Za celý život jsem neslyšel o „křesťanských hodnotách“ tak často jako v poslední době. Tohle slovní spojení ale dnes často nezaznívá jako výzva k sebereflexi či napodobování Krista, ale spíše jako bojový pokřik náhle se objevivších „ochránců“ těchto hodnot proti nejrůznějším „nepřátelům“. Nepamatuji si ovšem, že by v těchto siláckých řečech byly někdy nějaké konkrétní křesťanské hodnoty zmíněny.

Nevím proč, ale vždycky si v takové chvíli vzpomenu na jedno málo frekventované biblické (vlastně hlavně kralické) slůvko: krotkost. Myslím, že je to jedna z nejspecifičtěji křesťanských hodnot vůbec – a jak to tak bývá, je zároveň asi jednou z nejzapomenutějších. Už sám zvuk toho slova nám jde jaksi proti srsti. Kdo je krotký, je přece ochočený, poslušný, neškodný, prostě ňouma. Spíše karikatura křesťana, než ideál hodný následování. Opravdu je to tak?“

Při překladu Bible21 jsme na toto slůvko narazili ve Starém zákoně třikrát. V Přísloví 14,30 se píše: „Krotké srdce dodává tělu na životě.“ V Přísloví 15,4 čteme: „Krotký jazyk je stromem života.“ A Kazatel 10,4 říká, že „… krotkost napraví i chyby veliké“. Hebrejština tu vždy má slovo marpe‘, jehož základní význam je odvozen od slovesa rafah, léčit. Ve specifických kontextech ovšem označuje zhojení ve smyslu zklidnění či změkčení. Anglické překlady zde používají slova jako meekness, gentleness apod., hovoří se tedy o jemnosti, citlivosti a mírnosti. Všechny tyto tři starozákonní výroky ukazují, že je možné sázet na něco jiného než na hrubou sílu. Že existuje zdravější životní styl než bezohledné sebeprosazování. Že uprostřed drsnosti tohoto světa je měkkost a krotkost nikoli slabostí či hloupostí, ale hodnotou „z jiného světa“, která nad přítomným světem vítězí.

Novozákonní texty vyjadřují stejnou myšlenku slovy praus a prautés. Klasická řečtina termínem praos původně popisovala chování ochočených zvířat, tedy krotkost. Ve spojení s lidským jednáním se pak míní jemnost, pokora, mírnost, šetrnost. Podle jednoho lexikonu jde o opak hrubosti; o „sílu, která bere ohled na slabost druhého“. Mohli bychom snad říci, že se tím myslí jakási biblická civilizovanost – jednání založené nikoli na živočišné přirozenosti, ale na poddanosti Boží vůli, na „ochočení“ Kristovým duchem.

Je zajímavé, že právě toto slovo zaznívá hned ve třech stěžejních kontextech Matoušova evangelia. Nejprve v Kázání na hoře: „Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5). Poté v Ježíšově výzvě k následování: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem mírný a pokorný v srdci…” (Mt 11,29). A konečně ve scéně Ježíšova „triumfálního“ vjezdu do Jeruzaléma, kdy Matouš cituje Zachariáše 9,9, ale vynechává původní triumfální adjektiva a soustředí se jen na jednu klíčovou Mesiášovu vlastnost: „Hle, tvůj král přichází k tobě, mírný, sedící … na oslíku“ (Mt 21,5).

Výzvu k životu v krotkosti, mírnosti a vlídnosti pak slyšíme v Novém zákoně ještě dvanáctkrát (1K 4,21; 2K 10,1; Ga 5,23; 6,1; Ef 4,2; Ko 3,12; 2Tm 2,25; Tt 3,2; Jk 1,21; 3,13; 1Pt 3,4; 3,16). Je to velmi zvláštní „křesťanská hodnota“. Nedá se hájit ani zastávat, nedá se za ni bojovat ani v jejím jménu někoho utiskovat. Dá se jen zkoušet žít, v následování Božího Beránka.

Alexandr Flek

Zdroj: časopis Protestant 2017/2