poslal Nepřihlášený Milí kolegové,
svůj příspěvek do našeho přemýšlení
nad evangelickou identitou začnu citátem z Karla Rahnera:
„Najdou
se jistě stále a opět naivní či přehorlivé duše, pro něž je vskutku
tajemným přáním a ideálem (to, co si barvitě malovali protivníci
papežské neomylnosti ve své nepoučenosti v čase Prvního
vatikánského koncilu), že totiž neomylný papež může jednoduše a
šmahem vyřídit všechny otázky teologie díky svému bezchybnému
úsudku... Lidská pravda je již taková, že i v teologii, pokud se
ona vyslovuje k nějaké jedné otázce nebo k tomu či onomu
rozhodnutí, ihned se správně ozvou rovněž tři nové otázky, které
nemohou být jednoduše rozhodnuty. Jen prostí a naivní lidé si toho
nevšimnou a myslí si, že by papež mohl, jen kdyby chtěl, proměnit
dogmatiku v čistou sbírku definovaných vět. Člověk smí ostatně
jen nahlédnout do církevních dějin: v církvi nikdy nebyl směr,
který by se prosadil výlučně (...) Zcela zapravdu se dostalo jen
jednomu: Pánu oné církve, který jako jediný měl požadavek, aby
v církvi zůstalo mnoho antagonistických tendencí.“ (Karl
Rahner: Dynamický prvek v církvi, Societas,
2007, str. 96—97)
Rahnerova slova naznačují, že
katolicismus pod svým deštníkem skrývá pestrou paletu teologických
přístupů a akcentů, duchovních proudů, řádů, kongregací a hnutí, že
katolicismus se jen zdálky může jevit jako monolit...
Jaká je tedy katolická identita?
Katolická teologie si tuto otázku dlouho takřka vůbec nekladla. Ta
otázka vyvstala až v souvislosti s reformací. Teprve
Tridentský koncil na pozadí konfesně rozpolcené Evropy byl donucen
zabývat se tématem katolické identity. Do časů reformace ani
ekleziologie nebyla nijak rozvíjeným traktátem. Její stavební
strukturou už byl déle než tisíciletí výměr z Nicena, že církev
je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská, tzn., že Kristus založil jen
jednu církev, že církev není sama svá, ale Kristova, tedy svatá, že
je po vší zemi rozptýlená, tedy univerzální ve svém dosahu i nároku
— a nakonec že je postavena na apoštolské posloupnosti biskupů,
kteří jsou nástupci apoštolů.
Ano, až v situaci, kdy značná
její část odpadla, si musela katolická církev klást podrobnější
otázky po své katolicitě a vymezit blíže své učení o ospravedlnění, o
svátostech, o církvi. Mimochodem — v té době přijala také do
Bible tzv. deuterokanonické knihy.
Přestože Tridentský sněm, který
několikrát zasedal v rozmezí osmnácti let za docela dramatických
podmínek, znamenal po této stránce jistý předěl, přece platí, že
katolicismus je dynamickou skutečností, že se stále obnovuje, vyvíjí,
že není docela vázán na žádnou konkrétní historickou epochu ani
nepatří jen nějaké lokalitě.
Ale i v katolické církvi se tu i
tam v naší době objevují otázky po identitě. V tomto tázání
však převažují směry, které jsou na štíru s mainstreamem
katolicismu, tedy tradicionalisté různého ražení: např. Bratrstvo Pia
X., které za zlatou a takřka normativní dobu pokládá období od Pia
IX. do Pia XII. — tedy bezprostřední období před II. vatikánským
koncilem. Takové tendence v katolicismu také jsou, ale jsou
marginální. Jejich podstatou je, že se snaží zabetonovat v určité
epoše a v určité spiritualitě, která jim připadá bezpečná, aniž
by tušili, že jejich obrana tradičního katolicismu právě katolicismus
jako takový popírá.
A jak je to s protestantskou
identitou? Zde je to jiné. Protestantismus má daleko větší sklony
identifikovat se s určitou historickou epochou, s určitou
zbožností, s určitými jmény, s určitými překlady Bible,
atd.
Tak Martin Luther má v luterství postavení takové, jakému
se s výjimkou Panny Marie netěší v katolicismu žádný
světec. Luther je pro luterství konstitutivní osobností, jejíž spisy
mají de facto deuterokanonický ráz, zvláště pokud jde o oba Lutherovy
katechismy.
Podobně Jan Hus v husitství. České husitství už svým
jménem navazovalo na kostnického mučedníka, neboť právě on se stal
symbolem konfliktu s Římem. Proto husitství i jeho opatrné
imitace na sklonku 19. a 20. století ani tak nenavazovaly na
inspirativního Milíče z Kroměříže či Matěje z Janova, ale
právě na Husa — a to ne v prvé řadě pro jeho myšlenky, ale pro jeho
osud. Taková hnutí jsou však většinou krátkodechá, protože nejsou
v přísném slova smyslu teologická — jak ukazuje příklad
Kostnické jednoty (byla založena 1905).
Protože jednotlivé podoby
protestantismu jsou spjaty s určitými historickými epochami a
s určitými lokalitami, otázka identity se musí vynořovat stále
znovu. Většinou se však přitom nedoceňuje, že protestantismus je
pupeční šňůrou propojen s katolickým dogmatem. Aby tedy bylo
možno otázku po identitě protestantismu smysluplně zodpovědět, je
třeba si tuto souvislost alespoň naznačit.
Zmíním to na dvou příkladech.
První:
V evangelické teologii se pokládá za jediný normativní základ
křesťanského učení svědectví Písma svatého. Písmo svaté však
reformační křesťanství přejalo z rukou katolické církve. Nový
zákon vznikl v prostředí raného katolicismu, bez jehož existence
by byl nemyslitelný.
Druhý: Evangelická teologie přejala od
katolické základní strukturu křesťanského vyznání v Apoštolském
vyznání víry, zvláště christologii a učení o Trojici. Bez závazných
koncilů, jako byl v Nikaji, Efezu a Chalkedonu, by tyto pilíře
víry nebyly nikdy vznikly.
Jak samo sebe chápalo reformační
křesťanství? Ve vztahu k Písmu a tradici rozpoznávám tři
základní cesty. Cestu Martina Luthera, cestu Jana Calvina a cestu
biblických fundamentalistů. Záměrně přitom zjednodušuji.
V Písmu svatém — stejně jako
v křesťanské tradici — je možno najít nejrůznější vrstvy a
názorové proudy. Aby mohlo být Písmo svaté interpretováno, je možno
postupovat trojím způsobem. První možnost je: najít výkladový klíč,
pokusit se stanovit — takříkajíc — obsahový střed Písma. To učinila
luterská reformace, když za střed Písma označila pavlovské učení o
spravedlnosti z víry. A z tohoto středobodu pak vykládala
Písmo a sepsala svá vyznání víry. To je cesta Martina Luthera.
Calvin postupoval jiným způsobem. On
nehledal střed Písma, ale jeho sumu. Ospravedlnění z víry sice
tvoří nepominutelnou součást jeho Instituce,
ale Instituce
sama je koncipována jako suma celého Písma — bez nějakého
středobodu. U Calvina nenalezneme žádnou dominantní doktrínu, jíž by
byly podřazeny doktríny ostatní. Calvin usiluje o komplexnost, o
postihnutí celku. Tento jeho přístup dokazuje, že usiloval o
katolicitu.
Třetím směrem postupují bibličtí
fundamentalisté všech dob, kteří věří v Bibli jako celek, aniž
by si připouštěli jakoukoli kontextualitu biblických výpovědí či své
vlastní situace interpretů.
Kterou z těchto tří cest si
zvolit? Buď budeme po lutersku hledat střed Písma, s tím, že ta
periferie už nebude pro nás natolik závazná. Jinak řečeno: budeme
rozlišovat mezi jednotlivými vrstvami a proudy v Písmu. Anebo
budeme tíhnout k celku Písma. Anebo se staneme biblickými
fundamentalisty, kteří odmítají uznat, že Písmo jako celek
předpokládá existenci církevní tradice — tedy čehosi, co vznik Písma
umožnilo a co Písmo nese.
Tuto roli Tradice po mém soudu Calvin
de facto připouštěl. Vycházelo to z jeho přesvědčení, že proti
renesančním papežům své doby hájí a buduje katolickou církev. A
dokazoval jednak argumentací z Písma, jednak argumentací z církevních
otců. Obvykle se poukazuje na to, že Calvinova Instituce
z roku 1559 — tedy ta definitivní verze — je nejbibličtější
systematicko-teologický spis vůbec. Ale to není přesné. Calvin takřka
na každé stránce tohoto 1500stránkového díla vede zároveň rozhovor s
patristikou.
Neusiluje být kalvinistou, ale tím,
kdo je v základním souznění s tradicí. To samozřejmě nebylo
možné v té podobě, kterou mělo katolictví v době
Tertuliánově, Cypriánově, Augustinově či papeže Řehoře Velikého.
Kontinentální reformace nemohla udržet apoštolskou sukcesi, protože
se k ní nepřidali biskupové. Ale zároveň reformace nebojovala
jen odkazy na Písmo — jak se má běžně za to —, ale také odkazy na
dosavadní dějiny výkladu Písma v období církevních otců. To má
svůj význam i pro naši otázku po evangelické identitě.
Evangelické křesťanství si musí vybrat
mezi těmito třemi základními přístupy: Buď se ztotožní s nějakou
konkrétní vyznavačskou větou, kterou povýší na svou identifikační
známku. Nebo se bude pokoušet o obnovu křesťanství jako celku, a tedy
bude tíhnout k celku Písma i k teologické kontinuitě
s tradicí obecné církve. Anebo půjde cestou biblických
fundamentalistů.
Sám dávám přednost tomu prostřednímu
přístupu, který jsem uvedl do souvislosti s Janem Calvinem. A
proto za podstatný rys reformačního křesťanství považuji jeho
souvztažnost s katolicismem.
K této souvztažnosti patří i
poctivé přiznání, že protestantismus ke svému životu potřebuje čerpat
ze studní, které nestojí na jeho pozemku. Ale právě takový typ
protestantismu, který se o sebe tolik nebojí, protože mu nejde v prvé
řadě o sebe sama, ale o křesťanství jako takové, může znamenat jeho
největší přínos.
Velikost protestantismu není v jeho
instituční podobě, ale ve vyznavačském charakteru jeho protestu.
Pokud je takový vyznavačský protest stále aktuální, je stále aktuální
protestantismus. Pokud není, protestantismus — má-li zůstat na výši
svého teologického významu — se musí znovu promyslet,
reinterpretovat.
Půjde-li cestou Jana Calvina, bude jeho teologie čím
dál více dialogicky katolická, aniž by nutně byla římská. A zároveň
bude svobodná od sebe sama, protože její směřování nebude určováno
sebezáchovnými instinkty, ale hledáním pravdy. Základní nutností při
tázání se po evangelické i katolické identitě je otázka po pravdě. A
pravda je svým způsobem jak evangelické, tak katolické povahy.
Evangelická je proto, že je to pravda Kristova, obsažená v evangeliu.
A katolická v tom smyslu, že je univerzální.
V tomto napětí
je třeba hledat východisko k nalezení jednoty, která nebude
monolitem, ale bude odpovídat mnohobarevné podobě jedné, jediné
pravdy Páně.
Martin T. Zikmund
Prosloveno na farářském kurzu ČCE věnovaném tématu evangelické identity, 24. 1. 2008 na ETF UK.
Zdroj: http://www.teologicketexty.cz