Setkala jsem se s názorem, že dobré skutky, pokud je konají nevěřící (nebo i lidé hlásící se ke křesťanství, ale neznovuzrození), jsou vždy nesmyslem, přetvářkou, a tedy zlem. Tento názor v takové absolutní podobě nesdílím.

Dobrý skutek má dvojí dopad – pro toho, kdo jej koná, a pro toho, koho se týká. V prvním případě znamená u znovuzrozeného potvrzení a dosvědčení jeho víry (viz list Jakubův), dále odměnu v nebi (ale pozor, nejde o dar věčného života, nýbrž o „bonus“ pro toho, kdo už ho získal - věčný život nelze získat skutky, nýbrž jen Boží milostí skrze víru a pokání!) a umožňuje mu též účinnější evangelizaci než pouhým zvěstovaným slovem – obojí by mělo, je-li možno, jít ruku v ruce; pro neznovuzrozeného neznamená v pozitivním smyslu nic, dokonce jej může klamně utvrzovat v domnění, že si tím dělá u Boha „dobré oko“, ukolébávat jeho svědomí nespaseného hříšníka a zatajovat mu potřebu pokání a znovuzrození. 

A pokud dotyčný vyvolává ve svém okolí pasivně nebo dokonce aktivně dojem, že dobré skutky a slušné chování stačí pro získání věčného života v nebi, pak je jeho postoj skutečným zlem. A v jistém smyslu tedy mohou opravdu být zlem i jeho dobré skutky, pokud slouží jako potvrzení a propagace takového postoje – mají tedy opačný dopad než dobré skutky propagované Jakubem. Proto je tak těžké evangelizovat právě v kompaktním společenství založeném na dobrých skutcích přizdobených křesťanskou hantýrkou, proto znovuzrození celníci a nevěstky – a dnes třeba například i vysvobození narkomani – předcházejí farizeje do království nebeského.

Avšak pro toho, komu slouží, a tím i pro veřejnost mají dobré skutky (pokud zde skutečně nejde o propagaci chybného postoje ke spasení, nebo pokud ty skutky zasahují i tam, kam tento postoj nedosáhne) vždy dobrý smysl. Zabránění umělému potratu, ať už toho dosáhl znovuzrozený křesťan, neznovuzrozený příslušník tradiční církve nebo i humánní světák, znamená v každém případě záchranu lidského života – a ten, komu je tak umožněno se narodit, se může stát Božím dítětem, evangelistou a misionářem, který bude dobré skutky spojovat s uvědomělým vedením lidí k pokání a do Božího království. A i pokud k té záchraně dojde v prostředí, které by takovou životní cestu zachráněného dítěte samo nepodpořilo – tedy v prostředí světském nebo tradičně církevním – mají znovuzrození křesťané (ať už se modlí konkrétně za toto dítě, nebo o něm sice nevědí, ale modlí se za záchranu a následný život dosud nenarozených obecně) možnost to ovlivnit svou přímluvou.

Zahrádkář a zemědělec ví, že pokud z časových či jiných důvodů není možno všechen plevel vykořenit, je užitečné ho aspoň otrhat, aby neudusil kulturní rostliny a aby se nerozsemenil. Kdyby dobré skutky neznovuzrozených byly nesmyslem a lží, nemělo by vůbec smysl chodit k volbám, pokud bychom ve svém volebním obvodu nevěděli o znovuzrozeném kandidátovi. Jenže i když se takových nedostává (a je třeba se modlit, aby se dostávalo), není ani tak opravdu jedno, kdo z neznovuzrozených přicházejících v úvahu stojí v čele vlády, ministerstva, kraje či obce. Skutečně i ve světě a v tradičních společenstvích existují lidé natolik neovlivnění falešnými ideologiemi, nesobečtí, moudří a obětaví, že jejich praktická činnost je pro veřejnost dobrem. A pokud jde o to, aby i oni sami poznali absolutní dobro v Bohu, aby byli spaseni a aby jejich přínos pro společnost dostal i spásný rozměr – toho mohou křesťané, kteří je volili a kteří se za ně přimlouvají, dosáhnout svými modlitbami.

Ivana Kultová

Zdroj: Kostnické jiskry 2016/33