poslal Nepřihlášený Články, které se zabývají problematikou, na kterou jsou různé názory, často uvádíme s tím, že se jedná o kontroverzní problematiku. V případě pokrývek hlavy ženami v rámci bohoslužeb to ovšem skoro ani říci nelze, protože v praxi zde žádný spor vlastně není. Dnešní křesťané s touto otázkou v drtivé většině případů už nezápasí, protože to mají ve svých očích vyřešené: jedná se jen o kulturní zvyk prvních křesťanů, který v dnešní době nemá význam zachovávat (ještě by se z nás stali „zákoníci“).
Nicméně jako u každé jiné otázky se i zde musíme spolu s apoštolem ptát: „Co praví Písmo?“ (Řím. 4:3). A nelze se spokojit s názorem, který si utvoříme na základě jednoho izolovaného verše, musíme Boží Slovo pochopit v kontextu. U Pavlových epištol platí obzvláště, že mají svou logickou strukturu, kterou musíme při výkladu důkladně zvážit; jedna věc navazuje na druhou, a pokud na to nepamatujeme, můžeme snadno dojít k mylnému závěru. Je zajímavé, že u 1. listu Korintským se s tím setkáváme ve více případech – i na otázku jazyků a masa obětovaného modlám si dnešní křesťané často činívají názor na základě několika osamocených veršíků, aniž by se zabývali tím, jak souvisí s tím ostatním, proč jim předchází, co jim předchází, nebo následuje, co jim následuje.
Nepočítáme-li vyložené liberály, kteří berou Bibli ne jako zjevené Slovo Boží, ale jako kulturně podmíněné dílo své doby – a proto pro ně automaticky nemá první část 11. kapitoly žádný praktický význam – pak se vyznávající křesťané s tímto oddílem většinou vypořádávají tak, že na základě 16. verše zdůrazňují, že se jedná o pouhý zvyk tehdejší církve, ale my už dnes takový zvyk nemáme, čímž je věc vyřešena. Případně se poukáže, že „vlasové [ženě] k zastírání dáni jsou“, což má znamenat, že dlouhé vlasy plní funkci pokrývky samy o sobě, čili ženy nic dalšího nosit nemusí. Pokud se má ovšem celá věc rozhodnout toliko podle těchto veršů, proč Pavel psal to ostatní? S tím se nelze spokojit. Abychom posoudili, co s textem dnes, musíme dobře pochopit, co s ním měli dělat Korintští ve své době, to znamená, jít verš po verši a přemýšlet nad jejich významem a vzájemným vztahem. Co zde tedy chtěl Pavel sdělit a proč?
Výklad verš po verši
1 Následovníci moji buďte, jako i já Kristův.
Jak se shodují všichni nejlepší komentátoři, tento verš patří k předchozímu oddílu; uzavírá pojednání o mase obětovaném modlám a dávání přednosti prospěchu druhých před svými zájmy či dokonce právy. Apoštol toto činil (viz např. 1. Kor. 8:13) podle příkladu Pána Ježíše, a proto k mohl vyzývat i druhé, aby jej napodobovali. Učení a život má jít ruku v ruce, musí si navzájem odpovídat. Nekonzistentní kazatelé nikoho k poslušnosti a následování Spasitele nepřivedou.
Nepatřičné přidělení tohoto verše k následujícímu oddílu nám jen připomíná, že rozdělení kapitol není součástí inspirovaného originálu a není tedy neomylné. I když to víme, neškodí si to občas zdůraznit.
2 Chválímť pak vás, bratří, že všecky věci mé v paměti máte, a jakž jsem vydal vám, ustanovení zachováváte.
I když i v této věci, jako v mnohých jiných, musel Pavel přijít vůči Korintským s napomenutím, aby napravil neřád, který v jejich sboru panoval, přeci jen začíná s povzbuzením a pochvalou – přestože jinak měli spoustu problémů. Matthew Henry zde zdůrazňuje, že se jedná v takových případech o náležitý postup, abychom ukázali, že vše činíme z dobré vůle, že nám nejde o kritizování, ale o dobrý prospěch dotyčného, který navíc bude ochotnější naslouchat. To, čeho si Pavel vážil, bylo, že Korintští obecně brali jeho apoštolskou autoritu vážně a dbali na to, co jim předával. Ze 7. kapitoly vidíme, že když mezi nimi vyvstal spor ohledně manželství, obrátili se na něj s radou. Aspoň větší část sboru chtěla stát na jeho učení.
Slovo „ustanovení“ znamená něco předaného a dá se přeložit i jako „tradice“. Tradice ovšem původně neoznačuje jen to, co se předává po dlouhou dobu z generace na generaci (i když v Novém zákoně se použitý řecký výraz používá i pro židovské tradice, např. Mk. 7:3), ale má obecnější význam. Charles Hodge jej definuje jako instrukci, ať už se týká víry nebo praxe, a ať už je vydaná ústně či písemně. Proto pod něj podřazujeme i přikázání, která apoštolové církvi předávali pod vedením Ducha a která byla závazná. Oni takto nevydávali nic, co by sami nepřijali od Hospodina, jak Pavel sám osvědčuje jen pár veršů po našem oddíle: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám“ (1. Kor. 11:23). Zahrnovalo to předání ústní i písemné skrze epištoly: „A protož, bratří, stůjtež a držtež se učení vydaného, jemuž jste se naučili, buďto skrze řeč, buďto i skrze list náš“ (2. Tes. 2:15). Jejich ignorování s sebou neslo následky: „Přikazujemeť pak vám, bratří, ve jménu Pána našeho Jezukrista, abyste se oddělovali od každého bratra, kterýž by se choval neřádně a ne podle naučení vydaného, kteréž přijal od nás“ (2. Tes. 3:6). Ve všech těchto případech je v originále použito stejné nebo odvozené slovo. Jen na okraj musíme poznamenat, že nic z toho nepodporuje tradici římskokatolickou, o níž nemáme žádný důkaz, že by pošla přímo od apoštolů, a naopak spoustu důkazů opačných.
Pro další uvažování nad oddílem je třeba dobře zaznamenat, že zde apoštol začal zrovna touto chválou, a ne jinou. Nezapomeňme, že hned potom začíná hovořit o tom, co Korintští nedělají dobře. Je rozumné z toho dovozovat, že tu věc Pavel považoval za něco jasně závazného, za součást ustanovení, které přijal od Pána a dále je předal, a o nichž byl rád, že je Korintští chtějí poslouchat. Pokud by tomu tak nebylo, Pavlův celkový argument by plynul asi takto: „Chválím vás, že jste (obecně) nakloněni poslouchat má závazná slova, která jsem vám předal od Pána. A nyní vám vysvětlím a položím na srdce, jak je to (nezávazně) s pokrývkami hlavy. Ty sice souvisí se stvořením a postavením mužů a žen vůči sobě a Pánu, ale koneckonců se jedná jen o pouhý zvyk, který v naší době v církvích zachováváme.“
Ano, toto je ironické vyjádření. Ale když se to vezme do důsledku, křesťané, kteří argumentují, jak jsme předeslali v úvodu – ač si to patrně vůbec neuvědomují – se nutně zasazují o takové vyznění oddílu, i když by ho samozřejmě neshrnuli přímo takto. To však nedává příliš smysl. Myšlenku pochvaly, která nemá naprosto žádný vztah k výtce, zde můžeme zamítnout. Lepší vysvětlení je, že tuto věc Pavel považoval za závaznou a svou úvodní pochvalou chtěl Korintské povzbudit, aby byli ochotnější ji takto přijmout. Jako by naznačoval: „Jsem rád, že mé učení a přikázání berete vážně, tak berte stejně vážně i to, co vám nyní říkám o pokrývkách hlavy, protože v tom máte ve sboru vážné nedostatky.“
3 Chciť pak, abyste věděli, že všelikého muže hlava jest Kristus, a hlava ženy muž, hlava pak Kristova Bůh.
Korintští měli porozumět základnímu principu, z nichž celá záležitost vyvěrá, totiž principu autority. Jak píše Charles Hodge: „Tím principem je, že řád a podřízenost prostupuje celým vesmírem a bytostně k němu patří.“ Autorita je vyjádřena metaforou „hlavy“, neboť hlava řídí a ovládá zbytek těla. Tímto způsobem vyjadřuje Písmo autoritu na mnoha místech v různých kontextech (např. 1. Sam. 15:17, Ef. 4:15, 5:23). Zde jde o metaforu obzvláště příhodnou, protože předmět debaty je pokrývání hlav.
Tomu, že hlavou každého křesťana – neboť tak musíme dle kontextu rozumět slovům „každého muže“ – je Pán Ježíš, dobře rozumíme. Co však s tím ostatním? Je vhodné se nejdříve zaměřit na podřízenost Krista Otci, protože podle ní lépe pochopíme podřízenost ženy muži. Kristova podřízenost se samozřejmě nedotýká Jeho přirozenosti. Co se týče Božství, Syn je rovný Otci, maje stejnou přirozenost (viz. Fil. 2:6, Žd. 1:3). Podřízenost se zjevně týká Jeho funkce, úřadu Vykupitele a Prostředníka, kdy se poslušně ve všem podřídil Otci, aby vykonal dílo spásy: „V způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný jsa učiněn až do smrti“ (Fil. 2:8) V tomto kontextu Pán Ježíše říkal: „Otec větší mne jest“ (Jan 14:28). Jako Bohočlověk, Mesiáš, se vždy podřizoval Otci a činil Jeho vůli: „Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, jenž mne poslal, a dokonal dílo Jeho“ (Jan 14:34). „Nebo já sám od sebe jsem nemluvil, ale ten, jenž mne poslal, Otec, on mi přikázaní dal, co bych měl praviti a mluviti. A vím, že přikázání jeho jest život věčný. A protož, což já mluvím, jakž mi pověděl Otec, takť mluvím“ (Jan 12:49-50).
Stejným způsobem musíme vykládat podřízenost ženy muži. Stejně jako podřízenost Krista Otci nesnižuje Jeho Božství a v ničem není na újmu Jeho cti, slávě a důstojnosti, ani podřízenost ženy muži nesnižuje její lidství a důstojnost. Co se těch věcí týče, není mezi mužem a ženou rozdílu. To samé platí i o jejich spáse a postavení v Kristu: „Všickni zajisté [vy] synové Boží jste v Kristu Ježíši skrze víru. Nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli. Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši, a když Kristovi [jste], tedy símě Abrahamovo [jste], a podle zaslíbení dědicové“ (Gal. 3:26-29). Oba jsou stejně ospravedlněni, stejně přijati za děti Boží, stejně jsou jim odpuštěny hříchy, jsou stejně zapečetěni Duchem, mají stejná duchovní privilegia, stejný přístup k Otci a stejné nebeské dědictví.
To však neznamená, že v jejich zemském vztahu přestaly platit Hospodinem ustanovené vztahy autority. Pro lepší pochopení těchto principů si uvědomme, že stejná duchovní privilegia v Kristu mají i znovuzrození rodiče se svými znovuzrozenými dětmi. Co se týče ospravedlnění, adopce, daru Ducha a dědictví v Pánu mezi rodiči a dětmi není naprosto žádného rozdílu, rodiče před svými dětmi nemají nic navíc. Ale to neznamená, že znovurozené děti již nemusí své rodiče poslouchat a být jim podřízeny. A stejný princip platí u muže a ženy (čímž ovšem netvrdíme, že je žena muži podřízená stejným způsobem jako děti rodičům). Jsou si rovni co se týče přirozenosti, důstojnosti a (právního) postavení Božích dětí. Oba jsou Pánem Bohem naprosto stejně milováni. Ale v zemských vztazích je muž hlava ženy.
Na tento princip autority je třeba dbát všude, i při bohoslužbě, jak vyplývá z navazujících veršů. Jestliže ho ignorujeme, nemůžeme Hospodina uctívat náležitě, a platí to pro oboje pohlaví. Muž, který se neujímá své Stvořitelem dané role hlavy rodiny, spojené s autoritou a zvláštní zodpovědností, nemůže uctívat, jak by měl, o nic více, než žena, která nechce přijmout svou roli podřízenosti muži (Ef. 5:24). Poslouchati jest lépe než obětovati, a to platí i pro oběti rtů, totiž chválení.
4 Každý muž, modle se aneb prorokuje s přikrytou hlavou, ohyžďuje hlavu svou.
Princip autority má muž reflektovat tím, že se bude na bohoslužbě účastnit s nepokrytou hlavou. Prorokování bychom zde neměli chápat příliš omezeně; jeho definice je na prvním místě předkládání pravého, inspirovaného Božího Slova. To se mohlo dít různými způsoby; někdy to byla veřejná kázání, někdy písně (např. píseň Mojžíšova v Dt. 32) a někdy i modlitby (např. prorocká modlitba Anny, matky proroka Samuele). Zejména zpěv mohl být formou prorokování, na které se mohl podílet každý (ostatně, když David ustanovil syny Azafovy, Hémanovy a Jedutunovy za chrámové zpěváky, čteme, že to bylo, aby „prorokovali při harfách, při loutnách a při cimbálích,“ viz 1. Par. 25:1). Proto apoštol vyzýval: „Naplněni buďte Duchem, mluvíce sobě vespolek v žalmích, a v chvalách, a v písničkách duchovních“ (Ef. 5:18-19). A dále: „Slovo Kristovo přebývejž v vás bohatě se vší moudrostí; učíce a napomínajíce sebe vespolek Žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními“ (Kol. 3:16). Prorokování tedy nemuselo nutně být kázání, a proto ani následující verše nepodporují automaticky kázání ženami.
Pavel zde učí, že pro muže je nepokrytá hlava znak jeho autority a že to má reflektovat, když přichází před svého Pána, který jej do této pozice postavil. Jestliže tak nečiní, je to pohana. Není úplně zřejmé, zda hlava v druhé části verše označuje spíše mužovu vlastní hlavu, nebo Krista, který je hlavou muže ve smyslu autority. Je možné, že primárně jde spíše o hanbu muže samotného, a to s ohledem na následující verše, z nichž by spíše vyplývalo, že žena s nepokrytou hlavou činí hanbu hlavně sama sobě, neboť je to totéž, jako se oholit, což je pro ženu mrzkou věcí. Když někdo nedbá na své postavení a jedná, jako by v něm vůbec nebyl, vskutku se zahanbuje. Představme si krále, který by se na veřejnosti při oficiální příležitosti objevil v šortkách a tričku. To by muselo být stydno nejen jemu, ale i nám za něj. Podobně je hanbou pro muže nedbat na svou roli hlavy rodiny.
Nicméně vystavuje-li muž hanbě sebe s ohledem na své postavení autority, dotýká se to i slávy Kristovy, je to pohrdáním Tím, kdo jej do pozice autority postavil. Pokora je nezbytná, ale obracení Božích řádů podřízenosti a nadřízenosti není pokora. Rodiče, kteří by se ve všem podřizovali svým dětem a poslouchali je na slovo, bychom nenazvali pokorné, ale pošetilé.
Musíme ještě dodat, že zde nejde jen o kulturní zvyky tehdejší doby, ty Pavel ostatně ze svého pohledu Žida, Hebreje z Hebrejů, obrací na hlavu. Židé měli zvyk modlit se a předčítat ze Zákona se zakrytou hlavou. V Kristu ovšem to zastření bylo odstraněno (2. Kor. 3:14-16), a muž, jehož je Kristus hlava, to musí respektovat. Jde zde také o duchovní princip, o vyznání toho, že v Kristu přišlo plné zjevení pravdy Boží.
Další důvod, proč muž se zahalenou hlavou zahanbuje sám sebe a potažmo i Krista, vysvětluje apoštol ve verši 7.
5 Každá pak žena, modleci se aneb prorokujici s nepřikrytou hlavou, ohyžďuje hlavu svou; nebo jednostejná věc jest, jako by se oholila. 6 Nebo nezavíjí-liť se žena, nechažť se také ostříhá. Pakli jest mrzká věc ženě oholiti se neb ostříhati, nechažť se zavíjí.
Jelikož Hospodin ve své moudrosti postavil ženy do jiné role, mají reflektovat princip autority jinak, než muži, aby tím osvědčily Boží stvořitelský záměr učinit mezi muži a ženami jasné, vzájemně se doplňující rozdíly. Nedbat na to a nenosit při bohoslužbě pokrývku hlavy je pro ni stejnou pohanou, jako pro muže opak. Co však znamenají slova, že je to, jako by se oholila? Inu, mnoho napovídá verš 15, že Pán Bůh jí dal dlouhé vlasy ke cti, doslova ke slávě. Jestli tomu tak je, pak oholení se znamená vzdání se této cti a slávy, tedy pohanu.
Oholení hlavy bývalo znamením velikého zármutku (Dt. 21:12), ale i potupného trestu (viz metafora užitá v Iz. 7:20). Marvin R. Vincent ve svém díle Word Studies in the New Testament (Studie slov v Novém zákoně) uvádí, že mezi Židy bývalo zvykem ženě usvědčené z cizoložství ostříhat vlasy s odsudkem: „Protože jsi opustila obyčeje dcer Izraelských, které chodí se zahalenými hlavami, dopadlo na tě nyní, co sis sama zvolila.“ Pavel zde tedy říká, že pro ženu je chodit s nezahalenou hlavou jako odhodit veškerou mravopočestnost. Už neposlušně zavrhla znak své dané role a vydala se na cestu žen špatné pověsti; proto se jim rovnou může připodobnit ve všem.
6. verš tedy nemůžeme chápat jako předložení druhé legitimní varianty, mezi nimiž si žena může svobodně vybrat, buď pokrývky hlavy nebo oholení, oboje zcela v pořádku. Naopak, Pavel tím chce ukázat, že pokrývky hlavy jsou jedinou variantou. Mohli bychom jeho slova parafrázovat nějak takto: „Účastní-li se žena bohoslužby s nezahalenými vlasy, je to pro ní hanba, stejná, jako by se oholila. Ba, jestli se nezahaluje, tak to už se může rovnou ostříhat. Ať je aspoň konzistentní – když zavrhla jeden znak dobré pověsti, který vyjadřuje její náležitou biblickou podřízenost, ať zavrhne všechny. Aha, ale to počestná žena nechce, že? No, tak to jí nezbývá nic jiného, než nosit pokrývky hlavy.“ To je jediný logický výklad s ohledem na kontext oddílu. Ostříhání vlasů není varianta, a ani 15. verš s něčím takovým nepočítá.
K pokrývkám hlavy žen ještě dodejme, že apoštol Pavel nikde nespecifikuje, jakou formu mají mít. Mezi českými křesťany se v tomto kontextu někdy hovoří o šátcích, ale žena nemusí podle tohoto oddílu nutně nosit šátek (i když samozřejmě může). Ženy si mohou legitimně zvolit pokrývku dle vlastních preferencí, např. dámský klobouk, přičemž musí dbát jen na dvě věci – aby respektovaly varování před marnivostí a ozdobovaly se „oděvem slušným s stydlivostí a s středmostí“ (1. Tim. 2:9), a aby nosily pokrývku hlavy dostatečně viditelnou, nikoliv pouze symbolickou, a nesnažily se tak obcházet Boží normy způsobem, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“
7 Mužť nemá zavíjeti hlavy, jsa obraz a sláva Boží, ale žena jest sláva mužova.
Muž má své postavení, jež mu Hospodin udělil, odrážet svým zjevem a vystupováním při bohoslužbě jinak, než žena. Musí brát v úvahu stvořitelský řád, neboť na ten se zde Pavel odkazuje. Je pravda, že jak muž i žena odráží Boží obraz, oba byli při stvoření učiněni svatí, obdaření rozumem, vůlí, spravedlností, nesmrtelností – a mohli bychom pokračovat. Ale co se týče autority nad ostatním stvořením, i když bylo poddáno jim oběma, hlavním reprezentantem Boží autority byl muž.
Úkol starat se o zahradu Hospodin na prvním místě svěřil Adamovi, když Eva ještě nebyla. Rovněž to byl jen Adam, kdo pojmenoval zvířata, což bylo zvláštním znamením jeho nadvlády. Evu Pán Bůh učinil jako jeho pomoc, aby panovala spolu s ním, ale přeci jen zprostředkovaně, odvozeně, jako moc královen nestála sama o sobě, ale odvozovala se od moci jejich manželů králů. Zákaz jíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého ostatně Stvořitel též zjevil přímo toliko Adamovi, nikoliv Evě – tu učinil záměrně až potom. O Boží vůli v této věci ji měl učit Adam, postavený vůči ní v autoritě. Jak k tomuto verši píše Charles Hodge, „Co se týče nadvlády, jíž byl člověk nadán nad zemí, byl Adam zástupcem, reprezentantem Božím. Je slávou Boží, protože v něm je Boží majestát zvláštním způsobem patrný.“ (Podobně také Barnes, Gill a další.)
Žena je v tomto ohledu muži podřízena. Jí nebyla svěřena vláda nad stvořením autonomně, samu za sebe, ale zprostředkovaně, coby pomocnici a pravé ruce muže. Proto je slávou muže. Adam byl přímo slávou Boží, protože jeho autorita nad stvořením byla odvozena přímo od Něj; Eva byla slávou Adama, protože její autorita nad stvořením byla odvozena od Adama. A samozřejmě, co platilo pro naše první rodiče, platí i pro všechny jejich potomky.
Tento princip musí Boží lid zrcadlit i v bohoslužbě. Při ní jde o slávu Boží, ne o slávu člověka. „Ne nám, Hospodine, ne nám, ale svému jménu dej čest, pro milosrdenství své [a] pro pravdu svou“ (Žalm 115:1). „Já jsem Hospodin, toť jest jméno mé, a slávy své jinému nedám“ (Iz. 42:8). A jelikož je muž slávou Boží, nemá tuto slávu nijak skrývat, ale naopak ve všem projevovat. U ženy to platí opačně – její vlasy jsou její slávou (v. 15) a ona je sláva muže. Proto v přítomnosti Boží, při bohoslužbě, kdy jde o slávu Boží zvláštním způsobem, ještě příměji než při jiných příležitostech, musí být lidská sláva skryta, aby Boží sláva vynikla o to více, „proto aby se nechlubilo před obličejem Jeho žádné tělo“ (1. Kor. 1:29).
8 Nebo není muž z ženy, ale žena z muže. 9 Není zajisté muž stvořen pro ženu, ale žena pro muže.
Zde Pavel biblicky dokazuje své učení o muži coby slávě Boží a ženě coby slávě mužově, a s tím spojenou otázku autority a podřízenosti. Adam byl stvořen přímo a sám, Eva zprostředkovaně z jeho žebra. Adam byl stvořen první, a žena až poté, pro něj, coby pomoc, aby byla při něm. V mnoha ohledech, ba, můžeme říci, ve všech zásadních ohledech, je jemu rovná; mezi mužem a ženou není žádná propast jako mezi lidmi a zvířaty (Gn. 2:20), z tohoto pohledu jsou na stejné úrovni. Nicméně Pavlovi zde nejde o hodnotu či kvalitu, ale o postavení, a v tom nějaký rozdíl přeci mezi mužem a ženou Hospodin učinil, což také moudře demonstroval svým postupem a načasováním při jejich stvoření.
Zdůrazněme, že to vše nijak neumenšuje důstojnost ženy, ba, měla by se jí udílet zvláštní čest a ohled: „Též podobně i muži spolu [se svými ženami] bydlíce podle umění, jakožto mdlejšímu osudí ženskému udělujíce cti, jakožto i spoludědičkám života milosti“ (1. Pt. 3:7) – a to přes, nebo spíše právě pro její podřízené postavení (nemiňme kontext 6. verše 3. kapitoly 1. listu Petrova).
10 Protož máť žena míti obestření na hlavě pro anděly.
Už jsme uvedli, že žena má při bohoslužbě zakrývat svou hlavu, své vlasy, které jsou její slávou, aby vše manifestovalo slávu Boží a nic jí nekonkurovalo. Nyní zde Pavel dává další důvod – kvůli andělům.
Než se zaměříme na to, proč v tomto kontextu apoštol hovoří o andělech, je vhodné se blíže podívat na výrazy, které zde použil. Za prvé slovo přeložené jako „má“ je v originále poměrně silné, znamená mít povinnost, doslova dokonce i dlužit – stejný výraz obsahuje i verš 7, i když v negaci. A druhé zajímavé slovo je „obestření“, což je spíše výklad Kralických; v originále apoštol použil termín znamenající „moc, pravomoc, autoritu“. Je zde užito samozřejmě jako metonymie, vyjadřuje znamení autority, konkrétně autority muže. To přímo vyplývá z předchozího učení o stvořitelském řádu, viz úvodní příčinná podřadící spojka – žena byla učiněna pro muže, pod jeho autoritou, a proto má mít při bohoslužbě znamení této autority.
To je docela samozřejmý výklad verše, ale co s tím mají co dělat andělé? Biblický výraz „anděl“ znamená obecně posel, a nemusí nutně označovat andělskou bytost, kterou si pod ním přirozeně představíme. Nicméně v tomto kontextu opravdu označuje anděla v běžně chápaném slova smyslu; na tom se komentátoři povšechně shodují, i když jinak se nad významem verše mnoho spekuluje a co se týče detailů, je zahalen tajemstvím.
Klíčem k pochopení je již zmíněná podřadící spojka „protož“. Nejdřív apoštol poukazuje na Boží stvořitelský řád, a následně dodává, že proto má žena nosit pokrývku hlavy, (i) kvůli andělům. Zmínka o andělech má tedy návaznost na stvoření. Tomu byli andělé již přítomni a Hospodina z něj chválili, jak vyplývá z řečnické otázky Boží vůči Jobovi: „Kdo založil úhelný kámen [země], když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží?“ (Job 38:6 – synové Boží je označení, které tato kniha používá právě pro anděly, viz Job 1:6, 2:1). Boží stvořitelský řád byl a je předmětem andělských chval, proto jej, nakolik z Písma můžeme říci, bedlivě pozorují i nyní, aby z něj svého Krále oslavovali.
Na to musí křesťané při bohoslužbě pamatovat; nejsou při ní jediní, kdo se mají před Hospodinem sklánět a velebit Jej z Jeho nekonečné moci a moudrosti. Jistě, Boží stvořitelský řád narušil pád, a dokud Pán Ježíš podruhé nepřijde, nic zde na zemi nebude dokonalé. Přesto však má vykoupený Boží lid, nakolik to jen lze, činit vše, aby se mu podřídil a jednal v souladu s ním. To ženy činí – vedle všeho ostatního – právě nošením pokrývky hlavy (které je znamení podřízenosti autoritě muže), čímž veřejně ukazují, že přijímají postavení, do kterého je Pán Bůh postavil, osvědčujíce tím Jeho nekonečnou moudrost. Ostatně, muži činí totéž, když se účastní na bohoslužbě s nepokrytou hlavou, činí-li tak se správným srdcem. I tímto způsobem je oznamována „knížatstvu a mocem na nebesích skrze církev rozličná moudrost Boží“ (Ef. 3:10), to vše k Jeho slávě.
11 A však ani muž bez ženy, ani žena bez muže v Pánu. 12 Nebo jakož žena z muže, tak i muž skrze ženu, všecky pak věci z Boha.
Tyto verše se netýkají přímo pokrývek hlavy, mají za cíl „pouze“ předejít nepochopení a špatné aplikaci veršů předchozích. Pavel zde Korintské varuje, aby nezašli příliš daleko a nevzali jeho slova jako ospravedlnění něčeho, co nikdy ospravedlnit či podpořit nechtěl, konkrétně panovačnost mužů. Ano, muž je hlavou ženy, ale tak, jako je Kristus hlavou církve. Podle Jeho příkladu se s autoritou musí pojit láska, péče a sebeobětování se.
Podřízenost ženy muži neznamená její méněcennost a nepotřebnost. Muž, ač nositelem autority, není na ženě nezávislý, stejně jako žena na muži. Boží vůle je, aby spolu byli sjednoceni, jako jedno tělo, ve vzájemné spolupráci a úzkém obecenství, kdy jeden nemůže být bez druhého. Tak to Pán ustanovil – to je význam slov „v Pánu.“ Tuto provázanost dokládá i skutečnost, že sice Eva byla učiněna z Adama, ale každý další muž se narodil zase z ženy, jak to Pán Bůh určil. Když tento princip vzájemnosti platí v tak základní věci, jako je samotný vznik naší existence coby jednotlivců, má se uplatňovat i ve všem ostatním, v každodenním životě.
13 Vy sami mezi sebou suďte, sluší-li se ženě bez zavití modliti Bohu.
Od argumentu autority a argumentu slávy přichází apoštol k argumentu přirozené slušnosti. To bylo něco, co měli Korintští být schopni posoudit sami. 13. verš je pouhou řečnickou otázkou, na níž se automaticky předpokládá odpověď ne, nicméně si měli dát adresáti sami. Jak k tomu píše Matthew Poole: „Nikdo není v pravdě a plnosti přesvědčen o bludu, omylu, dokud nebude usvědčen ve svém svědomí. Proto ve svatém Písmu Božím jeho svatí pisatelé často apelovali na svědomí lidí a vedli je, aby sami v sobě soudili, zvažovali tu či onu věc svým rozumem, a podle jeho diktátu vydali svědectví ve svůj prospěch či proti sobě.“
14 Zdaliž vás i samo přirození neučí, žeť jest ohyzda muži míti dlouhé vlasy? 15 Ale ženě míti dlouhé vlasy poctivé jest; nebo vlasové k zastírání dáni jsou jí.
Korintští měli věc posoudit i s ohledem na přirozené rozdíly ve zjevu mužů a žen. Muži a ženy se od sebe přirozeně na pohled odlišují, a to se týká i jejich vlasů. Žijeme sice v době, která to vše obrušuje a rozdíly stírá, ale něco z této přirozenosti přetrvává i dnes, i když mnohem méně, než by se náleželo. (Ostatně, v 1. kapitole Římanům Pavel ukazuje, byť v jiné oblasti, že odvrácení se od přirozenosti je produktem bezbožnosti a odvrácení se od Hospodina.) Vlasy jsou pro ženy pořád slávou a ctí. Zatímco plešatých mužů si na ulici nijak zvlášť nevšimneme, neboť je to u nich běžné a netratí tím na své důstojnosti, plešatých žen si povšimneme mnohem spíše; ztráta vlasů ženu obecně vzato zasáhne mnohem více, než muže.
Ano, musíme přiznat, že to platí čím dál tím méně a výjimek je čím dál více, až už to skoro nejsou ani výjimky – to však pro nás nemá být relevantní, neboť standardy tohoto světa, který je ve vzpouře vůči Hospodinu, nemají být našimi standardy (Řím. 12:2). Přes to vše bychom však pořád neoznačili dlouhé vlasy za mužský účes a sestřih na ježka za ženský účes. Původní biblický standard, vycházející z toho, jak rozdílně Pán Bůh stvořil muže i ženu, i co se týče rozdílu v jejich vlasech, je sice napůl opuštěný, ale něco z něj pořád přetrvává. Podle toho musíme posuzovat i hanbu dlouhých vlasů pro muže a slávu dlouhých vlasů pro ženy. Jelikož Pán Bůh učinil muže a ženu rozdílně, a tyto rozdíly demonstroval i v jejich zjevu, je pro ně hanbou brát na sebe zjev druhého pohlaví. Pro ženu je hanbou být ostříhaná (vv. 5-6), a pro muže naopak mít dlouhé vlasy – je to zženštilé. Ano, ve Starém zákoně byla výjimka pro Nazarejské (Nu 6), ale výjimky neruší pravidlo. Rovněž bychom neměli minout, že dlouhé vlasy jsou ženě dány – a kým jiným než Pánem Bohem? Proto by si tohoto daru měly vážit a nezbavovat se jej.
Nicméně jak se dlouhé vlasy, o kterých Pavel hovoří, dotýkají otázky pokrývek hlavy? Běžně se z tohoto verše argumentuje, že dlouhé vlasy, které jsou „k zastírání“, jsou jedinou pokrývkou, kterou žena potřebuje. Ale tento výklad neobstojí, ani s ohledem na originální znění, ani s ohledem na logiku textu. Výraz zde použitý znamená „závoj“, něco, co zahaluje; slovo je v řečtině odvozeno od slovesa, které se překládá jako zahalit se, odít se, „hodit okolo“, jako plášť. Co je důležité, je to úplně jiné slovo, než jaké Pavel používá v předchozích verších, když hovoří o pokrývkách hlavy. To jasně ukazuje, že zde nechtěl říci, že vlasy jsou jediná pokrývka hlavy, kterou žena při bohoslužbě potřebuje.
Považme rovněž, jak nelogický takový argument s ohledem na kontext oddílu je. Pokud by pro ženu stačilo mít při bohoslužbě dlouhé vlasy, proč by o tom Pavel vůbec musel psát? To by ženy v té době stejně přirozeně činily. Dále – pokud jsou vlasy pokrývkou hlavy ve smyslu veršů 5-7, znamenalo by to, že muži se musí účastnit bohoslužby bez vlasů, protože každý muž, modle se aneb prorokuje s přikrytou hlavou, tzn. s pokrývkou hlavy, ohyžďuje hlavu svou. Rovněž verš 6 by naprosto nedával smysl: „Nebo nezavíjí-liť se žena, nechažť se také ostříhá.“ Znamenalo by to, že jestliže se žena nezavíjí přirozeným závojem svých vlasů, tedy pokud vlasy nemá, ať se taky ostříhá, což je logicky nesmyslné.
Skutečný Pavlův argument je zde vlastně velmi jednoduchý – muž na hlavě nemá přirozeně „závoj“ vlasů, a tedy nemá při bohoslužbě nosit ani pokrývku hlavy, zatímco žena přirozeně závoj vlasů má, ať tedy pokrývku hlavy nosí. Jelikož je jí přirozený závoj vlasů ke cti, nemůže jí být další pokrývka hlavy k hanbě. Závoj vlasů v každodenním životě přirozeně muže a ženy odlišuje, a proto je náležité, aby při bohoslužbě, v čase ještě zvláštněji odděleném pro Boží slávu, je odlišovalo i (ne)nošení pokrývek hlavy.
16 Jestliže pak komu se vidí neustupným býti, myť takového obyčeje nemáme, ani církev Boží.
Je hodné zvláštního zaznamenání, že tento verš se vykládá a aplikuje úplně opačným způsobem, než jak jej Pavel zamýšlel. Z kontextu je naprosto zjevné, že tímto chtěl ukončit debatu s tím, že ženy mají nosit pokrývky hlavy. Dnes se z toho bere jen to, že pokrývání hlavy je pouhý zvyk tehdejší církve, čili něco dnes již nezávazného, protože my máme jiné zvyky. Ale to není apoštolův důraz; jednoduše zde lidem, kteří by hájili účast žen na bohoslužbě bez pokrývky hlavy, říká: „U nás, mezi apoštoly, to tak prostě neděláme, a v ostatních sborech také ne, tečka.“ Ano, Pavel nejdřív předložil argumenty a biblické důvody. Netrval na slepém, nepoučeném, implicitním následování ve věcech, které mohl vysvětlit. (Ano, některé věci jsou pro nás příliš vysoké a hluboké, abychom je mohli pochopit, jako například doktrínu o Boží Trojici, a u nich nám nezbývá, než se s dětskou vírou spolehnout na učení Písma, neboť naše porozumění na to stejně nestačí; nicméně v záležitostech, které pochopit můžeme, se o biblické porozumění snažit máme, jak to jen lze. Viz 1. Kor. 14:20 – „Bratří, nebuďte děti v smyslu [porozumění], ale zlostí buďte děti, smyslem pak buďte dospělí.“)
Nicméně pokud někomu jeho argumenty nestačily, jestli by si chtěl pořád hledat důvody, proč se nepodřídit, s takovým se Pavel nechtěl nekonečně hádat. Někdy je čas debatu utnout, pokud lidé chápat ne že nedovedou, ale nechtějí. Podobně končí třeba argument v 1. Korintským 14:38. I Pán Ježíš říkal, ať nedáváme svatého psům ani hážeme perel svých před svině. Charles Hodge k tomu píše: „Autorita a svědectví církví, ač nemůže donutit k poslušnosti sama o sobě, je přesto veliká. Nikdo není ospravedlněn, kromě případů, kdy stojí na jasných biblických základech a vychází z nutnosti poslouchat Pána Boha více než lidi, odchýlit se od zavedené praxe v církvi ve věcech obecného zájmu.“ Ti, kteří pokrývky hlavy odmítali, neměli na své straně nic, ani Písmo, ani autoritu apoštolů, ani se nemohli odvolat na zavedený řád v Božím lidu – vše svědčilo proti nim (byť samozřejmě netvrdíme, že tyto tři věci mají stejnou váhu). Jestli je někdo v takové pozici, měl by raději mlčet.
Výklad, že zde Pavel ukazuje, že nošení pokrývek hlavy byl pouhý kulturní zvyk té doby, jehož zachovávání má jen malý význam, natožpak aby se měl někomu „nutit“, zcela ignoruje kontext předchozích argumentů. Pokud zde jde o pouhý zvyk, víceméně nezávazný, proč se tím apoštol vůbec v epištole zabývá? Proč na tom tak trvá? Jestli někdo neměl ve zvyku důrazně prosazovat pouhá lidská ustanovení a tradice, pak to byl Pavel. A dále, proč zde užívá argumenty, které užívá? Argumentovat pro dodržování časově i místně omezeného obyčeje ze stvoření a obecného přírodního i Božího řádu nedává příliš smysl. Verš 16 nestojí sám za sebe, vyplývá z předchozího, a proto jej nelze vykládat tak, aby všechno před ním uvedené popřel nebo aspoň maximálně relativizoval. Proto musíme jeho běžný výklad a aplikaci, podle kterého z něj vyplývá, že celá otázka je nezávazná a prakticky již irelevantní, odmítnout jako mylný a nelogický.
Závěr
Na tomto omezeném prostoru se nemůžeme zaobírat úplně všemi aspekty a otázkami, které s problematikou pokrývek hlavy souvisí. Ve výkladu jsme se snažili většinu běžných námitek adresovat, ale přirozeně jsme nemohli odpovědět na všechno. Rovněž nestačí oddíl jen vyložit; nemáme být jen posluchači, ale i činitelé Slova. Pochopit, co Písmo říká, je první, nezbytný krok, ale nemáme se u toho zastavit, musíme též vědět, jak jej aplikovat v dnešní době. O tom však až v dalším článku.
Martin Hýsek
Zdroj: www.izachar.cz
