Když se narodí dítě s vadou srdce, bývá operováno. Stejně tak i siamská dvojčata: Je li možnost, chirurgicky se od sebe oddělí. Snad žádného křesťana nenapadne toto nějak zpochybňovat.Jistě zde nejde o to, že bychom chtěli nějak fušovat Pánu Bohu do řemesla. Prostě postižený člověk si žádá naši pomoc. Vždyť i Kristus uzdravoval lidi, například slepce, kteří svou nemocí anebo postiženým trpěli od narození. A ani On při tom nezpochybňoval Otce jako Stvořitele. Naopak, říkával: Narodil se tak proto, aby se na něm ukázala Milost Boží...

Když však člověk trpící postižením nazývaným "transsexualita" projde operaci změnou pohlaví, díváme se na něj skrz prsty. Proč? Není to snad to samé? Když duše trpí v postiženém těle? Jeden kazatel, kterého si jinak vážím, v jednom kázání prohlásil, že touto operací říkáme Bohu, že se nějak při výběru pohlaví spletl. Ale. Řekl snad Ježíš Kristus svému Otci, že se spletl, když uzdravil slepce trpícího slepotou od narození? Stalo se vůbec někdy, když Ježíš uzdravil někoho, trpícího od narození, kdy řekl: Otče, spletl ses?

My, křesťané, nemíváme problém s tím, když se káže o dědičném hříchu. Nemíváme problém s tím, když se mluví o tom, že tělo vede člověka do hříchu a pak do smrti. Vždyť to píše Pavel ve svých listech. Ale, když někdo prohlásí, že například homosexualita je vrozená a ne získána, že je záležitosti těla a ne duše, začnou problémy a plamenné diskuze. Proč to? Copak to není potvrzení Pavlových slov? Proč my křesťané máme problém s uznáním toho, že homosexualita je vrozená? Copak tím říkáváme: Bože, nějak se ti to nepovedlo?

Vývoj plodu trvá devět měsíců. Těchto devět měsíců neprobíhá v ráji. Neprobíhá v dokonalém světe zahrady Eden. Ne. Dějištěm těchto devíti měsíců je porušený svět. Nedokonalý, porušeny svět. Devět měsíců pod vlivem hříchu a smrti. A pak se narodí člověk. Zatížený genetickými vadami zděděnými po předchozích generací a i s novými vadami, které předá svému potomku.Takto funguje genetika. Co je to vlastně hřích?

Představme si, že některý dobrák udělá chybu a vybuchne Temelín. Následkem tohoto výbuchu budou mutace v genetické výbavě člověka. Řekněme, že člověk nebude mít vlasy a bude umírat ve třiceti na rakovinu. Po deseti, dvaceti, padesáti generací se to bude pokládat za samozřejmost. Že kdysi existoval svět, kdy lidé mívali vlasy a dožívali se v průměru sedmdesáti let, si budou lidé vyprávět jako pohádku na dobrou noc, jako mýtus, kterému se nic nevěří...

Když se ve starém řecku zmýlil lukostřelec a minul terč, řeklo se o něm, že zhřešil. V řečtině totiž slovo hřích znamená "minutí cíle." Jinými slovy, to, co se míjí s původním plánem, s původní představou. Hřích dědičná je porušenost. Dá se přirovnat k ozáření. Tomuto ozáření je plod a dítě vystaveno po devět měsíců ve vývoji v těle matky. To neznamená, že se Bohu vývoj vymknul z ruky. Podrobněji to popisuji ve článku: Křivdy přicházející od Boha... Dovolte mi citovat:

Nést tyto křivdy, křivdy přicházející od Boha,  to je asi to  nejtěžší, co člověka může potkat.. My všichni jsme mrzáci. Všichni se rodíme jako mrzáci. Někdo více, někdo méně. Někdo se narodí jako slepý, jiný jako homosexuál, nebo transsexuál. Další jako bezcitný samorost. Nedávno se údajně narodila dívenka, která držela své srdce ve dlani, doslova. Rodí se děti bez mozku, bez šanci přežít pár prvních minut na tomto světě. Obdobné postižení si nese každý z nás, bez vyjímky. Některé postižení jsou viditelné, jiné jsou skryté, ale všichni si nějaké neseme. Všichni se rodíme v otroctví hříchu, ve světě nedokonalosti. Také my nejsme schopni přežít více než pár prchavých okamžiků. Ale ty překážky, které jsou před námi položeny, nejsou pro každého stejné. Život, to není atletický závod, kde má každý rovné podmínky, kde každý uběhne stejnou vzdélenost, kde všchni přeskočí stejný počet překážek stejně velikých. Není to snad křivda? Že se někdo narodí do bídy a hladu, jiný do bohatství, přepychu, nadbytku. Že se někdo narodí slepý a jiný má zrak jako ostříž. Že ten je silnější, zdravější, obratnější, inteligentnější, zručnější, onen se tak tak probíjí životem. Není to snad křivda?

Tak co tedy řekneme? Je to tak, že se někdo rodí s "větší Boží Milostí” než druhý? Ale co když Bůh zadržuje svou "přímou Milost” proto, aby ji mohl věnovat "nepřímo?” Co když dává prostor lidem, Svému Lidu, Svému Pozemskému lidu, církvi, aby doplnil to, co chybí k přímé Boží Milosti? Za války bylo bombardováno jedno město a poškozen byl také místní kostel. Socha Krista ztratila obě ruce. Farní rada se domlouvala, co s tím, chvilku to vypadalo na to, že sochu nechají opravit. Nakonec ji nechali tak, jak byla, jenom k ní připsali tabulku: Kristus zde na zemi nemá jiné ruce, než jsou ty tvoje...

Někdy Bůh odebere svou přímou milost, aby dal prostor člověku projevit svou lásku, doplnit svou milostí to, co chybí do Boží Milosti. A čeká. Jak zareaguje člověk? Dá svou lásku potřebnému? Anebo ho zahrne přezíráním, povýšeností? Farizejským pocitem: Já jsem více než ty?

Když Pavel polemizoval se zastánci obřízky, napsal o nich, že se chcou chlubit cizími těly. A co my? Nemáme podobný postoj, třeba k homosexualitě? Kdybychom se chtěli pochlubit heterosexualitou homosexuála? Když přijde homosexuál do sboru, do církve, často se nesetká pouze s požadavkem, aby přestal s homosexuálními styky, ale často cítí ať už přímý či nepřím tlak, aby se přeoral do heterosexuála, aby začal žít heterosexuálně. Ale, bratři a sestry, něco takového je Boží akt, Boží zázrak.

V mnohých sborech a církvích jsme daleko od toho, abychom například člověku s rakovinou vyčítali jeho rakovinu. V některých sektách to však tak ještě funguje, kdy se nemocnému řekne: Jaktože máš rakovinu? Nejsi hříšník? Málo věříš, kdybys věřils, Bůh by tě (jako automat) uzdravil... Takto už dnes s lidmi trpícími například rakovinou nejednáme. Ale, nejednáme tak s homosexuály? Kdy po nich chceme zázrak? Zázrak od Boha? A když tento zázrak nepřijde, obviníme je z nedostatku víry?

Bůh se v Bibli svěřuje, že je mu odporné, když muži nosí ženské oblečení a ženy mužské. A o co více je mu asi je odpornější, když žena nosí tělo muže a muž tělo ženy! Budeme mučit transsexuály elektrošoky, aby zapřeli svou nemoc? Budeme je pronásledovat jako čarodějnice a čarodějníky, kteří po mučení byly schopny přiznat i ty největší pohádky? A nemusíme chodit tak daleko do minulosti, takové komunistické politické procesy v padesátých letech, kdy nevině obvinění lidé sami pro sebe žádali trest smrti, by nás měl varovat. Anebo dnešní Írán, kdy z dětí dostávají donucené přiznání sexuálním násilím? Nejsou oni "vyléčení homosexuálové" či vyléčení transsexuálové, se kterými se občas, my křesťané, chlubíváme, něco z podobného soudku?

Církev se musí ještě hodně učit. Hodně učit a hodně volat k Bohu, přiblížit se k Něj, aby se naučili jednat s trpícími porušenou sexualitou. I když, ruku na srdce, je porušená sexualita POUZE problémem homosexuálu a transsexuálů?

Převzato z http://bohu-a.svetu.cz/810-operace-zmena-pohlavi-a-homosexualita.html