V prosinci 1909 napsal Gilbert Keith Chesterton o nábožensko-vědeckém významu Vánoc:

„Když mi nějaký učený člověk řekne, že 25. prosince se ve skutečnosti klaním astronomickému Slunci, pak mu řeknu, že nic takového nedělám. Praktikuji zvláštní osobní náboženství, jehož radosti ani v nejmenším nejsou astronomické.”

Již před sto lety nám dal Chesterton správnou odpověd’ podle zdravého rozumu i podle osobního přesvědčení, ale především jako křesťan a religionista, který velmi dobře ví, co se slaví o Vánocích: „Nekapitulujte tak lehce před zlomky pravdy z desáté ruky, jako je tvrzení, že Vánoce mají pohanský původ… Mluví se mnoho o slunovratu, tvrdí se, že Vánoce jsou svým způsobem kultem Slunce. Na to všechno je velmi jednoduchá odpověď: Všechno je ve skutečnosti zcela jinak. Když lidé říkají, že cítí za symboly ,ducha’, pak to první, co od nich očekávám, je, že cítí, jaký je to protiklad: klanět se slunci, anebo se dát vést hvězdou.” Hvězda nás zavádí do Betléma na setkání s Bohem, který z vlastní iniciativy sestoupil na zem, aby začal s lidmi společný božsko-lidský příběh.

Bohužel, Chestertonovi bylo věnováno málo pozornosti, a tak nakonec triumfoval historicko-religionistický význam Vánoc, který je dokonce přijímán i uvnitř církve. Nyní byla Chestertonova intuice konečně vědecky potvrzena a demaskována religionisticko-vědecká smyšlenka. Hans Forster, papyrolog Rakouské národní knihovny, přednesl dvě přednášky o vzniku vánočních svátků na studijním dnu na Katolické akademii v Mnichove. Výchozím bodem byla běžná teze, že ve čtvrtém století po Kristu byla široce rozšířená pohanská slavnost Slunce, se kterou se chtěla katolická církev vypořádat tak, že v rámci integrace nazvala tento svátek Sol invictus, svátek neporazitelného Božího Syna. Při zimním slunovratu se slavilo narození Božího Syna jako východu Slunce spravedlnosti (Malachiáš 3,20). Za tuto příkladnou formu inkulturace je stará církev ještě dnes chválena.

Podle jednoho syrského mnicha ze 12. století, který zastával tezi o závislosti Vánoc na pohanském slunovratu, a to z averze vůči Římu, vzali si reformátoři Vánoce za záminku, aby obvinili církev ze 4. století ze zrady pravé víry a odloučili se od ní. Z toho důvodu kalvinisté Vánoce zcela zrušili. Od této reformační kritiky pokračují pochybnosti o pravosti Vánoc.

Forster nejdříve z dokladu důkladně prozkoumal situaci církve ve 4. století. Zavedení Vánoc bylo z dvojího hlediska něco zcela nového. Především církev dosud polemizovala s pohansky chápaným slavením narozenin a za druhé pevným termínem 25. prosince se vyslovila proti pohyblivému svátku podle židovského měsíčního kalendáře. Předcházela tomu dlouhá diskuse o správném datu narození Pána, přičemž dostávala někdy jarní rovnodennost 25. března pro alegorický význam přednost. Žádna zachovaná kázání ze 4. a 5. století však 25. prosinec neproblematizují, nýbrž pokládají jej za historicky korektní.

V četných vánočních kázáních reaguje svatý Augustin často na útoky donatistů. Ale pokud jde o nově zavedený svátek, není v této věci s donatisty sporu. To je tím více překvapující, že donatisté využívali každou příležitost k tomu, aby obvinili církev, že se přizpůsobuje pohanskému státu. Naproti tomu vytýká Augustin donatistům odmítáni svátku Zjevení Páně jako porušování jednoty s východními křesťany. Je nemyslitelné, že by se Augustin nezmínil o odmítání Vánoc, kdyby něco takového existovalo. Při každém závěru roku se Augustin znovu vyslovil proti nezřízenému oslavováni příchodu nového roku. Že by se nevyslovil proti oslavám Sol invictus? Z toho dospěl Forster k závěru, že žádný sluneční svátek nemohl existovat, protože donatisté by si takovou příležitost nenechali ujít a Augustin se nikdy o svátku Sol invictus nezmínil.

Kromě Augustina poukazuje Forster na Maxima z Trevíru, který označil v pátém století božské ustanovení svátku za zdařilé, protože zrušené pohanské saturnálie předcházely vánočním svátkům a slavení Nového roku začínalo až po Vánocích. Zdůraznil, že 25. prosinec nemá žádnou pohanskou paralelu. Když chtěl svatý Jeroným přesvědčit křesťany ve Svaté zemi, kteří dosud slavili jen Zjevení Páně, aby začali slavit také 25. prosinec, tamní křesťané by proti tomu jistě měli námitky, kdyby Vánoce souvisely s kultem Slunce. Z toho vyvozuje Forster otázku, zda vůbec existoval nějaký římský svátek neporaženého slunce. Rozhodně je nutno odmítnout, že by kult slunce byl zaveden v celé říši. Forster zpochybňuje zcela existenci slunečního kultu v římské říši jako domácího náboženství. Dosavadní převládající názor o vzniku Vánoc jako vynucené paralelní slavnosti nemá opodstatnění v žádných dochovaných podkladech. Na počátku této teorie jsou omyly reformátorů a jejich útoky proti tzv. ranému katolicismu, které pak převzali religionisté a katolická strana na to chybně odpověděla svou inkulturační tezí.

Ve své druhé přednášce hovořil Forster o souvislosti Vánoc s židovským okruhem svátků, zvlástě svátku Chanuka. I když jsou zde společné prvky jako symbolika světla a praxe dárků, jedná se o pozdější připodobnění v 19. století, které s dřívější církví nesouvisí. Ve čtvrtém století bylo naopak dokončeno rušení židovského kalendáře. Z toho Forster vyvozuje, že pro vznik vánočních svátku musí existovat jen ryze vnitrocírkevní důvody. Podle jeho názoru sehrála zde svou roli stavební činnost císařovny Heleny ve Svaté zemi, která přitahovala četné poutníky. Ti chtěli oslavovat ve správný čas na vlastních původních místech významné události dějin spásy. Poutníci pak tyto svátky propagovali ve vlastních zemích. Tím je možno také vysvětlit rychlé rozšíření svátku Narození Páně, které během staletí obsáhlo celou církev.

Je třeba si jen přát, aby tyto vědecky podložené názory ovlivnily vnitřní vzdělávání v církvi a došlo k opravě chybných významů, které poškozují životní praxi věřících.

Článek vyšel v magazínu Die Tagespost a napsal jej Michael Karger, překlad vyšel v moravském týdeníku Světlo

Zdroj: http://www.katolicka-dekadence.deml.cz/