Nejprve děkuji za pozvání, že smím hovořit zde na Evangelické teologické fakultě v Praze. Na tuto návštěvu jsem se velmi těšila. My v Německu jsme si dobře vědomi toho, že 2017 je symbolické datum a Luther symbolickou postavou reformace. Existovali reformátoři již před ním, jako třeba Jan Hus, kterého Luther obzvláště ocenil. Letos, když si připomínáme výročí začátku kostnického koncilu, se k Janovi Husovi konala v Berlíně již jedna velmi dobře navštívená akce a za měsíc bude otevřena velká výstava v Kostnici, která tematizuje koncil a dědictví Jana Husa. A tak je obzvláště pěkné být právě zde v roce 2014 a podívat se: 2017 – co je tu ke slavení?

Z hlediska historického je nanejvýš pochybné, zda Luther skutečně přibil svých 95 tezí na vrata zámeckého kostela, zda to nebyl někdo jiný, nebo zda nebyly pouze rozmnožené a rozdané. Mezitím se počátek reformace klade spíše na rok 1520, spálení buly, která Luthera uvrhla do klatby. V roce 1517 byl Luther – jak bychom dnes asi řekli – „reformní katolík“. Jeho teze k odpustkové praxi by v 21. století asi podepsala většina katolíků.

A je vůbec přiměřené slavit výročí reformace? Lze slavit rozštěpení? Ostatně: Jen si zkusme uvědomit stinné stránky reformace, nebo se podívejme, jak Lutherův antijudaimus svedl na scestí církev, která nese jeho jméno. A může vůbec něco oslavovat církev, která bojuje se stále klesajícími počty členů, úspornými opatřeními a debatami o struktuře? A vůbec, může si dovolit takovou „akci“, když lze registrovat tolik neúspěchů?

To jsou jen čtyři otázky z mnoha dalších k jubileu reformace, které stále znovu dostávám. Dovolte mi, abych se pokusila načrtnout některé odpovědi v onom napětí mezi vzpomínkou a jejím ztvárněním, které nám zároveň stále znovu klade otázku po naší reformační existenci dnes.

Dříve než tak učiním, chtěla bych Vám nabídnout malý přehled o stavu plánovaných oslav. Evangelická církev v Německu (EKD) se rozhodla, že ve spolupráci se státními institucemi a turistickými spolky iniciuje vznik Lutherovy dekády, která bude v letech 2008-2016 ukazovat a přivádět k jubileu reformace. Již proběhly tyto jubilejní roky:

Dekáda byla zahájena v roce 2008. Biskup W. Huber řekl ve slavnostním projevu při zahájení 21. září: „Jak moc oceňujeme Lutherův přínos německé kultuře, obzvláště intenzitu, se kterou utvářel německý jazyk, tak málo ale máme důvod opakovat gesta nadřazenosti, kdy byl Martin Luther spojován s domnělou „německou podstatou“. Němci v tuzemsku i v zahraničí byli dlouhou dobu naváděni k tomu, aby zaměňovali patriotismus s nacionalismem.“

V roce 2009 byla těžiskem „Reformace a vyznání“ se zvláštním důrazem na reformátora J. Kalvína.

Rok 2010 se věnoval tématu „Reformace a vzdělání“ se zvláštním důrazem na reformátora Filipa Melanchthona. Téma vzdělání nachází širokou odezvu i v sekulárním prostředí, například při 11. duryňském vzdělávacím symposiu v roce 2012. Na Lutherovu výzvu „křesťanské šlechtě německého národa“ zřizovat školy pro všechny a na jeho chápání spravedlnosti v oblasti vzdělání, se mnozí odvolávají i v aktuálních diskusích. V Gotě, prvním německém městě, které realizovalo „lidovou školu“ pro všechny, je možno na jedné výstavě vidět, jaké to přineslo změny. V mezinárodním měřítku teď dochází k propojení všech evangelických škol ve světě. Při jednom koordinačním setkání v Eisenachu se ukázalo, kolik škol pojmenovaných po Martinu Lutherovi je jen v Africe.

Tematický rok 2011 „Reformace a svoboda“ se ptal po kořenech svobody. Co znamená křesťanská svoboda[1] v 21. století – nebýt nikomu poddán a přece být služebníkem všech? A je církev reformace i dnes aktuálně „Církví svobody“, jak hlásal před několika lety jeden dokument vypracovaný EKD? Mnozí římští katolíci to považovali za urážku, neboť by se šlo domnívat, že jejich církev je církví nesvobody. Otázka, jak se dnes jeví reformační svoboda, byla teologicky zodpovězena v mnoha zemských církvích v Německu oceněním „kněžství všech pokřtěných“. A téměř plošně se konaly všude slavnosti křtu a připomínky křtu.

2012 – „Reformace a hudba“. V tomto roce se v Lipsku slavilo 800. výročí kostela, sboru a školy – tedy na místě, kde v letech 1723-50 působil jako kantor J.S.Bach. Reformace byla znovu objevena jako hnutí zpěvu a mnoho sborů po celé zemi se chápalo jako součást tohoto roku. K jubilejnímu roku se připojily i jiné, sekulární akce, jako třeba Händelův festival v Halle. A prostřednictvím akce „366+1 znějící kostel“ je zřejmé, že se celá řada sborů ráda chopila tématu jubilejní dekády, protože se tím mohou podílet na debatě o obsahových tématech, ne jen o financích a strukturách.

V roce 2013 byla tématem „Reformace a tolerance“. Tím byla obrácena pozornost i na stinné stránky reformačního období, kdy šlo i o částečně velmi silná vymezení, a na poučení, která z toho vyplývají. V mnoha příspěvcích bylo objasňováno, co znamená tolerance vůči antijudaismu Martina Luthera s jeho děsivými důsledky pro církev, která nese jeho jméno, v době holocaustu. V čem spočívají základy tolerance, jak dospějeme od pouhého trpění, přes respekt až k uznání hodnoty různých konfesí a náboženství?

Rok 2014 se koncentruje na vztah „Reformace a politika“. Jak to aktuálně vypadá s napětím „být podřízen vrchnosti“ a „Boha se sluší více poslouchat než lidi“? Smějí církve politicky mluvit a jednat? Nebo dokonce musí? Vedle těchto zásadních teologických otázek budí pozornost v tomto roce témata, která jsou vyvolána principem subsidiarity, počínaje evangelickými mateřskými školkami až po evangelické vysoké školy. Sto let po začátku 1. světové války bude hrát roli i vztah evangelíků k válce a míru. V roce 2017 se bude slavit jubileum, které vidělo dvě strašlivé války a musí se tedy ptát, jaké důsledky mají tyto zkušenosti pro zvěstování.

Rok 2015 se bude z podnětu 500. výročí narození Lukáše Cranacha mladšího věnovat tématu „Reformace – obraz a Bible“. Obrazy Lukáše Cranacha měly pro lidi obrovský význam, a to právě v době, kdy mnozí neuměli číst. Bude věnována velká pozornost vztahu reformačních církví k umění a kultuře. A zároveň se bude reflektovat cesta zvěstování, resp. náboženské komunikace v pohyblivých obrazech a neomezených možnostech internetu: Jak může ve světě plném obrazů dostát své podstatě náboženství, které má své vnitřní těžiště v mluvení a slyšení?

„Reformace a jeden svět“ bude tématem v roce 2016. Jde o otázku, co znamená reformace v globalizovaném světě a celosvětové ekumeně.

Každý tematický rok byl, resp. bude otevřen při centrálních bohoslužbách spolu se slavnostním státním aktem. Zároveň je od 2008 každoročně udělována tzv. „Lutherova medaile Rady EKD“ jakožto veřejně evidovatelné uznání za vynikající angažmá ve prospěch německého a světového protestantismu. Bez přehánění je možno říci, že v posledních letech získal Den reformace intenzivní duchovní uznání a rovněž zvláštní pozornost ze strany společnosti jako „den identity reformační církve“.

Dekáda má vyústit do centrálních oslav, které budou zahájeny na Den reformace 31.10.2016 a zakončeny budou v jubilejní den, 31.10.2017.

Pro tento jubilejní rok je zatím patrno pět hlavních pilířů:

-          Jako první je 31.10.2016, kdy je zamýšleno zahájení slavnostního roku v Berlíně.

-          Tento Den reformace je zamýšlen jako startovní čára pro druhý pilíř jubilea, který má silně participativní a mezinárodní charakter, pro tzv. zastavení na cestě. V řadě míst spojených s reformací v Německu a celé Evropě budou vzpomínky na lokální reformační dějiny propojovány s jejich aktualizováním, připomínajícím význam reformačního tématu pro současnost. Jednotlivá města a místa jsou zvána, aby ukázala obsahově zcela specifickým způsobem své přístupy k reformaci: Ve Speyeru jinak než v Marburku, ve Wormsu jinak než v Ženevě, ve Štrasburku jinak než v Praze.

-          Za třetí ústí tato zastavení do velkých slavnostních bohoslužeb, které budou slaveny 28. května 2017 před branami Wittenbergu jako závěr berlínského kirchentagu a regionálních kirchentágů, které se připravují jako „Kirchentag na cestě“ v některých městech středního Německa. Spolupráce EKD s Německým evangelickým Kirchentagem je v tomto smyslu novum.

-          Těmito bohoslužbami bude zahájena oficiálně „Světová výstava reformace“ ve Wittenbergu a jeho okolí, přičemž samotné město se stane jedním velkým výstavištěm. Co se podaří získat a shromáždit, naučit a poznat během oněch mezinárodních zastavení, může zde být vystaveno. Podobně i příspěvky z jednotlivých církví, z oblasti kultury i občanské společnosti. Po 95 dnů bude možno v roce 2017 zažít ve Wittenbergu a okolí onu rozmanitost, ale i vnitřní jednotu a perspektivu reformačního hnutí, které před 500 lety pohnulo světem a které chce pro 21. století rozvinout svoji mocnou i uzdravující, orientující i útěšnou působnost. Doufejme, že bude možno vidět a zažít příspěvky z Chicaga a Číny, z Tanzanie i Tuniska, z Brazílie i Bruselu. Při loňském říjnovém kongresu v Curychu byl ražen termín „global village Wittenberg“. Sem totiž pozval Švýcarský svaz církví a Evangelická církev v Německu své partnerské církve, aby přemýšlely, jak můžeme z tohoto reformačního jubilea mít pro nás společný užitek.

-          Výzva, slavit podobné jubileum uprostřed jedné z „nejodcírkevněnějších“ oblastí, je skutečně veliká. Přesto chtějí být ony středoněmecké církve dobrými hostitelkami. K této světové výstavě patří Camp mládeže, neboť v posledu jde o to, aby mladá generace objevila pro sebe reformaci a místa spojená s reformací. Budou zde koncerty a filmový festival, bohoslužby i modlitby, a samozřejmě rozhovory o Bohu a světě. Letní tábor s tancem i modlitbami, zpěvem i rozhovorem, smíchem i láskou se stane pro mladé lidi z mnoha zemí nezapomenutelným reformačním zážitkem.

-          31.10. 2017 se budou konat na národní i mezinárodní úrovni mnohé slavnostní akty, které symbolickému datu propůjčí přiměřený lesk a upoutají na něj pozornost. V Německu se už (téměř) prosadilo mínění, že by tento den měl být pro jednou stáním svátkem, a tím by byl i takto podtržen jeho jedinečný význam. Samozřejmě si lze představit, že v zámecké kapli ve Wittenbergu, na místě, kde došlo údajně k přibití tezí, se bude konat nějaký státní akt.

Tolik tedy pohled na dosavadní přípravy a plány. Ale my se musíme ptát i obsahově: Co znamená jubileum v roce 2017? Co je tu k slavení? Dovolte mi, abych zmínila deset aspektů, které považuji za relevantní.

Reformační jubilea a připomínky M.Luthera byly v Německu vždy silně ovlivněny svou dobou.[2] V roce 1617 sloužily připomínky konfesionálnímu sebepotvrzení. V roce 1717 byl Luther jednak zbožným mužem pietistů, jednak byl stylizován do podoby raného osvícence, který bojoval proti středověkému tmářství. 1817 bylo toto jubileum zinscenováno jako nábožensko-národní slavnost, připomínající vítězství 1813 v bitvě u Lipska a Luther se stal národním hrdinou. V roce 1883, při 400. narozeninách, byl Luther povýšen na otce-zakladatele Německé říše a konečně v roce 1917 se stal spolu s Hindenburgem zachráncem Německa v dobách veliké nouze. Rok 1933, kdy se národní socialisté chopili moci, přiřknul Lutherovi při jeho 450. narozeninách auru bohem poslaného vůdce, resp. stal se jeho předchůdcem. A jako utěšitel německého národa byl chápán při 400. výročí jeho úmrtí; v roce 1946 bylo takové útěchy vskutku zapotřebí. V roce 1983 k jeho 500. narozeninám se konalo mezi východem a západem něco jako soutěž o Lutherovo dědictví. V bývalé NDR nebyl Luther připomínán jako muž v knížecích službách, nýbrž jako připravovatel raně socialistické revoluce.

Podobné ohlédnutí ukazuje, že reformační jubilea jsou velmi citlivé okamžiky. Jak budou generace po nás soudit o roce 2017? Řeknou, že protestanti se chtěli vyprofilovat na úkor druhých? Řekne se, že to byl pokus získat veřejnost pro křesťanskou víru? Nebo se řekne, že bylo slaveno kritickým a tvůrčím způsobem, tedy dobře protestantským způsobem, jak se vyrovnat s vlastním dědictvím?

Jsem přesvědčená: Nebude to žádný „kult Luthera“, jak se mnozí obávají. Protestantismus v Německu a luterství ve světě jsou dostatečně suverénní, aby nezamlčeli stinné stránky svého velkého příkladu a především, aby reformaci neomezili na jeho postavu. Neboť tolik je zřejmé: Reformace byla hnutím, které trvalo řadu desetiletí a 1517 je symbolickým datem. Reformaci prováděla celá řada lidí a Martin Luther je symbolickou postavou pro tyto události. Velmi pěkně to ukazuje oltářní obraz italského umělce Gabriele Mucchiho, který můžeme spatřit v malém kostele v Alt-Staaken na okraji Berlína. Na této nástěnné malbě je pod Ježíšovým křížem shromážděno 12 historických postav, které hrály důležitou roli v 16. století při obnově církve a obrazu světa: Mikuláš Koperník, Huldrich Zwingli, Jan Kalvín, Ignác z Loyoly, Thomas Morus, Kateřina von Bora, Martin Luther, Tomáš Müntzer, Jan Bugenhagen, Filip Melanchthon, Lukas Cranach, Erasmus Rotterdamský. Je to velkolepou ukázkou toho, že šlo tehdy o široké hnutí, enormní průlom. Obzvláště dojemné se mi jeví, že jsou na tomto obraze všichni smířeni pod křížem Kristovým. Proto pro mě bylo důležité, že nebudu vyslankyní pro oslavy Luthera, nýbrž vyslankyní pro reformační jubileum! Musíme jasně ukázat, že jde o velmi rozmanité hnutí, které změnilo církev i stát a které působí dodnes.

Bude důležité odvážit se kritického ohlédnutí a vnímat reformaci jako široké a komplexní hnutí. Že jsme toho dnes schopni, je důvod k oslavě.

Je to první jubileum po 100 letech ekumenického hnutí. To se týká především římského katolicismu. Církve reformace se chápou podobně jako římskokatolická církev jako dědičky rané církve (Luther, Proti Hans Worstovi, 1541), jde tedy o společné dějiny. Reformace změnila ale všechny. Dnešní římskokatolická církev není totožná s tou, se kterou se Martin Luther a další reformátoři dostali v 16. století do tak těžkého konfliktu. Již Tridentský koncil se například rozloučil s prodáváním odpustků za peníze a 2. vatikánský koncil v minulém století například uvolnil praxi mše v lidovém jazyce. Jistě, mnohé otázky, jako například otázka papežství, uctívaní svatých a pojetí úřadu zůstávají. Martin Luther ale chtěl vlastní církev reformovat, ne rozdělit. Jubileum reformace, které by se chtělo od druhých distancovat, by tedy nedávalo žádný smysl.

Světící biskup Jaschke z Hamburku prohlásil, že 95 Lutherových tezí by bylo dnes akceptovatelné i od římskokatolické církve a zdůraznil, že sdílí Lutherovu tehdejší kritiku odpustkové praxe.[3] A v roce 1999 bylo v Augsburku podepsáno Společné prohlášení římskokatolické církve a Světového luterského svazu o ospravedlnění. Tam bylo řečeno: Tak, jak dnes obě církve formulují své učení, se jich už netýkají vzájemné odsudky 16. století. Podpis společného oficiálního prohlášení 31. října bylo skutečně slavnostní událostí. Neznamená – to bylo všem zúčastněným jasné –, že odteď existuje stejné pochopení pojmů v rámci učení těchto rozdílných tradic. Ale společné prohlášení bylo vítáno jako nezbytný krok na cestě vzájemného přiblížení. Průlom se očekával podle motta: Toto prohlášení neodstraní rozdíly, ale snad by mohlo vést k možnosti vzájemného pohostinství u stolu Páně. Že se podařilo alespoň najít společné formulace k teologické otázce, na které se kdysi rozbila jednota, za to smíme být vděční.

A tím je zde také šance dát reformačnímu jubileu zřetelně ekumenickou dimenzi. Právě nejnovější provolání prominentních katolických laiků nás k tomu povzbuzuje (http://oekumene-jetzt.de/ pozn. překl.). Neboť tolik je nad slunce jasnější: Při vší diferenci a profilu, který každý máme, nás více spojuje než rozděluje. A konečně: V sekularizované společnosti má společné svědectví křesťanů obzvláště velkou váhu. Čím silněji budeme vystupovat spolu, tím spíše budeme slyšeni.

Ale jde i o celosvětovou ekumenu, která tu existuje od roku 1910 a od roku 1948 je institucionalizovaná v podobě Světové rady církví a má svůj hlas prostřednictvím světového luterského či reformovaného svazu. Jaký je vztah k církvím ve světě? Jaký přínos nabízejí evangelíci? Jaký význam má jubileum v Brazílii, v Jižní Africe či Tanzanii? Proto máme dobré kontakty k těmto velkým církevním svazům, luterskému, reformovanému i ke Světové radě církví.

2017 bude reformační jubileum s ekumenickou dimenzí. To je nové a je to důvod ke slavení.

V roce 2017 půjde o první připomínku jubilea přibití tezí po holocaustu. Selhání křesťanů vůči Židům v době nacionálního socialismu bylo počátkem učebního procesu. Dnes říká EKD: Kdo napadne Židy, napadá nás. Po šedesáti letech křesťansko-židovského dialogu, pro který bylo pěkným symbolem propůjčení Buber-Rosenzweigovy medaile předsedovi Rady EKD Nikolausi Schneiderovi, můžeme vidět, že církev reformace je schopná dialogu. Reformátoři sami řekli, že církev se musí stále dál reformovat. A to je rozhodující bod, který se v tomto učebním procesu osvědčil.

A to platí i s ohledem na muslimy. Zatímco Luther psal proti Turkům, my s nimi dnes žijeme v jedné zemi. Zároveň jsou křesťané nejpronásledovanější náboženskou skupinou na celém světě. Potřebujeme dialog, který musí být teologicky zakotven.

Poučit se je třeba i s ohledem na sociální hnutí a spor, který vzplál mezi Lutherem a Tomášem Müntzerem. Otázka odporu mezi příkazem poddanosti vrchnosti a příkazem poslouchat Boha více než lidi, se otevřeně a kontroverzně diskutuje od dob tzv. Třetí říše.

S ohledem na ty, kteří byli jako novokřtěnci a blouznivci pronásledováni v době reformace, se v roce 2010 konal akt pokání s prosbou o odpuštění ze strany Luterského světového svazu vůči menonitům a jejich duchovním dědicům.

U jubilea reformace 2017 je zřejmé, že dialog náboženství je naléhavým tématem protestantismu. A to, co jsme se naučili, je důvodem ke slavení.

V roce 2017 budeme slavit reformační jubileum v době sekularizace. A čtyři reformační „soli“ („pouze“) nám mohou pomoci se soustředit na zprostředkování toho, co je víra.

Sekularizace činí obtížnějším vysvětlení toho, co znamená víra. Mnozí lidé se odklonili, v zemi reformace lze zaznamenat obrovskou ztrátu víry i tradice. Mnoho lidí už nemá k náboženství žádný vztah. A této výzvy by se měly chopit ofenzivně církve reformace. Vždyť se vyvinuly z duchovního života a přemýšlení nad Biblí. Lutherův zážitek kláštera byl pro něj stejně důležitý jako studium Bible. Zwingli začal v roce 1518 kázat až po té, co strávil nějaký čas v klášteře. A je důležité, abychom nalezli jazyk, kterým zprostředkujeme víru v dnešním světě, jak to dokázali Luther a Zwingli, každý svým vlastním způsobem ve své době. Překlad Bible do němčiny, mše v jazyce lidu, spisy v němčině, to vše bylo Lutherovým centrálním zájmem, aby lidé sami mohli hovořit o své víře. „Hledět lidu na hubu“ přitom neznamenalo mluvit jako oni.

I když zůstává sporné, kolik těch „soli“ vlastně bylo a jakou kombinací vznikla, byla koncentrace právě na ně velkou pomocí, jak zprostředkovat centrální obsahy víry.

Solus Kristus – Pouze Ježíš Kristus je rozhodující. On má autoritu pro věřící, a ne církev.

Sola gratia – Pouhá milost Boží ospravedlňuje tvůj život, a ne to, co ty dokážeš nebo uděláš.

Sola scriptura – pouhé Písmo, Bible je základem víry, nikoli dogmata či učení církve.

Sola fide – Pouhá víra je rozhodující, a opět ne to, co ty dokážeš, zvládneš, ale ani o tobě nerozhoduje to, na čem jsi kdy v životě ztroskotal.

„V sekulární době je pro církev důležité navázat na jazykové úsilí reformačního dědictví, aby se podařilo zprostředkovat víru. A můžeme slavit, když se to podaří.

Jde o první oslavu jubilea, kdy velká většina evangelických církví ve světě v ordinovaném úřadě a jako biskupky akceptuje ženy.

Lutherovi bylo čím dál jasnější: Křest je centrální událost a svátost. Zde Bůh přiřkne člověku milost, lásku, smysl života. A žádné ztroskotání v životě, žádné scestí to nemohou zvrátit. Navrátíme-li se ke křtu, nepotřebujeme žádnou další svátost pokání. Jsme vykoupeni a jsme tak Božími dětmi. „Baptisatus sum“ – jsem pokřtěn. Martin Luther to řekl v nejtěžších chvílích svého života a nacházel v tom stále znovu oporu.

A každý, „kdo se vyklubal ze křtu, je knězem, biskupem, papežem“, vysvětlil Luther. Odtud odvíjel Luther i respekt k ženám. Jsou pokřtěné, a tudíž stojí na stejném stupni. To bylo v jeho době skutečně neslýchané! Ženy platily za nečisté, pokud nezůstaly pannami. V té době zuřil hon na čarodějnice – od kterého se Luther žel nedokázal dost distancovat. Teprve po dlouhých debatách byla i ženám přiznána nesmrtelná duše. A v takové době říci: Jsme pokřtěni, a proto jsme si před Bohem rovni, byl skutečný teologický průlom a zároveň společenská revoluce. Z tohoto pojetí křtu se po staletích vyvinulo přesvědčení, že i ženy mohou zaujmout jakýkoliv církevní úřad. Jde mi o to, aby byly zřetelné teologické důvody, a to právě tehdy, když z ostatních církví jsme dotazováni na ordinaci žen do farářského či biskupského úřadu.

Život v celibátu platil za cennější před Bohem, šlo takříkajíc o přímou cestu do nebe. Pro řadu reformátorů byl krok k manželství signálem pro to, že i život v rodině, se sexualitou a dětmi je požehnaný před Bohem. Veřejná svatba kněží, mnichů a řeholnic byla teologickým signálem. Teoložka Ute Gause vysvětluje, že šlo o symbolické jednání, „které pro reformaci znamenalo něco zcela elementárního: příklon ke světu a demonstrativní smyslovost nové víry“.[4] A teď se evangelíkům spíše podsouvá, že důraz na smyslovost mají menší než katolíci a pravoslavní. Ale reformátoři chtěli právě říci: Světský život není o nic méně cenný, než život kněžský či klášterní. Jde o to, žít víru ve všedním dnu v tomto světě.

To má řadu konsekvencí. Jednou z nich je, že v prvních reformačních církevních řádech byly porodní báby ohodnoceny jako služebnice Boží. Žena, která porodila, už není chápána jako nečistá, nýbrž má být předmětem péče a starosti.

Luther dokázal být v této oblasti nebývale moderní. Šlo o otázku, zda se úctyhodní mužové nestanou směšnými, budou-li prát plínky. Poslechněme si k tomu krátce přímo Martina Luthera:

„Pokud nějaký muž přijde a pral by plínky nebo by konal při dětech jinou opovrhovanou práci a jiní by se mu vysmívali a měli ho za bačkoru a za zženštilého, ačkoli on to koná [...] v křesťanské víře; Pak řekni: kdo se tu komu vysmívá?Bůh se tu směje se všemi anděly a všemi tvory ne proto, že ten muž pere plínky, ale proto, že to koná z víry. Oněm posmívačům ale, kteří vidí jen tu práci a nevidí víru, se Bůh spolu se všemi tvory posmívá jako největším bláznům; ano, oni se vysmívají jen sobě a jsou se svou moudrostí jen bačkorami ďáblovými.“[5]

To znamená: nezáleží na tom, jak a co lidé nažvaní. Záleží na tom, že vím, kdo jsem, že svůj život žiju před Bohem v důvěře v tohoto Boha, a tím vydávám počet z naděje, kterou mám. A je součástí Božího stvoření, že vychováváme děti, je to součást existence jako muž a žena. Neboť: „Na způsobu, jak spolu vycházejí tito dva při plnění každodenních úkolů se ukáže, zda věří a co vyznávají.“[6]

U jubilea 2017 je zřetelné: Znakem evangelické církve je, že z teologického přesvědčení mohou být ženy farářkami a biskupkami. Může se to tedy stát slavností, kde bude dobrá nálada.

Reformační jubileum 2017 je první po Leuenberské konkordii z roku 1973.

Reformační hnutí samo se rozdělilo a v protestantismu docházelo stále k dalšímu štěpení, jako nyní například v rámci luterské církve v USA kvůli otázce homosexuality.

V Evropě zazněl Leuenberskou knokordií z roku 1973 silný signál, že a jak je možno taková rozdělení překonat. Přes všechny rozdíly se reformovaní, luteráni a unionovaní mohou na základě konkordie vzájemně uznat jako církve, uznat si vzájemně úřady a spolu slavit večeři Páně. I když bývá toto společenství církví, jež mají různá vyznání, diskreditováno někdy jako „minimální ekumena“ a kardinál Kasper prohlásil, že římskokatolická církev a pravoslavní by nemohli podobný model přijmout, tak je to živý model překonání rozdělení. To, co je odlišné nemusí rozdělovat.

Reformační jubileum 2017 může zdůraznit Leuenberskou konkordii jako živý model, jak překonávat rozdělení. A to je důvod ke slavení.

Reformační jubileum 2017 je první, které se slaví v době, kdy došla celkem všeobecného uznání historicko-kritická metoda biblické exegeze.

Ponechav za sebou představy středověku, šlo Martinovi Lutherovi při pojetí „křesťanské svobody“ o to, že každá žena a každý muž může sám za sebe vyznávat víru v trojjediného Boha a přijmout vyznání v Ježíše Krista, které dokáže sám pochopit. Předpokladem pro tuto dospělou víru bylo pro Luthera, že každý a každá dokáže číst samostatně Bibli a bude natolik vzdělaný, že Malý katechismus, ono vyznání pro všední den, nejen zná zpaměti, ale dokáže předat i dál a tím je schopen komunikace s druhými. Základem bylo vzdělání pro všechny, nejen pro některé, kteří si to mohli dovolit, nebo ke vzdělání dostali šanci vstupem do nějakého řádu.

Spravedlnost ve vzdělávání a podíl na vzdělání – Martin Luther byl první, který o těchto tématech veřejně mluvil a vehementně je prosazoval. Měl pro to teologické důvody: Víra pro něho byla vzdělanou vírou, tedy nikoli víra konvenční či pouze na základě spirituální zkušenosti, nýbrž vědomým souhlasem s osvobozujícím poselstvím evangelia. Že víra je napořád vzdělanou vírou, je hluboce zakotveno v jeho biografii. Prostřednictvím intenzivního teologického studia Bible, ale i Augustinových spisů dospěl k osvobodivému pohledu na ospravedlnění. Víra je pro Luthera vírou, za kterou nese odpovědnost každý sám za sebe. Jednotlivý křesťan se musí zodpovídat před Bohem a jako jednotlivec je Bohem milován. Církev je společenství pokřtěných, ale není zprostředkovatelkou spásy pro jednotlivce. Poučená víra a víra, která je zodpovědná sama za sebe, bylo rozhodujícím teologickým motivem, že se Luther zasazoval se vší vehemencí o obecné vzdělání, aby všichni občané měli možnost se vzdělávat. Lutherovi vděčíme v Německu za lidové školství jako „školy pro všechny“. Je zajímavé, ale z hlediska jeho teologického pojetí jen konsekventní, že se zasazoval o vzdělání i pro dívky.

Těžiště vzdělání je společné všem reformátorům: Melanchthon byl učitelem svou podstatou, na základě jeho úsilí o reformu university byl označen za „učitele Němců“. Martin Bucer je jak luterány, tak reformovanými chápán jako „učitel církve“. Huldrich Zwingli se naučil řecky, aby si dokázal číst v původním textu Nového zákona, který právě vydal Erasmus Rotterdamský. Sám vlastnil na tehdejší dobu neobvyklé množství knih – 100 kusů a založil ve své farnosti v Glarusu 1510 latinskou školu. A konečně je tu Kalvínovo kolegium v Ženevě, které pomohlo rozšířit reformované vzdělanecké hnutí po celé Evropě.

To tedy byl a je reformační důraz: Myšlení, reflexe, rozvažování, dokázat porozumět, moci se dotazovat. A přitom dodnes se podsouvá náboženství, že požaduje: neptat se, věřit! Fundamentalismus – jedno jestli ražení křesťanského, židovského, islámského či hinduistického – nemá rád vzdělání a osvětu. Každá podoba fundamentalismu je v rozporu se základním poselstvím reformace: myslet samostatně! Svobodný jsi již pro příslib života, kterou ti Bůh daroval. A ve svědomí nejsi nikomu poddán, jsi nezávislý na dogmatice, náboženských normách a církevních instancích.

Pravděpodobně je jedním z největších přínosů reformace, že jí jde o vzdělanou víru, víru, která se pokouší rozumět, která se smí dotazovat, a to i na to, co se týká základní knihy křesťanské víry, Bible. Nejde o víru z pouhé poslušnosti, z konvence či spirituálního zážitku. Nýbrž jde o osobní zápas o svou vlastní víru.

Dnes můžeme říci, že tato četba Bible obsahuje také vzít vážně okolnosti vzniku biblických knih a konat historicko-kritickou exegezi. Nedávno mi napsal jeden student po té, co jsem v televizním kázání ve Wittenbergu řekla, že nevíme přesně, kdo napsal list Efezským, že by mi rád pomohl, protože to je jednoduché, na konci je přece napsáno: Pavel.

Při reformačním jubileu 2017 musí být zřetelné: Církvím reformace jde o vzdělanou víru a to zahrnuje i historicko-kritický pohled na biblický text. Toto rozšíření horizontu je důvodem k oslavě.

V roce 2017 to bude první jubileum reformace, kdy v Německu a velké většině států světa existuje jasné oddělení státu a církve a zároveň jasné přiznání k ústavnosti a lidským právům.

Lutherův pojem svobody v dalším vývoji přispěl podstatně k mnohým svobodám dnes. „Svoboda, rovnost, bratrství“ jakožto hesla francouzské revoluce mají kořeny v myšlence křesťanské svobody, jakkoliv osvícenství se muselo často prosazovat proti odporu právě církve. Je otázkou, zda křesťané jsou si tohoto dědictví dostatečně vědomi, aby sami energicky bojovali za svobodu – svou vlastní, ale především svobodu druhých. Jde především o svobodu, kterou nám daruje Kristus. V důsledku pak jde vždy o svobodu svědomí, náboženskou svobodu, svobodu myšlení.

Dnes můžeme vidět jakožto centrální zásluhu reformace, že víra a rozum drží pohromadě a byla tak připravena cesta k osvícenství. Jakkoliv se tomu církve dlouho bránily. Dnes říkáme: je dobře, že stát a náboženství jsou oddělené – pro obě strany! Něco jako „boží stát“ nebo „diktát náboženství“ svobodu právě nepodporují. Díky Bohu žijeme ve svobodné společnosti, ve které lidé mohou, nebo nemusí být členy náboženských společností. A to dobře odpovídá „křesťanské svobodě“.

A to má i politické důsledky. Po zkušenostech selhání církve a její manipulovatelnosti v době nacionálního socialismu jsme se naučili, že církev musí sáhnout ke svobodnému slovu tam, kde jsou pošlapávána lidská práva. To jsou zkušenosti církve v bývalé NDR, ale také zkušenosti z celého světa: v Jižní Africe, V Argentině, V Iránu,…

Reformační jubileum 2017 musí také ukázat politickou dimenzi reformačního pojmu svobody. A můžeme slavit, že je dnes živý.

V roce 2017 budeme slavit reformační jubileum ve společnosti založené na výkonu.

Lutherovu otázku po milostivém Bohu dnes mnozí lidé na první poslech nepochopí. Ale otázka, zda má jejich život nějaký smysl, je zaměstnává. Co potom, když nedokážu držet krok, protože nemám zaměstnání, nevydělávám dost, nevypadám dost dobře? Zaslíbení života, které Luther objevil: Bůh už dávno přiřkl tvému životu smysl, jedno, co dokážeš a máš, je třeba přeložit pro dnešní dobu. Jsi vážená osoba, protože si tě Bůh váží. Tvé životní konto je už teď v černých číslech a nic, co uděláš, ani nic, na čem zkrachuješ, tě nemůže přivést do červených čísel. Vnitřní svoboda, kterou toto základní přesvědčení přináší, se může i dnes projevit.

Reformační jubileum 2017 může zřetelně formulovat diskrepance společnosti založené na úspěchu. A to je znamení času, které je důvodem k oslavě našeho dědictví.

V roce 2017 se bude reformační jubileum slavit poprvé v globalizované perspektivě.

Žijeme v globalizovaném světě. Ono to tak bylo již v 16. století. Když si trochu blíže prohlédneme podklady pro říšský sněm ve Wormsu[7] (1521), pochopíme, že Lutherovo vystoupení tam sice bylo závažné, ale jen jedním tématem mezi mnoha dalšími. Karel V. usiloval o reformu říše. Bělehrad byl dobyt Sultánem Sulejmanem I. a tzv. „turecké nebezpečí“ bylo hlavním tématem. Zajištění panství v oblasti Španělska bylo zase důležité s ohledem na nadvládu v koloniích. V království Valencie došlo k sociální revoluci. Jednalo se o situaci v Británii, Itálii a Francii. Můžeme tu vidět, že tváří v tvář evropské expanzi především ze strany iberských společností měl Luther vlastně velmi omezený obzor. Heinz Schilling píše v Lutherově nejnovější biografii: „Reformátorův obraz světa [byl] až do jeho smrti kontinentální a obzory nového světa zůstal podivuhodně nedotčený“[8]. Přesto všechno byla reformace evropskou událostí, která brzy nabyla širokého mezinárodního rozměru.

Jubileum reformace 2017 je třeba vidět v globalizované perspektivě. Můžeme oslavovat, že znovuobjevení evangelia se rozšířilo do celého světa.

To je tedy deset podnětů, které mohou dát charakter reformačnímu jubileu 2017 v církvi i společnosti: Rozmanitost, ekumena, dialog náboženství, koncentrace v sekulární době, role žen, rozdělení, vzdělání, svoboda, ospravedlnění v rámci společnosti výkonu a globalizace. Lutherovská dekáda jako cesta k tomuto jubileu může pomoci tato témata rozvinout. Evangelická církev v Německu se raduje z toho, že to nebude jen vnitroprotestantské jubileum, nýbrž že bude otevřené pro účast světskou, pro ekumenickou dimenzi a mezinárodní horizonty. To je nové. A ten správný důraz, kterým je v 21. století dán nový impuls pro stále nutnou obnovu církve. Neboť jak říkali již reformátoři: Ecclesia reformata semper reformanda.

Překlad: LB

[1] Kde je v českém textu užito „křesťanská svoboda“, jde v originálním textu o „Freiheit eines Christenmenschen“, narážku na Lutherův spis z roku 1520.

[2] Sr. Hartmut Lehmann, Die Deutschen und ihr Luther. In: FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung) 26.8.2008, str. 7.

[3] Sr.: Weihbischof kritisiert Ablasshandel zu Luthers Zeiten – Jaschke: Katholiken akzeptieren Luthers Thesen. In: epd Zentralausgabe 212/31.10.2008, str. 11n.

[4] Ute Gause, nástupní přednáška, neuveřejněný rukopis, str. 2.

[5] EL WA 10,296n. (Cit. dle: Scharffenorth, str. 219)

[6] Gerta Scharffenorth, Freude in Christus, in: „Freude in Christus werden…“ hg. von Gerta Scharffeorth a Klaus Traede, Gelnhausen 1977, str. 183nn a 220.

[7] Sr. Der Reichstag zu Worms von 1521. Hg. von Fritz Reuter, Worms 1971.

[8] Heinz Schilling, Martin Luther. München 2012, str. 26.