poslal Nepřihlášený Chomjakov [1] v 19. století tvrdil, že římští katolíci obětovali svobodu kvůli jednotě, zatímco protestanti ztratili jednotu za cenu svobody. Pravoslavní prostřednictvím sobornosti (synodální, koncilní povahy) své církve mohou těžit ze svobody i jednoty. Nicméně tato synodalita na všepravoslavné úrovni nebyla příliš dlouho praktikována. Proto není překvapením, že ve své úvodní řeči Jeho Blaženost Daniel, patriarcha Rumunska, nazval Svatý a Velký sněm pravoslavných církví jako „začátek normality“. A nemělo by být překvapením, že to nebyl hladký začátek kvůli mnoha nesplněným očekáváním v přípravných fázích a vyústění pro čtyři ze čtrnácti autokefálních církví, které se „v jedenácté hodině“ rozhodly nezastupovat své věřící na tomto sněmu.
Ukazuje se, že nejkontroverznější témata jednání, vznesená některými církvemi, které se odmítly zúčastnit, byla ekumenická, reflektovaná v návrzích dokumentů Vztahy pravoslavné církve se zbytkem křesťanského světa, a do určité míry ve Svátosti manželství a jejích překážkách. [2] Skutečně, mnoho z přítomných delegátů vnímalo návrh dokumentu Vztahy se zbytkem křesťanského světa jako ne zcela v souladu s pravoslavím, ale nevyužili příležitosti angažovat se v dialogu a hledat pro dokument přijatelné znění. Jednoduchá srovnávací analýza návrhu a přijatých textových verzí tohoto dokumentu ukazuje, že v něm bylo uděláno na 400 úprav, což ho činí nejtransformovanějším dokumentem jednání.
Zatímco mnoho úprav anti-ekumenických zástupců si našlo cestu do finální verze, dokument sám si uchovává důležité pro-ekumenické body. Následující analýza nejprve ukáže pro-ekumenické zásluhy, poté přehled anti-ekumenických aspektů a nakonec načrtne závěry.
Křesťané po celém světě, doufající ve zlepšení vztahů s pravoslavím, byli konečně potěšeni se dovědět, že Všepravoslavný sněm potvrdil cíl „definitivního obnovení jednoty v pravé víře a lásce“ a zavázal se pokračovat v teologickém dialogu. Tento dokument také poskytuje pracovní rámec pro tento dialog, a to souhlasem k založení Inter-ortodoxních teologických výborů, které budou mluvit jménem pravoslaví jedním hlasem, angažujíce se v diskuzích s jinými křesťany. Nesouhlas jedné z lokálních církví s jakýmkoliv z témat by neměl být chápán jako důvod přerušit tento dialog, protože toto rozhodnutí lze provést jen na všepravoslavné úrovni. Tento rámec je možná jednou z největších výhod tohoto dokumentu: pravoslavná církev se zavazuje angažovat v dialogu s ostatními křesťany bez svolení tento proces jednostranně zablokovat některou z lokálních církví. To může pro mnohé znít jako věc zdravého rozumu, ale může to být velmi obtížné uvádět do praxe některými pravoslavnými hierarchy, kteří užívají výhod autokefalie podle toho, jak to považují za vhodné.
Pravoslavné vztahy se zbytkem křesťanského světa „by měly být založeny na co možná nejrychlejším a objektivním vyjasnění celé eklesiologické otázky a zvláště jejích obecnějších učení o svátostech, milosti, kněžství a apoštolské posloupnosti“. Aniž by byl specifičtější v odkazu na existující teologické a eklesiologické rozdíly, tento dokument však uznává
„hierarchické uspořádání výzev, které leží v cestě vedoucí k tomuto všepravoslavnému cíli“. Toto uznání, že
„ne všechny rozdíly jsou stejné“ a existence
„hierarchie výzev“ byla chválena mnoha recenzenty [
3] předsněmovních dokumentů, a je dobrým znamením, že zůstalo ve schválené verzi.
Další důležitý pro-ekumenický aspekt leží ve skutečnosti, že dokument o Vztazích se zbytkem křesťanského světa stejně jako Encyklika, vydaná na konci sněmu, odmítají fundamentalismus pod záminkou obrany pravého Pravoslaví a každý provokativní čin soutěže mezi konfesemi.
Bylo rovněž odkázáno na Světovou radu církví, jejíž aktivity Pravoslavná církev podporuje a zavazuje se v nich pokračovat.
Poslední pro-ekumenický aspekt, na který se musí ukázat, se týká smíšených manželství. Jestliže návrh dokumentu Svátost manželství a její překážky zmínil pastorální toleranci k manželství s nepravoslavnými křesťany za podmínky, že děti jsou křtěny jako pravoslavné, přijatá verze odstranila jakýkoliv odkaz na křest dětí.
Pokud jde o méně ekumenické aspekty dokumentu, ten který vyvolal největší kontraverzi, se vztahuje k uznání existence jiných křesťanských církví vně pravoslavné církve. Skutečně, to je jeden z důvodů, které vznesly některé lokální církve, jež se odmítly účastnit sněmu. V článku komentujícím blížící se sněm otec Andrej Louth poznamenal, že zatímco umí pochopit logiku pravoslaví popírající existenci křesťanů mimo Jednu, Svatou, Katolickou a Apoštolskou Církev, která je totožná s Pravoslavnou církví, tato logika je „oddělená od života“, protože v praxi toto uznání vždy platí. Dále Louth dodává: „Když se díváme na dějiny církve, klameme se, pokud si myslíme, že je to společenství zcela nevinné, zejména Pravoslavná církev, a že rozdělení je prostě výsledkem hříchů jiných: katolíků, protestantů, či kohokoli jiného. Princip ekumenismu leží v pokání, jasně vyjádřené slovy jeho staršího bratra, které připomněl Starec Zosima v Dostojevského románu Bratři Karamazovi: ,každý z nás je vinen ve všem víc než jiný, a já nejvíc ze všech´“. [
4]
Tento kontroverzní aspekt byl přeformulován v přijaté verzi, která čte: „Pravoslavná církev přijímá historické jméno jiných nepravoslavných křesťanských církví a vyznání“, zatímco navrhovaná verze byla více shovívavá, čtoucí „uznává dějinnou existenci jiných […]“. Jiné, méně ekumenické návrhy, jako ten uvedený níže, si také prošlapaly cestu do přijatého dokumentu: „toto hnutí obnovuje jednotu s jinými křesťany v jedné, svaté, katolické a apoštolské církvi“, před navrženým textem: „toto hnutí obnovuje jednotu mezi křesťany“.
Závěrem, výsledná verze dokumentu Vztahy se zbytkem křesťanského světa zůstává pro některé příliš liberální a stále příliš konzervativní pro jiné. Zdá se, že se tento dokument vyhýbá znovuotevření jakéhokoliv pravoslavného tradičního učení. Ostatně formulování nových dogmat nebylo účelem tohoto sněmu, jak také upozornil ve své úvodní řeči rumunský patriarcha Daniel. Hlavní zásluha tohoto dokumentu tak spočívá v potvrzení celkového cíle znovuobnovení jednoty a všepravoslavného rámce vytvořeného pro pokrok v ekumenickém dialogu a zablokování izolacionismu. A jeho do výše se klenoucím užitkem je, že přes všechny kontraverze se stal zázrak: byl jednomyslně přijat všemi primasy přítomných církví! A to může vytvořit tlak na čtyři ostatní lokální pravoslavné církve, které se nezúčastnily, aby zvážily přijetí rozhodnutí sněmu, zvláště ty nejvíce konzervativní úpravy, které si protlačily svou cestu do výsledné verze. „Neboť pojem církve je definován jako systém a synod, podle kazatele se zlatými ústy Jana Zlatoústého“, kterého citoval ekumenický patriarcha Bartoloměj ve své úvodní řeči na všepravoslavném sněmu. A být částí Církve také znamená dělat to, co je kázáno svatými Otci jedné, svaté, katolické a apoštolské církve.
Camelia Isaic
Z angličtiny přeložil Miroslav Zvelebil
1 Alexej Stepanovič Chomjakov, ruský teolog a slavjanofil, který rozsáhle psal o
sobornosti jako o důležité vlastnosti církve.
2 Bulharská církev byla první, která odmítla přítomnost na Sněmu; jeden ze zmíněných důvodů se vztahoval k používání slova církev ve vztahu k jiným křesťanům. Gruzínská církev se dodatečně postavila proti toleranci smíšených manželství.
3 Fotios Apostolos, Ctih. Dr. Radu Bordeianu, Paul Ladouceur, Velmi Ctih. Dr. Harry Unsinbigler, and Edward Siecienski, Response to the Pre-Conciliar Document on Relations of the Orthodox Church with the Rest of the Christian World,
www.publicorthodoxy.org. 24. května 2016.
4 Ctih. Dr. Andrej Louth, Some reflections on the Approaching Great and Holy Synod of the Orthodox Church,
www.publicorthodoxy.org, 9. června 2016.
Zdroj: www.getsemany.cz
