V 6. čísle Křesťanské revue loňského roku byl otištěn dokument s názvem Usnesení 12. synody Evangelické církve v Německu na jejím 2. zasedání z 8.–11.listopadu v Brémách. V něm, v souvislosti s nadcházejícím výročím zahájení Lutherovy reformace (1517), považuje synoda za potřebné distancovat se od krajně nepřátelského Lutherova postoje k Židům.

Každý teologický výrok má svou etickou stránku, jinak to není teologický výrok. Každý teologický výrok má také svou etickou váhu, podle toho, kdo a kdy jej vyřkne a komu je adresován. Jakou etickou (tj. mravní) váhu má distancovat se od Lutherova postoje dnes a v dnešním Německu? Patrně není v Evropě jiná země, kde by byl antisemitismus resp. antijudaismus potlačen více než tam. To spíš na východ od Německa je ještě cítit. Proto tvrdím, že usnesení německé synody v Německu má tak malou mravní váhu a mravní dopad – asi jako kdyby synoda odmítla upalování kacířů a čarodějnic.

Dokument zmiňuje důvody, které Luthera k nepřátelství vůči Židům vedly („skutkaření“ a odmítání vztáhnout Starý zákon na Ježíše Krista). Byly to tedy teologické důvody, nikoli vrozený antisemitismus.

Pak se ptám: kdy církev tyto důvody teologicky překonala a odmítla? Nikdy. Byl to osvícenský humanismus a racionalismus, co vysvobodilo Židy z ghett a zbavilo diskriminace; nikoli církev.

Dějinné souvislosti popisuje dokument takto: „S odvoláním na Lutherovy pozdní spisy (ty nepřátelské) se ospravedlňovala nenávist a pronásledování Židů, obzvláště při vzmáhajícím se rasovém antisemitismu a v době národního socialismu.“ Tak takhle popisuje dokument nejhlubší selhání církve vůči Židům! Nejenže neodsoudila rasový antisemitismus, který odporuje universalismu církve, ale nehnula prstem ani pro pokřtěné Židy, což by Luther nikdy nepřipustil. Pokřtění Židů byl jeho cíl. Je to neuvěřitelné: Luterská církev se chystá oslavit Lutherovu reformaci tím, že hází svoji špínu na něj!

V odstavci nadepsaném Obnovený počátek se praví, že po roce 1945 „Evangelická církev v Německu svůj vztah k židovství nově stanovila, onu formu nepřátelství vůči Židům zavrhla a vyzvala k setkávání s judaismem“.

Divná představa. Vyzývat k setkávání s někým, o kom nevím, zda o to stojí, nebo na to dokonce čeká, obzvlášť po tom všem, co se stalo. I když je to jistě dobře míněno, není to neomalené? Myslím, že situaci přiměřenější by bylo poslat tím směrem jednoznačný vzkaz, že už od církve budou mít zaručen pokoj, a to až do příchodu Mesiáše (našeho nebo jejich). A čekat, jestli to náhodou není všecko, co od nás Židé chtějí slyšet. Nač všechno lámat přes koleno.

Ne tak zřejmě Luterská církev. Za účelem setkávání s judaismem vytvořila pracovní skupinu. Dokument se odvolává na tzv. Leuenberské texty, kde tato skupina řeší problémy, nad kterými každý rozumný křesťan i Žid musí kroutit hlavou. (Např. když termín „Gottesvolk“ nutně náleží jen obřezaným, zda bychom se neměli nazývat pouze „Gottesgemeinde“ apod.) Přitom tento plánovaný rozhovor vede církev jen sama se sebou, žádný Žid se toho z pochopitelných důvodů neúčastní. Copak není jasné, že každý křesťan může čerpat z myšlenkového dědictví judaismu, nakolik mu to připadá přínosné, stejně jako každý Žid může čerpat z odkazu Ježíše z Nazareta, nakolik mu to přijde vhodné?

Bída církve a luterské zvláště však souvisí s ještě větším Lutherovým selháním a soudím, že právě tomu se synoda raději vyhne. To když se vzbouření němečtí sedláci, jejichž postavení bylo opravdu zoufalé, obrátili s důvěrou na Luthera a u něho hledali zastání. Vždyť on jim otevřel oči, on jim přeložil Nový zákon do němčiny, on napsal spis O svobodě křesťanově. Jen málokrát v dějinách měl jeden člověk váhy světových osudů tak ve svých rukou, jako tento muž v této hodině, píše Leonhard Ragaz ve své knize Od Krista k Marxovi od Marxe ke Kristu. Co se stalo, víme. Hlasitě vykřikl slova, která se ozývají dějinami – že evangelium nemá nic společného se světskými věcmi, a vyzval k vraždění sedláků s hroznými kletbami na jejich adresu. A tak se také stalo. Sedláci dostali takovou lekci, že jednou provždy pochopili: od církve nelze čekat nic.

Je to věru těžké. Co s takovým dědictvím? O nápravu poměrů ve světě se postarali jiní. Církev svým etickým postojem zasahovala do světa jen akcentem na charitu. A tak je to dosud (až na výjimky, jakou byl např. Martin Luther King).

Charita je chvályhodná, dojemná (a také kýčovitá, i když a právě když je míněna upřímně), ale poměry měnit nechce.

Jako charitu lze chápat i vítání uprchlíků/migrantů v Německu loňského roku. Ono známé „wir schaffen das“ vlastně znamená: my na to máme, můžeme si to dovolit. Církev se nadšeně připojila. Jakmile se ukázalo, že náklady přesáhnou pouhou charitu a bude asi třeba nějakých politicko-hospodářských změn, církev se odmlčí. To jsou přece „věci tohoto světa“!

To ať řeší jiní.

Jan Kozlík

Zdroj: www.krestanskarevue.cz