poslal Nepřihlášený Koncem června 2016 proběhla nábožensky orientovanými médii zpráva, že právě skončila jednání „pravoslavného koncilu“. Ta z nich, jež přesnější terminologii věnují více pozornosti, dokonce pociťovala potřebu zpřesnit, že ačkoli se jednalo o „všepravoslavný“ sněm, jenž se sešel po více než tisíci letech, přesto na něm chyběly delegace čtyř církví: antiošské, ruské, gruzínské a bulharské. [1] Některá ortodoxní periodika pak připojovala informaci, že přinejmenším 7 metropolitů z Řecka, Kypru a Srbska odmítlo signovat dokumenty tohoto shromáždění. Pravoslavné weby provozované stoupenci tzv. konzervativní linie začaly zveřejňovat texty jednotlivých hierarchů [2] či mnišských skupin prohlašujících sešlost na Krétě za „loupežnickou synodu“ [3]; ultraortodoxní weby pak dokonce za „lži-patriarší synodu“, na níž došlo k „legalizaci antikristova náboženství – ekumenismu“ [4].
Událost, jejíž protagonisté jsou označováni za „skryté uctívače ďábla“, a za jejíž zdárný průběh se přitom modlí rovněž vrcholní představitelé mnoha křesťanských konfesí (včetně papeže Františka), si proto jistě zaslouží bližší vysvětlení. Za normálních okolností by postačilo odkázat zájemce na některý z webů, nejlépe na oficiální stránky sněmu [5], jenže v případě těch ortodoxních obecně platí, že ke sporným otázkám se staví natolik zaujatě – ne-li přímo polemicky – že poznatky na nich uvedené vyžadují ještě dalšího doplnění ze zdrojů, o nichž se záměrně (příp. z důvodu jejich neznalosti či z nedostatku smyslu pro nezaujatý vědecký přístup) neinformuje. Proto se nemohu spokojit s provedením pouze jednoduchých odkazů na českou ‚studii‘ J. Jána [6], ani na dnes již ‚starobylý‘ článek P. Aleše [7].
Naopak, jsem nucen čerpat z mnoha zdrojů, včetně těch cizojazyčných a ‚jinoslavných‘ – zejména pak z (přinejmenším do r. 2008) jediné vědecké a nezaujatě kritické monografie na téma přípravy panortodoxního koncilu autorství polského teologa Tadeusze Kałużného [8]. Vzhledem k povaze tohoto textu si však dovolím uvádět pouze vysvětlující poznámky a jen některé zdrojové odkazy na především webové zdroje; z důvodu rozsahu se omezím na historickou prezentaci bez snahy o teologickou analýzu problematiky, obsahovou a strukturální komparaci jednotlivých verzí dokumentů, či vyhodnocení ekumenické relevance jednotlivých postojů; vzhledem k jen těžce předvídatelnému vývoji se nebudu pokoušet ani o nástin možných scénářů dalších osudů uskutečňování ideje panortodoxního koncilu do budoucna.
Je známou skutečností, že pro pravoslavné (v současném konfesijním slova smyslu) věřící není vyšší církevní autority, než je všeobecný sněm. Problémy však začínají již v okamžiku, kdy se má jednoznačně určit, jaká kritéria má shromáždění mít, aby za toto grémium mohlo být považováno (tedy bez ohledu na následnou recepci církví jakožto celkem Božího lidu): pro některé, vycházející z principu starověké pentarchie, je potřebná účast všech pěti klíčových patriarchů, včetně toho římského; pro jiné postačí účast vrcholných reprezentantů všech ortodoxních církví v dnešním (= konfesijně zúženém) slova smyslu; pro ještě další je zde nutný věroučný důvod v podobě konkrétní bludné nauky, vůči níž je třeba se jednoznačně vymezit; pro ještě jiné sice důvod svolání nemusí být věroučný, avšak řešení musí být ‚v naprostém souladu s Tradicí‘ (přičemž význam tohoto klíčového termínu většinou nejsou schopni specifikovat a odlišit jej tak od běžného – téměř bezbřehého, a tím i teologicky nepřesného – použití); ještě další mají za to, že rozhodnutí sedmi všeobecných koncilů a kánonů prvního tisíciletí jsou pro jednotlivé autokefalitní církve dostatečným základem, aby si samy rozhodly o běžných záležitostech církevního života (vyjma věrouky); mnozí též odmítají přiznat existenci problémů v životě svých církví, a tím i potřebu jakékoli reformy.
Přestože na prospěšnosti svolání panortodoxního koncilu se shodne většina pravoslavných, jeho charakteristika a zařazení mezi konstitutivní shromáždění může působit značné potíže: má se jednat o nový typ sněmu odlišný od těch sedmi z prvního milénia? Nebo naopak – stane se osmým všeobecným (a přitom se pravoslaví rádo honosí tím, že jediné zůstalo věrné sedmi ekumenickým koncilům nerozdělené církve)? A co se synodami konanými po roztržce se Západem, jež jsou přesto považovány za součást pravoslavné Tradice – není snad úkolem sněmu prohlásit nejdříve tyto za osmý a devátý všeobecný koncil? [
9] Otázka chápání úrovně a role tohoto shromáždění je o to důležitější, že v pravoslaví se ‚nadautokefalitní‘ úroveň vrcholných církevních sešlostí označuje především pomocí adjektiv „posvátný“ a „vel(i)ký“, zatímco substantivní označení zůstává stejné pro shromáždění různé úrovně. [
10] Ze všech těchto – a též mnoha dalších – důvodů stojí za to blíže se seznámit s tím, jaké osudy provázely ideu přípravy a realizace všeobecného církevního sněmu v pravoslavném prostředí.
V soudobé historii je vznik myšlenky svolání panortodoxního koncilu spojován s encyklikou ekumenického patriarchy Jáchyma III. z 12. 6. 1902, v níž jednotlivé autokefáltní ‚sesterské‘ církve vybízí k hledání vhodných cest pro uskutečnění všepravoslavné jednoty. Kvůli tomu měly probíhat pravidelné konference, na nichž se měly rozebírat aktuální otázky ekleziálního života (vztahy se staroorientálními církvemi, římskými katolíky i s protestanty; otázka kalendáře); církve byly vyzvány, aby k tomu daly své stanovisko. To bylo vesměs jen otázkou slušnosti (alexandrijská a kyperská církev dokonce neodpověděly vůbec), protože většina měla za to, že doba ještě nedozrála k řešení takovýchto otázek.
Výraznějším impulsem se ukázala být encyklika Ekumenického patriarchátu z r. 1920, adresovaná všem křesťanským církvím. Ta byla specifická přinejmenším ve dvou ohledech: kladla důraz na zapojení co největšího počtu křesťanských společenství do praktické spolupráce (kvůli tomu navrhovala odstranit vzájemnou nedůvěru a prohloubit vzájemné poznání mezi církvemi, včetně výměny v rovině teologie – čímž téměř o půlstoletí předběhla požadavky
Dekretu o ekumenismu II. Vatikána) i slavení velkých církevních svátků ve společném termínu (zde mělo být předpokladem přijetí společného kalendáře); dále byla připravena speciální teologickou subkomisí, schválena posvátným synodem konstantinopolské církve (listopad 1919) a signována (kvůli momentální neobsazenosti funkce ekumenického patriarchy) jejími 12 metropolity. Tento dokument předpokládal mnohem vyšší míru mezicírkevní spolupráce (zapůjčování ‚posvátných prostor‘, společné řešení otázek kolem smíšených manželství, konání nadkonfesijních teologických konferencí). [
11]
Na tuto encykliku reagoval rumunský metropolita Miron [Cristea] (a pozdější bukurešťský patriarcha) dopisem, který jménem ‚posvátného synodu‘ poslal ostatním pravoslavným církvím; v něm poukazoval na naléhavou potřebu svolání koncilu (příp. konference) ortodoxních církví kvůli vyřešení aktuálních otázek. V odpovědi na toto psaní nově zvolený ekumenický patriarcha Meletios IV., po dohodě s ostatními církvemi (kromě ruské) rozeslal v únoru 1923 všem hlavám pravoslavných církví (kromě bulharské, považované t.č. Cařihradem za schismatickou) pozvánku na ‚předkoncilní kongres‘ plánovaný na jaro 1923. Iniciativa byla odmítnuta patriarcháty jeruzalémským a antiošským, kdežto alexandrijský věc přešel mlčením.
Kongres se sice v Konstantinopoli konal (10. 5. – 8. 6. 1923), avšak byl málo reprezentativní (kromě domácích ještě zástupci církví srbské, rumunské, kyperské, řecké a dva reprezentanti ruské v emigraci), takže mu zůstal charakter spíše oblastní konzultace. Byla to škoda nejen proto, že se projednávaly důležité otázky (kalendář, možnost opakovaného sňatku ovdovělých duchovních, manželské překážky, podmínky rozvodů, postní disciplína); zejména však kvůli přijatým usnesením týkajícím se reformy kalendáře (zavedení tzv. smíšeného či ‚meletiánského‘) [
12] a svolání všepravoslavného sněmu na r. 1925.
Myšlenka svolat koncil však otevřela další množiny otázek, souvisejících s kanonickou praxí a odvislých od teologického úhlu pohledu, avšak rovněž od politické situace: je možné sněm vůbec svolat, kdo je k tomu oprávněn a kde se se má konat? Blízkovýchodní patriarchové navrhli, aby iniciativa vzešla z Cařihradu a směřovala do Jeruzaléma; ten srbský zase podpořil požadavek své vlády, aby to bylo v Niši (= rodišti Konstantina Velikého); ‚posvátný synod‘ ruské církve zase optoval pro ‚třetí Řím‘. V květnu 1924 ekumenický patriarcha svolal na příští rok všepravoslavný sněm do Konstantinopole a ještě na podzim tamní ‚posvátný synod‘ schválil seznam návrhu témat, připravených speciální teologickou komisí. Problém vyvstal jak ohledně situace ruské církve (její zahraniční část odmítla obsah jednání příštího koncilu, ta domácí reagovat nemohla; srbský patriarchát za dané situace zpochybnil smysl sněmu; podobně argumentoval i řecký náboženský tisk), tak i v důsledku vyhlášení rumunskou vládu patriarchátu v Bukurešti (23. 2.) a jeho následné uznání ekumenickým patriarchou (30. 7.). Nakonec tedy koncil r. 1925 neproběhl – avšak (na základě dohody vrcholných představitelů pravoslaví přítomných na intronizaci nového rumunského patriarchy v listopadu 1925) byl ekumenickým patriarchou svolán na červen následujícího roku na horu Athos. Jelikož kyperská i rumunská církev označily soudobou situaci pravoslaví za „obtížnou“, bylo toto setkání přehodnoceno na ‚přípravnou konferenci‘ k přípravě ‚předsněmu‘ a odloženo na dobu příhodnější. [
13]
Zmíněná konference se nakonec konala v červnu (8.-24.) 1930 v klášteře Vatopedi na Athosu za účasti reprezentantů většiny pravoslavných církví (kromě pronásledované ruské, a kromě bulharské a albánské, považovaných za schismatické). Během 15 zasedání se projednávaly především otázky procedurální (kompetence tohoto shromáždění, možnost účasti ruské delegace) a tematické – z navržených 32 položek bylo schváleno 16 okruhů pro další jednání (kromě vnitropravoslavných vztahů a kanonických otázek uznání nových církví šlo zejména o otázky reformy kalendáře a obnovy církevního života). Na základě usnesení konference ekumenický patriarcha sezval (7. 2. 1931) všechny ortodoxní církve na červen 1932 na ‚předsněm‘ na Athos. Avšak postupně přibývalo negativních reakcí, jež mu zazlívaly účast na ekumenickém hnutí a ústupky vůči jiným vyznáním – takže ani tato akce se nakonec nekonala.
Jakousi náhražkou se měla stát platforma ještě jiného charakteru – Kongres pravoslavných teologů, který se sešel v Aténách na přelomu listopadu a prosince 1936. Ani on nereprezentoval celek ortodoxních církví – šlo jen o 8 teologických fakult ze 7 států (Řecko, Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, Polsko, Francie a Moldávie) – a z ruských bohovědců se jej účastnili jen ti z emigrace; významné však bylo nejen přizvání pozorovatelů z jiných církví (včetně 3 římských katolíků) a otevření se evropské teologii (oficiálním jednacím jazykem byla němčina a někteří z prelegentů používali rovněž další západní tzv. kongresové jazyky), ale rovněž propojenost s přípravou budoucího sněmu – otázka jeho svolání byla jednou ze 7 klíčových tematických oblastí jednání. Pokračováním měl být další kongres, plánovaný do Bukurešti na r. 1939 – ten se však kvůli vypuknutí celosvětového ozbrojeného konfliktu nestihl uskutečnit.
Linie zástupných, i když jinak pro osudy pravoslaví významných iniciativ měla pokračovat po ukončení druhé světové války v podobě záměru svolat do Moskvy v říjnu 1947 přípravnou konferenci na sněm, plánovaný na příští rok. Jelikož úzké sepjetí moskevského patriarchátu se státní mocí prosazující imperiální zájmy Sovětského svazu bylo veřejně známé a ohlášeny byly rovněž snahy přiznat ruskému patriarchovi titul „ekumenický“ a ‚biskup Třetího Říma‘, odmítavé reakce církví Konstantinopole, Alexandrie, Řecka a Kypru byly pochopitelné. Došlo tedy ke změně taktiky (v případě tohoto především politicky motivovaného záměru je toto slovo jediné oprávněné) a na červenec 1948 byla do Moskvy svolána konference vrcholných představitelů pravoslavných církví u příležitosti 500. výročí vyhlášení autokefality.
Ani tyto plány však naštěstí nebyly zcela (z pohledů svých snovatelů) úspěšné – Kypr iniciativu úplně odmítl, jeruzalémský patriarchát se zaštítil nemožností účastnit se kvůli probíhajícímu konfliktu o Palestinu, řecká i cařihradská církev vyslaly reprezentanty jen na jubilejní oslavy bez práva reprezentovat je při následných jednáních – takže nakonec se známé Poselství celému křesťanskému světu stalo spíše hlásnou troubou protivatikánské propagandy a vymezilo se i vůči nově se organizujícímu ekumenickému hnutí (vznik SRC v Amsterdamu).
Jelikož snahy Moskvy o uzurpování si pozice hlavního reprezentanta celého pravoslaví byly více než zřejmé, pomyslnou štafetu se pokusila opět převzít Konstantinopol. Poté, co se stal ekumenickým patriarchou Athenagoras (který se navíc účastnil dřívějších jednání ve Vatopedi a byl názorově blízký svému předchůdci Meletiovi IV.), otázka panortodoxního koncilu opět ožila. Encyklika (z 12. 2. 1951) požadovala, aby se jednotlivé církve vyslovily k možnosti svolání sněmu. Jelikož pozitivně reagovaly jen ta řecká a alexandrijská, patriarcha v následujícím roce oznámil, že termín svolání přípravné konference se musí odsunout; zároveň však žádal, aby jednotlivé církve utvořily komise pro projednání tematických okruhů navržených v r. 1930 a následné návrhy mu zaslaly. Tento proces zabral několik let a ze strany ruského pravoslaví spíše připomínal přetahovanou o čestný primát a faktickou jurisdikci nad církvemi v sovětských satelitních zemích (Československo, Polsko, Albánie) – proto návrh na svolání přípravné předsněmovní konference na ostrov Rhodos (na říjen 1960) mohl být oznámen až na podzim 1959. Jelikož vztahy ‚druhého‘ a ‚třetího Říma‘ stále patřily mezi problémové, rovněž tento záměr nabral zpoždění.
První všepravoslavná konference se nakonec sešla na Rhodu o rok později, na podzim (24. 9. – 1. 10.) 1961. Účastnilo se jí 12 autokefálních církví (kromě albánské, gruzínské a finské) četní ‚jinoslavní‘ pozorovatelé, reprezentující téměř všechny hlavní proudy křesťanstva i SRC. Nejenže bylo přijato rozhodnutí zahájit bezprostřední přípravy na svolání koncilu, ale též byl sestaven tematický katalog pro jeho jednání (celkem 101 položek), přičemž každá z církví jej měla prostudovat a navrhnout výstupy, jež měly být na ‚předsněmu‘ zapracovány do schémat jednotlivých dokumentů. To se však ukázalo jako nerealizovatelné. Ačkoli doktrinální i kanonické otázky měly být projednávány teprve na sněmu, zároveň bylo nutné zaujmout k nim ihned stanovisko, aplikovatelné ve společné praxi – to kvůli dějovým zvratům v prostoru ekumény, na něž bylo třeba záhy reagovat.
Vzhledem k pozvání pravoslavné církve na druhé a další zasedání II. Vatikána i k rozbíhajícím se interkonfesním doktrinálním dialogům se na Rhodu záhy sešly další dvě všepravoslavné konference (září 1963 a listopad 1964) – ty však s přípravou panortodoxního sněmu přímo nesouvisely. Další přípravné setkání tedy ekumenický patriarcha svolal až na červen 1968 na Krétu. Pozvání bylo akceptováno, avšak s výhradou (Moskvy) vůči místu – namísto toho se jednání mělo přesunout do Ženevy do sídla SRC. V rámci prevence výtek některých konzervativních kruhů (možné ovlivnění ‚nepravoslavným‘ prostředím) Athenagoras nakonec rozhodl, že setkání proběhne v Centru Ekumenického patriarchátu v Chambésy ve Švýcarsku. Tato volba se nakonec ukázala jako prozíravá natolik, že téměř všechny další přípravné kroky všepravoslavného sněmu se měly odehrát právě tam.
Tato sešlost vrcholných představitelů ortodoxních církví sice změnila název i status (ze ‚setkání mezipravoslavné komise‘ se nakonec stalo 4. všepravoslavnou konferencí), avšak měla zásadní význam pro další přípravu sněmu. Proběhla v červnu (8.–15.) 1968 za účasti téměř všech autokefálních církví (kromě československé, albánské a gruzínské) a zaměřila se především na organizační otázky. Bylo upuštěno od myšlenky ‚předsněmu‘ jakožto nemající opory v dějinách, ani nezdůvodněnou teologicky (namísto ní měly být svolávány „všepravoslavné předsněmovní konference“); byl předložen návrh vytvořit stálý sekretariát pro přípravu návrhů sněmovních dokumentů – nakonec kromě něj (avšak se sídlem v Chambésy) vznikla „Mezipravoslavná přípravná komise k posvátnému a velikému sněmu“, zastupující všechny samostatné ortodoxní církve (obě struktury vedli reprezentanti cařihradského patriarchátu); byly stanoveny závazné kroky (celkem 8) přípravy sněmu do budoucna. Bylo zvoleno 6 témat pro první předsněmovní konferenci z ‚baterie‘ okruhů přijatých na Rhodu v r. 1961 (každá další konference pak měla určovat témata pro ty další) a rozděleno mezi jednotlivé církve. Za významné lze označit rovněž to, že jednání této všepravoslavné konference probíhala ve 4 paralelních sekcích, přičemž další tři se zabývaly angažovaností pravoslaví v jednotlivých doktrinálních dialozích i ekumenickém hnutí obecně – proto byla na hony vzdálena pozdějším revizionistickým tendencím s nádechem exkluzivismu.
První setkání přípravné komise ke koncilu se konalo na stejném místě v červenci (16.–28.) 1971 (zastoupeny nebyly církve antiochijská, československá a polská) a přínosné bylo především požadavkem, aby předsněmovní konference ‚od základu‘ revidovala seznam témat z r. 1961 [
14]; dále pak změnou ve způsobu přípravy návrhů dokumentů (namísto rozdělování mezi jednotlivé církve je třeba vytvořit společné komise zastřešující většinu církví). Dobou pro konání první předsněmovní konference bylo doporučeno příští léto. Tento termín však – jako téměř pokaždé – nemohl být dodržen, a to především kvůli úmrtí patriarchy Athenagora. I tentokrát se důraz přenesl na vyjednávání mezi církvemi (zejména ohledně jednotné linie v ekumenických dialozích) a na teologické kongresy, projednávající otázky související se sněmem (kupř. II. kongres pravoslavných teologů v Aténách v srpnu 1976). Nově zvolený ekumenický patriarcha Dimitrios I. tak mohl svolat zmíněnou první předsněmovní konferenci teprve na listopad 1976 do Chambésy.
Setkání se opět účastnila jen většina církví (chyběly albánská a gruzínská; Pravoslavná církev v Americe a Autonomní církev Japonska nebyly – jakožto všeobecně neuznané – pozvány). Na programu měly být čtyři body (příprava na sněm včetně revize témat, ekumenické dialogy, společné datum slavení Velikonoc), avšak kvůli požadavkům a obstrukcím (zejména moskevského patriarchátu, jehož ‚posvátný synod‘ zpochybnil přípravy sněmu za posledních 15 let a navrhl vlastní seznam témat vycházející z původní verze z r. 1961) byly řešeny rovněž další otázky, jež měly předznamenat další problémy v souvislosti se sněmem: ten měl být krátký, řešit jen praktické záležitosti, nepovažovat se za jediný možný pro následný vývoj, a hlavně měl být svolán co nejdříve. Po bouřlivých diskusích se nakonec podařilo přijmout rozhodnutí ohledně tematické náplně příštího sněmu (došlo k redukci na pouhých 10 okruhů) [
15] i další předsněmovní konference (3 z nového seznamu [
16] a jeden mimo plán [
17]; příprava návrhů dokumentů však zůstala v gesci jednotlivých církví).
Druhá předsněmovní konference se konala po šesti letech (v září 1982) a byla jednou z krátké řady přípravných akcí, na níž se sjeli reprezentanti všech pozvaných církví (tedy kromě americké a japonské). Jednali o tématech podle předem schváleného itineráře (jedinou výjimkou byl spor způsobený nátlakem Bulharů zařadit ‚jejich‘ téma mnišského stavu biskupů do protokolů příštího sněmu). Jelikož athoští mniši se na grémium obrátili s důrazným požadavkem, aby se nic neměnilo na dosavadní postní praxi i používání kalendáře, většina schválených textů měla spíše jen ‚povšechný‘ charakter a připouštěla dosavadní různorodost církevní praxe v jednotlivých zemích.
Konference rovněž určila témata pro svou ‚pokračovatelku‘, jež nepatřila k těm zásadním (přizpůsobení postní disciplíny; vztahy pravoslaví s jinými konfesemi i ekumenickým hnutím; přínos pro uskutečňování křesťanských ideálů […]).
Nakolik hodnocení této sešlosti nemohlo hýřit optimismem, konaly se opět (na popud ekumenického patriarchátu) další konzultace – jejich výsledkem bylo svolání Mezipravoslavné přípravné komise na únor 1986 a na podzim téhož roku III. všepravoslavné přípravné konference. Ty seskupily stejný počet reprezentantů, a umožnily tak vypracovat ‚řád‘ jednání přípravných komisí. Byly schváleny texty návrhů dokumentů na zadaná témata, přičemž bylo poukázáno, že je třeba prohloubit teologický (zejména ekleziologický a eschatologický) úhel pohledu na otázky vztahu pravoslaví k ostatním konfesím i spolupráce při realizaci křesťanských hodnot. Následující konferenci byla zadána zbývající čtveřice témat (první čtyři ze seznamu z r. 1961).
Jakkoli se mohlo zdát, že se celá koncilová příprava rychle blíží ke zdárnému závěru, spíše opak byl pravdou. Právě otázka vzájemných mezipravoslavných vztahů a kanonického ukotvení postavení jednotlivých církví naplno ukázala, jak hluboké různice vlastně jsou. Již v r. 1987 Sekretariát pro přípravu sněmovních dokumentů musel vydat „Zprávu o shodách a odlišnostech ve čtyřech tématech 4. všepravoslavné předsněmovní konference“, jež konstatovala, že různice pramení v rozdílném hodnocení a interpretaci jak kánonů, tak i události z dějin církví.
Nepomohly ani vzájemné konzultace iniciované konstantinopolským patriarchou, jež doposud dokázaly přispět k nalezení řešení; účinná nebyla ani jednání Mezipravoslavné přípravné komise v letech 1990 a 1993. Navíc se již nepodařilo dosáhnout jejich plné reprezentativnosti (nejprve kvůli neúčasti církví řecké a jeruzalémské; posléze kvůli sporu Moskvy a Cařihradu ohledně autonomie estonské církve nebylo možné po několik let vůbec rokovat). K dalšímu setkání sice došlo (až) v únoru 1999, avšak pro jednání nejenže chyběla vhodná atmosféra, ale především vůle dosáhnout konsensu – v důsledku byly vytvořeny jen prozatímní verze návrhů dokumentů (sestávající z částí projednaných na začátku dekády a z ‚přílepků‘ uvádějících seznamy názorově shodných položek a bodů, kde přetrvávají rozdílná stanoviska).
IV. všepravoslavná přípravná konference se nakonec sešla v Chambésy až v r. 2009 a přijala pouze jediný návrh dokumentu věnovaného pravoslavné diaspoře. Ten však zavedl nové grémium – tzv. shromáždění biskupů (obdoba regionálních biskupských konferencí v římskokatolické církvi) pro 12 oblastí světa, kde pravoslaví nemá své běžné kanonické struktury – jež může zaujmout stanovisko k jednotlivým okruhům otázek. Stalo se tak za značně změněné mezikonfesní i vnitrocírkevní situace: po ‚podzimu národů‘ (1989) vyvstaly nové problémy v souvislosti s obnovováním struktur východních katolických církví, což vedlo nejen k pozastavení doktrinálního dialogu s katolíky, ale zejména k oživentí exkluzivistických pozic; v dalším sledu pak (zejména řeckojazyčné církve) začaly zpochybňovat slučitelnost ekumenismu s pravoslavnou tradicí a dokonce i pravověrnost cařihradských patriarchů celého 20. století; a v reakci na to se pak (v r. 1997) gruzínská i (o rok později) bulharská církev vyčlenily z ekumenického hnutí, jež označily za ‚panherezi‘.
Významně se též změnilo rozložení ‚sil‘: jestliže až do druhé poloviny 80. let minulého století byli biskupové vesměs stoupenci svolání koncilu chápaného jako příležitost k potřebným reformám a pochybovači (ať ohledně potřebnosti či možnosti jej realizovat) spíše mniši a jednotliví teologové a kanonisté, na začátku 21. století zastává konzervativní (a nezřídka i teologicky extrémistické) postoje mnoho biskupů, v čemž jsou podporováni jak mnichy, tak i četnými laiky a teology (zejména řeckými a těmi slovanskými, kteří jimi byli vzděláváni). Za těchto okolností se nakonec procedurální požadavek, aby návrhy sněmovních předloh byly schvalovány jednomyslně, stal přitěžující podmínkou pro vypracování a přijetí těchto dokumentů.
V zájmu dosažení dalšího pokroku – po spíše neúspěšných jednáních Mezipravo-slavné přípravné komise v r. 2011 – bylo rozhodnutí přeneseno na shromáždění (tzv. synaxi) vrcholných představitelů ortodoxních církví, svolanou do Konstantinopole na březen 2014. To povolalo zvláštní mezipravoslavnou komisi za účelem opakovaného prohlédnutí textů přijatých v Chambésy v letech 1982 a 1986. Zmíněná komise se sešla třikrát (říjen 2014, únor a přelom března a dubna 2015) a podrobila revizi návrhy dokumentů týkajících se jak postní disciplíny i přínosu církví pro uskutečňování křesťanských ideálů […], tak především vztahů pravoslaví s celkem křesťanského světa a vůči ekumenickému hnutí (vznikla tak nová sjednocená verze nazvaná „Vztah pravoslavné církve ke zbytku křesťanského světa“).
Další, v pořadí již pátá všepravoslavná předsněmovní konference, proběhla v Chambésy v říjnu 2015. Kromě finalizace návrhu dokumentu o autonomii církví se zabývala schválením textů připravených novou přípravnou komisí během posledních dvou let – to obdržely předlohy o postní disciplíně a interkonfesních a ekumenických vztazích pravoslaví; kdežto návrh o přínosu církví pro uskutečňování křesťanských ideálů […] byl sice přejmenován (na „Poslání pravoslavné církve v soudobém světě“), avšak – kvůli nejednotě v názorech – nebyl přijat ruskou a gruzínskou církví.
Další ‚synaxe‘ vrcholných představitelů ortodoxních církví byla svolána do Konstantinopole na leden 2014. Vzhledem k absenci schválených návrhů na dvě z plánovaných témat (autokefalita a otázka jejího vyhlášení; diptychy) a jistým praktickým problémům kolem třetího z nich – kalendáře (některé z církví signalizovaly, že na řešení těchto otázek nejsou připraveny a s kalendářní reformou zatím nepočítají) – se rozhodla přenést je do kompetence některého z dalších následných koncilních shromáždění. Změněn byl i název dokumentu o manželských překážkách (na „Svátost manželství a její překážky“) – a opět jej postihla nepřítomnost dvou – gruzínské a antiochijské – církví (poslední z uvedených pak odmítla podepsat celek rozhodnutí přijatých ‚synaxí‘). Takto se dospělo k celkovému počtu 6 předloh dokumentů [
18]. Shromáždění přijalo rovněž organizační a jednací řád koncilu [
19] (opět bez asignace antiochijskou církví) a určilo, že všepravoslavný koncil se bude konat (kvůli složité situaci na Blízkém Východě) v Pravoslavné akademii na Krétě v termínu 18. – 27. 6. 2016. Ten se nakonec přece jen konal, předložených 6 návrhů dokumentů po drobných úpravách schválil – a o výsledku a prvních reakcích již bylo pojednáno na začátku stati.
Po uvedení všech těchto, snad až zdánlivě příliš mnohých, podrobností, bude – doufám – snazší nejen pochopit jednotlivé problémy, ale též se zasvěceněji podívat na problematiku panortodoxního sněmu. Jeho interpretaci a vyvození dalších závěrů do budoucna je třeba ponechat (především) pravoslavným bratřím a sestrám (toto pořadí volím kvůli znalosti faktických možností podílet se na tomto procesu); avšak již nyní je (nejvyšší) čas položit si otázku, co je tímto ‚znamením doby‘ sdělováno též ostatním denominacím.
Sám jsem přesvědčen, že alespoň dvě z hlavních ‚varování‘ spočívají v opomenutí teologického pohledu na metateologické otázky (tzn. systematického zpracování textu i kontextu klíčových pojmů jako Tradice, ekumenicita, exkluzivistické a inkluzivní modely interpretace, lingvistické a dobové proměny ve vnímání pojmů a chápání textů) a v absenci hierarchizace teologických a mimotelogických činitelů, jež život církví ovlivnily (a ‚pohříchu‘ stále nepřiznaně ovlivňují i po mnoha staletích) – celkově vzato v nezohlednění dialogického charakteru působení církví s výzvami plynoucími z jednotlivých dob. Přitom na mnohé z těchto nedostatků poukazoval již pracovní dokument z r. 1987…
Že by opět jednou bylo dáno za pravdu aforismu připisovanému Hegelovi, že „z dějin národů se můžeme naučit tomu, že národy se ze svých dějin ničemu nenaučily“? A nebo nás budoucí osudy pravoslaví v tomto oprávní být i přesto lidmi naděje?
Walerian Bugel
3 Kupř. komuniké komise athoských hagioritů hodnotící sněmovní texty (z 27.6.2016) –
http://ortodoksja.pl/2016/04/reakcja-swietych-prawoslawnych-monasterow-g.... [Pojmenování ‚loupežnická synoda‘ bylo původně spojeno s efezským shromážděním biskupů z r. 449, svolaným byzantským císařem a řízeným alexandrijským patriarchou, na němž stoupenci ‚monofysitismu‘ neumožnili účast stoupencům pozdější chalkedonské kristologie a zakázali /včetně legátů/ a zakázali dokonce přečtení ‚tomosu‘ římského papeže. V pozdější tradici takto byly označovány synody označené za nepravověrné – kupř. ikonoklastické z let 754 a 815.]
7 Aleš P., „Všepravoslavné konference“, in: Pravoslavný teologický sborník, č. 3, Praha 1971, s. 14-18.
8 Kałużny T. SCJ, Nowy sobór ogólnoprawosławny. Natura, historia przygotowań, tematyka, Kraków 2008. [Jedná se o habilitační práci čítající celkem 602 stran (včetně 98 stran příloh nejdůležitějších dokumentů), autor je členem řeholní Společnosti Srdce Ježíšova (Societas Cordis Jesu) působícím na Papežské teologické akademii Jana Pawła II v Krakově].
9 Jedná se o sněm z r. 879/880 (tzv. druhá fotiánská synoda), jež je některými církvemi považována za pokračování IV. cařihradského sněmu z let 869/870; dále pak o tzv. palamitskou synodu z r. 1351 (na níž byla potvrzena pravověrnost nauky Řehoře Palamase o rozdílu mezi Boží podstatou a tzv. energiemi). Je možné zde zmínit rovněž uznání Ferraro-Florentsko-Římského koncilu (1431-1443) za ‚osmý ekumenický‘ kyjevským metropolitou sv. Petrem Moghilou, autorem obecně uznaného pravoslavného vyznání víry; obdobně rovněž tzv. Jeruzalémskou (Betlémskou) synodu z r. 1672, na níž došlo k dogmatickému aktu odsouzení kalvínské doktríny o dvojí predestinaci a o ospravedlnění výlučně skrze víru.
10 V řečtině jde o pojmenování „syn‘ódos“, odpovídající latinské dvojici pojmů concilium i synodus (v angličtině pak názvu Council); kdežto slovanské jazyky pracují s rozlišením původně ekvivalentních pojmů buď podle úrovně závaznosti (koncil a sněm pro celocírkevní úroveň, synod(a) pro lokální a regionální), nebo (též i) konfesního úzu (koncil hlavně v katolické terminologii a sněm též i v pravoslavné, synod(a) v obou konfesích, avšak s nestejným významem [navíc někteří autoři rozlišují mezi ‚synodem‘ pouze ve smyslu poradního orgánu hlavy autokefalitní církve a ‚synodou‘ jakožto ekleziálním shromážděním]). Termín „ekumenický“ pak spíše vnáší nejednoznačnost jak na katolické, tak i pravoslavné straně – nejen kvůli nerozlišení ryze novověkého významu (= sjednocení křesťanů a jejich církví) od těch cca 6-7 historických a etymologických, ale především kvůli teologicky nestejnému výkladu ‚ekumenicity‘ nejen mezi pravoslavnými (etnické pojetí vztahující se k Byzantské říši v řeckojazyčných církvích versus neetnické [tzv. prostorově-katolické či funkční] pojetí zejména ve slovanských církvích), ale i v rámci dialogu s katolíky (ekumenicita v konfesně omezeném smyslu při označování sněmů katolické církve ve druhém tisíciletí).
11 V přesvědčení mnohých pravoslavných teologů se jedná o průlomovou iniciativu v rámci ekumenického hnutí a částečný model pro činnost pozdější SRC.
12 Stálé (= nepohyblivé) svátky se měly počítat podle nově zavedeného gregoriánského kalendáře, kdežto svátky pohyblivé (= odvislé od termínu Velikonoc) podle kalendáře juliánského.
13 S obdobnou iniciativou následně přišel ještě alexandrijský patriarcha Meletios v r. 1927 – k setkání delegací všech pravoslavných církví hlavně řecké tradice mělo dojít u něj a měla se projednávat především reforma kalendáře.
14 Jedním z naléhavých důvodů byla skutečnost, že v dubnu 1970 moskevský patriarchát udělil autokefalitu pravoslavné církvi v Americe (sdružující hlavně ruskojazyčné věřící), což nebylo uznáno ostatními církvemi.
15 Pravoslavná diaspora; autokefalita a způsob jejího vyhlášení; autonomie a způsob jejího vyhlášení; diptychy; nový kalendář; manželské překážky; přizpůsobení postní disciplíny; vztahy pravoslaví s celkem křesťanského světa; vztah k ekumenickému hnutí; přínos jednotlivých církví pro uskutečňování křesťanských ideálů míru, svobody, bratrství a lásky mezi národy a likvidace rasové diskriminace [poslední okruh byl prosazen pravoslavnými církvemi z východního bloku].
16 Společný kalendář všech křesťanů; manželské překážky a přizpůsobení postní disciplíny.
17 Mnišský život (zejména ve spojitosti s biskupskou službou) – téma navrhla bulharská církev jako své aktuálně ‚horké želízko‘. [Šlo především o to, zda se biskupy mohou stát jen mniši nejvyššího stupně zasvěcení (tzv. velkoschimníci), či postačí, když kandidát (třeba i ovdovělý či rozvedený) pobyde v klášteře jen krátce kvůli splnění formálního požadavku zvykového práva.]
19 Regulation of the organization and operation of the Holy and Great Council of the Orthodox Church
Zdroj: www.getsemany.cz
