Protože pravoslavná církev uchovává původní křesťanskou víru, kterou odevzdali svatí apoštolé. Je zde jedinečným způsobem přítomen Duch Svatý, který koná svaté Tajiny (mysteria čili svátosti). Lidé zde získávají blahodať (milost) Ducha Svatého, což je nutné ke spasení. Vane zde svěží duch prvokřesťanský. Je zde pravá neklamná křesťanská duchovnost a mystika. Okoušíme zde nevýslovnou útěchu Ducha Svatého. Stále se různými - přirozenými i nadpřirozenými - způsoby potvrzuje, že pravoslavné učení je pravdivé a že pravoslavná duchovnost je spásonosná. Historie bez pochybností dokládá, že pravoslavná církev pochází od svatých apoštolů.

Pravoslavná církev je identická s Kristovou Církví apoštolskou a to totožností učení, praxe a ducha; i církevně-právní návazností na prvokřesťanskou Církev.

Ježíš Kristus vybudoval jednu jedinou Církev, nikoliv více církví ani nějakou „neviditelnou církev“, jež by se měla jakoby skládat z mnoha církevních společenství různících se vírou a protiřečících si praxí.

Věříme, že jen jediná z církví může být pravá, a jen o této jediné Církvi není pochybností o tom, že se zde děje spasení hříšníků. Jsme pravoslavnými křesťany, neboť věříme, že touto jedinou Církví Kristovou je církev pravoslavná, kde se věrohodně koná Kristova spása.

V pravoslavné církvi vždy vítězil smysl pro neviditelný duchovní život nad praktickým duchem světa. Poslední slovo zde má vždy láska. Patrný je zde rychlý duchovní růst věřících a přijímání podivuhodných duchovních darů. Každé století lidských dějin od Krista až po dnešek je ozdobeno životy mnoha pravoslavných svatých - mučedníků, asketů, divotvorců, podivuhodně Bohem obdarovaných nejvzácnějšími duchovními dary. V žádné době neměla pravoslavná církev nouzi o zázraky, uzdravování a Boží znamení.

Zážitek reálné duchovní zkušenosti při setkání se s pravoslavnou církví, vnímání její jedinečné posvátné duchovní atmosféry a dotek nepřerušené dávné křesťanské tradice či zkušenost obdarování a duchovní útěchy (jinde marně hledané) - to bývají časté příčiny rozhodnutí stát se pravoslavným křesťanem.

Proč nejsme římskými katolíky?

Římsko-katolická církev svévolně opustila rodinu pravoslavných církví, když římský patriarchát přerušil v roce 1054 křesťanské společenství s ostatními čtyřmi patriarcháty a proklel je. Většina křesťanů (a ta byla na Východě) tenkrát zachovala Pravoslaví: tyto čtyři východní patriarcháty nadále používají původní název Církve Kristovy: "Pravoslavná katolická Církev". Menší část křesťanů, která byla pod patriarchou římským, jím byla odtržena od původní Církve - odpadla tehdy spolu s ním od Pravoslaví i od pravé katolicity; Řím tedy pojal úmysl založit svou katolicitu na sobě samém (vyjádřil to i vznik nového názvu: římsko-katolická církev), což je ovšem protimluv, neboť katolicita (obecnost, sborovost) nemůže být už z principiálních důvodů založena na nějakém místě či městě nebo se zakládat na nějaké osobě. Pravoslavní trvají na své katolicitě (v původním slova smyslu) a odmítají přijmout deformované pojetí "katolicity římské".

S "velkým rozkolem" je neoddělitelně spojeno zavedení hereze „filioque“ (tj. nepravdivého a neevangelijního tvrzení, že Duch Svatý vychází „i ze Syna“, které bylo arogantním způsobem nedovoleně Římem vsunuto do Vyznaní víry (Creda), čímž byla v římské církvi dogmaticky změněna víra v Boží Trojici. (Podrobnosti o hodnocení filioque jsou na stránce Pravoslavná theologie)

Pravoslavní taktéž odmítají nároky římského papeže na mocenský primát nad celou Církví, jako věc v celém prvém tisíciletí v křesťanstvu neznámou (je proto bezpočet historických dokladů). Římský papež požíval v prvém tisíciletí v Církvi „primát cti“ - vyjadřujeme to slovy: „první mezi rovnými;“ tento primát římskému papeži - dokud byl v pravoslavné Církvi - nebyl upírán. Stejně tak odmítáme i daleko později zformovaný kult římského papežství vyjádřený papežským dogmatem o „neomylnosti římského papeže“. (Nelze přijmout nemožné výklady tzv. „petrovských míst“ v Novém zákoně, jehož text naopak obsahuje mnoho míst, které údajný Petrův mocenský primát nad Církví zřetelně negují.)

Pravoslavní odmítají nová papežova dogmata vyhlášená v římské církvi po odpadnutí od pravoslavné církve (kromě již výše zmíněných, např. dogma o očistci, o odpustcích a tzv. „nadbytečných zásluhách svatých“ a o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně a všechny ostatní novoty), neboť se odchylují od původní křesťanské víry a neodpovídají pravdě. Trváme na tom, že křesťanská víra musí být naprosto pravdivá, jinak by neměla spasitelnou sílu. Pán Ježíš pravil o spasení v Kristu: Já jsem cesta (tj. správná praxe), pravda (tj. pravá víra) a život (pravdivé poznání Boha - věčný život) (Jan 14,6); jindy řekl: "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí" (Jan 8,32); čili jenom pravá víra v Boha, pravdivé církevní učení a pravdivá křesťanská praxe mají spasitelnou moc. V římské církvi se však již nesetkáváme s pravou vírou svatých apoštolů ani se správným výkladem Písma ani se zachováváním původní křesťanské Tradice a praxe.

Z hlediska Pravoslaví není přijatelné latinské učení o ospravedlnění, jiné je pojetí tzv. „dědičného hříchu“, nesprávné učení o „stvořené a nestvořené milosti“; odlišnosti jsou v přístupu k uctívání ikon (papežská církev dnes sice ikony formálně ctí, ale theologicky vlastně stojí na půdě ikonoborců), podstatné rozdíly jsou též v pojímání pramenů církevního učení - Písma a Tradice.

Pravoslavní se neztotožňují se specifickou spiritualitou, která zavládla v římské církvi po jejím oddělení od Kristovy církve pravoslavné. Byl to nejprve racionalistický duch scholastiky, a pak duchovnost mystiků renesance a baroka, jejíž duch je zcela vzdálen o původní křesťanské mystiky (představiteli této autentické křesťanské duchovnosti jsou např. pouštní /egyptští/ Otcové, s jejichž mystikou se v nezměněné podobě dodnes setkáváme všude tam, kde rozkvétá pravoslavná víra). Nová duchovnost pěstovaná osobami, které jsou v římsko-katolické církvi ctěny jako světci, budí u pravoslavných nedůvěru (zvláště ji odmítají pravoslavní svatí mystikové, kteří ji označují za pokaženou, klamnou a někteří dokonce hovoří o souvislosti projevů římsko-katolických svatých s působením démonů nebo v tom vidí projev duchovního bloudění). Posun v duchovnosti římské církve považujeme za důsledek změny víry, neboť "spiritualita je žitá dogmatika".

Pravoslavní nemohou přijmout církevní praxi, jež převládla v latinské církvi. Praxe římské církve ve druhém tisíciletí neodpovídá obyčejům prvokřesťanským, ba přímo odporuje praxi křesťanů v prvém tisíciletí. Je to zejména princip církevní správy, instituce odpustků, odepření účasti na kalichu laikům na dlouhá staletí, odpírání přijímání pokřtěným nemluvňátkům, zavedení povinného celibátu kněžstva, změna kalendáře (bohužel částečně pronikla i do pravoslavné církve), zavedení hudby (varhany a dnes i jiné nástroje) do bohoslužby, uctívání soch (bylo zakázáno VII. všeobecným sněmem v r. 787), výzdoba chrámů nevhodnými obrazy (bohužel proniklo někde částečně i do pravoslavné církve), liturgické změny (nevadí nám samotný západní ritus, nýbrž např. změna resp. odstranění epiklese /proměňování chleba a vína vzýváním Ducha Svatého; místo toho se v latinské církvi rozšířila víra, že chléb a víno jsou proměňovány při vyslovování ustanovujících vět poslední večeře Páně/ z bohoslužby, používání nekvašeného chleba ke konání eucharistie, služba čelem k lidu, křest vykonávaný pouhým minimalizovaným pokropením místo ponoření) atd. Pravoslavní nesouhlasí ani s římskokatolickým učením o svátostech, jejich pojetí apoštolské posloupnosti a církevních sněmů, neboť se držíme původního učení o těchto důležitých součástní křesťanství; zcela pak zavrhujeme dříve tolik rozšířenou praxi interdiktů, inkvizice, křížových válečných výprav, krvavých misií a dal.)

Vidíme, že v průběhu druhého tisíciletí zavedla římská církev -- již oddělená od křesťanské orthodoxie a od jednoty katolické Církve Kristovy -- dlouhou řadu nových dogmat, nauk, obyčejů a dalších změn či novot. Pravoslavní s tímto „vývojem“ (či spíše odklonem, resp. úpadkem) nesouhlasí a nemohou se s těmito novotami ztotožnit.

Pragmatický duch, jehož jsou plny dějiny římsko-katolické církve, vyjádřený jezuitským heslem: „Účel světí prostředky,“ ukazuje na zásadní odchýlení se od prvokřesťanského ducha. Papež se stal na dlouhá staletí světským panovníkem, dokonce postaveným nad světské krále s císaře; stále rostoucí politická moc spěla k reálné světovládě (podílet se na světské vládě a správě je duchovním osobám přísně zakázáno svatou Tradicí - svatými otci a církevními sněmy). Nelze sedět na dvou židlích; v Bibli Pán praví, že nelze sloužit dvěma pánům: Bohu i mamonu. (Matouš 6,24)

Problematická je řada úkazů, jimiž jsou naplněny dějiny římské církve v druhém tisíciletí a které vzbuzují pochybnosti o tom, že by takto mohla obtížena pravá Církev - nevěsta Kristova. Především zmiňujeme dva historické jevy velice bolestné pro pravoslavné křesťany: jednak křižácké války, při kterých byli latiníky masakrovány nekonečné zástupy pravoslavných křesťanů, znesvěcovány svátosti a zběsile se drancovalo a loupilo - brutalita latinských křesťanů neměla meze - aby zde byl na ruinách Pravoslaví založen latinský patriarchát (ukrutnost latinských křesťanů byla pověstná po celém Východě, proto se muslimové, hrozila-li jim porážka, snažili vzdát se do rukou Byzanticů než papeženců; byzantští křesťané zase raději viděli na ulicích svých měst turecké turbany než kardinálské klobouky, protože muslim býval k Pravoslaví tolerantnější než římský katolík); a dále připomínáme vnucené unie, při nichž byli pravoslavní křesťané násilně sjednocováni s papežem pomocí lstí, tvrdého tlaku, křivd a mučení; často teklo mnoho krve pravoslavných křesťanů, vždy se normou chování římských katolíků k pravoslavným stávalo bezpráví a útlak; pravoslavní nejsou s to pochopit, jak mohli ti, kteří si říkají křesťané, vykonat tolik hrůzy a způsobit tolik neštěstí (připomínáme, že takto se chovali papežovi lidé vůči pravoslavným křesťanům ještě před necelými sto lety - viz např. článek z dobového tisku o Marmarošském procestu, r. 1914). Ani chování římské církve na Západě není nikterak povzbudivé; viz např. upalování tzv. "čarodějnic", vzájemné krvavé pronásledování se s protestanty, násilné krvavé misie "mečem a křížem"...

Dnešní problém nápravy vzájemných vztahů netkví ve formálním odpuštění spáchaných hrůz; nedůvěru a potřebu připomínat tuto minulost v nás vzbuzuje obava z možného opakování stejného tlaku ze stejné strany - nynější duch a praxe římské církve totiž nevidíme odlišnými od minulosti (viz např. problematika pronásledování pravoslavnych ze strany tzv. "řecko-katolické církve" a to nejen v minulosti i v současnosti - viz události na východním Slovensku v 90. letech 20. století).

Jak pravila jedna ze slavných duchovních osobností současnosti -- rumunský starec Cleopa -- o případném sjednocení pravoslavných s římskými-katolíky: "Nejedná se o sjednocení, ale o návrat římských katolíků k Pravoslaví." (Podrobnosti rozdílů mezi Pravoslavím a římským katolicismem viz na zvláštní stránce věnované srovnávací theologii, sektologii apod.). Závěry významného pravoslavného sněmu (r. 1583) projednávajícího vztah pravoslavných k římské církvi (konaného u příležitosti zavedení Gregoriánského kalendáře) viz na stránce: „Sygillion“.

Proč nejsme evangelíky či protestanty?

Nelze souhlasit s rozhodnutím nějakého člověka založit si vlastní církev, byť by tak někdo činil s nejlepšími úmysly. Zakládat Církev může jedině Ježíš Kristus.

Založí-li si některý reformátor církev - nemůže to být Církev Kristova, ani toto nově založené křesťanské společenství nemůže mít na pravé Církvi žádnou účast, nýbrž je to vždy jen "církev" či spíše společenství toho, kdo ji založil - tedy spolek reformátorův.

V protestantských církví nenalézáme správnou křesťanskou víru ani správný výklad Písma ani křesťanskou posvátnou Tradici. Bez autentické křesťanské Tradice nelze správě chápat Písmo, neboť Bible je vykládána Tradicí a Tradice naopak zase Biblí - oba prameny Božského zjevení jsou nepostradatelné. Zavržením posvátné Tradice opustili protestanté i původní ideu Církve: odmítli apoštolskou posloupnost, sedm (základních) svátostí atd. Toto pojetí Církve se nám jeví jako nereálné a neodpovídající Církvi prvokřesťanské. Zatímco římská církev položila příliš veliký důraz na tradici a to na úkor závažnosti Bible, pak protestantské církve se dopouštějí opačného extrému: veškerou váhu kladou na Písmo svaté a to zcela na úkor křesťanské tradice.

Pravoslaví zachovává rovnováhu mezi těmito dvěma zdroji křesťanské duchovnosti. (Podrobnosti rozdílů mezi Pravoslavím a protestantismem viz na zvláštní stránce věnované srovnávací theologii, sektologii apod.).

Důležitá poznámka:
 
Když objasňujeme, proč jsme pravoslavnými a nejsme těmi či tamtěmi, nechceme tím útočit na jinak věřící. Pán Ježíš Kristus nás učí, aby naše řeč byla jasná: „Ano ano, ne nikoliv“ a nic mezi tím. Proto se snažíme vyslovovat se jasně a dle svých schopností korektně. Dnes je sice v módě vyjadřovat se na toto téma ekumenicky neurčitě a zamlženě, ale to - jak se domníváme - není na místě, neboť se takovým způsobem žádný problém nevyřeší. Bude-li nějakého sjednocení mezi křesťany různých konfesí dosaženo, jakou bude mít hodnotu, když nebude založeno na pravdě? A na obvyklou otázku, zda je pravoslavná Církev „lepší než jiné“, odpovídáme, že je Kristova a je svatá - a co může být víc? Její svatost však není dílem lidským, nýbrž Božím. Naše Církev je společenstvím hříšníků, kteří se stále dopouštějí nějakých poklesků; jestliže byla pravoslavná Církev uchráněna před spácháním některých zvláště hrozných skutků, pak je to jen a jen dílo Boží a nikoliv naše zásluhy - a to samé platí i o všech případech, kdy se nám snad daří vykonat i něco dobrého.

Zdroj: www.orthodoxia.cz/why_be.htm#prav_kr