poslal Nepřihlášený Různé pumové útoky, střílení nebo napadání noži či sekáčky na maso
jsou v zemích s nezanedbatelnou islámskou menšinou dnes již na denním
pořádku, takže už ztrácím přehled, kde došlo k posledním útokům a o jaké
zbraně šlo. V době, kdy píšu tento článek, se mluví o dvou pobodaných
policistkách v belgickém městě Charleroi, ale nikdo z nás neví, zda
v posledních hodinách nedošlo k dalšímu útoku někde jinde, a vůbec by mě
nepřekvapilo, kdyby v okamžiku, kdy čtete tento článek, nebyla
pozornost upřena opět k jiné zemi a k jinému městu.
Po oznámení, že došlo k dalšímu útoku, zpravidla následuje
jedna či dvě věty o tom, že se zatím neví, zda se jedná o terorismus, a
zda měl pachatel nějaké kontakty s Islámským státem. V několika
případech se policie nejprve klonila k hypotéze, že šlo o akci
„osamělého vlka“, ale později se ukázalo, že pachatel nejednal na
vlastní pěst, ale že útok byl delší dobu plánován.
Několikrát jsem slyšel větu, že patrně nešlo o terorismus,
ale akci člověka, který měl psychické problémy. Je to zvláštní. Když
někdo postřílí pět nebo devět lidí, to není terorismus? Chápal bych
ještě, kdyby někdo tvrdil, že to není „islámský terorismus“, protože se
občas opravdu stane, že někomu „rupne v bedně“ a začne zabíjet. Nevím
ale, proč by zabití většího počtu lidí nemohlo být označeno jako
terorismus. Teror je latinsky hrůza, a vrah zabíjející náhodné lidi
prostě vyvolává hrůzu, ať už své počínání zdůvodňuje jakkoli, případně
nezdůvodňuje vůbec. Ostatně pozůstalým po zabitých je asi úplně jedno,
zda vrah při svém hrůzném konání křičel „Alláhu akbar“ či zda jednal
mlčky. Motivace vraha jistě musí zajímat vyšetřovatele; pozůstalým po
oběti asi tolik ne – mrtvým již není pomoci.
Ostatně jsem dodnes nepochopil, zda zjištění, že šlo o „islámský
terorismus“, má být okolností polehčující či přitěžující. Máme se víc
bát, když vrah křičí „Alláhu akbar“, nebo se naopak máme bát méně?
Prakticky po každém útoku se k němu přihlásí Islámský stát, a
zřejmě ve většině případů právem, jak zjišťují sami vyšetřovatelé,
ovšem soudnému člověku je jasné, že Islámský stát by se k takovému útoku
jistě hlásil i v případě, že by v něm prsty neměl.
Někteří politici už nám oznámili, že si na „soužití“
s terorismem budeme muset zvyknout. Jiní politici se na tyto politiky za
taková prohlášení zlobí. Mám obavy, že pravdu mají ti i oni.
Levicoví politici hořekují, že teroristické útoky
„nahrávají“ krajní pravici. Sloveso „nahrávat“ je dosti záludné a
podpásové, protože sugeruje představu, že si tyto útoky někdo přál. Já
jsem si je nepřál, ale přiznám se, že by mi vůbec nevadilo, kdyby
někteří příznivci vítací kultury uznali, že se alespoň v něčem mýlili.
Mám na mysli zejména tyto body:
1. Mnozí tvrdili, že teroristé nepřicházeli s migrační vlnou, jež se
vydala přes Balkán do Německa a Švédska. Teroristé si prý dokáží
zajistit pohodlnější cestu do zemí, na které chtějí zaútočit. Dnes už je
jisté, že přicházeli i v rámci migrační vlny. Ano, mnozí by si patrně
mohli zajistit pohodlnější cestu. Jenže nechtěli. Proč asi? Chytrému
napověz, hloupého kopni. Ano, cestou verbovali další.
2. Mnozí tvrdili, že pachatelé atentátů nemají mezi muslimy, žijícími
v evropských zemích, žádnou výraznou podporu, protože naprostá většina
muslimů jsou mírumilovní lidé, odsuzující terorismus.
Jenže podle letošního výzkumu si 20 % německých muslimů
myslí, že Západ ohrožuje islám natolik, že to ospravedlňuje násilný boj
muslimů proti Západu. A podle loňských průzkumů souhlasí zhruba 100 000
britských muslimů s útoky džihádistů.
Takže ano, muslimů ochotných zemřít v boji proti prohnilému
západu je jen několik málo tisíc. Jenže zázemí mezi muslimy, kteří by
sami sice zabíjet nešli, nicméně s vrahy tak či onak sympatizují, mají
více než dostatečné.
3. Nejvíce se mě osobně dotýkala výtka, že pokud nepřitakáme příchodu
všech migrantů, jsme necitelní lidé. Troufám si tvrdit, že za mým
opatrným postojem k přijímání migrantů byl soucit s budoucími obětmi
teroristů.
A půjdu ještě dál: Ti, kdo pro mě měli jen nálepku xenofoba
nebo islamofoba, nechť se neomlouvají mně. Nechť se omluví pozůstalým po
obětech islámských teroristů.
Ano, jsem přesvědčen, že každá vláda je zodpovědná především
za bezpečnost vlastních obyvatel. V druhé řadě je zodpovědná za to, aby
obyvatelé jejich země neohrožovali druhé. To neznamená, že bychom
neměli přijímat žádné migranty. Sám jsem se o příchod alespoň některých
postaral – a nadále starám, a to nikoli za státní peníze, jak je nám
často předhazováno. A dokonce si myslím, že po získání prvních
zkušeností bych už věděl, jak na to jinak a lépe.
Návod mám jednoduchý: Ať si jednotlivé křesťanské farnosti
či sbory, či nějaké občanské organizace, promyslí, zda a kolik uprchlíků
chtějí přijmout. (Z vlastní zkušenosti radím, neberte si více než jednu
rodinu, budete mít práce i nákladů dost a dost.) A tato farnost či sbor
– či nějaký občanský spolek – nechť si nechá doporučit uprchlickou
rodinu, která bude ještě v místě svého pobytu prověřena. Pak bychom už
předem na naší straně věděli, koho k nám zveme a proč. A „naši“
uprchlíci by věděli, kdo se o ně bude starat. Nyní už mám dostatečné
zkušeností, abych dokázal poradit, kolik to stojí a co to všechno
obnáší. Připravte se na to, že to nebude málo. Ale vydáme-li se touto
cestou – pochopitelně by to znamenalo získat souhlas vlády – nebudeme
vést jen plané řeči bez znalosti problému. A při prověřování zjistíte,
že křesťané nebo jezídové z Blízkého východu jsou obecně skutečně menším
bezpečnostním rizikem než muslimové. (Jo, pardon, zapomněl jsem, že
tohle se sice dá snadno statisticky dokázat, ale nesmí se o tom moc
mluvit.)
Domnívám se, že zdravý selský rozum, prozíravost a soucit se
navzájem nevylučují. Pokud přijdeme o zdravý selský rozum, džihádisté
nás vyřídí. Pokud přijdeme o soucit, budeme jim nakonec podobní.
7. srpna 2016
Dan Drápal
Zdroj: http://dan-drapal.cz