První třetina dvacátého století bývá nazývána obdobím konce zdravého rozumu ve fyzice. Výstižnější by bylo mluvit o konci naivních představ. Rozum, myšlení zde naopak „bodovaly“. Teorie relativity ukončila představu jakéhosi absolutního eukleidovského („rovného“) prostoru a času a nahradila jej provázaným neeukleidovským časoprostorem. Kvantová fyzika udělala tečku za determinismem a lokalizovatelností objektů. Změna fyzikálního obrazu světa se nutně promítá do filozofického myšlení. A dopadá i do teologie, protože se dotýká kategorií, s nimiž ona operuje.

Poněkud stranou pozornosti při uvažování o pronikavých změnách v obrazu světa v důsledku vývoje fyzikálního poznání zůstala nesmírně cenná a fascinující druhá věta termodynamická. Připomeňme, že zatímco první věta termodynamická vyjadřuje zákon zachování energie, tedy jakousi neměnnost (celková energie zůstává v uzavřeném systému konstantní), druhá věta říká, že přeměny energie nemohou probíhat v libovolném směru (např. teplo nikdy nepřechází z chladnějšího tělesa na teplejší), tedy postuluje nevratnost procesů (změny rozložení energie mezi jednotlivé formy jsou nevratné). Tyto skutečnosti znal již v první třetině 19. století francouzský fyzik Nicolas Léonard Sadi Carnot, syn významného francouzského matematika a politika a strýc pozdějšího prezidenta Francouzské republiky. 

Zatímco idea zachování energie brzy vstoupila do všeobecného povědomí, nevratnost reálných procesů zůstala (a do určité míry zůstává) zahalena rouškou tajemnosti. Z významných osobností, které se jí věnovaly, zmiňme aspoň skotského profesora Williama Thomsona, známého jako lord Kelvin of Largs (1824-1907), zbožného křesťana, který během svého 53letého působení na glasgowské universitě (pod níž protéká řeka Kelvin) přistupoval k svému předmětu jako k poznávání Bohem stvořeného světa a k pokornému pronikání do jeho zákonitostí. Po lordu Kelvinovi byla nazvána jednotka termodynamické teploty. 1 kelvin (K) je stejně velký jako 1 Celsiův stupeň (oC), avšak termodynamická teplotní stupnice, vyjadřující teplotu v kelvinech, je oproti naší Celsiově stupnici posunuta přibližně o 273 stupňů tak, že v běžných systémech nabývá vždy jen nezáporných hodnot (0 oC ? 273 K). Termodynamická teplota úzce souvisí s entropií, což je dost abstraktní veličina, pomocí níž lze kvantitativně vyjádřit dříve jen kvalitativní ideu nevratnosti, jednosměrnosti procesů. V uzavřených systémech entropie nemůže klesat.

Statistická fyzika, jejíž základy položili L. Boltzmann (1844-1906) a J. W. Gibbs (1839-1904), přinesla zajímavou a názornou interpretaci entropie jako míry neuspořádanosti - tedy nevratnost fyzikálních či fyzikálně chemických jevů má stejné vysvětlení jako růst nepořádku v bytě (pokud se neuklízí).Jakýsi maximální, totální nepořádek si lze představit. Jak je tomu s entropií? V čase roste. Znamená to, že směřuje k nějaké maximální hodnotě, či může růst neomezeně? Představa možné naprosté neuspořádanosti mluví pro první odpověď; spíš v úrovni spekulací se zde hovoří o tepelné smrti vesmíru, která by znamenala absolutní rovnováhu, naprosté vyrovnání teplot.

V živých systémech entropie klesá (je to možné, neboť žádný živý systém není uzavřený; život znamená růst organizovanosti, uspořádanosti), smrtí začíná entropie růst. Život na Zemi je nemyslitelný bez přísunu energie ze Slunce. James Lovelock píše o živé planetě Zemi. Jenže Země také není uzavřeným systémem. Energie ze Slunce na ni stále proudí.

Entropie jako míra neuspořádanosti (či zde míra nevědomosti, nedostatku informace) našla své místo v teorii informace hned od jejího zrodu. A klepe na dveře dalším a dalším oborům. Jejímu růstu podléhá naše lidské počínání na Zemi, ekonomika, čemuž mnozí ekonomové nechtějí rozumět a stále sní o neomezeném materiálním růstu. systematicky oblasti společenských věd entropii představili J. Rifkin a T. Howard. A samozřejmě, protože druhá věta termodynamická s entropií jako základním pojmem zásadně ovlivňuje pohled na svět, na bytí, na stvoření, nemohou se jí vyhnout ani filozofie a teologie. Teologická reflexe druhé věty termodynamické vede k zajímavým úvahám, lze např. uvažovat o Božím tvoření jako o „protientropickém“ procesu (tedy jako o procesu, při němž entropie klesá); podle Genese Bůh tvořil z chaosu, tedy ze stavu s maximální entropií. Tvoření znamená pokles entropie, růst rozmanitosti, bohatosti forem a tvarů.

Pozoruhodnou aplikaci druhé věty termodynamické nabízí F. M. Wuketits, když ve své knize „Přírodní katastrofa jménem člověk“ (Praha, Granit 2006) píše o tepelné smrti kultur, a to jako o důsledku mizení kulturní rozmanitosti, která pro autora znamená nejen vítané obohacení civilizace, nýbrž i nutnou podmínku jejího vývoje. Evoluce probíhá jedině tam, kde fungují různé systémy, kde panuje konkurenční situace. Evoluce tedy určitou rozmanitost vyžaduje. Přitom současný postup globalizace s sebou přináší likvidaci rozdílů mezi kulturami, směřuje k jakési bezbarvé kulturní šedi. Rozdíly mizejí, vše se vyrovnává, s civilizací se děje něco, co v materiálním světě připomíná přibližování se tepelné smrti vesmíru.

Franz M. Wuketits přichází s varováním, které by mělo vést k adekvátní reakci jednotlivců i společenství. Úzce souvisí s odpovědností za stvoření, kterou si jako křesťané uvědomujeme (týká se i jiných náboženství). I uvnitř křesťanství se setkáváme s různými kulturami. Církev Kristova je dnes vnějšně rozdělena do mnoha různých církví, jednot a denominací, což souvisí s velkou rozmanitostí spiritualit, forem uctívání Boha, prožívání toho, co nás přesahuje. I když se církve hlásí k týmž starokřesťanským vyznáním víry, liší se výklady Písma i oněch vyznání. A rozdíly jdou napříč církvemi. Neodporuje tato rozdělenost Ježíšovu přání, aby Jeho učedníci „jedno byli“ (J 17,11.22)? Možná bychom na tuto otázku hledali odpověď jinak, kdyby v ní místo negativně zabarveného slova „rozdělenost“ bylo s ním téměř synonymní adjektivum „rozmanitost“.

Rozhodně nechci dnešní Církev (či církve) barvit narůžovo. Řečeno slovy Horského kázání, současnost světa rozhodně nesvědčí o dobré soli (Mt 5,13), jíž Církev má být. A k její nefunkčnosti přispívá i nevěrnost zmíněnému Kristovu přání být jedno. Zkusme však do úvah o ekumenickém sbližování, o tom, co znamená „být jedno“, vnést obecně pojatou druhou větu termodynamickou a její Wuketitsovu interpretaci na kulturu. Bůh stvořil různé lidi. Uvažme jen, jaký zázrak je, že v ohromném množství lidí, které potkáváme, jsme s to poznat své známé, rozlišit je. A není důvod se domnívat, že v povahách, názorech a způsobech myšlení by podobná rozmanitost neměla být. Věci týkající se věčnosti, Božího království nejsme sto plně pochopit a každý je prožíváme svým způsobem, podle svých možností. A zrovna tak jako rozmanitost postav a tváří je obohacením, je jím i ona vnitřní různost. Ta se nutně musí promítnout i do náboženského myšlení, do vyjadřování niterného vztahu k Bohu a ke Kristu (jehož vnější vyjádření je stejně jen náznakem vnitřních prožitků). Je naprosto přirozené, že různým jednotlivcům vyhovují i různé bohoslužebné formy a i různé vnější formy organizace církevních společenství. Rozmanitost církví, díváme-li se na ni z tohoto hlediska, znamená obohacení.

Wuketits píše o tepelné smrti kultur. Nehrozí něco podobného křesťanství - Církvi či církvím? Nevypadají současné oficiální ekumenické rozhovory vedené na nejvyšších úrovních spíš jako útok na zdravou rozmanitost než jako setkání různých poutníků na cestě k nebesům? Božím věcem v plnosti nemůžeme porozumět. Současné věroučné rozdíly není třeba brát jako překážku, nýbrž jako životodárné obohacení. Smyslem ekumenických snah nesmí být „tepelná smrt křesťanství“, nýbrž vzájemné poznávání v lásce, na cestě k zaslíbenému společnému cíli. O to jde. Bůh není doktrína, Bůh je láska. Jsme vedeni k tomu „v pokoře jedni druhé za důstojnější sebe mít“ (Fp 2,3). K tomu patří i vědomí, že naše pochopení pravd víry není to nejlepší, že druhý může vidět hlouběji a dále, že každý poznáváme svým způsobem.

Bílé sluneční světlo je složeno z bohatého spektra barev. A je mnohem příjemnějším pro osvětlování a zdravějším pro oko než světlo monochromatické, jednobarevné. Církev by měla umět přijmout rozmanitost jako dar, který nejen není překážkou skutečné jednoty, ale znamená obohacení, znamená cennou podmínku k životu. Musí být otevřeným společenstvím, připraveným přijímat další a další spolupoutníky a nést evangelium do celého světa, do nejzazších oblastí lidského bytí. A především musí být otevřena vzhůru, aby mohla stále čerpat živiny z nejvyššího zdroje, z pravého vinného kmene, přímo od Krista (J 15,1). Pak jí „tepelná smrt“ nehrozí. 

Jiří Nečas

Zdroj: časopis Český zápas 27/2017