Ani náhodou mne nedonutí nikdo k tomu, abych mluvil či psal o církevních restitucích. To, co se dalo do pohybu vyjednáváním státu a církví prvním pokusem (2008) a druhým, který byl za cenu téměř necudných politických obchodů dotažen do konce (2012), to nebyly a nejsou žádné restituce. Šlo o nápravu některých majetkových křivd, fakticky o dohodu s největší římskokatolickou církví, že když se vyrovnají některé položky, zapomene se na ty rozkradené. Stát totiž rozmrhal mnohé, prodal dalším osobám a rozdělil protiprávně (i když nad majetkem od devadesátých let visel blokační paragraf). Kradlo se jako všude. Majetek také řádně nespravoval, a tak dále. Takže nelze srovnávat restituční peníze na zemědělské půdě, která se vracela soukromníkům, a církevní majetek, kde hrálo roli více věcí. 

Skutečně, nebyla to žádná restituce. Nemá se to říkat a neměli by to užívat ani církevníci sami. A to, žel, dělají. Vlastně to byl obchod se všemi církvemi, kterým se z katolických peněz daly (se souhlasem katolíků) díly tak, aby všechny zachovaly svůj provoz a odváděly společnosti to, co potřebuje. Byl to velký obchod, ve kterém se myslelo i na charitu a rozvoj služeb, které církev dovede dělat mnohokrát levněji než stát. Bylo to také nakročení do Evropy, protože ta si pečlivě všímala, jak se vyrovná stát s kulturou, ke které se hlásí. A nakonec je třeba říct, že pro stát to nebyl vůbec špatný obchod. Už tím, že zná datum, kdy se ze státních účtů platby zastaví.

Když o restitucích mluví politici, kteří mají normálně problém s češtinou, pak jsem v klidu, protože jmenovitě pan Andrej Babiš má vždy nějaký záměr – který ovšem neřekne nahlas – a za ním jde. I v případě tzv. restitucí. Zřejmě chce vyjít vstříc komunistům a pak jim s pokrčením ramen říct, že se to nepovedlo, protože je nasnadě, že se nic ve smlouvách se státem změnit nedá, a příběh skončí u ústavního soudu. Vyjde jim vstříc, aby si zajistil teď jejich podporu. Parlamentem to možná projde, a že se promrhá čas na rozumnou práci na jiných věcech pro lidi, to je jedno… Momentální prospěch rozhoduje! Co bude pak, to jej nezajímá. A nezdar hodí na hlavu dalších koaličních partnerů, tedy ČSSD, jak předpovídá na Twitteru biskup Tomáš Holub (4.6.2018) takto: „Je nutné opět ocenit komunikační vychytralost pana premiéra v demisi Babiše: až u soudu narazí protiprávní zdanění církevních restitucí, na vině bude ČSSD! Ta přišla s návrhem v minulosti jako první, a tak to právně prý musí mít vyřešené. Jak prosté!“

Co ocenit nelze, to je církevní hloupost, která se schválením zákona nezmlkla v nárocích a naopak rozjela všelijaké soudy. A ani nic pořádně nevysvětlila, šetřila i na komunikaci s veřejností. Za ni komunikují všichni možní politici a každý podle sebe a svých zájmů. Ovšemže ke škodě skutečnosti i církve samé. Církev měla a má používat řádnou terminologii. Žádné restituce!

A nemá vést žádné soudy o majetky, ale měla by investovat do příběhů svých lidí, které popíšou hrdinství i selhání. Protože ani církev není bez chyby. Církve se měly společně pustit do mapování minulosti, kterou nikdo neocení, nevrátí a nenapraví. Protože to nejde. Takový veřejný soud práva a spravedlnosti. Ale opět neublíženě, naopak vtipně, vesele. S nadějí.

Církev přece nežije minulostí, nežije penězi. Přežije i bez nich, protože pokud ne – není to už církev. Namísto soudů a ublíženého pokřikování má církev, ano právě církev, vést projekty vzdělávací, které budou podporovat mladé politiky, věnovat se necírkevním aktivitám, které rozvíjejí odpovědné osobnosti mladých a nadějných hospodářů, právníků a novinářů… Byť by se ti lidé nedali do církve a neministrovali při obřadech.

Pamatuji, jak se v devadesátých letech minulého století při ustavení jedné pohraniční židovské obce vyjádřil rabín Karol Sidon: „Je to jen otázka času, kdy se obce budou zase rušit, kdy přijde útlak a nenávist…“ Židé o těch periodách svobody a nesvobody něco ví… A tak si dovedu představit, že se zase zavře doba relativní svobody, típnou nám facebooky a twittery a nebudeme smět tisknout a zase budeme pod kontrolou. Beru to dnes už s klidem jako tehdy Sidon. Přiznám se, že mne v tu chvíli, kdy to řekl, notně překvapil a vyděsil. Dokonce tak, že jsem si to zapamatoval. Proto bych dnes psal, kázal, točil a vysílal. Jak to jen jde, protože běží čas, přátelé!

Daniel Kvasnička, kazatel Církve bratrské

Zdroj: https://kvasnicka.blog.respekt.cz/