poslal Nepřihlášený Původ
Křesťanské sbory v České republice jsou součástí probuzeneckého hnutí 18. a 19. století, jež přirozeně vyústilo ve vznik „svobodných“, na státě nezávislých církví. Křesťanské sbory navázaly na duchovní dědictví tzv. „plymouthských bratří“ (podle jednoho z míst vzniku: Dublin, Bristol, Plymouth; vše před rokem 1830) ve Spojeném Království a „bratrského hnutí“ (Die Brüderbewegung; v polovině 19.století) v Německu. Ještě v 19. století se toto hnutí vnitřně diferencovalo (v UK v roce 1848) na otázce přístupu k věřícím ostatních církví. Tak vznikly dvě samostatně se vyvíjející větve bratrského hnutí: „otevření bratří“ a „uzavření bratři“.
Vznik „Křesťanských sborů“ na území dnešní ČR spadá do roku 1909. Je spojen s misijním působením „otevřených bratří“. (Dovolíme si upozornit na věcnou chybu některých lexikonů a publikací, které zaměňují Křesťanské sbory s hnutím „uzavřených bratří“, tj. s Darbysty. Tuto záměnu plynoucí mnohdy jen nedostatku informací, se pokoušíme i touto cestou napravit.)
Pár slov k zakladatelům
Ze zahraničních misijních pracovníků působili na území dnešní ČR v době Rakousko-Uherské monarchie především Dr. F.W.Baedeker, E.H.Broadbent a F.Butcher z Anglie, J.Warns z Německa a F.Widmer ze Švýcarska. Z domácích pracovníků pak F.J.Křesina a J.Mrózek, absolventi Alianční biblické školy v Berlíně. Škola, založená mimo jiné i osobnostmi „bratrského hnutí“ Dr. F.W.Baedekerem a generálem G. von Viebahn a vedena učiteli z řad „otevřených bratří“ Ch.Köhlerem a J.Warnsem, vychovávala misijní pracovníky především pro Rusko a východní Evropu.
Dalšími spoluzakladateli bratrského hnutí u nás byli kolportéři Biblí Britské biblické společnosti jako například K.Helmich, M.Sadloň, R.Meitner a lidé, kteří díky duchovní práci všech výše zmiňovaných pracovníků v Ježíše Krista uvěřili a přijali jej za svého Záchrance a Pána.
Duchovní impulsy a vzájemné kontakty zprostředkovávaly na přelomu 19. a 20. století alianční konference probuzeneckého hnutí v Berlíně, Bad Blankenburgu, Bad Homburgu, ale i ve vzdálenější Anglii a na jiných místech Evropy. Tyto křesťanské konference sjednocovaly a povzbuzovaly všechny křesťany žijící s Kristem k tomu, aby vytvářeli společenství misijní církve podle biblického vzoru.
Název
Bratrské hnutí jakožto celosvětové společenství nezávislých církví (sborů) odvozuje svůj název od bratrského způsobu uspořádání a vedení bohoslužebných shromáždění. Přidržuje se přitom slov Ježíše Krista z Matoušova evangelia
23,8-12: „...neboť máte jediného mistra a vy všichni jste bratři.“
18,20: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
V jednotlivých zemích pak nesou samostatné sbory nebo jejich volné svazy různé názvy (v sousedním Německu „Evangelisch-Freikirchlichen Gemeinden - Brüdergemeinden“ a „Freie Brüder“, v Polsku „Kosciol wolnych chrzescian“, na Slovensku „Kresťanské sbory“ a podobně).
V meziválečném období užívaly bratrské sbory názvu „Sbory věřících v Krista“. Jejich nezávislost se stala nastupujícímu nacismu a později komunismu trnem v oku. V Třetí Říši byla existence bratrských sborů možná toliko ve svazu BFC (Bund freikirchlicher Christen) s baptisty a metodisty. Také v Protektorátě byl na ně vyvíjen tlak, aby vstoupily do svazu s Chelčického jednotou.
Po válce se „Křesťanské sbory“ těšily z nezávislosti jen do vydání nového církevního zákona v roce 1949, který nepočítal s církvemi bez struktur, duchovních ve státním zaměstnaneckém poměru a členských záznamů. Po letech života v ilegalitě a persekucí získaly Křesťanské sbory v roce 1956 státní souhlas ke své činnosti. Zachovaly si však určitá specifika svého vnitřního života, jež ke své činnosti potřebovaly. Od roku 1957, kdy byla schválena jejich první ústava, nesou sbory bratrského hnutí v České Republice název „Křesťanské sbory“
Jak se jako církev vnímáme?
Ježíš Kristus tvoří základ a zároveň cíl církve, jež vznikla podle jeho zaslíbení z (Mt16,18): „...já vystavím svou církev.“ Poslání církve má trojí rozměr. Ve vztahu:
- k Bohu je její nejdůležitější úlohou společná oslava Boha jako stvořitele a vykupitele světa, jeho vzývání v modlitbě a službě (1.Tes 1,9; Ř 12,1; Ef 3,10.21),
- k sobě navzájem se vzájemná služba projevuje ukazováním si cesty, pastýřskou ochranou, povzbuzováním a napomínáním, jakož i vzájemnou praktickou pomocí (Ř 15,14; Gal 5,13),
- k ostatním lidem vydává církev skrze misijní a diakonskou službu svědectví o smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista jako Božího činu záchrany, který napravuje její vztah k Bohu i lidem (J 3,16). Její misijní a diakonská zodpovědnost je nejen místní, ale i celosvětová (Mt 28,19n).
Jak se mohu stát součástí Křesťanského sboru?
Pro příslušnost k církvi považujeme za rozhodující tato kritéria:
1. Živý vztah k Ježíši Kristu
Do společenství věřících v církvi přijímáme jen ty, kdo prožili obrácení k Bohu (Sk 2,38-40; 1.Tes 1,9). Obrácením rozumíme osobní přimknutí se k Bohu, vyznání hříchů a přijetí odpuštění, jež Bůh potvrzuje darem Ducha svatého a nového života.
2. Křest věřícího
Protože pověření: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého..“ (Mt 28,19) nám dal sám Ježíš, křtíme lidi na vyznání jejich víry v Ježíše Krista. Křest chápeme jako znamení, jež svědčí o přechodu člověka k novému životu s Kristem. Na základě tohoto chápání křtu praktikujeme křest věřících a odmítáme křest nemluvňat. V odůvodněných výjimečných případech je možné přijetí do společenství církve i bez křtu věřících.
3. Požádání o přijetí do sboru
Do církve se nemůže nikdo narodit, ani do ní nemůže být začleněn proti své vůli. Člověk má o své příslušnosti k církvi sám rozhodnout. Chce-li být přijat do sboru, žádá starší sboru o rozhovor. Po určité době vzájemného poznávání se během jeho účasti na běžném životě sboru může následovat veřejné přijetí do sboru v rámci bohoslužebného shromáždění. Příslušnost ke Křesťanskému sboru vylučuje příslušnost k jinému sboru či náboženské společnosti. Zpravidla je to akt křtu, kterým je věřící účastník sborového života přijat do plného společenství sboru.
Jak je utvářen sborový život?
Důležitými prvky života církve jsou podle Sk. 2,42:
- Bible
Vyznáváme, že Bůh vdechl celé Písmo svaté, proto je přijímáme v jeho výpovědích jako spolehlivé a autoritativní. Jsou nám měřítkem pro učení, život a řád církve (2.Tim 3,16; 2.Pt 1,20-21). Proto je také zvěstování Slova při bohoslužbě, systematické vzdělávání formou biblických hodin, domácích kroužků a věkově specifických skupin (nedělní škola, dorost, mládež), důležitou součástí sborového života.
- Společenství církve
Společenství církve není seskupením samotářů, nýbrž lidí, kteří společně sdílejí své starosti a radosti. Stejná víra v Ježíše Krista je spojuje. Udržujeme proto přátelské vztahy osobními kontakty, návštěvami, účastí na shromážděních nebo společnou dovolenou.
- Památka nebo také Večeře Páně
Večeři Páně ustanovil sám Ježíš. A proto každý, kdo k němu má živý vztah, je pozván k účasti na Památce Páně. Udržujeme tím nejen společenství s Kristem a navzájem, ale zpřítomňujeme zároveň jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání, abychom zůstávali zaměřeni na jeho druhý příchod, který zaslíbil. Památka Páně je slavena každou neděli.
- Modlitba
Modlitba je rozhovor s Bohem. Vzývání, děkování a přímluva jsou pevnými součástmi života církve. Zahrnují všechny životní situace a oblasti. Na biblických a modlitebních hodinách, v modlitebních kroužcích a během bohoslužeb děkujeme za Boží blízkost a modlíme se za osobní potřeby, misii i politiku.
Jak se projevuje moje začlenění do církve?
- životním stylem orientovaným podle biblických zásad
Život křesťana (kristovce, dle původního jazyka Bible, srov. Sk 11,26) je cestou následování Krista (Mt 16,24n). Normou a orientací pro život jsou nám podobně jako Kristu Písma svatá, Bible.
- účastí na životě sboru
Patří k tomu pravidelná účast na nedělní bohoslužbě, jakož i na biblickém a modlitebním shromáždění v týdnu, kterou chápeme spíše jako projev zdravého duchovního vývoje než jako závazek.
- spolupracovníci ve sboru
Církev žije vzájemným doplňováním a službou. Obraz těla, který je v Bibli k popisu služby použit, ozřejmuje, že církev je organismem těla, jehož každá část má svůj specifický úkol. Je Božím záměrem, aby každý příslušník církve podle obdarování, jež mu bylo Bohem dáno, v církvi závazně spolupracoval. Přejímání úkolů by se mělo orientovat podle životní situace a potřeb sboru. <
- finanční účast
V souvislosti s posláním, jež Bůh církvi svěřil, se cítíme být zaváváni i k finanční podpoře sborové práce. Každý podle svých možností, ale především dobrovolně, neboť Bůh miluje toho, kdo dává radostně (2.Kor 9,7).
Vedení v církvi
Vedení sboru se ujímá skupina starších bratří. Kvalifikace pro bratry starší je udána Novým Zákonem v 1.Tim 3,1-7. Starší jsou uznáni a potvrzeni shromážděním sboru. Nesou zodpovědnost především za duchovní zaměření sboru, za zprostředkování biblického učení, pastýřskou péči a v různých oblastech života sboru podpírána službou spolupracovníků, diakonů a diakonek (řecky diakonos znamená pomocník). Koordinace práce jednotlivých sborů je zajišťována volenými zástupci regionálních a celorepublikových mezisborových rad. Komunikaci se státní správou zajišťují dva zástupci pověření shromážděním zástupců všech sborů.
2. pracovní verze: Jaromír Andrýsek, 24.3.2000
Zdroj: hwww.krestanskesbory.cz/stary/kdojsme.htm
