Při příležitosti 500. výročí reformace Martina Luthera noviny Křesťan Dnes položily několik otázek Danielu Fajfrovi, předsedovi Ekumenické rady církví v České Republice. Daniel Fajfr je rovněž předsedou Rady Církve bratrské. Ptali jsme se na ekumenismus, vztahy mezi protestanty a katolíky i na oslavy výročí reformace.

Sdružení protestanských církví v Německu (EKD – Evangelische Kirche in Deutschland) pozvalo papeže Františka na návštěvu země. Podle informací v tisku se jedná vůbec o první pozvání tohoto typu ze strany protestantů. Co si o tom myslíte?

Je to dobrá zpráva. Pokud mají padat bariéry rozdělení, potřebujeme se učit spolu mluvit, byť třeba i bratrsky nesouhlasit. Neznám program tohoto setkání, ale je zřejmé, že touha po jednotě je větší než naše pohnutá minulost, která nás rozdělovala.

Jak byste charakterizoval současné vztahy mezi katolíky a protestanty?

Řekl bych, že jsou bratrsky solidní a to jak na úrovni Ekumenické rady církví a České biskupské konference, tak mezi jednotlivými sbory a farnostmi. Rozhodně nevnímám nějaké napětí, které by nás polarizovalo. Výjimky se vždycky najdou.

Mezi protestanty se ozývají hlasy,  které se bojí přílišného ekumenismu. Mají obavy především z toho, že je volání po jednotě vnímáno jako návrat do lůna katolické církve. Myslíte si, že jsou tyto obavy opodstatněné?

Papež Jan Pavel II. pěkně definoval ekumenické snahy: „Ekumenismus není ani pohlcení ani splynutí, ale setkání se v pravdě a v lásce“. Věřím, že tím myslel nejen představitele Řecké pravoslavné církve, které takto oslovil při audienci v Římě. To je příklad velkorysého postoje křesťanů, kteří se na rozdělení církve nepodepsali, a o to víc touží po jednotě rozmanité a pestrobarevné Kristovy církve. Vztahy založené na Kristu jsou důležitější než naše konfese. Čím více se budeme nořit do 3. tisíciletí, tím jasnější to bude. Skeptici a odpůrci jednoty byli, jsou a budou na obou stranách. Takové postoje ale patří nenávratně do minulého tisíciletí. Svědectví církve na tržišti tohoto světa nás k jednotě neomylně povede.

Jakým směrem by se měl ekumenismus podle Vás dále vyvíjet?

Měli bychom především pokračovat v tom, co se osvědčilo – společné bohoslužby, společná kaplanská služba v armádě, ve věznicích, nemocnicích. Rozvíjet kooperační model spolupráce mezí církví a státem. Jak jsem zmínil, ekumenismus je především o společném následování Krista, až potom o věrouce a o tom co nás rozděluje a nemělo by. Potřeba odpuštění, smíření, praktický život víry je víc než učení, které rozhodně nepodceňuji. Jen na společné a náročné cestě následování Krista se budou (nějak za pochodu) řešit také důležitá témata, jako například smíšené sňatky, vzájemné uznání ordinace, společná eucharistie. Ale to už trochu předbíhám.

Co připravuje Ekumenická rada církví k výročí reformace?

S akcemi k 500. výročí světové reformace jsme začali již minulý rok. V listopadu se v Praze konal happening, který byl menší předehrou k oficiálnímu otevření Reformačního kamionu, jenž vyrazil z Wittenbergu, a na své cestě Evropou zaparkoval i v Praze. Supermoderní expozice a interaktivní panely přiblížili reformaci i těm, kteří o ní moc nevěděli. Mimo seminářů se konal slavnostní večer na německém velvyslanectví za přítomnosti zástupců Senátu, církevních představitelů, akademiků a dalších hostů. V tomto roce bych zmínil především podzimní akci Modlitba za domov s pestrou nabídkou akcí na téma potřeby obnovy a změny v církvi a ve společnosti. Chceme tím připomenout důležitý význam reformace pro vývoj křesťanství u nás a v Evropě.

Co by si dnešní církev měla uchovat z odkazu reformace?

Odvahu měnit věci, které byly kdysi dobré, dnes ale překážejí. Neuzavírat se do ghett kostelů a modliteben. Měnit naše paradigma “Přijďte” na Ježíšovo “Jděte”. Osvojit si jazyk evangelia, kterému bude rozumět dnešní člověk. Mít biblické myšlení, stále se vracet k Bibli, k nejvyšší normě života člověka. Nebát se jít proti proudu, řečeno s Lutherem – směle věřit.

Zdroj: www.krestandnes.cz