Církev byla k takovýmto omylům vždycky v opozici a někdy je odsoudila s maximální přísností. V dnešní době dává Kristova nevěsta přednost používání léku milosrdenství před lékem přísnosti. Je přesvědčena o tom, že současným požadavkům lépe odpovídá, jestliže ukazuje na závažnost svého učení, než když pronáší odsudky (Jan XXIII., Projev k zahájení 2. vatikánského koncilu 11. 10. 1962).

Byl lék milosrdenství používán jen pro bloudícího, nebo také pro blud?

Na tuto otázku zdánlivě irelevantní zná správný rozum jen tuto odpověď: jen pro bloudícího, a to s jasným cílem: přivést ho k poznání pravdy. Idea, že je možno vyléčit milosrdenstvím blud, je prostě absurdní: rozumný člověk má totiž ze povinnost blud nejen specifikovat, ale také ho zavrhnout a bojovat proti němu. Blud je zlo samo v sobě, tak jako nemoc; je třeba ho potírat, aby se nešířil a neinfikoval mysli a nenarušoval mravní život. O to více přísluší tato nevyhnutelná povinnost pastýřům církve, kteří odpovídají před Bohem nejen za svou vlastní duši, ale také za duše druhých.

Nemáme v úmyslu podkládat papeži Janu XXIII. záměr, otevřít brány herezím; ale jeho výrok pronesený za okolností, které mu nemohly dát větší ohlas a autoritu, zní přinejmenším dvojznačně: ve skutečnosti, jak dosvědčuje zkušenost posledních padesáti let, je interpretován a aplikován jako výzva opustit apologetiku a bdělost před naukovým úchylkami, které soustavně ohrožují víru křesťanského lidu a vystavují nebezpečí spásu duší. Je snad možno vyložit jasněji nauku církve, aniž by současně byly důkladně a důsledně odsouzeny a opraveny názory, které ji popírají nebo relativizují?

Je tomu tak, že základní téze luterské hereze, které byly kdysi zcela cizí citlivosti a náboženské praxi katolíků, se mohly infiltrovat do teologie, do katechezí a do praxe do té míry, že zplodily v kléru, řeholnících a věřících forma mentis - způsob smýšlení - typicky protestantský. To by samozřejmě nebylo možné, kdyby některé zvrácené myšlenky se pod záminkou aggiornamenta požadovaného 2VK, nerozsévaly plnýma rukama jak v nauce, tak v pastoraci jako semena naukového a mravního rozvratu. Jejich ničivé dílo se dostalo do oběhu osvobozením od dogmatismu a , které byly v minulosti očerňovány jako popření evangelijní svobody kléru.

Vzhledem k tomu, že praktikující křesťanský lid byl účinně očkován proti bludům modernismu, protestantská smrtonosná nákaza musela být nitrožilně injektována prostředky zdánlivě neškodnými. Liberální historiografie jí připravila bohaté černé legendy z dějin církve a probouzela tak - alespoň v intelektuálních kruzích – nepřátelství a předsudky. Stačilo vypustiti do veřejnosti nekriticky ratifikované masonské zásady pro pretextem otevření světu a apriorně vštěpovat katolíkům negativní chování a postoje vůči jejich minulosti. Jestliže případ Galileo výborně posloužil v případě evolučního scientismu, případ Luther se vynikajícím způsobem hodil k útoku na „domnělou pravdu“ církevního učitelského úřadu.

Dnes kdejaký dospělý katolík zakouší instinktivně nechuť k tridentskému koncilu (o kterém ví ostatně málo nebo nic), zatímco je od narození napájen sympatií k reformátorovi z XVI. století, nepochopenému a nespravedlivě odsouzenému zkaženým papežstvím, které profitovalo z odpustkových peněz a povinné podřízenosti křesťanským principům. Není to něco zcela cizího a absurdního, když dnes vyzvedávají jako mystika a světce někoho, jehož život a smrt nemají v sobě ani zrnko něčeho povznášejícího? Ale... kdo jsme my, abychom ho soudili?

Ještě horší je fakt, že k vytváření této exaltace slouží oficiální církevní orgány a jejich tisk; a to platí i o těch, kteří mají za povinnost vést Boží lid... Jak v tom nespatřovat strategii dlouhodobého dosahu? Ale podívejme se stručně na základní aspekty této plným právem nazývané protestantizace katolické církve, fenoménu, který se týká všech oblastí jejího života.

Svobodné bádání v Písmu svatém se pravděpodobně stalo nejdůvtipnější invazní zbraní, která zničila princip autority. Klérus, řeholníci a angažovaní laici jsou obecně přesvědčeni, že výklad posvátného textu je soukromou záležitostí, jak je to nejčastěji prezentováno na úrovni médií podle jednoho lživého mnicha, který takto čerpal své vlastní normy chování. Je snad už dnes nevhodné připomínat, že napsané Zjevení, které pochází od Apoštolů a osob jimi vyvolených, je třeba číst pod vedením trvalého magisteria uchovávaného jejich nástupci? Písmo je totiž neoddělitelné od Tradice, se kterou tvoří jeden jediný celek: ti, kteří ho čtou naopak tím způsobem, že oddělují pravdy víry od trvalého výkladu církve, počínají si, jakoby Písmo bylo předlohou pro fantazii a pro společenské debaty. Bylo nám snad předáno, aby bylo překrucováno, znesvěcováno a libovolně záměně aktualizováno?

Takové individualistické zacházení s božským Zjevením ústí do selektivního, voluntaristického a antropocentrického fideismu. Pravdy víry jsou buď přijímány nebo skartovány na základě vlastního osobního přesvědčení; přilnutí k víře už není svobodná odpověď na vnuknutí Ducha Svatého, ale na autonomní rozhodnutí přirozené vůle; v centru procesu nestojí Bůh, který zjevuje sebe a pravdy, ale člověk se svými idejemi a svými choutkami. O takový fideismus se opírají zpravidla rozumové výklady víry, aby umožnily svobodu a volbu náboženství; ale právě toto odmítání paradoxně vede věřícího na cestu racionalismu, aby věřil jenom realitě podle svého přirozeného rozumu. Na poli morálky je analogicky přesvědčen, že důvěřuje v Boží pomoc, která činí možným to, co je obtížné, ale ignoruje nezbytnost vlastní spolupráce s milostí, kterou zcela vyřazuje a uzavírá se tak do čistě sebestředného lidského jednání. Slovy prohlašuje, že všechno koná Bůh, ale ve skutečnosti vše je jen člověk: je to kvietismus, který se realizuje v aktivismu.

Osobní vztah k Bohu pomíjí často různé prostředky církve (magistérium, svátosti, hierarchii), protože by mu bránily, aby byl spontánní a přímý. Proto je tu snaha usilovat o autentičnost, chápanou jako prosté přijetí vlastní hříšnosti, jako by to stačilo pro zajištění Boží benevolence. Milost, z nadpřirozeného spojení s Bohem, od něhož jediného má nezbytné dispozice pro vnitřní přetvoření, stává se v tomto obrazu jen vnější přízní, která má přikrýt hříchy i bez nezbytné nápravy a stačí pro kohokoliv k zajištění spásy pouhou vírou. To je tedy ono „milosrdenství“, které zcela zavírá oči před lidskou odpovědností. 

Tato vnější koncepce milosti a ospravedlnění (která má s katolickou naukou společné jen termíny naplněné jinými vnějšími obsahy), kombinovaná s falešným vztahem k Písmu a k Bohu, má závažné dopady na individuální, které nepřijímá žádné indikace ani ‚omezování osobní lidské svobody‘. Morální volby spočívají v jakémsi subjektivním soudu v návaznosti na nálady a okolnosti. Služebníkům církve se nepřiznává žádná autorita a je tím zcela zvrácen církevní řád a také pastorační vedení. Mají se spokojit s tím, že předsedají liturgickým shromážděním sobě rovných, kteří nejsou spojeni pouty nauky, svátostí a hierarchie, nýbrž jen přirozenou vůlí k vzájemnosti a službě chudým – často pouhé náladové vzlety bez nadpřirozeného podnětu.

Pro uskutečnění této sociologické vize křesťanského života, založené na protestantských herezích, bylo třeba přistoupit k odbourání bašty živé víry a milostí, jakou je liturgie. „Reforma, která vzešla z koncilu, sleduje otrocky zlořády, které zavedl Luther v první fázi své revoluce, když vytvářel víru, že chce prostě přivést křesťanství zpět k jeho původní formě a obnovit pravý charakter mešního stolování: vyloučit latinu ve prospěch lidové řeči, potlačit obětování, obnovit hebrejské memoriale, omezit kněžství na předsednictví, všechno zásahy, které už půl století panují v obnovené církvi. Jsou to skutečnosti, které zrušily kontinuitu s apoštolskou dobou. Mše se tak přetvořila v luterskou večeři, připomínku společné hostiny, při které Pán ustanovil Eucharistii, ve které se Pán nachází momentálně jen v síle víry přítomných a nikoliv skrze konsekrační slova, která pronáší celebrant.

V důsledku toho mnozí klerici a věřící nevěří v trvalou a reálnou přítomnost Krista pod přepodstatněnými způsobami. Stačí pomyslet na způsob, jakým se s nimi zachází, jak se jejich rozdělování svěřuje komukoliv, na snadnost, s jakou se šíří nové „eucharistické modlitby“ švýcarské biskupské konference, které se zakládají na výslovné protestantské nauce: hovoří se zde o lidu shromážděném ke svaté večeři a epikléze nehovoří o nesporném zázraku transsubstanciace, nýbrž o tom, že „je mezi námi přítomen Ježíš se svým tělem a krví“.

Falešná idea celebrujícího shromáždění je spojena „univerzálním kněžstvím“, jak je tomu u protestantů, zatemňuje ontologický charakter kněžského svěcení, které není náležitě rozlišováno a jen vzdáleně může být odvozováno od křtu. I Panna Maria a světci se museli podrobit třídění a demokratizující nivelizaci.

Nesmírné zlo, které způsobila protestantská revoluce, bylo původně kompenzováno dobrem, které z ní nepřímo vzešlo: hlubokou obnovou, neobyčejným dílem velkého počtu světců a mimořádným rozkvětem katolické církve v duchu tridentského koncilu.

Dnešní situace se liší v tom, že nyní jsou protestantské bludy přijímány a propagovány nemalou částí hierarchie, která zpočátku podobně jako Luther bláhově věřila, že bude správné reformovat církevní život, zatímco uměle konstruovala nové křesťanství.

Don Giorgio Ghio (kráceno)

Pozn. překl.:

Ještě horší na této situaci ovšem je, že církev se vlastní vinou dostala zcela do područí současného světa, jeho Knížete a jeho bohatých mocenských prostředků, světa, který po ztrátě vlivu církve se vyvíjí k absurdním a katastrofálním koncům, které nakonec i zbloudilé církvi ukážou k jejímu zděšení její současnou pravou tvář. 

Zatím hrdě kráčí vstříc připravené pasti. Viz Chronologie lutersko - katolického sbližování od roku 2013

Zdroj: www.lumendelumine.cz