Den před Františkovou návštěvou Lundu ve Švédsku, zveřejnily vatikánské noviny L´Osservatore Romano některé články o významu této události. Jeden z těchto článků zkoumal výroky kardinála Kurta Kocha, hlavy Papežské rady pro jednotu křesťanů.

Když Koch komentoval Luthera, napsal: „Otázka Boha a kristocentrismus hlásání [Boha] jsou u Luthera zásadní a velmi pozitivní, a my katolíci, se stále máme mnoho co učit o těchto dvou tématech.“

Koch pokračuje a cituje Františka: „´Původní záměr´ otce reformace nebyl ´porušit jednotu a vytvořit novou církev´, ale byl spíše ´soustředěn na hlásání Boha.“ (L´Osservatore Romano, 31. října 2016, str. 6)

Papež i nejkvalifikovanější oficiální představitel Svatého stolce tedy k tomuto tématu říkají, že Luther byl nesprávně interpretován katolickou Církví. To, co se ve skutečnosti nepřímo vyjadřuje je, že Tridentský koncil a 450 let trvající učení Církve, že Luther byl heretik, byly mylné a omezené.

Nepochopily ani Lutherův „původní záměr“, ani to, že měl hlavní starost o Boha, ani že se obracel k „hlásání“. Tyto tři body podle velkých teologů jako jsou Jorge Bergoglio a Kurt Koch očišťují všechny hereze tohoto německého zločince a proměňují jej na andělskou postavu.

Když však prozkoumáme tato neurčitá slova dvojice Bergoglio/Koch, vidíme, že v nich není nic nového: Když říkají, že byl Luther „soustředěný na Krista“, znamená to, že říkají, že popíral prostřednictví katolické Církve i Naší Paní a všech svatých, jako prostředek k dosažení Boha. To znamená, že jde o znovupotvrzení dávné protestantské pýchy, která tvrdí, že každý člen jejich četných sekt je dostatečně vyvýšený, aby před Bohem stanul bez jakéhokoliv prostředníka.

Slova této dvojice – Luther byl „soustředěný na Boha“ – se také snaží ospravedlnit jeho výkřik vzpoury proti hierarchickému uspořádání Církve a zvláště proti papežství: Los von Rom – Pryč od Říma.

Dále „kristocentrismus hlásání“ není ničím jiným než hlavním zaměřením protestantů na hlásání Bible při mši. Je to důsledek teorie „dvou stolů“ hájené Lutherem a jeho přívrženci. Podle tohoto omylu by se mše neměla soustředit na Kristovu Oběť nebo na Eucharistii, ale na „společenství dvou stolů“ – hostinu lidu slavící Kristův příchod a s tím související kázání.

Tato hostina se nemůže zaměňovat s přijímáním Svátosti oltářní po transsubstanciaci v katolické mši, protože protestanti odmítají dogma transsubstanciace. Tato hostina je pouze vyvýšení lidu jako nejdůležitějšího prvku bohoslužby.

„Kristocentrismus hlásání“ je tedy nepřímý způsob, jak popřít svátostný charakter mše i transsubstanciaci. A zde již máme dvě velké hereze.

To, co dvojice Koch/Bergoglio prohlásila v tomto článku, není nic nového. Opakovali tytéž odporné protestantské hereze minulosti, přičemž je prezentovali z ekumenicko-„milosrdného“ pohledu.

Nyní pojďme do Lundu, kde František pronesl proslov a podepsal společnou deklaraci.

Hlavní body proslovu v Lundu jsou tyto:

1. „V tento klíčový okamžik naší historie máme možnost činit pokání [za minulé rozdělení] a přenést se za kontroverze, které nám často bránily, abychom se navzájem chápali.“

Termín „špatné pochopení“ je falešný. V minulosti neexistovala žádná nepochopení, ale spíše jasná a naprostá opozice v zásadních bodech nauky. Prezentovat minulé naukové konfrontace jako „nepochopení“, znamená klamat katolíky a vyzývat je, aby přijali to, co následuje v dalších bodech.

2. Toto rozdělení „bylo udržováno více mocnými tohoto světa než z vůle věřícího lidu“.

Opět [v tom] nacházíme útok na Tridentský koncil a na mnohé svaté, kteří vedli boj proti protestantům včetně sv. Ignáce z Loyoly a papeže sv. Pia V.

3. „Uzavřeli jsme se v sobě ze strachu nebo z předpojatosti vůči víře, kterou s jiným akcentem a jazykem vyznávají druzí.“

To je také mylné. Katolíci nemají žádný strach. Statečně bojovali na obranu své katolické Víry. Toto tvrzení má vyvolat náladu, která přitáhne oběti k ústupkům, jež František učiní.

4. „S vděčností uznáváme, že reformace pomohla dát stěžejnější roli Písmu svatému v životě Církve.“

To je opakování toho, co dvojice Bergoglio/Koch řekla den předtím, což už jsme analyzovali výše.

5. „Lutherova duchovní zkušenost nás oslovuje a připomíná nám, že bez Boha nemůžeme činit nic. ... S konceptem, [že] ´vírou samou´[jsme spaseni] nám připomíná, že iniciativu má vždy Bůh před jakoukoliv lidskou reakcí, v samotné chvíli, kdy vyvolá reakci. Nauka o ospravedlnění tudíž vyjadřuje podstatu lidské existence před Bohem.“ (L´Osservatore Romano, 31. října 2016, str. 4)

V posledním bodě – nejdůležitějším v proslovu – existuje pokus automaticky schválit jeden specifický bod Lutherovy mylné teorie o ospravedlnění. Je to tentýž bod, který byl zdůrazňován posledními progresivistickými papeži: že milosrdenství Boží je tak veliké, že prakticky řečeno vyvolává pozitivní reakci člověka vůči Jeho milosti. Je to tentýž přístup, který poslední papeži zaujali při prosazování tzv. pobožnosti k Božímu milosrdenství. 

Vidíme nyní, že tato pobožnost byla naplánována ke splynutí s protestantismem v tomto konkrétním bodě.

Namísto toho, abych provedl svou vlastní analýzu tohoto ohromného ústupku, který František oficiálně činí vůči protestantismu, ocituji příslušné kánonyDekretu o ospravedlnění z Tridentského koncilu. Mluví dostatečně samy za sebe: