poslal Nepřihlášený Jedním z důsledků rozvoje informačních technologií a sociálních sítí
je něco, co bychom mohli nazvat demokratizací žurnalistiky. V podstatě
každý člověk si může založit vlastní blog či webovou stránku, a různé
skupiny zapálených lidí si mohou zřídit internetové noviny či
internetový časopis, kde mohou šířit informace i názory. Mohou ovšem
šířit i … dezinformace.
Informacemi jsme v současnosti přímo zahlceni. Jak
v politických stranách, tak v církvích, ale patrně i v různých jiných
společenských organizacích se přitom volá po více informacích. Často se
lidé vlamují do otevřených dveří, protože informace, po nichž volají, už
na webu dávno jsou.
Čím snazší je šířit své názory na internetu, tím to mají
těžší klasická média, zejména noviny a politické časopisy. Mnoho lidí
hledá „své“ informace na internetu a přestává noviny číst.
Problém je ovšem v tom, že čtenáři internetových novin a
časopisů se zpravidla neobtěžují zkoumáním, do jaké míry jsou informace,
které přijímají (a mnohdy obratem ruky) dále šíří, skutečně pravdivé.
Výsledkem je, že na internetu můžete najít celou škálu názorů, nicméně
máte jen malou šanci ověřit si věrohodnost či relevanci faktů, o něž se
tyto názory opírají.
Nedávno jsem slyšel zajímavý rozhlasový pořad o novinách a
časopisech. Dozvěděl jsem se z něj, že například solidní německý deník
Frankfurter Allgemeine Zeitung má několik desítek redaktorů, kteří
ověřují informace tímto deníkem přinášené. Americké noviny USA Today
jich mají, pokud mě paměť neklame, dokonce několik set. Autor pořadu
přitom (patrně právem) hořekoval nad tím, že současné proměny mediální
scény přinutily tyto a všechny podobné deníky a týdeníky k často
drastickým redukcím počtu těchto svých zaměstnanců.
Teď začnu z jiného soudku. Levicově liberální ideologie
nastoupila v šedesátých letech „dlouhý pochod institucemi“, až je zcela
ovládla. Tato ideologie zřejmě nevychází z jednoho „řízeného“ centra a
nemá ani pevné obrysy. V praktickém životě na ni ovšem můžete snadno
narazit, a to v nejrůznějších podobách.
Uvedu jeden příklad. Nedávno jsem se dvěma články zastal
paní poslankyně Pavlíny Nytrové, která byla dehonestována za svůj projev
v poslanecké sněmovně, v němž tvrdila, že děti vychovávané
homosexuálními páry trpí častěji duševními poruchami než děti
vyrůstající v biologických rodinách. Uznávám, způsob, jakými paní
poslankyně své přesvědčení dokládala, byl dosti nešťastný. Nicméně jsem
přesvědčen, že měla v podstatě pravdu.
Několik známých sexuologů ovšem prohlásilo, že je dávno
dokázáno, že to není pravda. Možná jsem nebyl dost pozorný nebo dost
důkladný a někdo z čtenářů mě poučí o opaku, ale ani jednou jsem se
nesetkal s tím, že by se toto tvrzení odkazovalo na nějaký výzkum, který
by dokazoval opak tvrzení paní poslankyně. A nevím, zda po nich někdo
takový odkaz vyžadoval. Když jsem se paní Nytrové ve svých článcích
zastal, okamžitě jsem byl mnohými vyzván, abych své tvrzení doložil.
Vidím zde značnou asymetrii v přístupu.
Sám pochopitelně nemám prostředky, abych podobný výzkum
inicioval a provedl, nicméně napsal jsem spolu se socioložkou Danou
Hamplovou článek do Rodinných listů, v nichž na výsledky podobných
průzkumů upozorňuji. (Článek by měl vyjít v září.)
Jsou totiž data, která „hodí“, a data, která se „nehodí“.
Jsem přesvědčen, že vedeme kulturní boj o povahu svobodné západní
společnosti, a vidím známky toho, že tato společnost pomalu přestává být
svobodnou. Důvodů je několik a patrně se k nim vrátím v některém
z dalších článků.
My, kdo vedeme tento kulturní boj na straně konzervativců,
bojujeme proti obrovské přesile. To neznamená, že nemáme pravdu. Nicméně
měli bychom být schopni svá tvrzení dobře doložit a vycházet
z ověřených podkladů. A tady se dostávám k hlavní myšlence svého článku.
Postrádám jakýsi konzervativní think-tank, či lépe řečeno
institut, který by se zabýval sběrem a hlavně ověřováním relevantních
dat. Ano, máme zde Konzervativní listy, máme zde Občanský institut nebo
Institut Williama Wilberforce. Jsem za ně velice vděčný. Nicméně jak
Konzervativní listy, tak Občanský institut se zabývají spíše šířením
názorů než shromažďováním relevantních podkladů. Cítím velkou potřebu
instituce, kam bychom se mohli obrátit s dotazy, zda existují
statistická data k té či oné otázce, a na niž bychom se mohli obrátit,
abychom si ušetřili zdlouhavé a někdy nakonec neúspěšné hledání na
internetu.
Uvedu příklad. Běžně můžeme ve sdělovacích prostředcích číst
nebo slyšet, že vloni přišlo do Německa 1 200 000 migrantů. Jistě,
mohlo jich být třeba jen jeden milion, mohlo jich být milion a půl.
V tuto chvíli mě ale nezajímá co nejpřesnější číslo, kolik migrantů do
Německa přišlo. Zajímají mě jiná související data: Kolik bylo vydáno
povolení k trvalému pobytu. Kolik neúspěšných žadatelů bylo deportováno.
Kolik úspěšných žadatelů si našlo práci. Kolik je takových, kteří
neuspěli, ale Německo neopustili. Kolik z těch, kdo do Německa přišli,
pokračovalo někam dále (nejvíce připadá v úvahu Švédsko, ale zajímalo by
mě, zda někteří migranti odešli i do jiných zemí).
Můžete namítnout, že kdybych usilovně hledal na internetu,
přinejmenším některé odpovědi bych našel. Máte pravdu. Nicméně chceme-li
vést úspěšně kulturní boj, potřebujeme nějakou dělbu práce. Já sám si
už delší dobu statistiky shromažďuji, ale nečiním tak každý den, a když
pak některá data ve svém vlastním počítači hledám (jsem si jist, že je
tam někde mám), tak ne vždy uspěju. I na to můžete namítnout: Dane,
nesnaž se vyjadřovat se ke všemu. Souhlasím – nechci být nějaký Brouk
Pytlík, který má ke všemu co říci. Nicméně nechci být ani nějaký
fachidiot, který je sice odborníkem na nějaké úzce specializované téma,
ale jinak je to nevzdělanec.
Čeho chci tímto článkem dosáhnout? Chci pojmenovat potřebu,
ba akutní nouzi. Možná se najde nějaký mecenáš, který podobnou instituci
zafinancuje. Možná se najde dostatek lidí, kteří to cítí jako já, a
přispěním malých částek vytvoříme podmínky pro vytvoření podobné
instituce.
Finance ale nemusí být hlavním problémem. Jde o to, aby
v takové instituci pracovali lidé, kteří budou milovat pravdu. Nejde o
to, abychom zvítězili „my“ nad „nimi“, ale o to, abychom se dobrali
pravdy, padni komu padni. Kdyby instituce, o níž sním, začala data
ideologicky „ohýbat“, neřku-li falšovat, ihned bych o ni ztratil zájem.
26. srpna 2016
Dan Drápal
http://dan-drapal.cz