Papež František je nesporně mimořádnou postavou 21. století. V jeho úřadu se spojuje výkonná zodpovědnost v církvi, ale podle staré tradice, také role představitele státu Vatikán. Tyto dvě roviny se mísí dohromady a jednou papež vystupuje jako duchovní osoba – římský biskup a podruhé jako prezident malého, ale politicky významného státu. Kardinál Bergoglio SJ byl zvolen papežem 13. 3. 2013. Zastává svůj úřad necelé čtyři roky. Za tuto dobu se stal celosvětově velmi známým, populárním a vlivným.

Sympatický pastýř

Co způsobilo tuto jeho popularitu v dnešním světě? Zde se nabízí srovnání s předchozími papeži. Jestliže Jan Pavel II. byl charismatickou duchovní osobností, pak Benedikt XVI. byl vynikajícím teologem s profesorskou dikcí a přesnými formulacemi. František je osobností, která zapadá do dnešního postmoderního světa. Je vstřícný, soucitný, mediálně zdatný a přátelský. Jako ten, kdo měl výsadu se s papežem Františkem ve Vatikánu setkat, mohu dosvědčit jeho vstřícný, pokorný a bratrský přístup ke druhým lidem. Při čekání na jeho příchod jsme si se skupinou biskupů zpívali písničky Taizé. Už to vyvolalo radostný úsměv na Františkově tváři. Po vzájemných projevech nečekal až my přistoupíme k němu, ale sám šel od jednoho ke druhému, aby s každým z nás promluvil. Takový neformální přístup k hostům je novinkou. 

Papež František si v dnešní době získal sympatie rázným odmítnutím barokní pompy, zlatých nosítek a bariéry mezi ním a lidmi. Je to papež, který se vyhýbá náboženským frázím a komunikuje dnešní řečí. Je to člověk, který neprožil život za tlustými zdmi kláštera, ale jeho zkušenosti z Buenos Aires ho zformovaly jiným způsobem. Naučil se žít ne jako prelát odtržený od života, ale jako pastýř, který ví o potřebách utlačovaných a slabých. Je to člověk s výrazným pochopením pro chudé tohoto světa. Proto je dobré, že současný papež není z bohaté Evropy, ale z tzv. Třetího světa, kde poznal, co je lidská bída, co je útlak vojenské diktatury a jak je spravedlnost ve světě vzácná. Někteří namítnou, že Františkovy výroky jsou někdy na hraně. Ano, je to pravda a vzbuzuje to někdy hrůzu v očích „strážců pečeti“. Současný papež ale není salónní teolog, ale pastýř, který se stará, pláče s plačícími a raduje se s radujícími.

Ekumenické přijetí

Na některých ekumenických diskusních rovinách jsem si všiml velmi nečekané a neobvyklé věci. Některé kroky a výroky papeže Františka jsme hájili my protestanté, ale někteří katolíci dávali najevo odpor a tvrdou kritiku svého představitele. Někteří katolíci papeže nenávidí, protože se bojí, že není dost ortodoxní v učení církve, jiní se bojí, že je příliš laxní ve svých prohlášeních etického charakteru a jiní mu vyčítají přílišnou ekumenickou rozkročenost. Papež je přece chápán jako Pontifex – což je latinské vyjádření pro stavitele mostů. Když nyní jeden papež staví mosty a třeba zajede do švédského Lundu, aby tam zahájil rok oslav pětistého výročí reformace, hned je u některých katolíků oheň na střeše.

Jubilující papež má smysl pro ekumenismus, a to nejen ve vztahu ke starým ortodoxním církvím, ale je z Argentiny zvyklý i na nová duchovní hnutí, včetně charismatického. Není to pro něj nic nového a má v tomto hnutí své přátele. Ví dobře o obrovské expanzi letničního křesťanství v Latinské Americe. Právě před dvěma lety jako první papež dojednal spolupráci se Světovou evangelikální aliancí, která reprezentuje více než šest set milionů křesťanů a je nejrychleji rostoucím segmentem dnešního křesťanství. František má rád přesvědčené a horlivé křesťany. Nedávno při audienci mladých lidí z římskokatolické a luterské evangelické církve pověděl, že má rád horlivé křesťany – katolíky a evangelíky pohromadě. To, co nemá rád je vlažnost některých katolíků a evangelíků.

Důraz na hlásání evangelia

Jako teolog zabývající se misií církve jsem velmi ocenil papežovu apoštolskou exhortaci Evangelii Gaudium. Zde postupuje přesně v linii, kterou zastávali jeho tři předchůdci a která akcentuje základní poslání církve, kterým je hlásání evangelia slovy i životem. Jako bych v tomto dokumentu slyšel odvážná slova Jana Pavla II., že Evropa potřebuje novou re-evangelizaci. Evropa je dnes pohanským kontinentem, který musí být evangelizován hlasateli evangelia, „jejichž život kypí horlivostí“, jak píše František. Dnešní Kristova církev potřebuje lidi naplněné Duchem svatým a zakotvené v Písmu svatém. Papež má své jubileum těsně před svátky Kristovy inkarnace a o inkarnační pojetí církve se snaží. Inkarnační misie není vytvářením ghett a izolovaných ostrůvků církevního přepychu a zápasů o moc. Kristova inkarnace nás vede do kontextů lidí kolem nás, k evangelizaci od člověka k člověku a ke skutkům lásky a milosrdenství.

Františkova otevřenost

Konečně je zde papež, který dovedl prorazit dlouhodobé mlžení kolem vatikánské banky a zjednat řádný nezávislý audit. Konečně je zde někdo, kdo dovedl oslovit na Vánoce dva tisíce zaměstnanců papežské kurie tak otevřeně a s vyjmenováním viditelných nedostatků, že před lety by mu nepochybně hrozilo nejen odsouzení, ale přímo upálení. Je zde papež, který má odvahu projevit milosrdenství, soucit a lásku k marginalizovaným. Ano, může se stát, že někdy zajde příliš daleko ve slovech na adresu migrantů, homosexuálů či rozvedených. Je zde ale snaha, aby společnost začala chápat, že církev zde není proto, aby soudila, ale aby sloužila. Nedivím se, že některým křesťanům lezou slova a činy tohoto papeže do svědomí a činí je značně nervózními. Slyšel jsem názory, že František zde bude ještě nějaký rok a pak se zase všechny jeho změny a důrazy rozplynou a vše se vrátí do původních kolejí. Doufám, že to tak nebude! Jsou zde duchovní hnutí, která nikdo nezastaví, je zde ekumenismus zdola, který má hodně hluboké kořeny a jsou zde křesťané – katolíci a protestanté, kteří chtějí následovat Krista.

Papeži Františkovi přeji k jeho významnému jubileu mnoho sil, moudrosti shůry, dobré a konstruktivní spolupracovníky a dobré zdraví. Osmdesát let je věk, kdy mnozí odpočívají, zatímco představitel církve je vystaven nesmírným nárokům a tlakům. Na jedné straně je nekriticky obdivován a na straně druhé příkře odsuzován. Ať ho v dalších letech vede Pán, jehož miluje a kterého chce dál zvěstovat všem lidem.

Pavel Černý
autor je bývalý předseda Ekumenické rady církví v ČR a emeritní předseda Rady Církve bratrské.

Zdroj: www.christnet.eu