Když se v prvních třech staletích po Kristu někdo rozhodl stát se křesťanem, dobře věděl, že dává v sázku svůj život. Pronásledování křesťanů sice nebylo nepřetržité, málokdy zasáhlo celou římskou říši a rovněž jeho intenzita byla kolísavá, takže až na výjimky nehrozila bezprostřední smrt. Nad každým křesťanem ovšem visel permanentně Damoklův meč: Pronásledování mohlo být kdykoli obnoveno.

Když se někdo stal muslimem, také v prvních letech do jisté míry riskoval, protože Muhammad a jeho následovníci vedli neustálé války a zpočátku nebylo vůbec jasné, že Muhammad a jeho následovníci skutečně zvítězí. Nicméně stalo se tak ještě za Muhammadova života a každý, kdo se k vítězné armádě přidal, mohl mít jistotu, že bude patřit mezi elitu, bude mít podíl na kořisti a bude vládnout nad všemi „nevěřícími“.

Člověk se rozhodoval stát se křesťanem, protože uvěřil, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Rovněž nabyl přesvědčení, že Kristova smrt i jej smiřuje s Bohem. Věděl, že to, co jej odděluje od Boha, není nedostatek poznání, ale hřích, a právě problém hříchu Ježíš na kříži vyřešil svou zástupnou obětí. Křesťanem se nemohl stát ten, kdo nevěděl, nebo si nepřipouštěl, že potřebuje odpuštění. Proto platilo a platí, že (křesťanská) víra a pokání jsou dvě strany téže mince. Křtem se křesťan rozloučil se „starým životem“ a stával se novým stvořením. Aby se člověk mohl (a vlastně i chtěl) stát křesťanem, musel si uvědomovat vlastní hřích.

Chce-li se člověk stát muslimem, musí vyslovit vyznání víry, tzv. šahádu, která zní: „Prohlašuji, že není boha kromě Alláha a prohlašuji, že Muhammad je poslem Alláha.“ Pak je na něm, aby usiloval o zlepšení charakteru a plnil povinnosti každého muslima (dodržování ramadánského půstu, dávání almužny, modlitba pětkrát denně atd.).

Jakmile církev upadla do „konstantinovského zajetí“, tj. spřáhla se se státní mocí, byla konverze ke křesťanství mnohem snazší. Po staletí se oficiální církev spokojovala s určitými vnějšími akty a příliš se nestarala o to, zda si je člověk skutečně vědom svého hříchu a zda činí pokání. Povědomí o tom, že hřích je naším vážným problémem, a to i jsme-li křesťané, se ovšem nikdy tak docela neztratilo. Ve všech dobách existovali křesťané, kteří byli naplněni Duchem svatým, věděli o potřebě skutečného (a nejen vnějšího) pokání a chápali význam Kristovy smrti i jeho vzkříšení. Většina reformačních hnutí i různých probuzení v dějinách církve byla spjata se znovuobjevením jak radostné zvěsti, tak potřeby pokání. Všechna významná probuzení začala hlubokým pokáním několika jednotlivců.

Zatímco stal-li se někdo muslimem, stal se nadřazeným nad všemi „nevěřícími“, obrátil-li se člověk ke Kristu, uvědomoval si, že má zapírat sám sebe a následovat svého Mistra, jenž myl nohy svým učedníkům. Čím více byl člověk naplněn Duchem svatým, tím jasněji si uvědomoval vlastní hřích a potřebu Božího odpuštění.

Křesťanské reflexy v době po osvícenství

Od dob osvícenství se stále větší část (nominálně křesťanské) společnosti začala vzdalovat od Boha a od Ježíše Krista, nicméně zůstaly jí určité křesťanské reflexy.

Takovým reflexem je třeba vědomí odpovědnosti za vlastní jednání, případně viny a potřeby odpuštění.

V posledních desetiletích se stalo určitou módou omlouvat se za kde co. Za velice smysluplné jsem považoval a dodnes považuji omluvy sudetským Němcům za zvěrstva na nich páchaná při tzv. „odsunu“. Podobně si myslím, že by bylo namístě, kdyby se pravoslavní Srbové omluvili Bosňákům za masakr ve Srebrenici. Ten, kdo se takto omlouvá, nezlehčuje hříchy páchané druhou stranou. A rovněž se nesnaží poměřit velikost viny. Kdo se takto omlouvá, si uvědomuje, že hřích někoho druhého nikdy nestojí mezi mnou a Bohem. Mezi mnou a Bohem stojí pouze hřích můj. Hříchy sudetských Němců (nebo bosenských muslimů) jsou jejich problém – je to záležitost mezi nimi a Bohem. Já musím, pokud jde o hřích a vinu, řešit problém svůj.

Omluva za křižáky?

 Celý koncept zástupného vyznávání hříchů má ovšem své meze a můžeme ho „přehnat“ do poloh, které už nemají valný smysl. Tak jsem například dospěl k závěru, že omlouvat se dnešním Turkům za křížové výpravy moc smysl nedává. Za křížové výpravy v jedenáctém či dvanáctém století nejsou zodpovědní dnešní křesťané a je i pramalá kontinuita mezi tehdejším a současným obyvatelstvem Malé Asie. A málokdo z těch, kdo tyto omluvy praktikovali, si patrně uvědomoval, že jakkoli byly křížové výpravy z hlediska biblického křesťanství naprosto nepřijatelné, určitá část tehdejšího obyvatelstva Malé Asie „křižáky“ vítala jako osvoboditele. Mezi islámským záborem a oněmi křížovými výpravami totiž uběhl mnohem kratší čas než mezi křížovými výpravami a dneškem. Arméni tehdy obývali mnohem větší rozlohu než nyní a právě oni doufali, že příchod „křižáků“ pro ně bude znamenat určitou úlevu (což se také stalo, byť ne na dlouho).

Příklad: otrokářství

Poosvícenské křesťanské reflexy jsou určité relikty křesťanství, ovšem bez integrující celistvosti. Ano, „bílý muž“ se dopouštěl hrozných věcí. Jednou z nich – abych si vybral snad nejčastěji traktovanou kauzu – bylo otrokářství a přeprava otroků do Ameriky. Otrokářství bylo skutečně strašné. Je to skvrna na dějinách západu a stojí za to se i dnes od něj jasně distancovat a vyjádřit lítost nad tím, že se něco takového dělo. Pak je zde ovšem dvojí „ale“. Otrokářství bylo – a dosud je – strašné, nicméně nebylo specifikou západu. Otroctví kvetlo v Africe před příchodem „bílého muže“. Otrokář černé pleti byl stejně krutý jako otrokář bílé pleti. Otrokářství nabylo ovšem obrovských rozměrů jen díky technologické převaze západu. Jeho podstata ovšem zůstávala stejná a ta příchodu „bílého muže“ předcházela, ba vlastně byla zde od úsvitu dějin. Tím se dostáváme ke druhému „ale“. Byli to právě představitelé západní civilizace, kdo se o zrušení otroctví zasloužili. Nebýt takových mužů, jako byl William Wilberforce, a takových žen, jako byla Harriet Beecher Stoweová, možná by otroctví kvetlo dodnes. A ono vlastně kvete, dnes ovšem výhradně v muslimském světě. A je to díky tomu, že v Bibli jsou obsaženy předpoklady pro radikální odmítnutí otroctví, zatímco v Koránu obsaženy nejsou.

Nejde mi o to, aby zbytek světa děkoval západní civilizaci za to, že začala svět zbavovat otroctví. Jde mi ovšem o to, abychom vše viděli ve správných proporcích.

Ztráta proporcí