poslal Nepřihlášený V církevštině máme spoustu výrazů, kterým normální lidé nerozumí a díky kterým jsme tu a tam směšní, jindy zase třeba nečitelní nebo nedůvěryhodní. Dnes bych se chtěl zamyslet nad dvěma floskulemi, které často používáme společně: sdílení a budování vztahů. No po pravdě: kdy jste slyšeli někoho mimo církev, že by taková slova použil? Že by třeba chlápci, co jdou spolu po práci nebo po fotbalu na pivo říkali, že se budou v lokálu sdílet a že tam budou budovat vztahy? Blbost, pochopitelně. To jen možná my sami potřebujeme zduchovňovat i naprosto obyčejné věci, aby nás – třeba – někdo nenařkl z něčeho nekřesťanského. Třeba z toho, že mrháme časem.
Kde se dva nebo tři sejdou, tam se pije čaj a jí sušenky.
A tak se sejdeme, srkáme čaj a povídáme si. Tedy, sdílíme se. A u toho jakože budujeme vztahy.
Až potud fajn, jenže… Jenže co o sobě navzájem doopravdy víme? Pokud je naše sdílení postavené na tlachání a pokud nikdy neřekneme, co nás doopravdy v životě trápí (případně sere, to podle nátury), co se nám doopravdy nedaří, i když se snažíme, můžeme se sdílet a budovat vztahy celá desetiletí, ale ve výsledku jsme nevybudovali vůbec nic. Jenom si tak trochu sami sobě lžeme, protože i nadále nežijeme spolu, ale paralelně vedle sebe. Každý sám.
Možná bychom si to měli včas uvědomit a začít pojmenovávat jejich skutečnými jmény. Pokud půjdu s kamarádem nebo kamarádkou na kafe (na výlet, na koncert, na výstavu), tak prostě jdeme na kafe a povídáme si. A možná se při tom poznáváme, možná na sebe něco práskneme a určitě jsme mezi sebou vybudovali víc, než při organizovaném sdílení a budování vztahů.
Největší paradox přitom je, že ti chlápci u piva toho možná o sobě navzájem ví daleko více, než lidé v rámci jedné církve. A důvěřují si, že to zůstane mezi nimi.
Zdroj: http://www.klicnik.eu
