Holandsko bylo velmi důležitým střediskem duchovní činnosti. Mezi mnohými vynikajícími učiteli, kteří tam žili, neměl žádný tak dalekosáhlý vliv jako Jacobus Arminius (1560-1609). Jeho jméno je rovněž spojeno s mnohými náboženskými sváry; arminianismus se stal protikladem kalvinismu, ačkoliv Arminius sám nebyl člověkem skupin ani výstředních názorů.

Od té doby, kdy se Augustin a Pelegius přeli, první prohlašuje svrchovanost Božího vyvolení a druhý dokazuje svobodnou vůli člověka a jeho zodpovědnost. Tyto životní otázky o vztazích mezi člověkem a Bohem nepřestávaly zaměstnávat mysli a srdce lidí.

Kalvín, a ještě více někteří z jeho stoupenců, ukazovali mocně na to, čemu učí Písmo o svrchovanosti a vyvolení Božím, zmenšovaly však ony vyrovnávající pravdy, které jsou rovněž obsaženy v Písmu. Jejich logika, vycházející jen z části zjevení pravdy místo z celku, vedla k závěrům, podle nichž je člověk podroben absolutním rozhodnutím nad sebou, na němž nemá vůbec moc působit. Zřejmá výstřednost tohoto učení vedla samozřejmě k reakci, která zase směřovala ke krajnosti.

Arminius, vychovaný pod vlivem Kalvínova učení a uznávaný všemi jako muž bezúhonného charakteru i nepřekonaný, co se učenosti týče, byl zvolen, aby napsal obranu méně výstředního kalvinismu, který se zdál být v nebezpečí pro útoky na něj podnikané.

Při studiu předmětu došel k názoru, že mnohé, co zastává, se nedá obhájit, že činí Boha původcem hříchu, že staví hranice jeho spasitelné milosti a že ponechává většinu lidstva bez naděje a možnosti spásy. Viděl z Písem, že smírčí dílo Kristovo bylo pro všechny a že svobodná vůle člověka je částí Božího rozhodnutí.

Navraceje se k původnímu učení Písma a k víře církve, vyhnul se výstřednostem, do kterých upadly za dlouhého sporu obě strany. Jeho pojednání o tom, čemu věřil, ho osobně uvrhlo do zápasů, které se tak dotýkaly jeho ducha, že zkrátily jeho život. Armeniovo učení nabylo později živoucí a evangelické formy v metodistickém probuzení.

Zdroj: http://www.poutnici.com