Když máme hovořit o muži a ženě z pohledu současnosti, potom přístup „Bible říká“, nemůžeme použít. Neexistuje norma, která by byla závazná a jejíž překročení by bylo trestáno. Přístup, který tedy volím, spočívá ve snaze vysledovat některé charakteristiky v roli muže a ženy v současné společnosti. Pokud by ale smyslem bylo jen pozorování, bylo by to málo. Cílem je položit si otázku co s tím? Zaujmeme jen obranářský postoj a ještě více utáhne na uzdu ve prospěch patriarchátu?

Posun v chápání rolí

To, čeho jsme dnes jednoznačně svědky, je posun v chápání rolí, kdy v západní společnosti stále více přestává platit model, ve kterém je žena vnímána především jako matka, která je doma s dětmi a která pečuje o domov a muž je potom ten, kdo obstarává obživu. Důvodů je celá řada, nicméně tradiční model patriarchální zpochybňují jak někteří antropologové[1], dále některé psychologické výzkumy ukazují, že některé tradiční názory na omezení žen jsou neudržitelné a v neposlední řadě jsou důvodem společenské poměry, kdy žena má alespoň teoreticky stejné možnosti seberealizace jako muž (realita je ale často jiná, z mnohých průzkumů plyne, že ženy jsou znevýhodňovány) a kdy mnohé ženy prakticky ve všech oborech lidské činnosti dokazují, že jsou přinejmenším stejně schopné, jako muži. Jsme svědky, že ženy stojí v čele firem nebo pracovních kolektivů, zastávají čelné funkce v politice, vykonávají velmi exponované profese jakými jsou beze sporu učitel ve všech úrovních vzdělávání, doktor, psycholog, role v armádě, v mnohých církvích mohou ženy pracovat jako duchovní atd. Čím více na západ od našich hranic, tím více jsme svědky ženské emancipace. Tyto a mnohé další příklady jakoby ukazovaly, že tradiční model ženské podřízenosti mj. odvozený z židovsko – křesťanské tradice se dnes ukazují buď jako do velké míry přežitek nebo jsme ho špatně interpretovali. Argument typu „já jsem muž a proto jsem autorita“ dnes zní spíše jako špatný vtip.

Role ženy v dnešní společnosti

Pojďme se nejdříve podrobněji podívat, co přispělo k již naznačenému posunu.
První posun vnímáme v tom, že oblasti, které tradičně zastávala žena – především výchova dětí v předškolním a školním věku, dnes přebírají státní i nestátní instituce (školka, družina a nejrůznější mimoškolní aktivity). Žena tedy již není nucena společenskými danostmi být „strážkyní krbu“. Péči o děti přebírají jiní a i proto, jak již bylo řečeno, se může velmi dobře realizovat jinde, než doma s dětmi.Dokonce bych řekl, že pokud se dnes žena nedokáže realizovat jinde než doma, je na ní pohlíženo jako na zvláštní a ze společenského hlediska se stává outsiderem. Pravdou ale je, že někdy jsme svědky, kdy by žena zůstat doma chtěla protože vnímá, že instituce nikdy nemohou nahradit mateřskou péči. Nicméně narůstající finanční nebo i profesní tlak mnoha ženám nedovolí, aby toto realizovala. Jinými slovy rádi by doma zůstaly, ale pokud muž nevydělá dostatečně peněz nebo pokud se jedná ženy samoživitelky, nebo pokud má rodina vysoké životní nároky, potom to prostě nejde.

Jiná situace nastává, pokud žena zastává exponované místo např. ve firmě nebo ve zdravotnictví, potom se jen velmi těžko může dovolit, aby zůstala řadu let doma s dětmi.

S tím souvisí určitý další trend, kterým je snaha vyrovnat se mužům tím, že mnohé ženy zastávají dříve typicky mužské profese a role. Před 100 lety (a někde i před 50 lety) ve většině Evropských zemích ještě ženy nesměly ani volit[2], učit na universitách i na nižších typech škol, dělat lékařky a už vůbec nehovořím o nemožnosti být v politice či jiných veřejných funkcích. Oproti popisovanému bychom dnes jen těžko hledali oblast, kterou by ženy nevykonávali. Trend se tedy, za historicky velmi krátkou dobu (co je to 100 či 50 let z pohledu historie), zcela změnil.

Nicméně naznačený trend se přenesl i do pojetí tradičního modelu rodiny, kdy jsme svědky, že existuje řada žen, které tvrdí, že muže nepotřebují a to nejen k vedení domácnosti, ale i k výchově dětí. Tedy muž je dobrý k oplodnění, ale tím jeho role končí. Určitým prototypem tohoto přístupu je bývalá běžkyně na lyžích K. Neumannová. Asi víte, že otce své dcery před společností tají a že svoji dceru vychovává sama.

Dalším posun je ve vnímání ženy. Pokud v naší společnosti byla dříve žena vnímána jako matka, potom jako údernice, pak dnes je často chápána jako sexuální objekt. Když se podíváte, jak je dnes žena zobrazována, potom velmi často je v podtextu erotika a sex appeal. Nemám zde na mysli prvoplánovitou erotiku, ale vyobrazení ženy obecně. Mnohé ženy na toto přistoupili a svým oblékáním jako by říkaly „vezmi si mne nebo se alespoň podívej“. Nechci zde moralizovat, spíše jen konstatovat stav věcí. Do jisté míry zde ale vnímám paradox – na jednu stranu se žena emancipuje, na druhou ji toto degraduje.

Existuje ale i jiný pohled na ženu - když se podíváme na současné reklamy vyobrazující ženu, potom před sebou máme mladou, úspěšnou, nezávislou, krásnou ženu, která při všech svých úspěších ještě zvládá vychovávat děti. Muž je pro ní příjemným zpestřením života, ale nikým, koho by nezbytně pro život potřebovala, protože si dokáže se životem poradit i sama – bez muže.

Zde si dovolím ještě jeden exkurz – a to do světa filmu, který je nepochybně určitým formulátorem veřejného mínění. Pokud někdy viděli akční filmy (např. kultovní filmy Matrix a Vetřelec), potom je příznačné, že se v hlavní roli často ocitá žena bojovnice. Tedy tradiční mužská náplň boj, se zde stává doménou nejen mužů, ale i žen. Jiný exkurz může být do světa sportu, kdy to co bylo dříve typickou mužskou doménou, se stalo doménou i žen. Mám na mysli nejen různé bojové sporty, ale třeba i ženské vzpírání, které bylo zařazeno už i na olympiádu. Možná někdo namítne proč by ženy nemohly vzpírat či boxovat a asi skutečně neexistuje racionální důvod proč ne... jen to ale ukazuje na posun rolí ženy a muže. Je zvláštní, že trend nepostupuje obráceně a že např. akvabely či cvičení ze stuhou nebo kužely zřejmě navždy zůstanou doménou žen (a je to dobře).

Pokud výše popsané shrneme a srovnáme s biblickým pojetím, potom je jasné, že se obě pojetí rozchází.

Role muže

Nyní se podívejme na měnící se roli mužů. Před nedávnem vyšlo několik knih o mužích a všechny se rychle staly bestsellery. Pokud bychom měli shrnout obsahy těchto knih, potom bychom řekli, že se zabývali krizí mužské identity plynoucí z již zmiňované záměny rolí. Sleduji tyto trendy jak v křesťanské tak nekřesťanské literatuře. Jaké jsou role muže dnes? První role, která se nikdy nezměnila, je zabezpečit finančně rodinu. Rozdíl je ale v tom, že dříve toho byl schopen téměř výhradně muž, dnes toto dokáže i leckterá žena. Jak jsem již naznačil, dnes ale vlastně neexistuje oblast, kterou by žena nedokázala vykonávat – včetně zabezpečení rodiny. Existuje ale ještě jiná role muže? Má muž vychovávat děti? Když se podíváme na dnešní realitu, potom muži většinou odchází brzo ráno do práce a vrací se pozdě odpoledne.[3] Mám za to, že i v tomto se době nijak nezměnila a že spíše to bylo dříve horší. Rozdíl je v tom, že v dobách dřívějších často mohli vidět děti své otce při práci – na poli, v dílně, u ponku. Toto se dnes pochopitelně neděje. Otec mizí na dlouhou dobu a poté se na chvíli opět vynoří – většinou patřičně unavený.

Jiný zásadní posun – ale ne v rolích, vnímám v tom, že v dobách dřívější většina mužské populace musela projít dvěma základními institucemi. Těmi byli kasárny a továrna popř. pole. Mladý muž v evropské industriální společnosti musel dokázat projevit způsobilost k práci a k vojenské službě. Pochopitelně i zde byly výjimky, ale většina mužské populace těmito institucemi projít musela. Být normální znamenalo být schopen jít na vojnu a pracovat v továrně. Být v armádě byla dokonce pro muže (i vysokoškolsky vzdělaného), věcí cti.

V předindustriální společnosti normální muž musel být schopen bojovat, lovit a obdělávat pole. Všechny popisované činnosti, ať v před nebo industriální společnosti vyžadovali od muže jeden zcela zásadní a základní předpoklad, bez kterého muž vlastně nebyl mužem. Oním předpokladem bylo silné a odolné tělo.[4] Je jedno, zda se jednalo o tělo lovce, rolníka, vojáka nebo dělníka. Mužská potřeba síly plynula ze zcela pragmatické potřeby, kterou bylo buď přežít nebo se uživit nebo bojovat. Zde vnímám posun, kdy v naší době poprvé v dějinách dochází k situaci, že k tomu, abych byl mužem, popř. abych byl přijat světem mužů nepotřebuji silné tělo, jako určité specifikum, kterým se muž liší od ženy. Vojna se stala doménou profesionálů, a protože žijeme ve věku informací, většina mužů již nepotřebuje k uživení se sílu.

Pojďme se ještě podívat na některé změny v roli mužů. Psycholožka E. Rheinwaldová píše, že civilizačním vývojem jsou dnes nejvíce ohroženi muži. Hovoří o tom, že tam, kde mají ženy rovnoprávný přístup ke vzdělání, ke kariéře dle svého výběru a odměně za práci podle své výkonnosti a ne podle sexu, věku a rasy, jsou osvobozené od závislosti na mužích. Tím ovšem muži ztrácejí své historické, tradiční poslání: starat se o ženu, ochraňovat rodinu, mít moc a být vůdcem rodinných klanů se všemi pravomocemi. Tak tomu bývalo ve společnostech odedávna. Toto poskytovalo muži jeho identitu. Rheinwaldová dále hovoří o to, že ve své psychoterapeutické praxi se u mužů stále častěji setkává s případy úzkosti, deprese, problémy ve vztazích a sexuálními poruchami, kdy tyto poruchy jsou podle ní úměrné asertivitě jejich žen a finanční situaci rodiny. Tam, kde ženy vydělávají více nebo mají významnější postavení, jsou tyto problémy výraznější. (Prostor st. 77)

Ve většině církví toto napětí až tak patrné není, protože stále převládá patriarchální model, kdy na klíčových postech jsou automaticky muži. Jinými slovy, i kdyby byla žena sebeschopnější, nemůže být členem vedení mnohých denominací, nebo je dokonce vést, v mnoha sborech/církvích nemůže být ani členem staršovstva. Dotaženo ad absurdum, již samotné pohlaví dává mužům na mnohých postech v církvi automaticky přednost. Především v západním sekularizovaném světě je ale trend jiný než v některých církvích – je snahou, aby o tom, kdo na jakém postu byl, rozhodovaly v první řadě schopnosti, ne pohlaví. Pochopitelně tímto ale muži ztrácejí svoje tradiční podstavení (ne však v církvi, otázkou ale je, zda je to dobře) a stojí před otázkou, jaká že je tedy vlastně jejich role. Rheinwaldová na základě své praxe dává nakonec i radu co s tím: „Je nejvyšší čas, aby muži pochopili, že nemusí dominovat druhým, ať už jakéhokoli pohlaví.“ V církvi, kde vládne patriarchální model, se někdy setkáváme s argumentem, že žena nemůže být kazatel, vedoucí denominace, protože by „psychicky neunesla tíhu zodpovědnosti“. Tento argument je zcela neudržitelný, protože jakkoli je role duchovního nelehká, existují i exponovanější role, které ženy zvládají stejně dobře jako muži. 

Esejista Přemysl Rut hovoří o tom, že pokud se hroutí patriarchální kultura, kde žena smí jen do kuchyně a do postele, je to v pořádku. Pokud se ale hroutí patriarchální kultura jakožto vědomí nenahraditelnosti domova, představuje to riziko rozpadu hodnot. Rut se dotýká toho, že původním určením muže bylo chránit a zabezpečit domov. Jenže dnes je toho schopna i žena. Můžeme argumentovat Biblí, že Bůh stanovil nezastupitelné role, nicméně – Bible není Korán, a je tudíž psána ve svém historickém kontextu. Kontext je vzhledem k rolím takový, že ženy ve starověku ve starověkých společnostech jednoduše nebyly schopny převzít role mužů. Dnes jsme v jiném světě a musíme si klást otázku, zda učení o podřízenosti žen je stále relevantní.

S. Komárek v eseji „Metamorfózy mužnosti“ pokládá otázku, jak vypadá muž současnosti. Hovoří o tom, že se jedná o mladého muže se směsí asertivních a měkkých rysů ve tváři, v saku a kravatě a bílou rukou, v níž je zvyklý držet pouze myš, lžíci a občas propisovací tužku, který pouští zábavný digram. Na obrazovce se objeví gigantická postava ve stylu Ramba s paprskometem v ruce. (str. 27) Komárek naráží na mizení určitého archetypu muže, který je ztělesněn v tvrdě pracujícím otci, chránícím svoji rodinu, který budí respekt již svojí vizáží. Může se sice jednat do jisté míry o romantickou představu, přesto však něco vyjadřuje. Na jiném místě totiž Komárek hovoří o tom, že odule uhlazený otec – úředník, svíraný dobovými abstraktními problémy a přicházející domů tak nanejvýš přespat, se sotva jeví jako příklad k následování.

Pochopitelně muže necharakterizují svaly a radlice, nicméně co tedy? Každá doba měla určité ztělesnění mužských ctností. V antice héros, ve středověku to byl rytíř či světec, v renesanci kavalír…ptáme se, co je oním ztělesněním dnes. Sportovec? Akční hrdina? Pokud ano, potom oba mají jedno společné – jedná se o dobře placené baviče, kteří jsou idoly, ne však vzory. Idol je hodný napodobování, vzor potom nese mravní poselství. Na idol se rychle zapomene, na vzor nikoli.

E. Martin hovoří o tom, že „končí věk mužských hodnot a nastupuje věk zmatených, nemužných hodnot, nehodnot“. Martin pokračuje: „Nastupuje mlha. A co se z ní vynořuje? Pohlédneme-li na drtivou většinu časopisů pro muže – stejně jako pro ženy, pozorujeme, že ideál, jaký předkládají, je možno vyjádřit: carpe diem. Milování, ne láska. Požitky, ne poslání. Vteřina, ne věčnost…zábava, ne směřování. Piruety, ne cesta.  Už nejsou různé hodnoty pro jednotlivá pohlaví, jsou jen společné nehodnoty.  Dříve se chlapci dospíváním stávali muži. Dnes jak chlapci stárnou, vstupují do světa rozostřených hodnot, opouštějí křišťálovou jasnost, srozumitelnost starých vzorů, ideálů.“ (str. 20)

Pokud bychom měli shrnout doposud citované názory, potom mne napadá následující bonmot: Homosexuálové a ženy se emancipují, muži tápou.

Role mužů

Popsal jsem současnou situaci v chápání muže a ženy. Co s tím je otázka, před kterou stojíme. Pokusím se jen o jeden malý exkurz.

Jedna z věcí, charakterizující všechny starobylé kultury je předpoklad, že mužnost, mužstvím se uděluje. V mnoha starobylých kulturách existoval tzv. obřad iniciace, kterým procházeli mladí muži, když se měli posunout do stavu mužů. Museli projít nějakým těžkým obdobím, překonat překážky, něco dokázat a až pokud to dokázali, byli přijati do stavu mužů. Naopak – pokud ve zkoušce selhali nebo dokonce podlehli strachu a zkoušku ani nezkusili, muži je mezi sebe nepřijali. Možná si někteří vzpomenou na vojnu a tzv. povyšování. Jednalo se o poměrně krutý náznak iniciace, (jak známo výhradně společnost mužů), kde přechod do druhého roku byl spojen s povyšováním, tedy zmlácením na holý zadek vojenským opaskem. Kdo to vydržel, byl najednou mazák. Iniciace, které jsme svědky v mnoha starobylých kulturách,  nám ukazuje na pradávnou moudrost, že mužnost se uděluje.

Kým je a co má v sobě se tedy chlapec dozvídá ze světa mužů. To mu neřeknou druzí chlapci nebo ženy. V dějinách Bible je to otec, který uděluje požehnání a s požehnáním jméno. Adam dostal jméno od Boha, ale zároveň dostal pravomoc jména dávat. Abraham pojmenoval Izáka. Izákovi syny pojmenovala jejich matka, ale oni touží po požehnání, které může udělit jen otec. Jákob dostává požehnání a nakonec je to on, kdo naděluje jména svým synům. Jan Křtitel dostává jméno od otce, i když se rodina JK chystala pojmenovat Zachariáš. I sám Ježíš, když je jeho totožnost vystavena krutým útokům na poušti nakonec z nebe slyší toto je můj milovaný syn, tebe sem si vyvolil. Tyto příklady nám ukazují, že syn odvozuje svoji totožnost od otce, nikoli od matky. K tomu bylo potřeba, aby aktivně zasáhl otec.

V psychologii existuje termín „rána po otci“. Psychologové používají tento termín, aby zdůraznili zranitelnost mužské psýché jako důsledek absence muže v rodině. Důvodem může být rozvod, ale i citová odloučenost, nedostatek kontaktu s dětmi atd. R. Rohr v jedné ze svých knih popisuje zkušenost z jakéhosi vězení v Americe, kdy vedení věznice na den matek nezajistilo dost přání a někteří vězňové tudíž neměli možnost svým matkám poslat přání. Vedení se poučilo a na další svátek – den otců se již vybavilo dostatkem přání. Nicméně nastala nečekaná situace – ani jeden vězeň neprojevil přání popřát svému otci. Zajímavá je  autorova interpretace tohoto příběhu. Důvod, proč muži byli ve vězení, vidí v absenci otce. Díky tomu nikdy neviděli sami sebe jako syny mužů, které obdivovali, nikdy nepocítili hloubku a jistotu své identity, kterou by jim udělil otec. Proto strávili svůj život tím, že se všelijakými destruktivními způsoby snažili stát muži. Ale stali se z nich muži nejistí, kteří si mužnost dokazovali špatně.

Pokud popisovaný princip více zevšeobecníme, potom řada mužů díky tomu, že nenalezla pravou hodnotu svého já, snaží se ji dokázat tím, že vydělávají peníze, hromadí předměty, které se za ně dají koupit a získávají moc a vliv. Především k získání vlivu a moci nad druhými je církev stejně svůdným místem, jako politika nebo podnikání. Abychom odolali, musíme být vnitřně hodně silní. Popisovaným mužům je velmi těžké se emocionálně přiblížit a oni sami se nejsou schopni přiblížit druhým. Jsou schopni uvažovat v návodech, ale vztahy nejsou návody. V podstatě tito muži mají ze vztahů strach.

Pro většinu mužů je těžké a nepřirozené žít v hlubokém vztahu. Mají tendenci hodnotit se spíše podle výkonů. Na jednu stranu to k mužům patří, na druhou stranu právě proto, že mnozí synové neslyšeli ony velké příběhy sdělované na osobní rovině, protože měli buď nevěřící otce, nebo měli od otce emocionálně daleko, nebo neměli duchovní rádce, nejsou si nikdy jistí sami sebou a už vůbec ne Bohem. Nikdo jim vlastně osobně nesděloval, že jejich zápasy s prací, s pocitem uznáním, se sexualitou, s penězi lze s Boží pomocí zvládnout. Sice to slyšeli nespočetněkrát s kazatelen, ale jen málokdy v osobní rovině. Tato realita ale neplatí jen pro vztah otec a syn, ale i duchovní rádce a ten, kdo se učí. Apoštol Pavel v 1 Kor 4, 15 připomíná Korinťanům, že mají hodně…pedagogů, trenérů, pěstounů, strážců, učitelů…slovo zde použité lze přeložit všemi uvedenými způsoby, ale nemají otce. Jinak řečeno: Máte hodně těch, kdo vám dají dobré informace, ale otec je ještě někdo jiný. Otec, který vás má rád nemusí být a většinou ani není odborníkem na pedagogiku výchovy,  ale přesto vám dá víc než pedagog – dá vám svůj život.

Když dojde na osobní otázky, potom je pro mnoho mužů charakteristické jejich mlčení. Málokdy se dozvídáme o jejich zápasech víry, selháních, vítězstvích, zápasech o víru. Spíš se dozvídáme recepty, ale víra není především o receptech. Dozvídáme se o tom, co dělali, jak sloužili Bohu, což je dobré. Jenže již málo se dozvídáme jak zvládali svoje t vnitřní boje (pokud si ovšem nějaké vůbec připustili). Toto vše vyvolává otázku, před kterou stojí každý muž: Dokážu to? Mnozí z nich dokáží řídit firmy, sbory, velké akce a proto se v těchto oblastech cítí „pevní v kramflecích“ a proto do nich investují. Jenže je zde druhá část osobnosti – ta, která je neviditelná. Konkrétně se jedná o oblast vztahů s lidmi a s Bohem.A zde má mnoho věřících mužů jen málo co předat.

To co popisuji, ještě komplikuje již popisovaný zápas mnoha mužů, kdy první část mužského života je charakteristická rozvíjením persóny, tedy určité druhé tváře, která se přizpůsobuje očekávání světa, vytváření si sociální role, to co je vidět a podle čeho mne lidé hodnotí. V podstatě jde o to vybojovat si určité místo v životě, což stojí hodně sil. Určitá tragikomedie je v tom, že když toho muž dosáhne, snadno se ztotožní se svými úspěchy – úřadem, titulem atd. a na těch pak křečovitě lpí.

Muž ztotožněný se svým úřadem, lpícím na svých úspěších pochopitelně není někdo, ke komu bych šel pro radu a ani neočekávám, že by mi byl schopen otevřít skrze příběh kus svého života. Maximálně je mi schopen sdělit návod nebo předat správné informace a to ještě tak, aby jeho persóna neutrpěla. Protože se kluci ale i dívky nedozvědí příběhy o Bohu ze života svých otců a někdy ani duchovních rádců, hledají je buď u matek nebo v horším případě na plátně kin nebo jinde. Nejde ale jen o příběhy. Pokud synové nevidí jak jejich otcové nakládají se svými pocity, i oni jsou neobratní ve vyjadřování svých pocitů. Pokud nevidí, jak navazují jejich otcové zdravé vztahy s jinými muži, chybí jim nezávislost a sebedůvěra. Pokud nepoznali správnou autoritu v osobě otce, potom sami mají problémy ve vztazích k autoritám a jsou buď odbojní, nebo úzkostlivý.[5]

Co s tím? Rád bych ale odpověď, ale rámec zadání mého referátu to neumožňuje. Každopádně vnímám, že jsme jako muži v pěkné kaši a že nám nepomůže lepší pracovní výkon, více peněz či významnější služba.