Se zájmem sleduji vytrvalou, trpělivou a podle některých svědků i zákulisní snahu představitelů římskokatolické církve o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Je přitom nasnadě, že si tito představitelé velmi dobře uvědomují, co tento symbol znamenal a pro mnohé stále znamená. Také sleduji stále zřetelněji, jak Ekumenická rada církví slouží, ať vědomě, pod tlakem či nevědomě, zájmům římskokatolické církve.

Ruku v ruce s tím pozoruji i plíživou, ale zdá se, že nezvratnou snahu vytvářet v protestantských církvích takovou eklesiologii, kde jednotlivé synody, rady nebo výbory budou moci jednat za celou denominaci. To může být důležité k tomu, aby římskokatolická církev mohla získávat stále větší vliv v těchto církvích tím, že získá jejich představitele, kteří rozhodnou za ostatní. Může to posloužit i budoucímu plnému sjednocení, kdy tento nový „prostřednický“ princip umožní promulgaci „eucharistie“, kterou vysluhuje ten, kdo stojí jako kněz mezi Bohem a lidmi. Přijetí eucharistie je totiž této jednoty podmínkou. Tento směr již některé církve nastoupily podpisem Ekumenické charty, kdy mají být výsledky ekumenického dialogu – tedy výroky omezené skupiny vedoucích – závazné pro dané církve. Plíživě a postupně tak ekumeničtí protestanté, ať už pod tlakem, nevědomě či zcela otevřeně, uskutečňují to, k čemu se předem zavázali jejich představitelé.

Není jistě žádným tajemstvím, i když se o tom veřejně mluví jen zřídka, že cílem ekumenických snah je, aby nekatolické církve přijaly za svoji viditelnou hlavu papeže resp. římského biskupa. To byla i vize luteránského ekumenického teologa Oscara Cullmanna, o jehož nápadech se v poslední době tak pochvalně mluví ve Vatikánu. Nepochybuji, že k tomu dojde. Dokonce se domnívám, že po tom budou volat sami představitelé nekatolických církví, kteří často ochotně zastupují zájmy římskokatolických špiček. Ještě před tím očekávám, že se znova otevře otázka konkordátu. Tuším, že ji možná neotevřou římští katolíci, ale že tuto otázku vzkřísí protestanti ve jménu stokrát obehraného a nepravdivého klišé, že konkordát zajistí stejná práva i jim.

Zamysleme se ale nyní nad slovíčkem, v jehož jménu se to vše uskutečňuje. Jedná se o pojem „smíření“. Nemohu si pomoci, ale smíření není synonymem „sjednocení“ nebo dokonce „návratu“. Navíc se nemohu nevracet tam, kde jsem nikdy nebyl. Pokud se ale spolu nepohodnou černoch a běloch a mají se usmířit, nikoho přece nenapadne, že přitom změní barvu svojí pleti. Je paradoxní implikovat, že pokud protestanti zůstávají v církevních útvarech, které byli často nuceni vytvořit například po exkomunikaci reformátorů, jsou „neusmířeni“. Dobře rozumějme: pokud ekumenici, zejména ti římskokatoličtí, mluví o „usmíření“, nepřeslechněme zde ten jasný podtón, který v nás má evokovat „navrácení“. Pokud římskokatolická církev, ústy kleteb Tridentského koncilu, stále kaceřuje protestanty, je nasnadě, že „usmíření“ z jejich pohledu znamená věroučné ústupky, projevující se nejprve skrze víceznačné formulace, které nakonec vyústí v proselytismus.

Jedním z těchto ústupků dneška, nárokovaným římskými katolíky, je podpora obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí ze strany protestantů. Pan kardinál totiž apeluje na to, aby sloup byl znakem ekumenického smíření: „Opětovné vztyčení mariánského sloupu chápeme jako gesto smíření a ekumenické spolupráce v České republice a projev úcty k Ježíšově matce.“ A opět, o jakém „smíření“ se zde mluví? Římští katolíci se s protestanty zabíjí, pronásledují nebo otevřeně nenávidí? Nic takového. Jedinou ideovou agresí je snad trvání na Tridentských kletbách, ale pochybuji, že je katolíci v rámci „usmíření“ hodlají odvolat. Ústupky se očekávají od protestantů. Pokud se tedy protestanti „nenavrátí“ do lůna římského katolicismu, který svá neomylně vyřčená prokletí nemůže vzít zpět, odmítají se smířit.

Ale vraťme se k mariánskému sloupu. Vidím zde jeden háček, kde hrozí, že jej protestanti spolknou. Možná někdo přeci jen přijde s tím, že je dnes již jiná doba a že nelze nic namítat proti úctě k Ježíšově matce. Což není na stejném náměstí i Husův pomník? A co teprve Marie? Což nedostala zaslíbení, že ji budou blahoslavit všechny národy? Dobře si zde povšimněme jedné věci. Panna Maria je v prohlášení pana kardinála synonymem Ježíšovy matky. Na to jako protestant, jehož východiskem je Písmo svaté, nemohu přistoupit. Římskokatolická Panna Maria je pro mne někým úplně jiným, než pokorná Marie z evangelií.

Nechci a ani nemohu na tomto místě podrobně rozebírat všechny rozdíly mezi Marií, manželkou Josefa, a Pannou Marií. Uveďme si ty nejdůležitější. Biblická Marie byla prostá žena, která nebyla uchráněna dědičného hříchu (Ř 3,23 a 5,12). Sama svědčí o tom, že vyznává Boha jako svého Spasitele (L 1,47). Když porodila Krista, podstoupila židovské očišťování jako kterákoliv jiná žena (L 2,22). Sama často nechápala Kristovu úlohu a v jednu chvíli možná měla za to, že Ježíš blouzní (Mk 3,21–31). Po Ježíšově porodu žila sexuálně s Josefem (Mt 1,25) a porodila další děti (Mk 6,3; J 7,3). Jedním z nich byl i Jakub, bratr Páně (Ga 1,19). Sám Ježíš Marii jako matku nijak před Bohem neprivilegoval a když jej nechápala, označil za matku tu, která slyší jeho slovo (Mk 3,33–35). Marie žila s Jeruzalémskou církví a její hrob má být údajně v Efezu či v Jeruzalémě. Není pochyb, že její duše je v nebi, avšak není všudypřítomná a nemůže vyslýchat modlitby z několika světadílů. Není prostřednicí k Bohu, ke které by bylo možné se modlit. Bůh sám je v lidském synu jediným prostředníkem (1 Tim 2,5; Ga 3,20).

Naproti tomu Panna Marie – neboli „Královna nebes“ – byla počata bez hříchu, nikdy nezhřešila a po celý svůj život zůstala pannou. S Josefem nikdy fyzicky nežila a neměla tudíž další děti. Byla vzata do nebe a díky své všudypřítomnosti je schopná vyslýchat modlitby ze všech světadílů v jednom čase. Je prostřednicí ke Kristu a tu a tam se zjevuje svým stoupencům a vede je například k zasvěcení jejímu srdci. Pokud Bible mluví o někom, koho nazývá „Královnou nebes“, neboli ženským duchovním vladařským principem, pak tím rozhodně nemyslí pokornou Ježíšovu matku. Tomuto titulu v Bibli odpovídá nečistá duchovní bytost, se kterou měl Boží lid problém dávno před vznikem mariánského kultu, a kterou uctíval a sloužil jí (Jer 44,17–25).

Pokud má být veden národ k úctě k Ježíšově matce jako ke svědku víry, nelze samozřejmě nic namítat. Ovšem v případě, že národ zároveň věří v Krista a má, stejně jako měl Ježíš, úctu ke všem svatým (rozuměj těm, kteří následují Krista). Pokud by ale měl být národ veden k úctě k Panně Marii, duchovní bytosti, které se děkovalo za porážku reformace, je třeba protestovat. To není matka Pána Ježíše! Ta s tím z principu nemohla nic mít, protože byla již několik staletí po smrti. Navíc, pokud byla porážka reformace – kterou pomník symbolizoval – bohulibá, proč pan kardinál velkoryse nabídl protestantům miliardy jako kompenzaci za protireformační křivdy?

Závěrem musím přiznat, že si nemyslím, že by se trvale podařilo čelit vzmáhajícím se nárokům římskokatolické církve, která skrze ERC stále úspěšněji prosazuje své cíle. Pohled na představitele některých denominací, kteří mají strach se vyslovit nahlas a mají restituční roubík, dává tušit, že se ve svých ústupcích jen tak nezastaví. Považuji však za správné, aby se ti, kteří se rozhodli následovat výlučně Krista, hlasitě a vědomě vyslovili proti kultu Královny nebes, proti níž se ostře ohrazovali již starozákonní proroci. Boží lid v této zemi by měl odmítnout dělat římskokatolické církvi stafáž při vztyčení toho novodobého baalova kůlu.

www.apologet.cz