Když si její páni uvědomili, že tím přišli o svůj zisk, uchopili Pavla a Silase a vlekli je na náměstí před městskou správu. Tam je předvedli před soudce a řekli: „Tito lidé pobuřují naše město. Jsou to Židé a rozšiřují zvyky, které my jako Římané nemůžeme uznat, nebo se dokonce podle nich řídit.“ Také dav se obrátil proti nim a soudcové z nich dali strhat šaty a rozkázali je zbičovat. Když je důkladně zbičovali, zavřeli je do vězení a žalářníkovi poručili, aby je dobře hlídal. (Sk 16,19-23)

Menšina. Jak často v dnešní době skloňované slovo. Přiznejme si, že i v nás vyvolává spíše negativní pocity. Menšina totiž v očích většiny často působí jen nějaké problémy. Málo se přizpůsobuje, narušuje zaběhlé řády a denní pořádky, osvědčené způsoby. A najednou je zde vyprovokovaný dav lidí, kteří křičí po spravedlnosti a proti nim třeba jen dva poutníci, kteří přinášejí něco nového, nezvyklého a působí tím několika z nás problémy. Nejlepší obrana je útok. Zbičovat je a do žaláře s nimi, do toho nejpřísnějšího, abychom už je nemuseli potkávat a nemohli nám škodit. Nikdo se však v danou chvíli neptá, zda je obvinění pravdivé a co vlastně tito lidé přinášejí, kdo je posílá.

Davové šílenství. Kdybychom se však na chvíli dokázali zastavit a vzpomenout si na okamžiky, kdy jsme se sami cítili jako menšina vůči ostatním. Možná to bylo zrovna včera v práci, ve škole, doma… V tom vidím i jednu z výzev této pasáže. Vykročme ven z davu a podejme pomocnou ruku těm kolem nás, které ostatní odstrkují a nálepkují jako menšinu. Snažme se jim porozumět a zkusme je přijmout. Amen.

Alena Křížová (Praha 4 – Na Topolce)