Základ v Písmu

Bůh uložil celé církvi službu  smíření s Bohem skrze Ježíše Krista  (2Kor 5,16-21;  Gal  3,26-29). Každý, kdo vyznává víru v Krista, je volán k učednictví a ke službě (1Kor 12,12n). Proto mluvíme  o všeobecném kněžství  věřících"  (1Pt  2,9; Řím 12, 1-8), založeném v jejich  specifickém obdarování ke službě (1Kor 12; 14,26; Řím 12, 1-8; Ef 4,11-16; 1Pt 4,10n; Sk 2,14-21).

V  celé historii  Božího lidu však dochází i k povolávání duchovních vůdců, jimž je svěřována zvláštní odpovědnost. Z toho vyplývá,  že je  třeba se  hlásit k  službě celého  Božího lidu i k nutnosti a hodnotě zvláštní služby, spojené se specifickou odpovědností. Ve Starém zákoně dochází  k duchovnímu vůdcovství prostřednictvím kněží, proroků a lidí pověřených správou ostatních. Tito muži a ženy byli  odpovědni Bohu i všemu lidu.

V rané církvi byla zvlášť důležitá  prorocká služba, která byla svěřena jak celku,  tak i jeho odpovědným vůdcům. Jinak nemáme v Novém zákoně nějaký jednoznačný model duchovního vůdcovství. Jisté je to, že  zde dochází k odděleni jednotlivců pro  zvláštní služby (Sk 13,1-3, Sk 16,13-15.40, Sk 20, 17-35,  Ř 16,1-16, 1Kor 16,15n, Fp 1,1, Fp 4,2n, 1Te  5,12n, 1Tm 3,1-13, 2Tm 1,5-9, Žd 13,7,  Jk 3,1,  1Pt 5,  1-4).

Předním  úkolem vůdců byla služba církvi a  výchova jejích údů k službě. Proto kázali, vyučovali, napomínali, uplatňovali autoritu Páně,  pečovali o církev a byli jí příkladem svým životem. S vysluhováním křtu a Večeře Páně Nový zákon jejich službu výslovně nespojuje.

Církev tyto své vůdce  podporovala skrze povzbuzování (1Tes 5,13), uznání jejich autority (1Kor 16,15-18; Žd 13,7) a finanční úhradou (Gal 6,6; 1Kor 9,1-14; 1Tm 5,17; Fil 4,14-19). První místní sbory  měly zpravidla více vůdců, model jednoho  pastora v čele se objevuje až na počátku druhého století. 

Konflikty, k nimž podle novozákonního svědectví vykonávání vůdcovské služby vedlo (Sk 6,1-4; 1Kor 1-4; 2 Kor 10,7-11; 3J 9-10), naznačují důležitost věrnosti apoštolskému svědectví, citlivosti  vůči kulturním odlišnostem, potřebu osobní  zralosti a pokory. Klasickým textem definujícím  službu v církvi a  její předpoklady, platným i pro naši dobu, jsou Pavlovy  výroky z 1Kor 4,1-5.9-13; 2Kor 4, 1-15; Fil 3,7-16.

Vzkládání  rukou je  praxe  užívaná  ve spojení  s uváděním duchovních vůdců  již ve Starém zákoně (4M 27,15-23;  5M 34,9). V Novém zákoně  je dosvědčena v  rozmanité souvislosti (Sk 6,6; 13,1- 3; 1Tm 4,14; 2Tm 1,6).  S ordinací je úzce spojována až od 2. století.

Základ v baptistické tradici

Uvedeným biblickým směrnicím  odpovídají i důrazy původního baptistického pojetí církve. Pojetí a členění duchovní služby ve sboru  se ovšem většinou od počátku různilo, neboť Nový zákon nepřináší žádný  definitivní recept či model. 

Některé sbory či společenství sborů mezi službami ve sboru nijak zásadně nerozlišují. Všechny jsou zacíleny k poslání církve, všechny jsou konány na základě rozpoznaného obdarování, všechny se dějí na základě určitého pověření. 

Jiné sbory či společenství sborů odlišují takové služby, s  nimiž je spojena určitá vedoucí  role a pro ně vyhrazují zvláštní pověření, kterému pak obvykle říkají ordinace. 

Většina sborů a společenství sborů  vyhrazuje toto zvláštní pověření, které je zpravidla spojeno se vzkládáním rukou, jen pro službu vlastního  duchovního vůdce  sboru -  kazatele. Toto u nás vžité označení má na zřeteli jeho vedoucí roli a jeho zodpovědnost za uskutečňování poslání církve a péči o duchovní růst sboru  prostřednictvím kázání  a jiných  forem tlumočení  Božího slova - zvěsti evangelia o Ježíši Kristu. I když i na této službě se mohou podílet jiní (případně všichni) členové sboru, pokud jsou k tomu nějak pověřeni, ordinací k této službě se zdůrazňuje odpovědnost za ni.

Již první baptisté uznávali, že ve sborech musí být duchovní vůdci. Zásadou ovšem bylo, že si sbory své duchovní na základě jejich obdarování volily a zřizovaly samy, očekávaly však, že toto "vnější povolání" bude stvrzeno širším společenstvím sborů. Ordinace byla chápána jako ratifikace Božího povolání. Její kandidáti  získávali nejprve  kazatelskou "licenci"  a před vlastní ordinací (tj. "zřízením" ke  konkrétní službě na konkrétním místě) byli ještě zkoušeni komisí (radou) složenou ze zástupců jiných baptistických sborů.

Viz Základ a řád ordinované služby v BJB

Zdroj: http://www.bjb.cz/ke-stazeni/category/3-rady-pravidla