poslal Nepřihlášený Nepřipomíná vám to něco z našeho baptistického dvorečku?
Za zdánlivě novou záměrně beztvarou formou, pod hledáním shody v kamuflovaných zmatcích skrývá se železný záměr zavedení nového globálního řádu, nového „náboženství“ neboli „novus ordo“ podle známého motta svobodných zednářů, přičemž se ve skutečnosti jedná o „řád“ satanský. Matka všech revolucí, jejíž pětisté výročí si máme „připomínat“ jako šťastnou událost, dozrává k své plnosti díky ‚protestantům‘ a ‚jakobínům‘, kteří se vloudili do církve a obsadili v ní nejzávažnější a rozhodující centra a obsadili mocenské pozice, odkud deformovali teologické myšlení a soustavě matou smýšlení lidí.
Virus subjektivismu, který pronikl na evropskou scénu ve jménu principu „svobodného bádání v Písmu“, zaútočil na metafyzický realismus a obecně na klasické myšlení: nahradil věrohodnou morální nauku teorií kategorických imperativů určovaných individuálním svědomím (ospravedlňovaným pouhou vírou, která se vymanila ze zákona); doktrína křesťanského státu byla nahrazena ideologií lidských práv, v jejímž jménu byly zmasakrovány miliony lidí. Tzv. boj o osvobození národů způsobil ještě horší genocidy a vyprodukoval násilnické systémy. Ale toto všechno byla maličkost ve srovnání s dnešní digitální kontrolou a systematickou deformací svědomí, která nikdy nebyla tak pronikavá účinná, že dosáhla dokonce legalizace systematického vyhlazování nenarozených.
V tomto stručně načrtnutém rámci se můžeme pokusit o vysvětlení něčeho, co se jeví na první pohled nevysvětlitelné: že jedna figura buffa dosazená intrikami nepočetné skupiny do čela nejmocnější náboženské organizace světa (protože to je to, co ještě zbude, když se odstraní víra a milost) se zaměřila urputně a cíleně na zničení všeho toho, co představuje tisícileté dědictví a co garantuje věčné trvání, a zachází s tím, jako by šlo o nějakou ryze lidskou strukturu určenou k vnějším účelům. Právě k tomu ve skutečnosti slouží strategie oněch likvidátorů, kteří byli jmenováni za účelem zničit tuto nadpřirozenou organizaci a utopit ji v konkurenční společnosti. Jedná se zde o jediné pravé náboženství, které má být zbaveno veškeré své výlučné specifičnosti, aby se mohlo slít s jinými a posloužit jako příprava k nastolení nové světové vlády.
Je třeba přiznat, že tato osobnost sehrává svěřenou roli s velkou dovedností zaměřenou k stanovenému cíli, poslednímu v řádu času: s hlavními spoluaktéry usilují o podřízení církve světu, přičemž ona sama zatím v naprostém mlčení stojí ohromena – ještě nikoliv mrtvá – a očekává nesporné uskutečnění zhoubného programu.
Takřka nikdo, ani z kardinálů nebo biskupů se neodvažoval ani ceknout tváří v tvář každodenním skandálním projevům tyrana, dokud se malé hrstce kněží a věřících nepodařilo odhalit příkrov cenzury, aby pak ihned získali nečekanou publicitu přímo od svých protivníků. Repelentní přívlastky ¸apokalyptických ultrakonzervativců‘ přinesly jen směšný efekt: zvídavý čtenář si začal prověřovat osoby těch, kteří jsou režimem proskribováni, a je šokován hodnocením, které nenacházel v informačních kanálech magnáty kontrolovaných. Fantastický vlastní gól, gratuluji!
Nevím, zda je možno stanovit nějaké odstupňování v přátelstvích nového proroka: zda přijdou nejdříve s velkým objímáním židé, kteří nejvýše pozvedají zdi, o nichž ‚prorok‘ soustavně prohlašuje, že je nenávidí, nebo letniční, kteří chřestí zednářskými dolary a lákají miliony věřících z katolické církve (a málem získali také jeho samého). Nebo snad klasičtí protestanti, kteří přes zapřisáhlou věrnost pouhému Písmu klidně připouštějí rozvody, potraty, antikoncepci, eugeniku a další.
Je to jistě společnost těch posledně jmenovaných, kteří se 15. listopadu loňského roku soustředili k několika devastujícím úderům, k jakým se bude třeba vrátit 31. října v sérii kolosálních a zdrcujících herezí, které konkrétně spolu s nesrovnalostmi ve věci platnosti volby svědčí o tom, že dotyčná osoba se netěší asistenci Ducha Svatého, která by se podle Božího ustanovení měla nutně spojovat s jejím úřadem.
Nechme stranou fakt, že papež není farář: i dítě ví, že je v tom velký rozdíl! Připusťme, že když navštíví věznici, cítí se hříšníkem tak jako delikventi, kteří jsou zde zavřeni, a myslí si, že se zde nenachází jen díky lásce toho, který nás spasil. Nechejme stranou úskalí jeho arogantní neschopnosti dát konkrétní odpověď i na nejprostší dogmaticko-kanonickou otázku, jako je interkomunio, jejíž řešení přísluší legitimnímu magisteriu, zatímco to jeho, implicitně pokládané za něco ještě vyššího než Magisterium, neposkytuje garantované odpovědi, nýbrž zasévá do myslí věřících falešné nejistoty, aby si sami vybrali každý podle sebe, co nejlépe vyhovuje. Přistupme přímo k bludným detailům.
Na otázku, zda katolíci a luteráni mohou sdílet Večeři Páně, neodvažuje se dotázaný autorizovat takovou praxi, protože prý, podle vlastního vyjádření, nemá k tomu kompetenci (a kdo by ji měl mít, když ne on?). Skutečnost je přece taková, že nemluvíme o totožném ritu: katolická mše není protestantská večeře. My katolíci se neomezujeme na vzpomínku a napodobení toho, co učinil Ježíš, nýbrž účastníme se nekrvavé oběti na Kříži na odčinění našich hříchů a k oslavě Boha Otce. Protože protestanti nemají svátost svěcení kněžstva, jedí prostě kousek chleba. My požíváme pod způsobou chleba samotného Ježíše Krista s jeho tělem a krví, duší a božstvím, obětovaného na kříži a zmrtvýchvstalého, který pak vystoupil na nebesa. Ježíšova přítomnost ve svaté Eucharistii nezávisí na subjektivním přesvědčení věřících, ale na objektivním faktu, který přesahuje individuální víru; proto si protestant vytváří pouze iluzi, že během večeře je Pán přítomen v chlebu (Jakým způsobem? Jen tím, že věřící tomu věří?)
Rozdíl mezi Večeří a Mší nespočívá tedy v otázce výkladu a interpretace, nýbrž je reálný a podstatný: chléb buďto je, nebo není v rovině metafyzické Kristovým tělem.
»Jestliže máme stejný křest, musíme kráčet pospolu«. Jenomže křest předpokládá víru a protestanti nemají s námi stejnou víru; to je nesporný fakt, který má rozhodující význam: jak bychom mohli kráčet spolu, když kráčíme po různých cestách? Stačí pomyslet na to, co je obsaženo v rozhodujícím bodu: nauce o ospravedlnění skrze milost; forenzní ospravedlnění protestantů je formální idea, která v hříšníkovi nic nemění, nýbrž mu přilepí na záda nominální spravedlnost, která ho ponechává na jeho dosavadní ontologické úrovni. Pravé ospravedlnění je naopak reálná obnova duše, která ji činí znovu schopnou sdílet Boží život, posvěcuje ji a převádí se do jejího jednání.
Milost tedy není pouhá přikrývka hříšného stavu, která ho tak ukrývá Božím očím, ale sdílení samotné Boží Svatosti, která vnitřně přetváří člověka, pokud jí neklade překážky. Víra, která přináší spásu, není voluntaristické sebepřesvědčení, nýbrž božská, teologická ctnost vlitá Duchem Svatým tomu, kdo přijímá souhlasně jeho vnuknutí a lne bezvýhradně ke slovu pravdy hlásané jeho církví. V důsledku toho: není totožnost mezi žádostí o odpuštění, jak ji koná protestant (a nyní i mnoho katolíků ignorantů), a mezi přijetím rozhřešení kněze, které je naprosto nezbytné k obnovení stavu milosti ztraceného smrtelným hříchem.
Z rozdílu dvojí doktríny - katolické a protestantské vyplývají dva nezaměnitelné jazyky k vyjádření toho, kdo je Ježíš a co pro nás vykonal, zatímco mravní volby majíbýt problém, na který si odpoví každý sám. Jediná otázka, která platí a trvá, je služba chudým, která přikrývá zbytek křesťanského života – včetně Mše a katechismu a činí je dokonale irelevantní. V této démonické pýše konat dobro bez vedení pravdy a bez pomoci milosti se nejvíce projevuje vlastně ona »fantazie být jako Bůh«, s jakou improvizující řečník, který, jako obvykle, obrací pozornost někam jinam, horlí proti stavbě zdí, aby zdůraznil svou vlastní moc a vylučoval druhé.
Jak může uznat každý, kdo má zdravý rozum, správné jednání předpokládá správné poznání. Mylné přesvědčení nevyhnutelně vede k špatnému jednání. Právě proto existuje v církvi Magisterium, skrze které Kristus ustavičně vede a poučuje svůj lid. Jak by nyní bylo možné pokládat za legitimní takové názory, které jsou s ním v naprostém rozporu?
Dvě protichůdné nauky nemohou být obě spolu správné, jen jedna z nich je správná a druhá nutně falešná. Nepohodlný princip nevyhnutelné kontradikce byl proto nahrazen oním neslýchaným vynálezem smířené různosti, který samozřejmě nikdy nebyl vysvětlen. Opakovanými kopanci do rozumu a víry si nový světový leader, ačkoliv neodkáže dát řádnou odpověď ani na banální otázku, vytvořil neslýchanou pověst, staví se Bohu naroveň a bourá jeho zákon.
Nová beztvará forma, jakou by chtěl dát křesťanství, odpovídá dokonale kritériím onoho liberálního protestantismu (přijatého do katolického domu jako modernismus ve všech jeho příchutích), který je snůškou všeho revolučního bludaření posledních osmi staletí (včetně katarů, valdenských, letničních, joachymistů, husitů a spol., jako soubor pogromů luterské revoluce).
Není zde místo k prohloubenému hledání jejich společné matrice. Mnoho prvků naznačuje, že je to dílo těch, kteří dnes financují fundamentalistické sekty, které se pojmenovaly free churches – svobodné církve. Že jsou naukově na protipólech, na tom nezáleží, to je právě onen žádoucí zmatek, který má bez rozlišování panovat v jednom velkém pokryteckém objetí, schopném narkotizovat davy vyčerpané ekonomickou krizí a úzkostí z hrozícího terorismu grandiózní bublinou lásky a personifikovaného pokoje vykouzleného z mystifikovaného obrazu světce z Assisi. Jen si dobře prohlédněte tyto zbloudilé aktéry!
www.lumendelumine.cz
