V církvi se pohybuje řada mých příbuzných, takže kontakty s „Evropou“ stále udržuji. Díky sociálním sítím přijdu do kontaktu i s dalšími evangelíky, které jsem vídala v dětství, a můžu tak sledovat různé diskuze, volbu témat a postoje, u nichž by se dal najít společný jmenovatel, i když samozřejmě každý člověk je odlišný.

Když jsem před pár lety vyplouvala, nebylo to úplně jednoduché rozhodnutí, poněvadž se jednalo o otázky existenciálního charakteru. Každá církev (to se netýká jen ČCE) si na víru vyhrazuje něco jako monopol. Jelikož pokračuje ve sta- či tisícileté tradici, udržuje ji to v přesvědčení, že to dělá dobře a že jakákoli jiná cesta je v lepším případě pochybná, v horším dokonce heretická. Tento jazyk se vám dostane pod kůži a odvážíte-li se z tohoto prostředí ven, stejně vás z podvědomí doslova „napadají“ věty, které jste slyšeli stokrát – „nemůžeš si jen tak věřit, čemu chceš,“ „nestačí pouze vztah k Bohu, musíš být vždy součástí nějakého společenství,“ „tvá víra je něcismus,“ „jako křesťan věřím, že...“ 

Pořád se vrací myšlenka „co když mají v tomhle pravdu?“ nebo „skončím v 'pekle', když jsem opustila ty, kteří to třeba fakt dělají, jak se patří?“ Ale tyto výkřiky s mizející pevninou za zády čím dál víc slábnou a před vámi se otevře volný prostor. Tady, uprostřed široširého moře, ponechán samoten napospas větru a dešti, teprve člověk poznává dvě klíčové zkušenosti víry: odvahu a pokoru. Tady zápasí jako Jákob s Bohem o požehnání na svou vlastní cestu, o své místo v životě. Stejně tak se tváří v tvář něčemu/někomu tak nepopsatelnému a velikému sklání s pokorou a trpělivostí Joba.

I po takové zkušenosti bych se přece mohla vrátit zpět, obohacena o nové poznání, snažit se jím zpestřit prostředí církve. Několikrát jsem o tom uvažovala. Ale zamítla jsem to ještě dřív, než jsem vůbec vykročila. Návrat by byl obtížný. Nikdy mi nevyhovovala západní teologie s důrazem na hřích a vykoupení. Sama jsem denodenně zakoušela své nedokonalosti a prohry, proč to ještě chodit každý týden poslouchat a utvrzovat se v té beznaději? Kvůli poslední větě, že i přes to všechno mě Bůh miluje a ještě mě spasí? Možná jsem chtěla něco víc. Nechtěla jsem, aby mě přesto miloval, chtěla jsem, aby mě miloval. Mnohem bližší by mi byla teologie stvoření, v níž je Boží láska tak zřejmá, že není potřeba se jí neustále dožadovat. A už vůbec ne z pozice umanutého ukňouraného a sebestředného dítěte, které si přitom stále háže popel na hlavu, protože jedině tak má pocit, že si lásku nebeského otce „zaslouží“.

Církev jako politický problém 

Jenže teologie není jediným a hlavně nejpodstatnějším důvodem, proč se nemůžu do prostředí církve vrátit. Možná bych byla schopná nad některými věcmi v ní mávnout rukou. Ale bohužel nedokážu mávnout rukou nad jiným aspektem církevního prostředí, kterým je mravokárné měšťáctví, někdy až v nesnesitelných projevech. (Nerada bych, aby se terčem tohoto článku stala pouze církev evangelická. Tu znám sice nejlépe, ale myslím, že zrovna v tomto si může podat ruku s mnoha dalšími.) 

Už od první chvíle, kdy jsem v kostce pochopila rozdíl mezi pravicí a levicí v politice, mi nebylo úplně jasné, jak můžou být následovníci Krista pravicově orientovaní. Popíralo to všechno, co mě na Ježíši Kristu fascinovalo – rovný přístup ke všem, radikální solidarita s lidmi na okraji, dokonce převrácení zdánlivě očividných rozdílů (poslední budou prvními), nelpění na formalitách a postech atd. Dlouho jsem netušila, kde je to rozcestí, na kterém se křesťané politicky dělí, a pro mnohé je pravá cesta samozřejmější než levá právě i z hlediska křesťanství. 

Domnívám se, že klíčové slovo k rozluštění pravicově-křesťanské hádanky je učení ve smyslu předávání/zvěstování nějaké nauky, moudrosti. Toto pojetí klade důraz na jiné aspekty celého příběhu – Ježíš je vnímán jako učitel, obklopený žáky, který je i nás učí spoustu důležitých věcí. Často se v tomto kontextu upřednostňují spíše metafory hierarchického ražení – Pán, Mistr, Boží syn. Souvisí to s tehdejším a ve většině případů i dnešním vnímání role učitele. Je to někdo v autoritativní pozici, z níž ostatním vysvětluje, předává zkušenosti, dohlíží na ně. Vyučovaný je zase spíše v pasivní roli přijímajícího, poslouchajícího, napodobujícího. Nechat vyučovaným více prostoru a vlastní iniciativy totiž představuje nebezpečí, že učitel přestane mít věc pod kontrolou.

Autoritativní pedagogicko-misijní prvek je v církvích stále silně přítomen, následování Krista z tohoto úhlu pohledu spíše znamená jít příkladem, být vzorem pro své okolí, být dobrým rádcem či učitelem. Pomáhá to k vytváření společnosti s pevnějšími ideovými základy. Lidově řečeno: děti už odmalička nevyrůstají jako dříví v lese, ale v nějakém systému, v němž je jasně odlišené, co je dobré a co ne. 

V některých ohledech bych si dovedla aspoň představit, že putuju se souvěrci po konzervativnější cestě napravo, ale vadí mi, že s prvkem předávání/zvěstování se bohužel velmi často zapřahá i kočár exkluzivity pro ty, kdo učení zvěstují. Překvapivě se to stává i v církvích, které oficiálně proklamují, že kněz/farář není prostředníkem mezi Bohem a člověkem, ale jedním z řadových členů církve. Ve skutečnosti farář přistupuje k věřícím jako pastýř k ovečkám, tedy jako ke stvořením úplně jiného druhu, které je nutno vést, radit jim, pomáhat, starat se o ně. Málokterý člověk zvládne tuto roli, aniž by ho trvale poznamenala v přístupu k druhým i k sobě samému.

Velice jsem se bavila obzvláště před druhým kolem prezidentských voleb, kdy tento prvek dosáhl podoby viditelné i mimo úzké církevní společenství. Bylo potřeba lidem „vysvětlit“, koho mají volit. Začali to faráři a významní církevní představitelé a ovečky zvěst dál poslušně šířily. Typickým projevem mravokárného měšťáctví byla např. démonizace jednoho kandidáta (nechci říct, že bych nedokázala vyjmenovat tucet věcí, kvůli kterým je Miloš Zeman těžko volitelný, ale démon nebo „zlo“ opravdu není) a vytvoření umělé image mravně bezúhonného šlechtice („umělé“ proto, že se povedlo dokonale odstřihnout Karla Schwarzenberga od politiky současné vlády, ačkoli je čirou náhodou předsedou jedné z vládnoucích stran).

Málokdy se diskuze stočila politickým směrem, nejdůležitějšími kritérii pro volbu prezidenta byly dobro, mravnost, slušnost, poctivost, zodpovědnost. „Svou ctností by nepřátelům nejraději vyškrábali oči; a povyšují se jen, aby druhé ponížili.“ (F. Nietzsche) Právě mravokárné povyšování tábora stoupenců Karla Schwarzenberga skrze „elity“, které nám, prostým lidem, vysvětlovaly, co máme dělat, bylo v celé kampani jedním z nejodpudivějších prvků. Přesvědčovat lidi, že je jejich morální povinností volit kandidáta, díky jehož politice třeba právě oni spadli pod hranici chudoby, je spíše drzost než slušnost.

Pokud si církev stále klade otázku, je-li přitažlivá pro další potenciální věřící, měla by se zamýšlet nejen nad teologickými východisky, ale i nad svou politickou úlohou. Když pominu církevní restituce – které jsou samy o sobě výrazně problematické – je pro mnoho lidí církev nepřijatelná právě elitářstvím a měšťáckými manýry.

Církev jako sociální problém

V poslední části zaměřím svou úvahu směrem ke konkrétní církvi, jíž je Českobratrská církev evangelická (ČCE), v níž jsem se řadu let pohybovala. Je ale možné, že podobné prvky lze objevit i u jiných menších protestantských církví. Čím menší církev, tím větší vědomí sdílené komunity.

Co považuji za jev hodný pozornosti - zvlášť v dnešní přeindividualizované době - je silné rodinné a komunitní zázemí, které život v církvi vytváří. Je celkem logické, že lidé stejně smýšlející si k sobě nacházejí jednodušeji cestu, vytvářejí pak spolu rodiny a společenství, v nich přicházejí na svět děti, které si už odmalička spolu hrají, časem spolu chodí a pak zakládají rodiny a opakují dále stejný model. Toto komunitní zázemí má řadu výhod: většina lidí se navzájem zná, a pokud ne osobně, obvykle se najdou více či méně vzdálení příbuzní nebo známí všech. Někdy se na takové téma narazí už po prvních pár slovech, stačí se představit a člověk hned dostává otázku: „Nejsi náhodou sestra/sestřenice/příbuzná toho nebo toho? Ty já znám z...“ Toto ujišťování o identitě dotyčného přispívá k pocitu bezpečí jako ve velké fungující rodině. Pochopitelně každý z nás by byl klidnější např. v situaci, kdy poprvé posílá své dítě na tábor, kdyby věděl, že tam bude někdo příbuzný či známý, který na dítě dohlédne, bude-li třeba.

ČCE však není zároveň ani tak malá, aby se skutečně všichni znali se všemi, na každém setkání mimo půdu vlastního sboru můžete narazit na hodně lidí, které vidíte poprvé a kteří vás něčím zajímavým překvapí (i když je také pravda, že často znáte z vyprávění poměrně dopodrobna osobní příběhy a charakterové rysy lidí, které jste sami nikdy neviděli). V době, kdy mnohokrát nevíme skoro nic o sousedovi v našem domě, je důležité být součástí nějaké širší skupiny, umět naslouchat druhým, učit se najít si své místo a úlohu v kolektivu, cítit zodpovědnost nejen za sebe a svou rodinu, ale i za větší skupinu lidí, vycházet v dobrém i s těmi, které by si člověk domů nepozval atd. 

Nechám teď stranou konvertity, kteří mají zkušenost i s nebytím v církvi. Stejně tak má slova nemíří vůči evangelíkům, kteří občas zajdou do kostela, ale aktivně se do „sborového života“ příliš nezapojují. Co mi přijde na modelu komunitní evangelické sítě rizikové, je právě opakování stále stejného vzorce chování u jádra této církve, u několika dynastií (jednou rozvětvenou rodinou myslím zhruba 150-200 lidí). Příslušníci těchto rodin se přirozeně cítí v církvi „jako doma“ a měšťácké elitářství, o němž jsem psala v prostřední části textu, přejímají. V některých sborech je situace dokonce taková, že zavedená evangelická rodina nenápadně, avšak důsledně „usměrňuje“ faráře. 

Nakonec i to, co se na první pohled zdá jako obrovská výhoda – sociální zázemí, se může stát nevýhodou. Člověk, který se „dobře narodí“, dostává do vínku ohromný sociální kapitál v podobě kontaktů. Nevím, jestli i toto není jedním ze zdrojů onoho měšťáctví. Děti z dobrých rodin se kamarádí s dětmi z dobrých rodin, hrají na různé nástroje, nacvičují spolu divadlo, čtou zajímavé knihy, časem se starají o menší děti, pro které připravují zábavné programy, učastní se vzdělávacích akcí pro mládež, pomáhají alespoň jednou týdně sociálně slabším, pokud to není přímo jejich zaměstnání, jezdí spolu na rodinné dovolené atp. 

Na první pohled idylická společnost však v sobě ukrývá mnoho pýchy a povýšenosti. Málokdo má zkušenost s existenčními problémy nebo skutečným pádem na dno. V takové velké rodině to ani není dost dobře možné, kdyby byl nějaký problém (s bydlením, s prací, s penězi), „bratři a sestry“ pomůžou. Vždycky budou po ruce nějací známí, kteří budou vědět o možném řešení problému nebo budou mít kontakty na další známé. Spolu s tímto zaopatřením se do mysli vkrádá i většinou nepřiznaný pocit výjimečnosti, ve smyslu „my jsme prostě něco lepšího“. Vzhledem k vysoké sociální inteligenci evangelíků není tato věta nikdy vyřčena nahlas, většinou tento pocit nepřizná ani jednotlivec sám sobě. To ovšem neznamená, že tento způsob nazírání na sebe a druhé neexistuje.

Kde je tedy hranice mezi zdravým pocitem bezpečí a sociální „rozmazleností“ z dobrého zázemí, navíc na celkem vysoké intelektuální úrovni? Má takto vyrůstající člověk skutečné porozumění pro situaci druhého, který neměl takové komfortní podmínky? Vím moc dobře, že mnoho evangelíků tráví hodně svého času pomocí druhým lidem v horších podmínkách, ať už zdravotních nebo sociálních. Někdy se mi však stejně dere na mysl otázka: dělají to skutečně pro ně, nebo pro svůj dobrý pocit, protože je to tak správné ? Podobně to formulovala Matka Tereza, když řekla: „Milujte lidi pro ně samé, nikdo si nepřeje být milován proto, že to řekl Pán Ježíš.“ 

Možná by mi tato otázka nepřišla na mysl, kdybych neměla zkušenost s reakcemi evangelického prostředí na jinakost. Nedávno mi jeden přítel prozradil, že o Benediktovi XVI. se říkalo, že byl navenek velmi přísný, aby udržel určitou disciplínu, ale v pastoraci velmi laskavý a s individuálním přístupem. Když jsem ho poslouchala, připadalo mi, že v ČCE to funguje přesně obráceně. Navenek se tváří jako velmi liberální, v mnoha směrech otevřené prostředí, ale když dojde na lámání chleba, běda kdybys vybočil z řady! 

My jsme tolerantní a otevření, buď tedy tolerantní a otevřený přesně jako my a nebude problém! Bohužel považovat za toleranci a znak liberálnosti shovívavost vůči stylu oblečení, výběru koníčků nebo sexu před svatbou vyznívá pro sekulární prostředí poněkud komicky. Typickým příkladem pseudootevřenosti by mohly být rozvody nebo homosexualita. Tady se totiž přesně objevuje onen rys, kdy navenek to většině nevadí, ale kdyby šlo o někoho konkrétního z rodiny nebo dokonce o našeho pana faráře – to by bylo špatně, to by se nám tedy nelíbilo. Navenek musí přece vše vypadat pěkně a obzvlášť ti z „dobrých rodin“ nebo faráři by měli jít příkladem.

Pokud se v minulém století hodně diskutovalo o tom, zda-li je nebo není mrtev Bůh, ve století současném bude otázka spíše znít, zda-li je nebo není mrtvá církev. Je pro společnost důležitá? Má šanci ještě někoho dnes oslovit? K čemu vlastně je? Pro mě osobně zemřela ze tří důvodů. 

Z důvodu teologického, neboť v momentě, kdy jsem řekla definitivní NE církvi, ožilo ve mě několikanásobné ANO životu jako takovému. Z důvodu politického, neboť z ní cítím příliš výrazný prvek elitářství, který má s kristovskou solidaritou, porozuměním a obětí společného jen velmi málo . A z důvodu sociálního, protože nestojím o to být součástí nějaké komunity, která bude uzavřena ve svých radůstkách a problémcích, víceméně odtržená od vnější reality . 

Pokud máme následovat Krista, měli bychom se minimálně zajímat o to, v jakých podmínkách žijí lidé pár kilometrů od nás, kolik zaplatí na hlavu za ubytovnu s úplavicí, vymýšlet, jak by šla vytvořit nová pracovní místa v oblastech, kde zkrachovaly továrny, jak podpořit lidi topící se v bezmoci zadlužení, jak ubránit sociální jistoty pro handicapované, jak zamezit diskriminaci nebo šikaně atd. Chce to vylézt z bezpečné ulity veliké rodiny a vnímat životní peripetie širšího spektra společnosti. Společenství Kristovo není Oddělení věřících v přiděleném prostoru, společenství znamená celý svět, a slovo „Kristus“ přitom ani nemusí padnout . Na následování v duchovní oblasti žádný návod neexistuje, každý věřící má svou individuální cestu, která – stejně jako ta Kristova – s sebou nese notný kus zoufalé getsemanské osamělosti, ukřižování některých jistot a absolutní důvěru vůči Nekonečnému.