ náhražky. Spurgeon varoval, že mnoho sborů se mění v jakési herny, které do Hospodinových svatyní pouštějí hodnoty a techniky divadla.

Spurgeon poznamenal, že mnoho sborů už nemá modlitební shromáždění. Duchovní horlivosti ubývalo, kongregace se početně tenčily a zápal pro evangelium rychle uhasínal, či dokonce zcela zanikal. „Běda! Mnozí se vrací k otráveným pohárům, které omámily tuto upadající generaci… Příliš mnoho kazatelů si pohrávalo se smrtící kobrou ‚jiného evangelia‘, které se přestrojovalo za ‚moderní myšlení‘.“[26]

Kdo byl hlavním viníkem tohoto úpadku? Spurgeon věřil, že to byli kazatelé: „Situace je žalostná. Někteří kazatelé vychovávají bezvěrce. Otevření ateisté nejsou ani z desetiny tak nebezpeční jako kazatelé, kteří okolo sebe šíří pochybnosti a zabíjejí víru. (…) Německo ztratilo svou víru skrze své kazatele; Anglie následuje v jeho stopách.“[27]

Spurgeon se ani v nejmenším nesnažil skrýt své opovržení vůči modernistům:

„Zdá se, že tito ničitelé našich sborů jsou se svou prací spokojeni tak, jako jsou opice spokojené se spouští, kterou působí. Z věcí, z nichž by jejich otcové bědovali, se radují: to, že se jejich služba odcizuje chudým a prostoduchým, přijímají jako kompliment, a zármutek duchovně uvažujících chápou jako důkaz své moci.“[28]

Těm, které by taková upřímnost mohla zarazit či odradit, Spurgeon píše:

„Trocha otevřenosti je teď nade vše potřeba. Tito pánové chtějí, aby si jich nikdo nevšímal. Nechtějí žádný rozruch. To je samozřejmé – zloději nenávidí hlídací psy a milují temnotu. Je čas, aby se někdo ozval a ukázal na to, jak je Bůh okrádán o svou slávu a člověk o svou naději.“[29]

Spurgeon na konci článku vypálil tuto střelu, která poprvé vznesla otázku, jež se později stala ústředním bodem celé kontroverze:

Stojíme před vážnou otázkou, do jaké míry se mohou ti, kdo se drží víry, která byla jednou provždy předána svatým, přátelit s těmi, kdo se odvrátili k jinému evangeliu. Křesťanská láska nás zavazuje; rozbroje a rozdělení jsou mrzkým zlem a je třeba se jim vyhýbat; ale nakolik máme právo se družit s těmi, kdo opouštějí pravdu? Tuto otázku je těžké zodpovědět tak, abychom udrželi naše povinnosti v rovnováze. Nyní je tedy třeba, aby věřící byli opatrní, jinak nakonec zjistí, že podporují a povzbuzují zrádce, kteří zapírají Pána. Jedna věc je kvůli pravdě překročit denominací vytyčené hranice: doufáme, že to je něco, co budou všichni zbožní muži dělat více a více. Jiná věc však je obětovat zachovávání pravdy na oltáři denominační prosperity a jednoty. Mnoho prostších lidí ochotně přehlíží chyby a blud, pokud s nimi přichází chytrý nebo dobrosrdečný bratr, který má „přece tolik kladných stránek“. Každý věřící musí rozsuzovat sám; ale my sami jsme ještě více vyztužili bránu a zakázali spouštět padací most. Přichází totiž mnoho takových, kteří se pod zástavou touhy po přátelství se služebníkem snaží oloupit Pána.[30]

Spurgeon naznačoval, že skuteční věřící mohou být v pozici, kdy je na místě přerušit organizační vazby s těmi, kdo se hlásí k nové teologii. Podle jeho názoru byla pravda Božího Slova tak vážným způsobem kompromitována, že skuteční křesťané museli uvažovat v kontextu přikázání 2. Korintským 6:17: „‚Proto, vyjděte z jejich středu a oddělte se,‘ praví Pán, ‚a nečistého se nedotýkejte.‘“

Spurgeon tím nevolal po založení nové denominace; pozemským organizacím zjevně nedůvěřoval:

Obáváme se, že neexistuje naděje na vytvoření společenství, které by se dokázalo ubránit před muži, kteří jsou natolik podlí, že jednu věc vyznávají, ale věří jiné; ale mohla by se budovat neformální spřízněnost mezi těmi, kdo se drží křesťanství svých otců. Třeba nezmohou moc, ale alespoň budou moci protestovat a co nejvíce se osvobodit od spoluviny, kterou ponesou, pokud budou mlčet. Jestliže je evangelikální křesťanství odsouzeno k tomu, aby na čas padlo, ať evangelikálové zemřou v boji a v plné jistotě, že jejich evangelium bude vzkříšeno, až výmysly „moderního myšlení“ spálí neuhasitelný plamen.

Článek otřásl celým evangelikálním světem. Spurgeon, kterého evangelikálové po desetiletí prakticky bez výjimky ctili, byl najednou pod ostrou palbou kritiků ze svých vlastních řad. To, co navrhoval, bylo pravým opakem konsenzu evangelikálního uvažování Spurgeonovy doby. Veškeré trendy směřovaly ke sjednocení, harmonii, splynutí a bratrství. A najednou se ozval osamělý hlas – nejvlivnější hlas ze všech – který pobízel skutečné věřící, aby se stali separatisty. Církev nebyla připravená ani ochotná takovouto radu slyšet – a to ani od „knížete kazatelů“. 

DOWN GRADE IV

I přes to, že ho někteří bratři prosili, ať své vyjadřování zmírní či ubere na kritice, Spurgeon byl v zářijovém vydání The Sword and the Trowel ještě důraznější. Spurgeon věřil, že reakce čtenářů na dřívější články je dostatečnou obhajobou jeho pozice. Do redakce proudily dopisy, které znovu a znovu dosvědčovaly nejostřejší obvinění, která vznášel. Ve skutečnosti začal přemýšlet, jestli jeho troubení na poplach není příliš slabé a jestli nepřišlo příliš pozdě:

Zatroubili jsme na Sionu na poplach, jak nejlépe jsme mohli, abychom varovali před rostoucím zlem naší doby, a dostali jsme nepřeberné množství důkazů, že se ozýváme právě včas. Dopisy ze všech stran jasně ukazují, že momentální stav církve je ještě horší, než jsme si mysleli. Zdá se, že jsme ani v nejmenším nepřeháněli, naopak – měli jsme předložit ještě mnohem děsivější obrázek. Tato skutečnost nám působí hluboký zármutek. Kdybychom byli usvědčeni z nesprávnosti našich tvrzení, odvolali bychom je s upřímně kajícným vyznáním. S radostí bychom se vzdali našich obav. Netěší nás přinášet obvinění; naše srdce se neraduje, že, jak se zdá, je mezi námi a tolika lidmi nepřátelství.[31]

Místo toho, aby Spurgeonovi kritici na jeho obvinění reagovali, prostě je jen označili za vágní (ačkoliv Shindler i Spurgeon byli vše, jen ne vágní). Spurgeon nyní bojoval s opakovaným onemocněním ledvin, a tak nekázal. Někteří naznačovali, že články v kauze „Down-Grade“ nebyly ničím jiným než tirády vážně nemocného člověka. Toto obvinění Spurgeona velmi zarmoutilo:

Naši odpůrci se rozhodli dělat jízlivé narážky na naši nemoc. Všechny ty vážné věci, které jsme napsali, jsou prý jen projevy naší bolesti, a tak bychom si prý raději měli pořádně odpočinout. Předstírají soucit, ale ve skutečnosti nestoudně zlehčují pravdu tím, že ukazují na chabý zdravotní stav jejího svědka. K těmto malichernostem řekneme jen toto: Za prvé, článek jsme napsali, když jsme byli v plném zdraví, a v tisku se objevil předtím, než byla zjevná jakákoliv známka blížícího se záchvatu. Za druhé, pokud vedeme spor s křesťany, měli bychom mít jistotu, že je nedostatek argumentů nepovede k tomu, aby se uchýlili k osobním útokům.[32]

Spurgeonovi oponenti útočili na něj osobně, ačkoliv on i Shindler si dali velmi záležet na tom, aby jejich výtky nesměřovaly na konkrétní jednotlivce. Spurgeonovi protivníci navíc zcela ignorovali podstatu sdělení jeho článků. „Nikdo se ani nepokusil vyvrátit naše tvrzení,“ píše Spurgeon.[33] Nikdo nepopřel ani jediné z jeho obvinění. Samozřejmě, nebylo to totiž možné. Ačkoliv jen hrstka lidí to byla ochotná uznat, anglický evangelikalismus upadal.

Spurgeon píše se svou typickou obrazotvorností, která byla vlastní jeho kázáním: „Dům je vykrádán, zdi jsou prokopávány na dalších a dalších místech, ale dobří lidé uvnitř mají příliš rádi teplo peřin, než aby vylezli z postele, a příliš se bojí, že jim někdo rozbije hlavu, než aby sešli do přízemí a lupičům se postavili; navíc jsou i trochu rozmrzelí, že se určitě najde nějaký hlučný maník, který spustí povyk nebo zakřičí ‚Zloději!‘“[34]

Spurgeon začínal vážněji uvažovat a jasněji mluvit o rozvázání společenství s těmi, o nichž byl přesvědčený, že stojí proti evangeliu. Po desetiletí byl Spurgeon nejvýraznějším a nejvlivnějším členem Baptistické unie. Teď se však zdálo, že vážně uvažuje, že kvůli svědomí Unii opustí.

Rozdíly a neshody jsou den ode dne zjevnější. Mezi muži, kteří věří svým Biblím, a těmi, kteří jsou připraveni zajít dál, než Písmo dovoluje, se otevírá propast. Inspirovanost a spekulace spolu dlouho nevydrží. Kompromis nepřichází v úvahu. Není možné držet se inspirovanosti Slova a zároveň ji popírat; nemůžeme věřit v usmiřující oběť a zároveň ji popírat; nemůžeme se držet nauky o pádu, ale zároveň mluvit o evoluci duchovního života z lidské přirozenosti; nemůžeme vyznávat trest pro nekajícné a zároveň mluvit o „větší naději“. Jedno nebo druhé musí jít. Je potřeba se rozhodnout.

A když jsme si vybrali cestu, po které půjdeme, není možné stýkat se s těmi, kteří jdou tou opačnou.[35]

Spurgeon zjevně doufal, že evangelikální vedoucí Baptistické unie pochopí jeho postoj a rozhodnou se pro nápravu. Unie nikdy nepožadovala podřízenost vůči nějakému věroučnému standardu. Od jejího počátku se více či méně předpokládalo, že všichni její členové jsou evangelikální. Jediný doktrinální bod vyžadovaný pro členství byl proto způsob křtu. Spurgeon věřil, že takový základ není dostatečný na to, aby zabránil odchýlení od pravdy, a tak apeloval na Baptistickou unii, ať prosadí novou strukturu, která mezi členy zajistí doktrinální integritu.

Vedoucí denominace stáli před volbou – možná ztratí Spurgeona, nebo se Unie rozdělí – a tak začali hledat kompromis.

Ale Spurgeon kompromis odmítl:

Ať ti, kdo odmítají opustit úzkou cestu, zůstanou na úzké cestě a trpí kvůli tomu; ale snažit se zároveň jít po široké cestě je absurdní. Jaké společenství má Kristus s Beliálem?

Přišli jsme až sem a nyní stojíme. My, kdo jsme jedné mysli, čekejme na Hospodina, ať nám ukáže, co po Izraeli žádá. S vytrvalou vírou zaujměme svá místa; ne v hněvu, ne v duchu podezřívavosti a rozdělení, ale s obezřetností a rozhodností. Pojďme nepředstírat společenství, které necítíme, a neskrývat přesvědčení, která hoří v našich srdcích. Žijeme v nebezpečných časech a je na každém věřícím, aby nesl břemeno své zodpovědnosti, nebo ukázal, že je zrádce. Pán každému jasně ukáže, kde je jeho místo a jaký je jeho směr.[36]

Právě tak Spurgeon ukončil svůj článek. Hodil rukavici. Jeho mysl a srdce byly rozhodnuté. Neustoupí. 

DOWN GRADE V

Říjnové vydání The Sword and the Trowel obsahovalo třetí ze Spurgeonových článků o kauze „Down-grade“. Článek nesl nadpis „The Case Proved“ („Dokázáno“); většinu tvořily úryvky z dopisů a zpráv, které Spurgeon dostal v reakci na předchozí články. Spadaly do dvou kategorií. První byly od čtenářů, kteří viděli, jak konflikt kypí, a chtěli celou bouři utišit. Spurgeon je označil za „vážené přátele“, kteří se chtějí „vrhnout mezi bojovníky a provolávat, že není důvod válčit, že naše motto může dále být ‚Pokoj, pokoj!‘“[37] Spurgeon tyto lidi obvinil z toho, že jsou „natolik laskaví a přátelští, že všechny věci vidí skrze výjevy z barevného, kostelního skla“.[38]

V druhé kategorii byly reakce lidí, kteří souhlasili se Spurgeonovým hodnocením, že situace je skličující. Mnozí popisovali konkrétní příklady kompromisů a falešného učení mezi těmi, kdo se prohlašovali za evangelikály.

Spurgeon znovu položil otázku: „Jsou bratři, kteří zůstávají ortodoxními, připraveni takovéto názory podpořit tím, že zůstanou v unii s těmi, kdo je zastávají a učí?“[39] Spurgeon byl přesvědčený, že Baptistická unie se těmto otázkám bude věnovat na svých každoročních podzimních setkáních v Sheffieldu, a tak se ještě naposledy jasně vyjádřil:

Kroky, které je třeba podniknout, necháváme na těch, kteří vidí jasněji než my, co by Izrael měl udělat. Jedna věc je nám jasná: nelze očekávat, že se budeme scházet v rámci jakékoliv unie, která zahrnuje ty, jejichž vyučování je v základních bodech přesným opakem toho, co je nám drahé… Zdá se nám, že je mnoho oblastí, kde je možný kompromis, ale jsou oblasti, kde by i jen předstírat společenství znamenalo zradu. S hlubokou lítostí se zříkáme shromažďování se s těmi, které ze srdce milujeme a vážíme se jich, jelikož by nás to vedlo do spolku s těmi, s kým nemůžeme mít v Pánu žádné společenství.[40]

V Sheffieldu se však celá otázka nakonec vůbec neřešila.